První letošní
(ultra)

Kamarád grafik si zlomil klíční kost při motokrosovým závodě, tak za něho teď zaskakuju a dělám grafika-kaskadéra v jedné firmě. Můj zavedený systém člověka na volné noze je najednou rozházenej, už nevstávám ráno, abych si zaběhal a pak teprve začal předstírat práci. Teď vstávám, abych se umyl, "slušně" oblíkl a vyrazil na druhej konec Prahy. Ale je to celkem v pohodě, práce dost, rychle to utíká. Večer však nemám moc sílu na to si zaběhat. Ono se to časem poddá, už jsem odvykl práci v týmu. Jednou jsem si navečer zaběhat šel, ale byl jsem bosky a už bylo blbě vidět a nebylo to nic příjemnýho. Těším se na pátek, teda ještě přesněji na sobotu, protože si chci zaběhnout nějakou delší trasu. Jen nevím jak dlouhou a kudy. Již dýl mám v památníčku zapsanou jednu trasu do Záryb. Jezdívá tam jeden známý a vychvaluje místní pivo, Je to poněkud daleko, ale jak jsem na to běžení po malé abstinenci nadrženej, tak to vypadá, že zkusím tu trasu pracovně pojmenovanou "Na pivo do Záryb". Jo a taky má v neděli přiletět zase na tejden náš americkej Honza. Na to se těším ještě víc, než na sobotní běh.

Do práce a z práce, každej den, jako za mlada. Stále kolem toho samýho hydrantu.

Nikdy jsem si však nevšiml toho krásnýho jednoduchýho obrazu, který tu kdoví jak dlouho visí. A visí tu jen tak, bez zabezpečení, kdyby takovej obraz namaloval Mondrian, tak by u něho stáli nejmíň dva strážci.

U knihovny jezdí malá holka na kolobrndě. Šatečky i koloběžka jsou růžové, jak je vidět na černobílé fotce.

Dejvice mě baví.

Dejvice mají všeho nejvíce.

Volá mi Roušovna, abych až půjdu někdy kolem pracovních oděvů, koupil dědovi nové odolné montérky, a zrovna kolem nich jedu, tak vystoupím, koupím modráky (jsou modré a jedou poštou do Brna, kde se montérkám říká modráky).

Strossmayerovo náměstí.

Je pátek, mám montérky, tak jedu domů, po cestě míjím velmi unavené kuře.

Konečně je sobota ráno, než vyrazím z domova, je skoro půl desáté. Má být ideální počasí.
A je, ani vedro, ani zima, běží se královsky. Začátek je skoro pořád lesem.

Krásným lesem.

Omylem jsem si vyfotil nohu.

V jedné z vesniček, kterými probíhám, jsem narazil na první zákazovou, ale lidsky vstřícnou značku.

Běžím kolem rybníčku a jsem celej nadšenej z toho běžení. Jsem sám a můžu si povídat polohlasně sám se sebou.

Kavárna s motorkou na střeše.

Že by něco pro mě?

Některé úseky jsou po silnicích, ale provoz minimální. Výhodou je, že dnešní auta skoro nesmrdí. Blíží se podzim. Kromě toho podzimu si uvědomuju, že začínám mít docela hlad, že jsem se nenasnídal a že nemám s sebou nic k jídlu, jen půl litra vody s chia semínkama. Ale to taky není problém. V jedné vesničce si u Vietnamců koupím prošlé a zlevněné slané brambůrky, protože sladký nežeru, a pikslu plzně. Snídám za běhu. Jsou to sice divné móresy stolovací, ale docela to jde. Sežeru jen půlku pytlíku, protože mi to moc nejede. Pivo jo, to do mě zajelo jak do garáže.

Když jsem doběhl do Brandejsa na Labem, tak jsem si trochu zakufroval u jedné lávky pro cyklisty, myslel jsem si, že bych podél břehu Labe mohl přejít suchou nohou, ale nejde to, musím se vrátit na silnic, pak to zkusit ještě jednou přes zákaz vjezdu, jenže tam je i cedulka, že se to týká chodců. Nejsem chodec přece, dyť běžím, ale zastavil mě pevný neprůchozí železný plot, všude poválené kamení a těžké stroje. Prý jakýsi sesuv. Musím se vrátit a běžet objížďkou.

Do Záryb to nemám nijak daleko, jsem žíznivej a těším se na pivo.

Konečně Záryby, hospoda U Převozníka. Ještě v životě jsem nepil lepší Svijany. Vláďa Švestka je na fejsbůku již dlouhé měsíce vychvaluje až do nebe. Někdy to skoro vypadalo, jako by Vláďa začal jezdit na svém předrahém kole Eddie Mercx jen proto, aby si za odměnu mohl zajet po tréningu na to slastné pivo. Z piva jsem byl nadšenej, objednal jsem si hned dva škopky naráz, jako bych tušil, že při pití piva docela slušně vytuhnu. Podle mapičky jsem to měl spočítané asi na necelých 30 kilometrů, ale v důsledku několika kufrů v lese i u Labe a taky kvůli objížďce - teda asi přesněji obchůzce, nebo ještě přesněji obběžce jsem se dostal až na 33 kilásků. No proč ne, jenže domů to mám tou druhou stranou ještě 26, což zas tak málo není. Sedím na sluníčku, popíjím hořkosladké svijany a je mi blaze. Nohy mě docela bolí, ale není to dramatické. Až dopiju, jdu vrátit prázdné krýgle hospodskýmu, ale nohy mě zas tak moc ochotně neposlouchají, ten maličký schůdek k výdejnímu okýnku mě docela bolí. A to ještě musím jakože dělat, že mi nic není. Vyplazím se od hospody a říkám si no jo sakra, odtud se nedostanu žádným dopravním prostředkem, protože nejbližší autobus jede od národního výboru až zítra v 8 ráno. A to se mi nehodí, to by bylo moc piv. Napadá mě, co kdybych si někoho stopnul. A jen tak ze srandy mávnu rukou na první auto. Zastavuje maminka se dvěma klukama a že mě kousek sveze a že jako kam? Je mi to celkem jedno, tak mě kousek sveze k civilizaci, tak musím svou novou trasu připoupravit. Domů to bylo 23 kiláčků. Běžel jsem na pohodu. No úplně na pohodu ne, protože mě bolí prsty na nohou, běžím totiž v pětiprsťákách. Z toho si odvozuju, že to moje vysněný kilo v pětiprsťákách nedám. Asi.

Časově mi to krásně vychází, doplazím se domů, hodím smradlavé pětiprsťáky do lavoru, ochladím nohy a volá mi Olina, že už je ve vlaku. Vylézám bosky z baráku a běžím (haha, jen si to myslím) dolů na nádraží pro Olinu. Kdybych měl v cestě hovno, asi do něho šlápnu, pěkně mě bolí nohy. Nemůžu si vzpomenout, jak moc mě bolely nohy loni, když jsem si zaběhl jednu sobotu 71 kilometrů. Asi taky, ale už si to nepamatuju. No a tak jsem si dal svůj první ultra. Musím se přiznat, že jsem si až donedávna myslel, že ultra, to je stovka, takže všelijaké ty svoje padesátky, nebo 45 na králíka do Lysé jsem za ultra nepovažoval. Až Škorpil v televizi Šípovi vysvětlil, že ultra je všechno, co je víc než maraton. A najednou, ze dne na den, jsem se stal majitelem více ultra-maratonů než maratonů. To jsou mi paradoxy. Ale stejně bych potřeboval aspoň jednou v životě uběhnout stovku. Nevím proč, asi jsem umanutej.

A pak mi přijde zprávička, že Honza přiletí z Ženevy v 8:20 v neděli ráno. Jdeme mu s Olinou naproti, je to krásný, když se kuřátka vrací do kurníku. Po cestě z letiště jsme si zašli na snídani do jakési snídaňovny na Jindřišské. Výborná hospoda. Vejce s anglickou slaninou a kafe. Připomíná nám to milované Irsko. Interiérem i samotným jídlem. Vzpomínáme všichni tři, jak to bylo v Irsku bezva.

Honza hned rozlil kafe, ztratil ponožku a českou simku, musel si koupit novou.

Ukazuje nám, kde všude teď lezl v Chamonix. Koupil si novýho nikona. Malinkýho a nadupanýho Nikona 1 J5. Ale musím vám na něho něco prásknout. Má ho chviličku, ale už se mu podařilo zlomit displej. A to je náš Honza.

Vláčkem domů.

To jsou fotky tím novým Honzovým Nikonem.

K obědu udělala Olina pečenou dýni, protože Honza je teď zrovna vegetarián.

Přijel i Jirka, plánujeme velké rodinné setkání, jakých poslední roky moc nebylo.

Uběhl jsem 56 kilometrů, bolí mě třísla a trochu i svaly, ale neudělal jsem si ani jeden puchejř. A přijel nám na tejden Honzík!!!!