Nějak kolem lidi furt stárnou
(ale můžou si za to sami, protože pořádají oslavy)

Dostal jsem přes FB pozvánku na žvanec prasečí, prej i víno a tak. Neděle večer. Od Jirky Ž. Olina nejde, protože dělá jinému Jirkovi korekturu bakalářky, kterou měl Jirka odevzdat už před třema rokama. Inu, jak říkám, všichni kolem furt stárnou. Pozvánku si píšu do deníčku a přemýšlím o tom, co všechno se událo uplynulý týden. Tři dny jsem zastupoval grafika v jedné firmě, tři dny mě bolely rozpraskané paty a chodil jsem velmi opatrně, jako... No to je vlastně jedno.
Ve středu jsme si dali na Letné sraz my, co jsme spolu spolupracovali. Večer po pivu běžím domů, protože při chůzi mě ty paty docela bolí. Koupil jsem si ale vazelinu a vmíchal do ní peruánskej balzám, to je moje specialitka. Znáte peruánskej balzám? Je to krásně voňavý tmavohnědý výron z peruánskýho stromu. Přidává se do hojivých mastí v malém množství. Já jsem ho používával neředěný a nesmíchaný s jinými ingrediencemi, ale to přináší spousty problémů. Měl jsem totiž před mnoha lety, fakt ti lidi kolem stárnou, z jedné Krkonošské sedmdesátky slušně omrzlé oba palce. Jen proto, že jsem nešel k doktorům, mi oba zůstaly, ale bylo to na prd. V zimě mi praskala kůže až na kost, a slézaly nehty a děsně to bolelo, když byl kolem trošku mráz. Musel jsem od té doby vozívat na výlety a závody suché podkolenky a důsledně měnit, když ty na noze zvlhly. Postrašil mě totiž jeden doktor z Bulovky, se kterým jsem o tom mluvil někde náhodou asi v hospodě, že až mi omrznou znova, tak mi je uříznou. Vydrželo mi to několik let. Pak jsem odjel na 9 měsíců do pouště v Jemenu a chodil v kristuskách žhavým pískem. Po půl roce jsem s překvapením zjistil, že se mi vrací cit do obou palců. I jejich barva se stávala normální. A v té době praskání mi balzám doporučila a sehnala maminka. Byl na ty hluboké nehojitelné praskliny fakt balzámem.
Jenže, jsem tím dycky zasvinil ponožky a povlečení a moc to nešlo vyprat. Je to hodně odolný matroš. Proto jsem to vylepšil tou vazelínou. Jde to pak aspoň vyprat.
Namíchal jsem si novou várku, obrousil paty vrtačkou a vetřel ten mazut. Za tři dny byly paty skoro OK.
Tak jsem si na sobotu vymyslel běh po Středočeském kraji. Během běhu, tedy spíš až ke konci, jsem si na krabičce všiml, že se blížím k magickému číslu 333 hektometrů a napadlo mě že to je takový satanský půlmaraton. Musel jsem kvůli tomu sice chviličku běhat po lese sem a tam jako ožralej králík, ale docílil jsem kýžené vzdáleni. Poprvé v historii pomalého běhu jsem zaběhl satanský půlmaraton. Budu si muset, možná ještě letos dát i celej. Jen to dobře natrasovat. Kromě toho jsem měl úplňkovou hladovku, což se k té satanské půlce docela hodilo.
Ale už je neděle a večer odcházím do Burundi...

Večery z okna jsou barevně prostopášné. Na Černým Mostem černo není.

Některé z mých téměř nekonečných běhacích tras po okolí vedou poblíž golfových hřišť. Stávám se pomaličku jejich zlým démonem. Každý míček, který mě chce trefit zabavím a dám si ho doma na klavír. Sbírka se rozrůstá, Už jich mám sedm.

Na zastávce autobusu se odehrál zločin.

Mluviti stříbro, ticho zlato.

Její selfí.

Praha je plná turistů. Často docela hezkejch.

Jiné její selfí.

Olina mi přivezla od mámy z Vraného nenápadné papričky. Prý ďábelsky pálí. Ochutnal jsem, ale zdálo se mi, že Olina přehání. ale za dvě minuty jsem si to už nemyslel, za další dvě minuty už jsme měl úplně mokrou hlavu. Podle katalogu jsem si našel, že to je model Madam Jeannette, která má pálivost 9/10.

Jasný vzkaz.

Typický český přístup. Vyžíváme se v cedulích zákazových a zároveň si užíváme toho, jak zákazy porušujeme.

Spiklenci odhalili, že chemtrail už tolik netáhne, že na to lidi začínají kašlat, tak změnili složení zkondenzovaných vodních par. Svůj nový produkt tajně pojmenovali X(T)RAY(L).

Běžím na pivo na Letnou, podbízí se mi růžové kolo pod schody.

Úhledný domov bezdomovce.

Večerní Letná.

Pivo na Letné není úplně špatné, ale ani skvostné, zato tam panuje sprostý záchodový teror. Za hajzl se platí pětikoruna. Ti, kdož znají, si žádají šatnový bloček s číslem a razítkem, protože tím si zlevní příští pivo o pětikorunu. Dokonce, světě div se, můžete lístečky kumulovat. Ale aby to takto fungovalo, musíte to znát a hodně lidí to nezná. Paní od hajzlů se tím nijak nechlubí, naopak z toho udělal takovou geogeškovou zábavu. Šatní lístečky zasouvá do škvíry zahradního stolku, odkud si je znalý musí vydolovat. Stejně pak to poslední pivo, už za lísteček piják nepromění. Divný kraj, divný mrav.

V sobotu je úplněk. Chystám si dát hladovku a půlmaratonek.

Ale to je ještě daleko, zatím jen běžím z hospody domů.

V sobotu vyrážím do lesa. JE tu krásně, chvílemi skoro japonsky. Netíží mě snídaně, mám s sebou jen flašku s vodou a foťák.

Někdy se i pěšinka ztratí, ale pak se zase objeví. Les je protkán pěšinkama.

Miluju ten okamžik, kdy běh se změní v kulisu, před kterou si můžu snít a povídat sám se sebou a ani nevím, že běžím. Zasním se a pak se leknu, že jsem se zaběhl. Ale ne, je to dobré, nejsem u Zvolena., ale směr na Zvolen mám správný.

Před nedávnem se lesem prohnala vichřice a tak si pár stromů lehlo a teď odpočívají. I já budu, až doběhnu.

Ještě pár fotek z těch padesátin:

Tygr Jirka dostal od Sto zvířat vietnamskýho tygra.

A Jirka se rozhodl účaastníky oslavy umlátit jídlem.

Karla bolí zub.

Fotit Trpáka je radost.

Kalič

Burundi má ducha.

Dvakrát kozel.

From outside to inside.

Neúspěšný pokus o selfíčko nemobilem.

Zatímco všude zápasí s nedostatkem vody, v Burundi je tomu naopak.

Prohovaný trička.

Kam se člověk koukne.

Kecání o focení. Je krásný, že v dnešní době se dá fotit i potmě a nikdo se nad tím nepozastaví. Před dvaceti lety to byla doména jen pro některé.

Divný pán s rozteklou zmrzlinou.

Buroš.

Bože, to je nuda.

Jirka umí.

Vypadá to spíš na fotbalovýho fanouška.

Selfíčka mi teda nejdou, neumím sesynchronizovat kompozici, ksicht a držení mobilu a pak ještě někam kliknout na obrazovku, nemám tak chápavé ruce.