HON
(další Kristkův happening)

WWWiditelné prase, jak už má ve vínku, vychází jindy než normálně, tentokrát o den dříve. Zítra mizí redakce na 14 dní do Andalusie, tak by nerada trestala své čtenáře za to, že si jede za teplem a temperamentem. Příští vydání (č. 42) by mělo vyjít úplně normálně. Mám ho předpřipravené a dostanu-li se někde k wifi, tak ho rozpohybuju i z Andalusie. Já vím, nic složitýho to není, ale co kdyby. Pak by opět nastala prasečí neserioznost, což je sem tam potřeba - dbát na dobré jméno značky.

Lubo Kristek byl osloven a rád kejvnul na uspořádání své výstavy v městysi Křtiny. A samozřejmě, jinak to ani nikdy nebylo, každé zahájení jeho výstavy bývá opentleno mohutným happeningem, který překračuje všechny zavedené zvyklosti. Lubo na své happeningy čekává v noci pod peřinou, až ho znásilní sen, ve které je mu sděleno poselství, které je svému snu povinován provést. Chtěl jsem napsat "zrealizovat" nebo i "uskutečnit", ale začal jsem mít pocit, že tato slůvka jsou opravdu, ale opravdu zprofanovaná a nadužívaná (i toto). Lubo Kristek své sny musí přetavit ve skutečnost. Buď jako happening a nebo v podobě obrazů, soch, či muziky. Jakýmikoliv prostředky. I nepovolenými. Protože kdo má co povolovat. Před sny vás taky nikdo neochrání. A před Lubem taky ne.

Přiznám se, že nejraději fotím to dění před happeningem, kdy se myšlenky taví v reálné svíčky. Vše se tvárně pasíruje, červená obarví modrou, tvrdé je měkkým postiženo, hrdina padouchem se stane, vycpaný zajíc poběží po trávníku. Ten rej, to běsnění, špendlení kostýmů, nejistota v tvářích účinkujících, kteří tu svou roli budou hrát poprvé a taky hned naposledy v životě. Tu drsnou pomíjivost. V obrázcích toho předhepáčovýho mumraje cítím ten neumytej kotlík na guláš, protože kdyby kotlík umytej byl, guláš by byl jen poživatelný, ale ne kulinářským zázrakem.

Jak vyrobit jeptišku? Klasicky, přes zdánlivě islámské kroky.

Na kulečníkovém stole leží desítky podivných úborů. Čekají na své herce.

I tahle několikahlavá saň je vlastně složitou čepicí, která změní člověka v stvůru. I když napadlo vás někdy, že opakem stvůry je nestvůra. A přitom dojem z obou je totožný?

Drak je zvědavý.

Lubův cikánský kamarád měl za úkol sehnat co nejvíc hodně tmavých cikánek. Tedy hlavně proto, že všem Lubo nalíčí ksicht na bílo. I bílým. A když to kamarád řešil, zjistil, že to je úkol složitý. Nejprve, že by jako Eržika, ale ta je hodně bílá, nebo Dita? Ta taky ne, ta je taky bílá: "Mistře, to je problém, my sme vlastně všeci spíš bílí."

Pan profesor bude představovat stát, státní instituci, vrchnost, nebo tak nějak.

Mistře, to je velkej problém, my jsme vlastně všichni příliš bílí.

No fakt.

Pod obrazem Kodeta odpočívá představenkyně společnosti.

Chvilka pro odpočinek. Jinak je to dost šrumec.

Když jsem dorazil z Prahy, vrhla se na mě Iveta se slovy: "Lubo, je to dobrý, máme nosiče, poneseš Evičku. Zděšeně jsem pohlédl dozadu k oknu, chtěl jsem protestovat, ale Iveta mě uklidnila, že nás bude dohromady osm, a že pak bychom Evičku mohli unést. Tedy přesně poponést.

V místních novinách se o happeningu hovoří. V pozadí Polívka.

Poslední Kristkovy instrukce. Nebýt Míry, tak by se snad ani žádný happening nikdy a nikde neuskutečnil. Je to obětavý a přehodný člověk.

Hajzlmísy ukryty. Na plátno se pak večer při představení budou promítat duše zemřelého zvířectva.

Všichni účastnící hepáče dostali oběd v zámecké restauraci. Bylo to něco staropolského i dobrého.

Míra dodržuje bezpečnostní předpisy a na pracoviště chodí s hlavou chráněnou.

V popředí před přetrženou ženou sedí představitel hašišáka a strážce Evropy.

Evička po svých.

Předek a zadek krávy. Zatím jen tak nanečisto. A pes zvukaře a světlaře Pejchy.

Lubo Kristek zasvěcuje všechny účastníky do scénáře.

Je mi docela kosa, tak se ve chvilce klidu jdu projít po Křtinách. Oběhnu si je jen tak halabala a na zpáteční cestě si vyfotím interiér krásnýho místního kostela, ale o něm asi někdy jindy. Ten do happeningu nepatří.

Vycpanej zajíc večer ožije!

Trůn pro Evičku připraven. Včetně schodů k moci.

Asi už se mi nikdy nepodaří vyfotit najednou tolik hajzlmís proti obloze.

Pan profesor zkouší čipování.

Společnost, to jsou všichni s hranatou hlavou.

Barevný mumraj pod bílými ksichty.

Zhýralý mnich vypadá neškodně. Ale...

Vzácná chvilka klidu.

Pan chůdař odpočívá v pokoji.

Dráb má velké hodinky.

Evička bude Evropa, Evropská Unie.

Transvestité se v Kristkových happeninzích vyskytují často, ne-li vždycky. Když jsem se šel v průběh příprav vyčůrat na panský hajzlík, narazil jsem na dámu v rudé podprdě, úplně jsem se lekl, že jsem si spletl dveře. Nespletl, ten dáma patří na pány.

Vězni. Ti, co o svobodu přišli. I tohle je častý motiv v Kristkových snech.

Selfíčko zhýralého kněze.

Dráb, snad i kat, si brousí drápy na vězně.

Evropa. EÚ, dojná kráva.

Kůň je tajná zbraň Luba Kristka. Nikdo o něm neví. V Lubově snu ho má kůň přivézt ovázaného a poničeného doprostřed jeviště. První zkoušku si dá dcera paní koňařky. Kůň prolítne svou trasu a zastaví na zelené loučce, kde se začne pást. Ale takto to Lubo nechce, potřebuje, aby kůň pomalými kroky došel doprostřed scény a tam se jen zastavil. Paní koňařka se tomu směje, prý divadelní koni si takové scénky trénují dlouhé týdny, ba měsíce. Ale to Lubovi nestačí: "Takhle to nejde, řekněte mu, co má udělat a on to udělá." Koňařku to pobaví, ale jedna ze zkoušek dopadne docela dobře. Problém je v tom, že se Lubo na koni nemůže udržet,

Mistr hypnotizuje osud.

Zkouška nanečisto, Lubo padá, kůň neposlouchá.

Zkouším si trůn EU, je mi kosa a to jsem oblečenej. EÚ, která tu v noci bude nehybně sedět nezávidím.

Filharmonici si zkouší své noční party.

Filharmonik čte SMS.

Venku je kosa.

I nástrojům bude večer zima. A kdyby praskl zimou lub, bude to škoda za nejméně 100 litrů.

Jirka Pejcha má na starost zvuk, projekci a světla a svého jezevčíka.

Vybíhá králík a happening začíná.

Společnost se vyznačuje hranatými lebkami a zbraněmi. Ty zbraně jsou snad jasný, je to hon, ale hlavy, to je vliv organizací a systému. Jednota. Nikdo si nic nezávidí, všichni trpí hranatostí.

Ozývá se střelba, duše pobitých zvířat létají přes bílá plátna do nebe. Společnost se sice moc nebaví, ale je společná. Pak však prozře a hranaté hlavy si vzájemně sundávají, objevují rozmanitost ksichtů. Jsou sice všichni příliš bílí, ale přece jen každý jiný. Začínají se veselit a radovat. Svět je krásný a kusturicově rozjuchaný. Veselí a prostopášnosti nahradily hranaté poslušné hlavy ve zbrani. Tanec a veselí.

Samozřejmě s uvolněností společnosti přichází nervozita institucí, kontrola vázne. Někteří ze společnosti se stávají práskači a chodí prohřešky i vyložené lži hlásit vrchnosti. Režim se uvolňuje natolik, že se nutně přibližuje doba utahování šroubů. Režim je věčný a bez kontroly by zhynul. Společnost trpí rozvernou prostopášností.

I nerozhodností. Starej Šejkspír zase vystrčil své středověké drápy. Příběh nerozhodnosti, příběh jako z Romea a Julie. Dva kluci a jedna holka, jak to jen dopadne.

Utahování šroubů společnost rozhýbe k rebelii a nespokojenosti. Bučí a mručí.

U holky je to už jasné, ona by oba. Obama, pardon, Oba má ráda. Jak se s tím vypořádají?

O tom Kristkův happening nepojednával, utekli ze scény jako malí caparti a nikdo dodnes neví, jak to dopadlo.

Zdá se, že se schyluje k jakési tragédii.

Z velké výšky shlíží drábové a hlídači. Společnost je třeba zpacifikovat

Hudba hraje jako o život. Zmatené tóny dokreslují zoufalý stav společnosti a institucí.

Ano, průser už je na spadnutí.

První "političtí" vězni jsou přiváděni na světlo boží, tedy světlo státní. Společnost však nepoučitelně pociťuje k těmto vězňům nenávist.

Přestože se schyluje k tragédii lidské, EÚ nehybně trčí na svém trůnu. Přestože se na EÚ dá svést jakákoliv blbost, EÚ je to jedno. Ona je tu od toho, aby byla dojená a financoval kdeco. Pracky chamtivé jsou napřažené.

Poslední okamžiky lidstva.

Přichází dojná kráva se třemi struky na cecku. Ano, všichni si mohou podojit. Kráva dojí okurky. Všechny jsou podle norem EÚ. Radost pohledět na ty stejné okurky. Stejné, jako byly na počátku stejné hranaté hlavy společnosti. Všichni si radostně nadojí okurčičku pro sebe. Leč netuší. Netuší, že je to další trik, jak společnost ovládnout. Okurky nejsou ničím jiným než čipovacím zařízením, které představitelům mocnostva umožní společnost lépe kontrolovat a případně řídit, bude-li třeba.

Zblblé lidstvo nestrouhá z okurek osvěžující saláty, ochotně si okurky zasouvá do rekta a stává se tak lehce identifikovatelný a ovladatelným vládci světa.

EÚ čumí a nic. Natažené pracky lačné po dotacích se chvějí nedočkavostí.

 

Společnost zdánlivě hyne. Snad po zavádění čipů?

Krvavá řež.

A EÚ čumí.

Přichází jeptiška a pěje requiem za všechny očipované.

Hudba hraje. ale komu?

Z nebes se sypou hajzly s rachotem a ve střepy se mění. Requiem od Mozarta, který to asi věděl už dávno.

Do ztichlé zdevastované scény neživých přichází, snad ne pozdě, ...

...kůn vedený smrtkou přivádí zraněného spasitele.

Smrtka je postava velmi pozitivní, je protiváhou systémům a organizacím.

Toť vše. Protentokrát. Těšte se na jindy.

Opuštěn a sám, chtěl opět zachránit svět, svět o to nestál. Co dál?

Slova se ujal pan rektor Mendlovy univerzity a další oficiality. Ano, to je konec. V Kristkově tváři se zračí "postkoitální" smutek. VIP rej už je mimo mé kompetence. Určil jsem si je sám a rád.

Je konec happeningu. V popředí prázdný kufr plný smradlavých snů o blahobytu a na horizontu hajzlí pohřebiště.

Vyfotli jsem Lubo Kristka v okamžiku, kdy se mu rodí v hlavě další překvapivá událost. Nechme se zase a mile překvapit.

Vše v hajzlu. I hajzly. I hajzli.

Jeden hajzl vždycky přežije. Opuštěné lano čeká na své příští zločince.

Je konec, VIP-káři se nahrnuli rychle k rautím mísám, návštěvníci se rozlezli po sálech s Kristkovými díly a Míra a já, v kostýmech, které nám po celou dobu happeningu přináležely, jsme se na památku vyfotili v pomalém místním výtahu. takovej další pokus o selfíčko. Vpravo v obraze jsou fotografové Urbánek senior a Urbánek junior. Těším se na další potrhlou akci.