Já to prostě nechápu, jsem asi magnetickej chlapec, který přitahuje potrhlé historky. A někdo by mě mohl nařknout i z toho, že si to všechno schválně vymyslím, a pak se to navíc ještě stane, aby mi ta lež prošla. Uznejte sami: Původně jsem v tomhle čísle měl začít fejetony z Andalusie, ale přihodila se taková divná věc, Pěkně se posaďte a čtěte. Začnu popořádku.

Celej tejden jsem si běhal po všech čertech, většinou jsem to běžel během a na dopravní prostředky docela kašlal. ať už to bylo do Burundi, doběhnout objektiv Bobušákovi, nebo jsem si zaběhl koupit nový gatě, ale protože prodavačka byla protivná jako gatě bezdomáče, koupit inkousty do tiskárny, zaběhnout do Vranýho ochočit novou tiskárnu.. ani si to všecko nepamatuju. Jak říkávala moje babička Karlička - Prdel v kalupu. Ale bezva bylo, že nic z toho jsem vlastně ani nemusel. Kdybych zůstal doma a četl si, nic by se nestalo. Naběhal jsem minulej tejden takovejch 150 kiláčků.

Ale to už se blížíme k oné osudné sobotě, 7. listopadu VŘSR, to je dycky průser jako mraky. Olina, jako skoro každou sobotu, jela do Vranýho za mámou a já si naplánoval podle MAPY.CZ takovou roztomilou trasu asi tak 20-25 km, podle toho, jak to bude časově i vzhledově vycházet. Bylo hnusně, ale než jsem se navlíkl do trenek, vylezlo ven sluníčko. Krásně se mi to běželo lesem a loukama, pak jsem se napojil na cyklistickou stezku, která vede z Běchovic do Koloděj. Nikdy jsem tudy ještě neběžel, tak jsem byl natěšenej na nové pohledy. Potkal jsem několik rodinek s kočárky a děcka na růžovejch kolech, běžím si a zhluboka si vdechuju tu svěžest. Usmívám se od ucha k uchu. Asi na desátým kilometru jsem běžel kolem jakéhosi vrakoviště. Najednou vidím, jak od zrzavejch aut vyráží dva psi. Větší. Hnědej a černej. Okamžitě jsme přestal běžet, tak jak jsem za ty roky zvyklej, Je to pro dobro obou stran, pejsky moje neběžení nesere a a mě to neběžení chvíli vyhovuje, protože prostě to tak má být. Ale tyhle dvě hnusný svině po mě šly. To jsem ještě v životě nezažil a nejsem žádnej cvičenej americkej mariňák. A místo pevnejch maskáčů a SWAT bot mám jen tenký trenky běhací a pětiprsťáky o hmotnosti cca 115 gramů. Co se dělá v takovým případě? Nevím. Myslel jsem si, že se třeba hystericky zhroutím, ale nic takovýho se nestalo, začal jsem zuřivě mávat rukama a cenit zuby vrčet, temně mručet, vykřikovat a tak, abych upozornil páníčka, že se blíží průser. Kupodivu to na toho hnědýho menšího psa zapůsobilo, celej se vyděsil, stáhl ocas mezi nohy a začal couvat zpátky na pozemek, ale ta druhá černá zákeřná kurva mě zatím oběhla a zakousla se mi do stehna, otočím se trochu, zařvu jako tur ale obsahově úplně nepatřičně. Vypadlo ze mě: "Auvajs, co to děláš, ty pičo blbá?" a rozmáchl jsem se rukou, nevím, čeho jsem chtěl docílit, ale pes tu tlamu otevřel a couvnul, cením zuby, krčím se výhružně a vrčí na něho jak Jack Nicholson, když hrál ve filmu vlkodlaka. a protože mi ten hajzl zkazil běhání, nakopl jsem ho do krku. Pes kupodivu couvnul a se štěkáním se vracel na pozemek. Odkudsi se vynoří podivné stvoření ve špinavejch montérkách. Na dálku z něho cítím chlast. Hulákám na něho, ať si je odvolá, psům se moc nechce, nejraději by si mě rozdělili, ale nakonec zalezou za pánička. Chci po něm jméno a další podrobnosti, třeba papíry od toho psa, že je očkovanej, ale ten člověk jen mektá, řekne i jméno, ale papíry prej nemá, ale že prej jsou očkovaný, ale věřte takové smrduté trosce. Je to blbá situace. Vzpomenu si na jakousi knihu, kterou jsem četl před mnoha roky, možná Jako zabít ptáčka? Kde se odehrává taková hrozná scénka se vzteklým psem. A protože se nemůžu dohodnout na ničem, tak se odsunu asi 150 metrů od místa činu, vyndávám chytrej telefon, najdu si nejbližší policii a volám, co se stalo. Vše si zapsali a přijeli do 6 minut. Zajímavé bylo, jak ze začátku jeden z nich měl takové ty poznámky, že neví, co by jako měli dělat, ale jeho kolegyně to všechno zachránila a odvážně šla zjišťovat, co se dalo. Za pět minut přišla a oznámila, mi, že zná majitele psů i veterináře, kam psi patří a že tam zajedeme, no prostě koncert profesionality. Z nohy mi tekla krev a vypadalo to docela velkolepě, žádnej škrábanec. Policie mě naložila do auta, jeli jsme k veterináři, nebyl doma, ale po telefonu mi vzkázal, že se nemusím bát vztekliny, ale asi budu mít nějakou sepsi z těch nečištěnejch psích zubů. Mladá příslušnice mi navrhla, že stejně musí s autem stejně do myčky v Ďáblicích, že mě vezme na pohotovost na Bulovku, tam to už znám, byl jsem rád a tak jsme si vesele povídali o Americe a San Franciscu a já jsem měl takovej dobrej pocit, že tohle je policie, jakou si představovuju. Vyhodili mě přímo před dveřma pohotovosti a jeli deratizovat auto po jakémsi opilci. Hrozná služba. Na pohotovosti se mnou sepsali primitivní protokol, donutili mě zaplatit 90korunovej poplatek a pak už jsem jen čekal. Smůla byla, že tam zrovna měli komplikovanýho pacienta a nemohli se věnovat ostatním. Chodil jsem si po chodbě sem a tam, a jak jsem mě stále zapnutej ten krokoměr, tak jsem si pak spočítal, že jsem na ošetření čekal 5 a půl kilometru. Ostatní pacienti si mě zvědavě prohlíželi, protože několik čar zaschlé krve od stehna do ponožky vypadalo akčně. Nakonec jsem se dostal na řadu, byl jsem profi ošetřen, díry po zubech jsou asi centimetr hluboké, pan doktor mi je vyčistil jakýmsi savem, což bolelo skoro víc, než samotnej kousanec. Pak se mě zeptal, jak jsem spokojenej s těma pětiprsťákama a prej, že možná bych teď neměl běžet, až odsud půjdu, aby se mi to nerozkrvácelo. Inu, chtěl jsem to dodržet, ale musel jsem doběhnout tramvaj, pak doběhnout autobus a poslední zastávku na polici dojít pěšky, protože do autobusu nastoupil smradlavý člověk. Sepsali jsme protokol, to trval asi hodinu a půl a odvezli mě služebním policajtským autem domů. Práce policie mě nadchla. Byli to profíci a měl jsem pocit, že mi pomáhají a tak trochu i chrání. Další podrobnosti pod fotkama.

Olina si prohlíží kalendáře, líbí se jí, že je týden na dvojstraně, ale nelíbí se jí cena. Prý počká dva roky, až bude kalendář ve slevě.

Často běhávám podél počernickýho rybníka. Je to tu krásné celoročně, ale na podzim to je barevné.

Uznejte sami, není to výzva, takové pěkné chodníčky?

Ráno se už projevujou přízemní mrazíky.

Sedmiramenný svícen.

V jedné zahradě jsem přistihl dvě trucující židle.

Ale už bývá na běhání brzo tma.

EKG zavilého běžce.

A protože Olina bývá dost často po škole, úřednice jedna, tak mi to běhání někdy pěkně komplikuje. Tuhle jsem si to krásně spočítal, ale nakonec přijela o tři vlaky později, tak jsem místo 10 km naběhal asi 22.

A většinu z toho potmě, prošlápl jsem jedno hnusné hovno, potkal kočku na střeše a málem mi ten vlak s Olinou ujel.

I tuhle cestu mám moc rád.

V Praze bylo trochu smogově, ale barvy podzimu jsou i tu.

Na Letné.

Pár věží ze stověžaté.

Hrad pod rudými trenkami.

Klony útočí, ale na Hradě mají štěstí, že je ochrání ten jejich ovčáček čtveráček.

Praha je fakt krásný město.

Kadeřnictví 66.

Ó papá.

Kurva, kde je ta hamburgrána?!

Opakování je matkou moudrosti.

Běžím cyklostezkou. Je hezká.

Kolem malýho rybníčka.

Stihnu ještě vyfotit baletku v jelením skoku.

Pak najdu vyhozenou grafiku jak podle Boštíka.

 

A zlatý listí. Líbí se mi tu čím dál víc. Zatím.

Tajemné kruhy v poli jsou i zde a ne jen v Jižní Americe.

Zdá se, že uprchlíci jsou už i tady u Koloděj.

Přede mnou se objeví nehezké vrakoviště. Ale jaksi to sem patří, my Češi jsme na tohle dost prasata. Ale to netuším, že za pár minut už si na mě bude pochutnávat černej pes.

Když jsem chodil po čekárně pohotovosti na bulovce, objevila se najednou ta sympatická policajtka a hned se ke mně hrnula, že jestli už jsem ošetřenej, že by mě vzali autem domů, musel jsem odmítnout a pak vyndala z kapsy foťák a že si pro dokumentaci zapomněla vyfotit to moje hryznutí, tak jsem tam na Bulovce pózoval jak promiskuitní fotomodelka. Policajtka odjela a já jsem si za rohem v chodbě tajně udělal taky selfíčko pro FB a pro prase.

V neděli mě noha nebolí, tak jedem s Olinou nakoupit a já všude vidím psí symboly. Ne pes, ale já bych se ze psů měl posrat. A nebo raději ne, koupím si pepřák, to by snad mohlo fungovat líp než nějaký blbý vrčení a mávání rukama.

Odborníci na psy prý říkají, že když to není jeden pes, ale víc, že nemá být člověk supermanem a vylézt před nimi na strom. To zní zajímavě i rozumně, ale kolem mě bylo jen hloží a trní.

I v tomhle symbolu se na mě šklebí zlý pes.

Stříhání psů a kousání Rouše. V pohodlí domova.

A taky rudé symboly vidím všude v neděli.

Skrytá informace: Strašidelný a ostrý.
A závěr? Přesně na den před rokem a taky v sobotu mě skolila plicní embolie a já skončil na Bulovce v té samé pohotovosti jako teď, akorát mě přivezla houkačka, a pak jsem si pobyl pár dní na JIPce a pár dní na pokoji, než mě zase vyhnali domů. Pak jsem chvilku neběhal, ale vydržel jsem to jen pár měsíců a začal nanovo. Letos mě na Bulovku vezli policajti. A protože 7. listopadu je i výročí VŘSR, tak mi z toho plyne, že to prostě není dobrý den ani pro lidstvo a ani pro mě ne. A ta dobrá zpráva? Kupodivu jsem se nezačal znovu bát psů, jako jsem to míval jako dítě a vlastně i jako dospělý. Psů jsem se přestal bát záhadně, jen tak samo od sebe to přišlo, asi před deseti lety. Příští prase už fakt snad začnu s tím Španělskem. Doufám.