Vrátili jsme se z, dejme tomu z ráje. Ale takovýho normálního lidskýho vobyčejnskýho ráje. Ze země, kde všecko funguje tak nějak obyčejně, není to nijak bombastický, ale ten jejich klavír je krásně naladěnej. Berte prosím tohle vydání jen jako úvodní cancy, které pak budu postupně v dalších a dalších vydáních rozvíjet, rozebírat, jako to ze mě poleze postupně. asi to bude i na přeskáčku. ale to nevadí. teda mně to nevadí.
Olina měla jet s vybranými žáky na 14 dní do Sevilly. Za peníze EU v programu Erasmus +. Když si to tak v hlavě srovnávám, tak musím říct, že EU je v tomhle ohledu vynikající instituce a dělá něco velice užitečnýho. Je dobrým zvykem, speciálně mezi námi Čechy hodně hustě flusat na EU a nejraději by někteří vzteklící a lumíci i z EU vystoupili. Jejich argumentace se zdá taková logická a jasná, jenže problém, je v tom, že oni se zaseknou na takové kravině, jakože třeba zakřivenost banánu a nebo to prokletý máslo, co není máslo a podle EU se tak nemůže jmenovat. To je pak řevu. Dost politiků by to i rádo udělalo, že by z EU vystoupilo. Někteří pro populistickou lacinost toho hesla, jiní z bezbřehé nenávisti vůči EU. Samozřejmě, že tak jako v každé jiné velké organizaci to skřípe, tak i v EU, ale ať se nad tím zamejšlím jakkoliv, je EU pro naši zem velmi dobrou, ba přímo výtečnou investicí. A hlavně vzdělávací programy, což je investice do budoucna. Měl jsem možnost sledovat mladé studenty, jak se jim pootvírají oči a jak si pomaličku, někteří dokonce i rychle uvědomujou, jak je podobná zkušenost užitečná a praktická. Takže tu volám ANO!!! (Ne to Babišovo) Evropské Unii. Je to dobrej nápad a je škoda, kdyby se to pro nějakou tupou řevnivost podělalo.
Paradoxem v chodu EU jsou pak lidi typu Grebeníček, kterej zastupuje v EU komouše, chrápe tam, a nejraději by to všecko zrušil. A nebo ten mladý muž ze Svobodných, kterej je proti EU zásadně, Ale je tam a brojí. A EU to hravě ustává a trávi. To je mi sympatické. Vždycky si při tom vzpomenu na mýho tatínka, kterej, když jsme hráli důležitej zápas ve volejbale a rozhodující míč byl sporný, tak se všichni ti fotrové hádali do krve, jestli to byl míč In nebo OUT. Já jsem s nima hrával jen tak do počtu, když někdo z fotrů doktorů nemohl. Takže se mě to ani tak moc netýkalo. Páprdové se hádali, protože ti, kteří vyhrávali, už by to měli v kapse a ti, co prohrávali, si to mohli oddálit. Je fakt, že to je skoro pochopitelné. A najednou do té hádky to krátkého ticha vstoupil můj táta - člen vítězného mužstva - navrhl něco neskutečně nehoráznýho. Ne, že budem ten míč, to podání hrát znova, ale on jim všem navrhl, že si můžeme dát celej set znova. Bylo to jako rána do palice. Všichni se na něho slovně sesypali a láli mu, jestli se nezbláznil. Sjednotili se proti jednomu jedinému člověku, přesunuli svou hádku o jeden sporný míč na ten nehoráznej tátův nápad a všichni se shodli, že teda budou hrát nové podání. Problém vyřešen. Už se táty nemůžu zeptat, jak to myslel a jestli si byl vědom té geniální myšlenky, ale to nevadí. Pro mě to byla lekce, která se mi v životě často hodí. Bráním se úzkoprsosti, i když bych si ji rád zkusil. Vždycky si vzpomenu na ten tátův nápad. Já vím, asi vám to nepřipadá relevantní s EU. To nevadí, mně jo.

Letiště v Madridu je nenápadně hezké.

Bloudíme po letišti v Madridu

První společné foto

A tak nás s Olinou napadlo, že bych si to mohl celý zaplatit a jet s nima. Olina mi tedy pod stromeček koupila letenku a já jsem se jí za to pomstil podstromečkovým šicím overlockem Pfaff, aby tak jak říká v Teorii velkýho třesku, nebyli navzájem nic dlužni. Nejsem student, nejsem profesor, tak si to hezky zaplatím, a budu se toulat po Seville a sem tam si zaběhám a budu fotit a vymejšlet pitomé věty, o kterých si budu aspoň maličkou chviličku říkat, že jsou vtipné až brilantní, ale pak si je napíšu do textpadu a to vtipné a sršivě jiskrné se někde vytratí, protože někde mezi mozkem a obrazovkou je zlý výrostek Hugo a všecko posere. Za pár týdnů jsem si dokoupil ještě 14denní ubytování a jídlo. To jsem ale netušil, do čeho jsem se to s tím jídlem namočil. Pak, až se blížila ta správná doba, jsem informoval některé své věrné klienty, že na ně budu první půlku října z jihu kašlat. Snad to vzali s pochopením a nepřišel jsem o ně. Uvidím.

Mé první foto. Někde na okraji Sevilly je cirkus. Kdybych tu byl o týden dýl, asi bych si tam zašel a pofotil život cirkusový.

Mají dost dobře zmáknutej systém městskejch kol. Dá se na to pořídit celoroční permanentka a stání je po celé Seville fakt hodně.

V Seville, zdá se, pršívá v říjnu.

Čím se víc blížila doba odjezdu, tím byla Olina zaměstnanější a taky nervóznější a unavenější, protože přece jenom, když už to jde z EU fondů, je to potřeba ošetři kvalitní úředničinou, což může být náročné.

Hejno motorek. Motorek je tu v Seville daleko víc než aut.

Přestože jsou v téhle škole učení o elektroinstalacích a normách, samotné rozvody v celé Seville jsou podobné všem zemím na stejné rovnoběžce. bordel je podobný i v Itálii i v řecku a ve všech arabských zemích v tom inkriminovaném pásmu. Možná, že by za to mohlo slunko?

To jsou naši kolegové ze Španělska. Chavier učí děcka solární energii a krásná Sylvia jim tlumočí ze španělštiny do angličtiny, tak se studentíků do hlavy montujou oba jazyky. Česky to komentujou slovy, že to je pěknej bordel, ale na konci pobytu se už docela orientujou. Jen Pepa se vzpouzí.

Druhé společné foto.

Doba odjezdu je tu. Odjezd z letiště Václava Havla v lidskou dobu, někdy po poledni. Olinina kuřátka (studenti ve věkovém rozsahu 16 - 21 let se šťastně sešla na správném místě, odbavili nás celkem rychle, sebrali kufry a my se propasírovali přes kontroly do šengenskýho prostoru. Letíme do Madridu. Těším se převelice, protože ač mám státnici ze španělštiny, nic mi z ní v hlavě neuvízlo, protože to už je čtvrt století a nikdy se mi nepodařilo jet do země, kde bych tu krásnou řeč užil. Vše se odpařilo. Byl jsem zvědavej, jestli se mi to narodí.

Pro jednotlivé hry jsou tu soustavy barevných čar. V tom bych se nevyznal a v průběhu hry bych smečoval do koše a pak skákal panáka.

Schody do Ráje

Škola, kde mají studenti praxi má velké a složité hřiště, které je každej den využívané malejma sportovcema.

Letadlo má trochu zpoždění a na přestup máme necelou hodinu, cítím na Olině, že je z toho nervozní. Ráda býva na místě včas a v případě letadel raději dvě hodiny předem a nějakou hoďku navíc, než jak to dělá náš Honzík, kterej umí i letadlo nestihnout a pak ho to stojí velký prachy. Madridské letiště vypadá nepřehledně, ale jen pro prvocestovatele. Je přehledné, ale to ještě nevíme. Nemůžem nabrat správnej kurz, ale pak si všimnu, že na letence je napsané HJK, na cedulkách letištních jsou různá písmenka v různých barvách. To naše H je černé, J je zelené a K červené. A protože čas je napnutej, začíná se nad těmi třemi písmenky objevovat užitečná informace v minutách. Hlásí nám to, že na HJK je to 9 minut. šipky ukazujou tu doleva, tu doprava a někdy i dolů, naštěstí mi brzo dojde, že to není dolů, protože bysme se museli na palubu letadla škrábat po žebříku. Najdeme HJK a pak už nám prozradí, že K82. To už je jasný. A stihli jsme to v pohodě, i to druhé letadlo mělo trošku zpoždění. Stihli jsme se vyfotit společně. Naše první společné foto. Bude jich víc. Do Sevilly to je hodinka. Tam na nás čeká autobus a odveze do hostelu. jdeme na večeři a spát.

První noční procházka po příletu.

Začíná náš pobyt ZDE. o něm se budu postupně zmiňovat v pozdějších prasečích vydáních.

Tak jako v jedné knize, kterou napsal Zelenej Škraloup, končí každá kapitola větou Sere pes, tak tady v Seville na jednom mostě jsem zjistil, že se místo toho říká Ščije kočka.

14 dní uteklo jak voda, starali se o nás vzorně a všichni byli velmi milí a pozorní. Zpátky letíme hodně brzo ráno, vstáváme před čtvrtou, na letišti v Seville se nenudíme, vše jede jako po drátkách. Olina často své studenty varuje před něčím, nebo jim radí, co nemají zapomenout nebo co mají udělat. Většinou se ale studenti tváří bohorovně a myslí si své a když to opakuje já nevím po kolikáté, už se zcela veřejně pošklebují. Přesto se vždycky najde nějakej bulík, co si to k srdci neveme. Nejčastějším dotazem paní profesorky bylo: "Děcka, máte všichni šalinkarty? Dostali jsme totiž na dobu pobytu takovou kartičku, španělsky se to řekne tarjeta, kde je našťouchanejch asi 20 euro. Abysme měli na ježdění po Seville do školy a tak. Samozřejmě, že skoro vždycky se našel nějakej jouda, kterej řekl: "Jé, já jsem si zapomněl kartičku a musel se vracet. Kvůli tomu dávala Olina sraz o pět minut dřív, které se dycky rozfrcaly na podobné blbiny. Varovala i před vodou na kontrole, že vodu musí vypít nebo vyhodit. A nožíky a ostré předměty. Nakonec jeden ze studentů byl přichycen, jak pašuje vodu a šroubovák. Oboje mu bylo nekompromisně zabaveno. Všecko ale dopadlo dobře, v Madridu máme skoro tři hodiny čekačku, Pepa vyhrožuje, že se ztratí, ale ani to se mu nepodařilo. Stále plný počet studentů nasedá do IBERIA letadla a za necelé tři hodinky vystupujeme v Praze. Je pošmourno a skoro o 15 stupňů větší kosa. A zataženo. Ach ta Slunná teplá Sevilla. Jo a nasraný ksichty se tu vyrojily, protože podle toho se pozná, že jsme doma. V naší krásné zemi.

Sevilla je idylicky pěkná.

Tahle babka mě dostala. Původně to vpadalo na malýho tlustýho kluka, ale čím blíž byl, tím víc se měnil ve starou netlustou babku, která si v parku zkoušela všecky sportovní atrakce, snad kromě skluzavky. ale třeba tady slezla z kola, vlezla si na rotoped, chvíli na něm jela a pak sedla na kolo a jela dál.

Žije se tu hodně na střechách. Což je sympatické, ale někdy z toho jde mráz, když se děcko batolí poblíž zrzavýho zábradlí.

Honza K mě informoval SMS zprávou, že jsme byl zařazen do družstva sběračů fotek kanálu a že mám fotit kanály.

Atrakce s holuby, na tu nesmím zapomenout.

Vše pro kolaře a pro kola.

Ano, i koridě budu psát. Fotek z ní mám hodně.

Největší radost nám udělala ale Helča, která nám přijela autem naproti a odvezla nás domů, nakoupila a doma nám uvařila oběd. Přijela s Bibi a Borisem, protože Bobík jet nemohl, abysme se do auta vešli. Museli si to vybojovat regulérní soutěží nůžky kámen papír. a Bobík dostal jako flastr tableta a směl si hrát celou dobu, co nebudou doma, hry a čumět na filmy. A tak mu to ani moc nevadilo. Bylo to krásné přivítání. Helča pak s děckama odjela domů a my jsme šli spát po čtrnácti dnes do svých postýlek. A ráno bez budíka.

Šel jsem si zaběhat do přízemního mrazíku, mrzly mě prsty na nohou, pak jsem v supermarketu nakoupil chleba a zažil českou uvítačku. stařičký pán si vzal zaplacené těstoviny a ty se vyřinuly se syčením a prskotem na zem. Baba u pokladny ho sprdla, že to nesmí tak mačkat a mikrofonem zavolala lejdy od úklidu,. Ta přišla nasraná se smetákem a lopatkou a tak zuřivě zaháněla kolínka do lopatky, že se zase odrážela a lítala ven, což ji nasíralo ještě víc a vrčela na dědouška, ať uhne. Všichni tři se mračili jako Češi. Ano jsme doma, poznávám to tu. 14 dní jsem neviděl nasranej rypák. Možná jsem špatně hledal a moje informace jsou zavádějící. Příště už bude něco kompaktnějšího. Doufám.

Už je podzim.