Nějak mi nevychází prostor pro zahájení série fejetonů z Andalusie, protože se mi chce napsat, co se dělo během týdne a podělit se s váma o úplně obyčejných neexotickejch věcech. Protože na exotiku a drasťárny stačí to, co se stalo v Paříži a v Libanonu. Ale o tom nechci psát. Je to sice smutné, ale hlavními "hrdidiliny" budou odpudiví nesnášenliví náckoidové. V průběhu týdne jsem si párkrát zaběhl tu k paní doktorce, převázat si hryzanec a odevzdat potvrzení o zdraví psíka, ale před tím jsem ho musel vydyndat na panu veterinářovi, ten potvrzení dal majiteli a majitel zase.... začalo to vypadat jak pohádka a kohoutkovi a slepičce. Ale bylo to jednodušší a to pohádkové klišé se rozbilo hned na té policii, protože ho tam už od majitele měli a měli ho pro mě připravené, abych jím mohl obdarovat paní doktorku. Z potvrzení jsem se dozvěděl velmi dehonestující informaci. Víte, jak se jmenoval ten rafan, co mně prokousl stehno? Ferda, No nepodělali byste se, kdyby aspoň Fredy, ale Ferda.

Po pokousání vidívám psíky úplně všude, což mě vlastně docela obohacuje.

Podzim si graficky řádí a já nestíhám fotit.

Byl jsem si koupit novej pepřák na zvířata. Teď, když se nějakej pes rozhodne mě zase zaživa sežrat, okořeníme se. Abych mu chutnal.

Podzimní grafiky mě baví.

My Češi jsme obdivuhodně nesnášenlivá partička.

Kafe a brouk.

Podzim mi hýří barvami před očima na každém kroku.

Máte-li žízeň, stavte se U Ovinky.

V pátek poslední převaz a odpoledne jedeme s Martinem a Ájou Bájou do Ostružné na chalupu. Dlouho jsem tam nebyl a dlouho mi už nenasmrádly hadry ostružňáckou plísní. Počasí mělo stát za hovno a taky stálo. Nevadilo mi to. Ani jsem nechodil běhat. Všechno mylo mokré a nacucané. Martin si doma zapomněl cibuli na vaření, tak jsem tím voňavým deštěm běžel po ztemnělé vesnici, a hledal oběť, která mi půjčí tři cibule pro Martina. Byl jsem úspěšnej.

Přijíždíme na chalupu až za tmy, to není nic složitýho v listopadu. Dana už tu je, všude zatopila, chalupa sálá teplem a na stolku číhají pastičky.

Druhej den zkoušíme procházku, ale po třech kilometrech jsem mokří skrz naskrz. Teda já, protože nemám žádnej gore-tex.

Místní bunkr je, teda spíš byl takovej erotickej symbol Ostružné. Kdoví kolik dětí tu bylo zplozeno. Teď je to ze všech stran zabetonované a tak musí dnešní mládež šukat okolo bunkru nebo okolo chalupy?

Večer dorazily na návštěvu Mirka s Terkou, přinesly buchty a dobré bílé víno. Povídáme si o všem možným. Ale pro mě je hlavní náplní celého dne změnit holkám telefonní zvonění. Je to dost dřina, ale nakonec jsem na tu fintu přišel.

Nejveselejší zvonění má Dana. A protože se musí mezi sebou pochlubit tak si vzájemně telefonujou a při tom hážou omylem své mobily na zem.

Terka si zvonění změnit nenechala, ale zase chtěla vědět, jak má nastavit foťák, aby jí fotil tak, jak si přeje ona a ne on.

Pálenka v říši divů.

Takhle mě vyfotila Terka mým vlastním foťákem. A to je dobře, protože moc svejch fotek nemám. Nikdy mi to nevadilo, ale zjišťuju, že mě to baví. Nejvíc fotek se mnou udělala poslední dobou Olina v Andalusii, protože propadla selfíčkům, ale sama na selfíčku bejt nechce. Asi se sama bojí.

Meducínu donesl Pepa na okoštování.- Jakousi ultrazdravou meruňkovicu. Já jsem si nedal ani kalíšek, přestože Pepa přemlouval. Ostatní taky odmítli, jen statečnej Martin si dal půlku malýho kalíšku. Jo, prej byla dobrá. Ale přece jen to je kořalka. A jak říká Pepa je to prý zdravé. A tak si dal možná deset kalíšků toho zdravotního likéru a asi 6 cigaret za večer. Asi proto, aby pacifikoval to nebezpečné kořalkové zdraví.

Dana většinou nevydrží při společných večerech dýl než do desáté hodiny, ani na Silvestra nevydrží do půlnoci, ale tento večer to dotáhla až do zdárného konce, což bylo asi tak ve tři čtvrtě na jednu. tedy byla vzhůru celou skoro první hodinu z neděle.

Terka a Martinem mě donutili dělat fotolektora a pokoušel jsem se vysvětlit, že pětatřicítka (můj oblíbený objektiv) je pětatřicítkou furt, i když je našroubovaná na DX foťák. I když je namontovaná na Nikona 1. A nebylo to jednoduché vysvětlit. Povedlo se. Asi to ale nebylo mou kvalitní a chytrou přednáškou, ale chytrostí mých dvou žáků.

Terko, pětatřicítka je pětatřicítka. I když to zní žalostně tautologicky.

Ája Bája nenabalila doma cibuli.

Tady mě asi chtěla Terka vyfotit, že koušu do špuntu Pepové medicíny, ale nekoušu.

V neděli odpoledne jsem musel ještě k Pepovi, protože Terka chtěla, abych ji naučil nastavovat toho jejího vínově červenýho hezkýho Nikona. ale protože nebyla doma, tak mi její táta, Pepa zatím prozradil jak to je s medem a kterej mu nejvíc chutná a spousty dalších vzácných informací, které mnou prohučely jako piliny piliňákama a zase vím úplnej prd. Jo a bacha, na tom obrázku není napsané NAZI, ale je to NA 21 a ještě cosi.

Pepa mluví o medu.

Večer jsme si zahráli v kostky.

Dana v sobě objevila gamblera a Martin ji musel usměrňovat. Sice jsme nehráli o peníze, ale kdyby jo, tak by prohrála i střechu nad hlavou.

Největším borcem večera byla Ája Bája. To byl přímo koncert. Dokonce hodila ten večer na poprvé z ruky ze šesti kostek šest šestek. to se to pak vyhrává.

Já jsem zůstal při zemi a neriskoval, což mě nepřivedlo k vítězství, tak jsem začal hrát odvážněji. jak je vidět na úpisu, dařilo se mi nezískat ani bod. Je vidět, matika náhod mi jde dobře.

Ráno koukám na zmoklýho velkýho bejka za potokem. A vybaví se mi korida v Seville, ale taky vím, že zase o Španělsku nenapíšu.

Chvíli jsme s Martinem řezali a sekali dřevo, ale moc jsme to nepřeháněli, razím názor, že na chalupu má člověk jet proto, aby si odpočinul a ne se udřel.

Rozšroubovaná zvěř na okýnku od hajzlu je stále na svém místě. Jsou to Jirkovy kosti, má s nimi nějaký zlý nebo možná nezlý úmysl.

A prší a prší. Je pondělí, Dana odjíždí, přichází najatej instalatér, aby si prohlídl úkol, který jsme na něho připravili. Dávám mu svůj klíč a těším se, že až zas někdy přijedu, tak už budou ventily a kohoutky fungovat.

Z okna auta si fotím poslední jesenické rozmazané šmouhovaté krajinky.

Martin mě veze domů, pěkně se o mě starali a já jim všem jsem vděčnej.

A jedem skoro stovkou z rozpršené Ostružné do osluněné Prahy. Zase tam bylo tak hezky, jako dycky.

Byl to pěkný mokrý delší víkend.