Dostal jsem pozvání přes knihu ksichtů, neboli facebook od Tomáše Frolíka na koncert v Jazz Docku. A abych se nemohl vymlouvat, jinými kanály mi přišlo pozvání na to samé i od Gábiny. Na obě pozvánky jsem reagoval velmi, velmi pozitivně. Blues miluju. Tomáše Frolíka si pamatuju z jednoho koncertu ve Slaným, kdy heavymetaloval a punkoval a pak ještě z jednoho v nějaké slánské sokolovně, či kde to bylo. Tomáš vždycky vstupoval jako kytarista, kterej toho ví víc, než toho ví. To vše je ale minulost, tenhle poslední koncert ho definitivně prozradil Tomáš Frolík je fenomenální bluesovej kytarista (Promiň Tome, ale je to tak). Vzpomínám, jak jsem mu po jednom koncertě nadšeně psal o Alvinu Lee a Ten Years After a o Cream. No a tohle všecko tu najednou v Jazz Docku zaznělo. Ne kvůli mně, ale protože to je v Tomovi jako v koze, jak by napsal zesnulý Bohumil Hrabal.

Byli jsem s Roušovnou dost natěšení na ten koncert v klubu na řece Vltavě. Po cestě jsme si dali naučnou stezku, kterou by měl absolvovat i mluvčí prezidenta, kterýho nemám rád. Ale je to marný, je to marný. Ovčáček se nikdy nesníží k tomu, aby se poučil, nebo aby přiznal chybu. Vždy zůstane zcela zabedněným kanálním hrdinou. O prezidentovi ani nemluvím, to je kapitola sama pro sebe. I nadále platí, že tenhle současnej prezident v neoblíbenosti překonal i neskutečně nechutnýho Husáka. ale tenkrát se to prostě nedalo psát veřejně. Miluju tuhle dobu svobody.

Pražský chodec Roušovna si to štráduje Prahou na koncert kapely, kterou jsme ani jeden z nás ještě neslyšeli a přesto jsme si byli jistí, že to bude pecka.

Za Vltavou na nás mává Ginger a Fred tančící.

Je to krásnej barák a znám lidi, kteří tvrdí opak.

Do Jazz Docku jsme dorazili samozřejmě jako první. Olina si dala Svijany a já víno z Argentiny. Ale kolem nás se rozléhalo takové množství flašek a chlastů, že až oči přecházely. A my všichni, pro které je voda z kohoutku, pivo a rum normální, jsme se museli hroutit.

Koncert začíná. Z Toma se od posledního setkání stal chlap, neboli, jak pronesla Roušovna, mladý muž. Ale Roušovna je učitelka, takže takové výrazy jsou na místě. Kromě toho má má Vesmíná ředitelka skoro vždycky pravdu. Výjimkou jsou pouze situace, kdy pravdu nemá.

Zvuková zkouška, vše velice komorní. Basák  Johnny Judl (baskytara, zpěv) je původně vystudovaný fagotista (Pražská konzervatoř), člen legendární Jablkoně s kterou natočil 11 CD, 1 DVD a absolvoval vystoupení různě po světě (Evropa, USA, Afrika), studiově spolupracoval s Už jsme doma, Ester Kočičkovou, Sestrami Steinovými atd. Má absolutní neposluch.

Jaroslav Noga ( bicí, zpěv ) - vystudoval hru na bicí nástroje na Teplické konzervatoři, je čerstvě bývalý člen špičkové alternativní skupiny Už jsme doma, s kterou absolvoval několik turné (Evropa, PRC, Japan), byl finalistou V - Drums World Championship 2012, je strůjcem hravého one man projektu Kosmický žirafáč. Když hraje, probudí se i sopka.

Mám pro blues jakousi historickou slabost. Před mnoha lety, za hlubokýho totáče jsem jel do Bratislavy vyfotit si svou bluesovou legendu Johna Mayalla. A víte co? I tihle kluci dokážou zcela hravě to samé, co legenda. Já vím, zní to nabubřele, ale můžu si to dovolit, protože jen fotím, ale nehraju.

Noga je vegan. Gábina, máma od Toma, se přiznala, že udělala hromadu škvarkovejch placků, ale Noga si nedal ani jeden. Vegan je vegan. ale na hraní to nemá žádnej vliv. Za bicíma je Noga šílenec. A je to úžasné. ani se Roušovně nedivím, že se v něm shlédla.

Tomáš je hráč, který dokáže vniknout do těla toho, koho zrovna hraje, takže, když hráli skladbu od Cream, mé milované kapely sedmdesátých let, byl z něj najednou Eric Clapton. Teda musel jsem jen zavřít oči. Vjem byl dokonalý. A bubeník za ním se stal na chvíli Gingerem Bakerem. Akorát nebyl zrzavej. A jejich plusem je, že to nebylo přesně. schválně to přetavili.

The Bladderstones je kapela, o které bychom mohli slyšet častěji. Akorát, no, znáte to, když se lidi hledají, tak to může vést ke kotrmelcům. A to by byla, z mýho pohledu, škoda. Převeliká.

Na chviličku si si s nimi zahrál i Ondřej Konrád na harmoniku. A ať si kdo chce, co chce říká, Ondřej na harmoniku umí!!!

Tuhle mi kdosi vyčetl, že moje fotky jsou zrnité. Nedokázal jsem to nijak obhájit, jen jsem odpověděl, že jo, že jsou zrnité. A že mi to nevadí.

Před mnoha lety jsem si v Bratislavě vyfotil prsty Johna Mayalla a udělal pak z nich fotku skoro půlmetrovou. Před několika lety jsem ji dokonce vystavil i na výstavě v Riegersburgu v Rakousku. Mayall to je pro mě bluesovej Bůh. A protože Tomáš umí blues stejně dobře, nekamenujte mě, je to můj názor a protože je svoboda, mám na něho nárok. Tak jsem si vyfotil i prsty Tomáše Frolíka. Možná jednou budou stejně slavné jako ty Mayallovy.

Někdo tu číhá, někdo fotí zpoza klavíru.

Jaroslav Noga, na FB Naroslav Joga zrovna odpočívá.

Tomáš hraje na kytaru značky James Tyler Guitars.

Zatímco Johny Judl junior hraje na baskytaru od Roger Sadowsky

Jaroslav Noga tvrdí, že se pro hudbu rozhodl sám. S maminkou, která je ochotnickou herečkou, a tátou bubeníkem, měl však nepochybně položený dobrý základ a pravděpodobně by jen tak „neunikl“ zděděnému citu pro umění. Ve svých pětadvaceti letech už toho má za sebou skutečně hodně. Hraje s českou alternativní legendou Už jsme doma, je nejlepším hráčem na elektronické bicí za východní Evropu (Maďarsko) a třetí nejlepší na světě (Kalifornie). Zároveň pracuje na vlastní hudbě a netradičních projektech. Navzdory tomu je realista, který si uvědomuje náročnost povolání, které si vybral, a je vděčný za příležitosti, které se mu naskytnou.

No a to je fotka století. Roušovně se Noga zalíbil natolik, že jsme je musel vyfotit, když větry vanou. A pak už byl konec toho krásnýho koncertu. vylezli jsme ven a Olina vzala mobila a zavolala si taxíka od Kurýra. Prý od Jazz Docku domů. A na adresu dodalal, že Janáčkovo nábřeží 2. což je adresa jazz Docku, odpověděla ta paní na dispečingu: To snad dojdete pěšky, ne? Ale pak se to vyjasnilo a Roušovna nahlásila naši pařezinskou adresu. Pak se sice pokoušela stopovat všecky taxíky, co kolem projely a všecky je pak, když zjistila, že nejsou od Krurýra, posílala do prdele. Nakonec jsme se dostali domů za příjemných 400 Kč. Inu po pěti skleničkách španělskýho vína se Roušovně nedivím, že takto žertuje.

V neděli mi Roušovna odjela na hory se školou a já tu zůstal sám. tak jsem se toulal běžně (jakože během) po lesích asi tak dvě hodiny, potkal prase a nic jinýho se zvláštního nepřihodilo a těším se už, až se mi zase z toho školního lyžařskýho výcviku druháků v pátek vrátí. Nikdy by mě nenapadlo, jak jsem na ní závislej, ale vydržím.