Sobotu měla Olina bezVraní. Normální volno. Tak jsem vymyslel takovej výlet. Ono to bylo trochu jinak, nebudu přeskakovat. Milada od nás z baráku nás nalanařila na nějakej turistickej čundr s její partičkou. Dostal jsem od ní itinerář a mělo to být tak, že jako Olina s Miladou půjdou s tou bandou turistů a já si vymyslím nějakou jinou trasu na běžení a setkáme se v cíli nebo ve Vraným. Ale znáte to, jak to chodí. Milada v předvečer akce přišla oznámit, že nejede, protože musí ke kadeřnici. No tak jsem tu mou běhací trasu modifikoval, že si to půjdem s Olinou sami a na hejno turistů se vyprdneme.
Ráno jsme jeli vlakem stejně jako za Olininou mámou, akorát jsme dojeli až do Dobříše. Koleje na té trase jsou tak rozhrkané, že jsme se stihli vzájemně opařit čajem, ale nakonec všecko dopadlo skvěle.
Hned na začátku čundru jsme zakufrovali. Olina našla cedulku, že po 100 metrech je rozcestník. A protože já zase jsem vyčetl z Mapy.cz, že půjdeme většinou jen po modré, tak bylo na kufr zaděláno. Přiznám se, že se mi směr nelíbil, ale Roušovna to rozetla, že jsem řekl po modré, a tohle je jaká? Modrá, takže to je dobře. A vyrazili jsme. Horda turistů (pravděpodobně těch od Milady - potvrzeno dodatečně, protože měli na baťůžcích jakýhosi plyšovýho hrošíka) se vine za námi, ale protože Olina potřebuje udělat selfíčko, tak nás dojdou a předejdou. Znovu je předbíháme, dostáváme se do čela pelotonu a já koukám do chytráka na mou oblíbenou aplikaci Osmand+, což je něco jako Mapy.cz. A ten Osmand jednoznačně usvědčuje Olinu i mě z omylu. Prudce to zalomíme doleva, profesionální turisty tím nezmateme, myslí si, že jsme blbí a zahýbají doprava... Jsme volní.

Před nedávnem se podařilo vědcům v Americe za děsný prachy a mnoho let příprav zachytit gravitační vlnu z dob počátků našeho vesmíru, potvrzující skoro všechno z Einsteinovy obecné teorie relativity. A my jsme ten zborcenej hyperprostor našli s Olinou jen tak pohozenej za městem zadarmo a hned. 7,716 čtverečních metrů hyperprostoru.

Kecáme s Olinou o všem možným a najednou jsme si uvědomili, že jsme za plotem, že jsme v ohradě. Zatímco daňci byli na svobodě. Vše je obecně relativní.

Kufr jsme vyřešili tak, že jsme přehopsali dálnici (Osmand+ to kupodivu nabízel, narozdíl od mapy.cz), naštěstí po ní moc aut nejezdilo. Už jsme správně podle mobila.

Mráz je výborná 3D tiskárna. Závidím mrazu lehkost a tvůrčí odvahu.

Najednou se přede mnou objevilo dílo slavnýho umělce, který se baví tím, že v přírodě buduje objekty s kruhy. I kdybyste mě zabili, tak si na jeho jméno většinou a najednou nemůžu vzpomenout.

Vybaví se mi až později. Je to asi nějaká duševní úchylka. Některá jména se mi schovávají do příručního mozkovýho trezoru, kterej svévolně mění přístupové heslo. Některá jména jsou prokletá. Zajímavé je, že ne vždycky, ale v nějakých specifických souvislostech. Nejzpropadenější býval Salman Rushdie. Jeho jméno ze mě vypadlo kdykoliv a kdekoliv na povel. Ale existovalo jediné místo, kde se spisovatel bleskově v trezoru zabarikádoval a odmítal otevřít plechový alzheimeří dvířka. Antikvariát.

Kdykoliv jsem vstoupil do antikvariátu, abych se kouknul, či poptal po Satanských verších, jméno autora i název díla se vypařily. Bylo to dobře ošetřené a neprůstřelné. Například jsem šel po ulici, vzpomněl jsem si na Salmana a uvědomil si, že na konci ulice je antikvariát. Přeříkával jsem si Rushdieho stále dokola a radoval se, jak jsem na prokletí vyzrál. A pak, asi za tři čtyři ulice jsem si uvědomil, že jsem zapomněl do knižního frcu vejít. Příště už jsem uvnitř jméno zase nevěděl. Satanské verše jsem si totiž kdysi rozečetl, ale nedočetl a knihu vrátil, pak jsem si ji chtěl dočíst a mít ji v knihovně. Knihu už mám, a dočtenou. Od té doby Salman Rushdie příležitostným trezorem zapomnění opovrhuje.

Se jménem kruhovýho umělce se to má podobně. Dělal jsem před několika lety pro Helču z jeho děl takovou fleší prezentaci, když v Austrálii končila školu. Fotím si kruhy v lese a naprosto marně ve změti šedých kruhových závitků hledám jeho jméno. Ano, ten génius kruhů se jmenuje Andy Galsworthy a nedávno o něm byl na ČT Art dvojdílnej dokument. Krásnej dokument.

Děj se vůle Boží. Kapitálka.

Potrhlé stromy nám mávají na cestu.

Zamrzlej Charvátův rybník.

Někde v půli cesty poblíž kopce Pleš jsme si dali občerstvovačku. A taky jsme se dozvěděli spoustu mouder.

Například že Karel a Maroš jsou lezby.

A že jsme oba hňupi. A vy už teď taky.

Což nám nevadí. Olina má termosku s horkým čajem a sváču jsme si připravili už doma.

Chci žít ve světě plném lží a podrazů. Někdy mám pocit, že se nám to daří.

A pak jsme zjistili,že není sever jako sever. Měli jsme tři přístroje a každej sever byl jinde. Olina to vysvětlovala tím, že její kompas je PROfi. Nemám protiargument. Ani blbej.

Ale pak jsme odstranili plechovou termosku s čajem a severy se sjednotily. Z toho plyne jednoznačný závěr: Teplý čaj ovlivňuje sever zeměkoule.

Komu se nelení...

Křížová cesta.

Cesta za hrníčky s dušemi.

Poetická setkání třetího druhu.

OZY nově nálo.

Za robustním plotem je cosi, co vypadá podezřele, asi nějaká velká hračka. Ale když jsem tu hračku fotil, zhluboka zaštěkala a zvedla se na nohy. Ano, bylo to živé a plot robustní.

Pak jsme ještě našli stopy po mrtvém ptakopyskovi.

A rozjásanýho Ježíše.

Nordwalking.

Vypadá to, že jsme znova zakufrovali, jsme v Japonsku.

A hle, najednou se před námi rozvinulo městečko Mníšek pod Brdy. Původně jsme chtěli dojít jen do Nové Vsi pod Pleší, ale došli jsme až do Mníšku pod Brdy. Zeď kostela je přímo vyzývavá tabule čekající na Vladimíra Boudníka.

Na topolem podle skal, zelený mužík... No celej Josef Lada. Vidět to Boudník, už by tvořil.

V Mníšku tak trošku scípl pes, ale není to nesympatické. Náměstí není rovně.

Vlezeme do první hospody, že si dáme jídlo, ale přestože se nám vstřícně samy dveře otevřely, pan hostinský nás nakrmit nedokázal, prej se v téhle hospodě nevaří, jen chlastá.

A chlastá se kdeco. Mně nejvíc lákala Wisky.

Zmrzka, MR DR Frc.

V Mníšku je politické DNA asi levotočivé.

Z jedné hospody nás vyhnali, ale v druhé už jsme se chytli.

Hospoda u Laurela a Hardyho.

Olina si dala držkovou polívku, pivo a palačinku, já vepřovej řízek, bramborovej salát a vinnej střik.

Po pozdním obědě jdeme na autobus a jedeme na Smícháč. Večer mají dorazit holky z Kladna.

Navečer po výletě dorazila Helča s Bibi z Kladna, protože kluci jeli na hory, měli závody. Krásnej večer, flaška vína, oprava noťasů, koukání na filmík. A v neděli ráno překvápko.

Bibi totiž Olině poslala na FB zeď voucher na ranní nedělní rodinný výběh. Samozřejmě zadarmo. A tak jsme si v sestavě Olina, Helča Bibi a já vyběhli na malý lesní okruh. A bylo to výborný.

A samozřejmě nezbytné rodinné selfíčko. Sevilla byla zase odsunutá.

* Abych vysvětlil ten blbej název. Koupili jsme si na cestu polomáčené sušenky. A zjistili, že nové polomáčené sušenky jsou asi tak 4x menší než za komoušů, což je dobrej nápad, protože si může člověk vzít jen jednu a nemusí se cpát víc než je třeba, taky je nápadité, že se sušenky prodávají v pytlíku, čili není potřeba hned celý balení sežrat. Dokonce ani cena není závratná. Stojí okolo desetikoruny. Za komoušů stály polomáčené sušenky dvě koruny čtyřicet. Přepočtu-li to inflačně, tak jsou teď ty sušenky mnohokrát levnější. Jediné mínus těch inovovaných sušenek je, že jsou plné palmovýho oleje, takže už si je nekoupíme. Nevylučuju, že i tenkrát za komančů v nich pamovej olej byl, to neumím dohledat.