Partička pořádá každé jaro nějaký výlet do neznáma, ale protože každej vyráží odněkud, je potřeba přesně stanovit, kde se sejdeme, kam jdeme a kudy. A to je to neznámo.
Letošní neznámo bylo naplánované do oblasti Pikovic. Sraz jsme si dali v osm na Smíchovském nádraží na zastávce autobusu 390. A hned na začátku to už nějak drhlo, protože Olina i já jsme autobus 390 znali, takže jsme šli najisto. Olina jím někdy jezdívá k mámě, používajíc pak převozníka vltavského, a já jsem jím jel před nedávnem do Zbraslavi, když jsem potřeboval najít NIKON servis, aby mi po letech opucovali senzor.
Odjezd v 8:20, je už 8:10 a nikdo nikde. Olina pronesla, že jestli nikdo nepřijde, pojedeme sami. Ale bylo to jinak. Stáli jsme na blbé zastávce. Před tou naší zastávkou je ještě jedna, blíž k metru. Dopadlo to dobře. Sešli jsem se v plné sestavě mínus Honza a Ála, ti nastupovali až někde ve Štěchovicích.
Takže dobrý, všechno je, jak má být. Zrovna, když jsem telefonoval s Honzou, tak jsme vstupovali do autobusu. Olina hlásila, odkud kam a kolik lístků, ale platil jsem já, v jedné ruce telefon, v druhé rozšklíbenou peněženku, melu koniny do telefonu, vytahuju ze šrajtofle opencartu, snažím se ji přiložit ke čtečce, ale řidič se na mě oboří, že ho moje karta nezajímá, ať nezdržuju. Asi se chtěl hádat, ale to já nerad, tak držím statečně hubu, omlouvám se a chystám se rozbrečet a zhroutit. Jedem. Ve Štěchovicích opravdu nastupujou Kurkovci, Honza i Ála mají s řidičem taky nějakej problém, chtěl je ošidit, každého zvlášť. Asi omylem. Jak jinak.

Díky tomu, že jsme stáli blbě, neuniklo mýmu foťáku krásné a typické české sdělení: Pivo, národ, rodina, tradice a vietnamské jídlo.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že tu jsou zastávky dvě, jen asi 70 metrů od sebe. Olina se mi pak přiznala, že jo, že si vzpomněla. Ale jo, dopadlo to dobře.

Autobus řídí zlý řidič, dokonce se i bojím sežrat rohlík, aby mě za jízdy nevyhodil z autobusu.

Vystupujeme v Teletíně. Prší, ale je tu krásně.

Všichni startujou své chytré mobily, spouští mapy.cz a ladí start. Kde jsou ty časy, kdy měl Honza každý výlet vytisknutý, a to dokonce v tolika paré, kolik bylo účastníků.

Podle mého mdlého rozumu bysme v dešti měli zahnout doprava,ale zahnuli jsme doleva.

Cesta je fotograficky sympatická. A dokonce přestává i trošku pršet.

Stromy hrbaté - typický důsledek sesuvu.

A tančivé.

První vyhlídka. Tam někam dolů bysme se měli taky asi dostat, myslím si.

Bílé skály a vyhlídka Máj. Míra Kurka jde přímou cestou, my ostatní odbočujeme na jednu z nejhezčích vyhlídek, jak řekl Ladys. A měl pravdu.

Roztomile zvlněná krajina a pokreslená obloha naznačují, že výlet bude skvělej.

Ladysovi uvízla ve vlasech květina, teda přesněji květ nějakýho ovocnýho stromu, jen Olina ale ví, o jaký strom jde. Pozn. korektury - kecá, nevím.

Přicházíme k první občerstvovací stanici. Hned na začátku nás vnadí Irwingovou moštárnou.

Ale hned za první zatáčkou se to všecko zase posere. Vypadá to, že hospoda není v provozu. Ale Míra, kterej šel podle přímky, už tu dávno je, my jsme ještě museli navštívit Smetanovu vyhlídku a další zajímavosti, a kdyby byla hospoda zavřená, nenechal by si to pro sebe a volal by nám, aby varoval.

Naše obavy však byly liché, protože ta druhá hospoda je nejen otevřená, ale i sympatická a Míra už zařídil stoly, prostě krásný servis našeho předběžce. Jídelní lístek vypadá taky sympaticky,

Mají Plzeň a jakési nepasterizované pivo. Obě jsou skvělá.

I na ten oběd nečekáme nijak dlouho. Tedy kromě Ály. Přestože si dala to samé, co většina, játra, tak na ni už nevybyly a musela si počkat, než uloví další dobytek a pro Álu připraví poslední várku. Já jsem si dal marinovanýho jesetera. Samozřejmě, že na jídelním lístku byl rafinovaně skryt po pseudonymem treska.

Ladys najednou zjistil, že paroží, ale vyšetřováním se zjistilo, že to byla jen taková trapná náhoda při focení. Již ve Westpocket revui W&V se tomuto fenoménu věnují,

Olina si dala prase na houbách a dvě kozy rýže.

Táňka Turka. Já chleba.

Venku zase prší, ale na nás si nepřijdou. Míra vyndal odkudsi z brocáčku placatku slivovice. Jaká byla nevím, protože jsem si ji nedal.

Kolem stromu s hrníčky se noříme do lesa.

Je to tu krásné. Sem si asi jednou ještě zaběhnu sám, tu trasu si celou uběhnu jen tak. Bez noclehu.

Společné foto na Raisově vyhlídce.

Musím tu prozradit, že Stáňa nesla v baťůžku whisky, značku nevím, ale odborným třísknutím batohu o zem se jí podařilo láhev proměnit zázračně ve střepy a navoněla si sladem celý obsah batohu. Ano, whisky nesmrdí. A tak musel zachraňovat situaci Ludva, který ze svého batohu vyndal nerozbitou flašku moravskýho rumu. Jak chutnal nevím, neochutnal jsem ho.

U Klimentovy vyhlídky se s námi začal bratřit větší pes a mě, nevím proč, začaly svědit listopadové jizvy z toho, jak mě pokousal černej pes. Mimochodem, den před výletem do neznáma jsem dostal obálku s červeným pruhem. Zrovna jsem nebyl doma, měl jsem jen upozornění ve schránce. Tak jsem si pro dopis doběhl. Bylo to předvolání k přestupkové komisi v Kolodějích, kde podle lejstra vystupuju jako svědek v případu napadení Dušana Rouše nezajištěným psem. Ano, to tu už na praseti bylo, jen připomínám, že se jednalo o hajzla jménem Ferda. Nic mu nevyčítám, ty díry po jeho zubech už mi zůstanou a navíc jsem tak získal zadarmo velmi přesný barometr. Kdykoliv má být změna počasí, tak mě ten kousanec svědí. Nemám si nač stěžovat. Ale kdybych se nechtěl dostavit bez řádné omluvy, napaří mi pokutu 50 tisíc korun. Kurva, tak drahý kousnutí. A panu doktoru Rathovi za jeho stovky tisíc v krabici od vína ještě budou refundovat poslaneckou mzdu po dobu, co byl v lochu. Inu... No nic.

Olina, má motivářka, mě upozornila na zdřevěnělýho mloka.

Ale netušila, že od další zatáčky už nás budou provázet zdivočelé hordy mloků. Shodli jsme se na tom, že tu mají sjezd. A připravujou nějakou všivárnu. Asi válku. My se tu děsíme z uprchlíků a zatím mloci.

Bizarní skály.

A šílený chatičky v hlubokých údolích.

Tuhle oblast zná už dobře Olina, protože je součástí Posázavské stezky.

Trempíci si tu za desítky let vybudovali neuvěřitelná hnízda a spousty volejbalových hřišť, kde při pivu hrajou nohejbal. Teda spíš hrávali. Zestárli a už jim to moc nekope.

Někdo tu uvěznil ve stromoví čarodějnici, která dohlíží na vodáky.

No uznejte sami. Tahle hacienda. Ten šílenec, kdo to stavěl, si postavil čtyři verandy. Dovedete si představit to utrpení, když vylezete z chatrče s hrnkem kafe nebo půllitrem braníka a najednou nevíte, na kterou verandu si sednout? Podle jakýho rozpisu je používá? Lichý týdny horní, sudý týdny spodní a v přestupných rocích prostřední horní a na VŘSR prostřední spodní? Nebo... já nevím, já osobně bych dost trpěl.

Nebo toto. Skála a na ní je montážní pěnou přilípnutý množství portrétů rudých indiánů. Prý gentlemanů, ale do toho bych se raději nepouštěl, abych nebyl trapnej jako náš současnej prezident.

Vodáci se probrali ze zimního spánku a na žlutých nafukovacích člunech pádlujou po proudu až do Prahy jako stoletá babička Mary.

Naproti v boudě značky OGDEN nebo OBDEN suší disidenti vlajky. Sice žádná tibetská, ale stejně, je to dnes odvážné vzít si jinou vlajku než prezidentská kohorta.

Ludva zkoumá, jestli je kříž na správným místě. Všudypřítomný internet kontroluje, cokoliv si umanete.

Olina Mírovi slibovala občerstvovnu, ale bohužel, ač podle cedule má mít otevřeno, tak na své turisty a žíznivé poutníky majitel sere. Lavičky na odpočinek jsou betonové a s prknem, které se zařezává do stehen. Raději si jen tak ve stoje fotím.

A už jsou zde Pikovice. V hospodě Na růžku máme zamluvený nocleh. Sobotní etapa je nohama za náma, ještě jídlo a večírek a spánek, který nás přehrne do neděle. Ale...

Podle obrázků mám pocit, že jsou poutníci unavení.

Táňka mudruje nad tím, proč neumí svým foťákem dělat videa, a nechce se smířit s tím, že to je jen otočením voliče.

Stáňa dostala k té své již virtuální whisce ještě virtuálního panáka.

Na dvorku to surrealisticky drhne. A Mírovi je už zima, protože má mokrý triko, tak jdem dovnitř. Hospoda vyhrožuje tím, že večer kytary.

Stoly máme rezervované. K jídlu si dáváme halušky, někdo prejt, Táňka jako obvykle smažák a ti nerozhodní chleba se škvarkama. Vyzvídají na paní vedoucí, jestli když škvaří škvarky, používá mlíko, ale výsledek výslechu není jasný. Prý ne, ale většina v naší partičce tvrdí, že by se to mělo.

Zábava je příjemná, meleme jednu kravinu za druhou. Ty nejvtipnější myšlenky si zapisuju do chytrýho telefonu, ale netuším, že o všechny v neděli přijdu, protože budu nucen resetovat svůj telefon přes tovární nastavení a tak ta největší moudra, která mohla pohnout světem, jsou v prdeli. Ztracená.

Táňka tu hraje roli osy zla a tajně rozlejvá soukromej rum do šroubovacího víčka a frťan koluje mezi partičkou. Kdyby se to domákla paní vedoucí, to by byla ostuda.

Ve vedlejší části nálevny se opravdu k večeru objeví kytary. Tři. A většinu z nich obsluhujou ženský. A tady mohu použít jedno z mouder, které mi sice uniklo z chytrýho telefonu, ale nějak jsem si ho zapamatoval. Táňka totiž prohlásila: "Nejen na jeřábech, ale už i u kytar jsou ženy."

Hospoda je zahulená a dlážděná.

Štamgasti každý den stejní.

Někteří jsou celí u vytržení z dam v našem spolku a pravidelně, jak chodí čůrat svá piva, sedíme totiž poblíž hajzlíků, nám, tedy dámám, chodí říkat lechtivé vtípky. Celej večer.

Zpíváme s vedlejší místností. Dopplerův jev je kompenzován pivem a panákama, takže zpoždění nevadí.

Pak si Ladys na chvíli vyžebrá kytaru Ibaněz a zahraje pár písniček. Okomentuje to slovy: "Nějak to kurvím."

Na kytaru hraje vlevo Ladys a zpívá Míra. Proto ta divná perspektiva.

I Míra hrábne do strun. A to způsobí, že přiláká do naší společnosti ženy odvedle.

Tahle se jmenuje Helenka a říkají jí Šipka. Prý proto, že umí tak proplést svoje nohy, že je pak nerozplete. Sice tomu nerozumím, ale zní to dobře. Z jakéhosi důvodu, je nás hodně brýlatých a i nedoslýchavých, ale to není tak vidět, si Helenka myslí, že jsme doktoři.

A že by některého s doktorů třeba ulovila. Honza se sice jako doktor netváří, ale Helenku neošálí. Ta by brala doktora Ladyse, jenže jí v tom zavazí doktor Honza. Když se dáma od vedle z kontextu dozví, že jsem Dušan, zděšeně se ptá doktora Honzy, jestli proboha nejsem Slovák, ale on jí prozradí, že ne, že jsem původem z Brna. Teda vlastně su a ne jsem. Na to Helenka Šipka prohlásí, že to je ještě horší a už o doktora Dušana zájem nemá. Pak ještě chvíli váhá, jestli by nebyla výhodná partie primář Míra. Pak si dá další skleničku vína a na doktory zapomene.

Jiná paní odvedle se snaží od doktorů Helenku odehnat, ale nakonec u nich uvízne taky.

Mají tu krásnou servírku. Mně se moc líbí, připomíná mi něčím Helču. Má srandovní nasrávací gatě. Naše partička pak dlouho a urputně řeší, jestli se nám ty gatě líbí, polovina partičky je překvapená, že té druhé půlce se ty gatě včetně celé servírky líbí.

Doktoři odlákávají ženy z vedlejší nálevny.

A zpívají a zpívají. Můj táta byl taky doktor, zpíval rád. Ale nakonec stejně jdeme spát. Pokoje jsou pěkné a voní to všude jako u nás v plesnivé chaloupce v Ostružné. Cítím se jako tam. Za večer jsem vypil tolik vody z vodovodu, že pak celou noc chodím čůrat. Jo a když se čůralo na pánským hajzlíku do mušle, tak vám na ramena padala omítka. Ani to nám nevadilo. Nějak to patřilo k místnímu koloritu.

Ráno jsem si uvědomil u těch dveří na hajzlík, že je to skoro jako od Cimrmana. Jdeš na hajzl...

... a do hospody. Na sever a na jih.

Hanácká rum padl(a) včera za vlast.

Míru bolí nohy, tak chce jet domů autobusem, vlaky nejezdí, indiáni vytrhali koleje. Ale protože bus jede dost pozdě, tak stopuje. A úspěšně, na dva stopy je v Praze.

My ostatní jdeme podle plánu dál. Olina ukradla mluvčímu Ovčáčkovi deštník.

Kolem papouška Kakadu jdeme do Petrova. Tady to dobře znám, před pár týdny jsem tudy běžel.

No a tak můžu trošku machrovat, protože si ten běh ještě pamatuju.

Je to do kopce a prší.

I ptáka to sere a skoval se pod stříšku. Hlídá popelník pro pana prezidenta.

Na stole je vlajka. Ještěže není tibetská, to už by tu byla policie a řádila by.

Černej kůň a bílej strom. Když jsem byl malej, toužil jsem po tom, abych na bílém vraníkovi jel krajinou a hledal princeznu svých snů. Olinu jsem si (a ona mě) nakonec našel i bez koně.

Na jednom dvoře pasou koně na betoně, ale nemá to zadarmo.

Musí posekat hromadu dříví.

Olina chráněná deštníkem pana mluvčího ovčího.

Výlet byl prošpikován varovnými tabulkami.

Další odbočka z trasy. Jdeme na Ďábla, údajně prý geometrický střed Čech. Z Ďábla je to k moravským hranicím přesně 105 km, k rakouským taky, k polským jakbysmet a na německé je to taky 105 km. Inu, proč ne, je to možné.

Pak jdeme jakousi osadou Kadibudkov.

A další společné foto.

Opuštěné rukavice na pařezu.

Zde varují před zlejma kočkama.

Bohyně Kálí. Pod sebe.

Špičkové PR:

Rozeklaný příběh.

Je tu veselý bordel.

V Davli následuje další dělení partičky. Většina jde do Davle na autobus, ale drsné jádro Ála, Olina, Honza a já jdeme ještě do Vranýho.

Nahoře na hřebeni.

Marně máváme zbytku partičky tam dole. Nevidí nás ani neslyší.

Cukrák. Televizní věž. S Cukrákem jsem propojený jedním příběhem. Kdysi jsme tam s kolegou budovali středovlnný rozhlasový vysílač. Byla tma a stavba neosvětlená, kolega byl o hlavu menší než já, šel jsem za ním, on v pohodě vešel do dveří, ale mě sejmula lešenářská trubka tou dírou. Přesně ve výši čela. Měl jsem pak pár týdnů na čele modřinu jako podle kružítka. Možná ten vysílač už nevysílá, doba je jiná.

Tady jsem minule taky běžel a vyprávěl jsem o ďábelském 666. Dnes to bylo doplněno ještě třemi bojovými psy. Divný místo.

Slepejši se ale psů prý nebojí, protože je nevidí.

Jdeme kolem místa, které se jmenuje Hladomoří.

Ale je to blbost, protože tu mají občerstvovačku. Přemýšlím, jestli až začne platit ten protikuřáckej zákon, jestli se bude vztahovat i na hambáče.

Holky se tu cpou párkama a my jsme si dali dobrýho kozla.

Za chvilku už jsme byli ve Vraným. Vláčkem do Prahy je to coby dup. Krásnej výlet. Jo a ještě to jedno moudro, které mi uvízlo nejen v telefonu, ale i v hlavě. Ladys pronesl: "Budu předstírat, že všemu rozumím."