Docela výživnej týden. ale ještě než začnu souvisle blábolit, tak musím upozornit ctěné čtenářstvo, že příští prase (číslo 20/2016) určitě vyjde až v pondělí večer. A to proto, že jedeme na rodinné setkání do Berlína. Využili jsme toho, že Honza se přiškobrtal z Ameriky do Evropy, tedy do Irska, služebně a pak do Curychu. A z Curychu do Berlína je to coby kamenem dohodil. Zase se nám podařila najít skulinka ve vesmíru a naše rozprsklá rodinka se na chviličku sprskne. Honza zařídil nocleh v nějakým doupěti flamencovýho kytaristy, já zase lístky z Prahy do Berlína pro českou sekci. Tak proto vyjde to příští prase později.
Našel jsem doma ve schránce nějakej poštovní lísteček, že něco doporučenýho do vlastních rukou mám na poště. A protože pošta byla ještě otevřená, sebral jsem se a zaběhl jsem si tam kolem rybníka. Bylo krásně a obálka byla s červeným pruhem. V ní lakonické sdělení, že se mám dostavit do Koloděj k přestupkové komisi v případu pokousání Dušana Rouše psem. A jestli nedorazím, tak mi dají pokutu 50 tisíc a předvedou mě násilím. Nebo v železech. To už nevím přesně, bylo tam napsáno, že budu předveden.

A protože jsem ten, kdo většinou zákony a předpisy dodržuje, vyrazil jsem ve čtvrtek ráno z domova. Sluníčko krásně svítilo, všude vůkol voněl Babiš. Do Koloděj to je s malou oklikou maličko přes deset kilometrů. Já vím, měl bych dorazit slušně oblečenej a ne jako nějakej Zátopek. Ale uznejte, je tak krásně a v tom zvacím dopise nic o teplákách nebylo.

Je tam takovej trochu blbej úsek, kdy to jinudy než po silnici nejde a protože je teď móda bydlet za Prahou v klidných obcích a do práce jezdit autem, je to tam příšerný. Souvislá řada aut se pomaličku šine ku Praze. Výhodou pro běžce je, že se šinou pomalu. Dobíhám k Rokytce, spravenej most mě vítá a nabízí konečně cestičku mimo silnici.

Běžím do prudkýho kopce kolem neupravenýho baráku.

A najednou jsem před radnicí. Doběhl jsem včas, co včas, dokonce příliš brzo. Radnice je vyšperkovaná plastikou ze starýho stromu. Sympatický objekt.

Taková vesmírná housenka, červ z Marsu.

Z druhé strany již vyvrhnutej.

A protože mám ještě čas, prozkoumávám okolí. Třeba tohle hnízdo, asi nečapí, skýtá zajímavej pohled. Je mi jasný, že do Koloděj se budu muset ještě někdy vypravit. A pofotit. Před léty jsem tudy projížděl rychle na kole a pamatuju si z Koloděj jen tu velikou zatáčku, rovně do Újezda a doleva do Běchovic.

5 minut před začátkem jednání už poskakuju u dveří úřadu. Hodná paní mi říká, abych ještě chvilčku počkal a přiznává se mi, že tu formulaci o svědectví spáchala ona a je ráda, že mě to pobavilo. Prý ještě musíme počkat na místního policajta, kterej ještě hlídá u školy a řídí provoz, a připravit podklady pro paní právničku, že mě pak zavolá. Sluním se na lavičce jako starej opelichanej kocour, usmívám se a jsem rád, že jsem se musel běžet. Asi za čtvrt hodiny si pro mě pan četník přijde, jsem uveden do jednací síně k jednání.

Popisuju barvitě, jak mě psi napadli a jak opilý maringotkář blábolil a jak mi z nohy krev tekla a jak PČR byla skvělá a vstřícná. Paní doktorka přes právo řeší takovéhle problémy stále. Pan policajt mi zase radí, že příště mám psa udeřit do čenichu, že to pomáhá, ale já si zase neumím představit, jak kopu nebo deřím do čenichu psa, který mi právě visí zahryzlej do stehna. Ale odehrává se to v příjemné atmosféře. Pak zvoní telefon, paní sekretářka si jde pro pana policajta, který se vzápětí vrací a hlásí nám, že mu volal majitel psů, že pachatel nemůže dorazit, protože ho chytly záda a bude obstříkán. A že majitel nemohl zavolat dřív, protože přesně nevěděl, kdy pachatele ty záda přesně chytnou. Ano, u projednávání tohoto krvavého případu jsem byl jen já, ten nejméně důležitý člověk. Ale jo, dopadlo to výborně, Ferda, ten krvežíznivý bastard, nebude popraven ani uvězněn, ale co bude s majitelem a pachatelem, to nevím. Ale prý už příště nemusím přiběhnout, že tohle svědectví jim stačí.

Sepsali jsme protokol, podepsal jsem ho a utíkal přes Újezd a Úvaly zase zpátky domů. Po cestě jsem narazil na hejno žáků, učících se pod vedením odborníka vrhati talíři. Převládaly ženy. Tohodle kluka to ale nebavilo, tak se podepisoval do kaluže.

Louky jsou krásně rozkvetlé, některé pampelišky jsou asi pod anaboliky a urychleně se své zlaté barvy vzdávají.

Pampelišky jsou žluté a přesto Babišovi nepatří. Zatím.

Tohle Babišovi patří. Jo, a jak si tak běžím mezi poli, zjišťuju, že řepka za Babiše nemůže a že mi řepka nesmrdí, a že je hezká. Kvůli tomu však ANO volit NEbudu.

Zátiší s malovaným koněm, domů to mám ještě asi 4 kilometry.

Cestičku, tu musím vyfotit pro Roušovnu. Miluje motivy s cestama.

A když už mám za sebou příjemné svědectví, tak hned druhej den mě čeká další příjemnost. Dali jsme si sraz v Praze. Moje holky - Olina a Helča a já . Oběd v picérii u Olininé školy. Příjemné poledne.

Nekázanka je sympatická ulice.

Olinina škola.

Helča mi šlohla foťák a drze si s ním fotí svýho fotra.

A starý rodiče.

K obědu vepřová rolka se zabudovaným špenátem.

A kafe. Rozhodl jsem se, že nebudu škrt a že si půjdu ke Škodovi koupit objektiv, na který mám jež delší dobu políčeno. Chci si ho vzít do Berlína. Nostalgicky zhnuseně vzpomínám na doby komoušské, kdy nebyly k dispozici žádný objektivy, žádný pořádný filmy a když, tak jen někdy a někde. Objektivy jsem si musel nechat pašovat z Německa a dokonce jednou až z Japonska. A teď najednou, zlej kapitalismus a objektivů plný regály, všech značek a kromě toho je prostě už nemusíte shánět, normálně vlezete do krámu a koupíte. To je něco, na co jsem si sice už za čtvrt století zvykl, ale přesto jsem z toho dodnes nadšený. Jakože si vejdeš do obchodu a koupíš si to jako někde v Německu. Úžasný.

A pomaličku se tu zase rodí nálady, že by to jako někteří chtějí zvrátit do starejch dob. No to by bylo k posrání. tohle nemůžem dopustit. Ne kvůli těm objektivům, ty jsou jen přirozeným důsledkem svobody. Ale to všecko kolem.

Samozřejmě, že svoboda přináší i jistá chemická negativa, třeba saponáty na chodnících.

Ale i optická pozitiva.

Nahatý baby za výlohama a aukční síně a výstavy a koncerty z celýho světa. Prostě Česko je zatím úplně normální krásná svobodná země. A to bez ohledu na současnou hradní klaku.

Páteční trhy na Náměstí Republiky.

Olině na zahradě bláznivě kvetou tulipány, tak jsem si je tím novým objektivem vyfotil.

A zblázněná višeň je obsypaná květy. Jestli se na to včely nevyserou, tak bude slušná úroda.

Piknik nebude.

Kámen na stole.

A modřenec.

Sojka hodila Olině do plecháčku s vodou za letu žalud. Ten se ujmul a vysunul dolů kořeny a nahoru stonek. Vyfotil jsem si ho a Olina pak řekla, ať to vyhodím na kompost. To mi přišlo blbý a líto, tak jsem si ho zasadil do květináče a zalejvám ho. Na starý kolena. Jsem si říkal, že syny jsem zplodil dva, barák taky postavil, tak eště ten strom. Ten strom je můj.

Je sobota, je krásně a já nevydržím doma, vybíhám do krajiny. Neustále se mi hlavou rojí vzpomínky a myšlenky na kamaráda Miloše Klementa.

Kde všude jsme se potkali, a o čem jsme si povídali. A kdy ho zase uvidím.

Ale v neděli ráno mi Jája poslala zprávu, že Miloš to zabalil a přeplaval na druhou stranu řeky, někam tam, kde jsou už i moji oba rodiče a poměrně dost dalších známých i kamarádů. Došlo mi, že tohle byl důvod toho včerejšího vzpomínání na Miloše. Stejně jako u mé mámy před třema rokama. Jakýsi rádio nebo co.

Tak prosím tě, Milošku, pozdravuj tam moje rodiče, budu na tebe furt vzpomínat a budu dělat, že se nic nestalo a že je vše při starým. Někteří lidi, když odejdou, tak jste překvapeni, protože jakoby se u nich ztratila ta možnost, že by někdy odejít mohli. Milošovi Klementovi by bylo 12. července 93 let. Takovej krásnej věk. A celou dobu to byl svěží mladík. Mám ho rád. Tohle prase si už asi Miloši nepřečteš, nebo co já vím, jak to chodí???