Miluju soboty. Miluju je stejně, jako ožralci milujou rum a levnou vodku. Miluju soboty, protože Olina jede za mámou do Vranýho a já někam běžím. To, že jede Olina mi nedělá radost, jsem s ní rád a nesere mě. Ani neběžím z trucu, že jsem zůstal doma sám. Ne je to láska opilce k běhu. Snad bych měl psát ten běh v uvozovkách, protože to s během málo souvisí. Můj styl je totiž ve stylu PBDR, neboli pomalu, blbě, daleko, rád.
Většinou už v pátek si slintám u mapy.cz a hledám nějakou přibližnou trasu, nějakej směr, nějakej cíl. Místečko, kam nemusím ani nepotřebuju, ale zároveň se tam těším. Samozřejmě, že to moje běhání je spíš taková fotovýprava. Jezdit fotit autem je na hovno, protože jedete moc rychle a motivy se rozpouští rychlostí, řidič musí dávat bacha na cestu, aby někoho nesejmul, jezdit fotit autem je blbé, ale to mi nehrozí, protože auto nám kdysi ukradli a od té doby jsme si žádné nepořídili. Ani na tom kolem to není úplně ono. Máte sice víc času objevovat místečka, ale stejně jako jet na kole na houby, pořád je to rychlé a komplikované. Uvidí, zastavím, sesednu, kolo odhodím, vysvobodím foťák, fotím, zastrčím foťák, zvednu kolo, nasednu a jedu dál. Léta jsem to tak dělával, ale přistihl jsem se, že sám se sebou zápasím jak Don Quijote s větrnými mlýny. Často jsem se už při brzdění přesvědčil, že to zas tak zajímavý není, a pustil brzdy a jel dál. Až teprve běh mi otevřel brány do fotografovacího ráje.
Je sobota večer a prst padl na Kostelec nad Černými lesy. Vypadalo to na pěknou trasu. A protože jsem byl na pracovní schůzce ve firmě RED espresso a dostal jsem balíček toho nápoje jako pozornost, ach, já vím, zase okrádám státní kasu. Ale proti ministrovi pfinancí jsem žabař. Kozel zahradníkem. Hned pop jednání jsem Olině vyprávěl o roibosu a o tom, že to roste jen na jediným místě na světě a jak se používá celej keř, jako když mulčujete starý větve se to mele, drtí až na jemný prach a pak se smíchá ten prach i s většími namletými kousky až z toho vznikne to RED espresso. A Roušovna se toho nápoje s mlíkem napila a nadšeně pronesla: "To je Rouši dobrý, a já jsem vždycky tvrdila, že mi roibos nechutná." A pak si to pitíčko dělala každej večer, dokonce prej se jí i dobře spalo. No a mě zase napadlo, že bych si to mohl namíchat na cestu, protože jsem si vytyčil trasu asi tak 43 km dlouhou, že by se mi to mohlo hodit. Dokážu sice uběhnout maraton i bez pití, protože nechci vítězit nad nikým ani nad sebou. Ale chtěl jsem si to vyzkoušet. Večer jsem do pivního půllitru nasypal ten drcený a mletý prášek, zalil studenou vodu a přihodil hrstičku chia semínek.
Ráno jsem to bez cezení přelil do petky, a protože jsem výlet pojal ve znamení červené, tak jsem si přibalil ještě jedno rajče a vyběhl jsem do mlžného rána...

Tady ještě jsou drátky k civilizaci. Běžím totiž podél trati na Kolín, ale jen někdy jsou koleje vidět, většinou je to lesem, kterej voní.

Asi tak po 13 kilometrech jsem doběhl do Úval. Pár lidí tu je, ale překvapivě málo.

Kiláček za Úvaly je odbočka na malou pěšinku. Ještě není žádný vedro, ale je dobrý vlhko. Krásně se mi běží, často se zastavuju a fotím. Usmívám se jako debil.

Pěšinka je lehce blátivá a musím dávat bacha, abych neuklouzl.

Po zemi jsou rozházená zamilovaná srdce.

 

Taková růže srdcokvětá ze mě dělá zamilovanýho běžce.

Starý strom hajluje, kilometry se pomaličku odvíjí.

U svatýho Donáta jsem si dal poprvé první lok toho nápoje. Chuťově dobrý, asi i funkční, ale vzhledem se to podobá spíš jakési kaluži, ve které rozpustíš kousek mraveniště. Což není chybou nápoje ale výsledek mé lenosti při přípravě. A kromě toho, těch pár kousků kůry v hubě po napití si pak žmoulám a hryžu ještě další dlouhé minuty. Jo, na tenhle nápoj budu běhat.

Stále běžím po červené. Skoro celá trasa je po červené.

Některé úseky trasy vypadají, že jsem snad první, kdo touhle cestou letos šel. I kopřivy se ke mně vzpínají a žhavě olizují.

Pocit samoty je velice intenzivní. Přede mnou černá díra. Povídám si polohlasem sám se sebou. Blázen utekl.

Miluju při dlouhých bězích to otočení, když je správnej výhled a, co si budu namlouvat, pyšně čumím zpět, kde jsem ještě před nějakou tou hodinou byl. To mi pak bobtná ego.

Kdysi před léty, ještě jako kluk, jsem trpíval sennou rýmou. Dlouho trvalo mýmu tatínkovi doktorovi, než odhalil, že to moje letní smrkání a kejchání není způsobeno tím, že se málo otužuju, že nevydržím dlouho pod studenou sprchou. Musel se smířit s tím, že jeho synek je alergik. Léčili mě, píchali do mě depotní vakcíny, přes léto jsem žrával drahé prášky a kýchal a smrkal a oči si drásal. Ale ve třiceti jsem se nechal z alergologie vyřadit a kapitolu senná rýmy jsem zavřel a nechal zapadat prachem zapomnění. Od té doby mi nic není, běhat můžu jakoukoliv květenou, kosit a spát v seníkách.

Hradešín mě přivítal veselým stromem a zajímavým světlem.

Opatrně se učím mít rád i barevné fotky.

Těch smajlíkovejch stromů je v Hradešíně víc. Docela mě překvapuje, jak málo tu je lidí. Jakoby byli všichni zalezlí doma.

Další destinací jsou Masojedy. Tady poprvé se odpoutávám na chvilku od červené. Běžím po zelené a malou chvilku i po žluté, ale je to jen kousek.

Tahle cedule se mě asi netýká. Přesto se mi podařilo zachytit koutkem oka, jak řidič jakési Mazdy vyhodil z auta nedohulenou cigaretu. Jsme země, kde se zákony a předpisy moc nedodržujou. Kdo nám má co poroučet, dyť je přece ta svoboda.

Nad hlavou mi prolétl letoun. Před nedávnem jsem si všiml, že jsem sledován téměř na každém krku. Že mám svého stalkera. Přišel jsem na to už doma. Vždycky, jak jsem ráno cvičil tibeťánky, tak na balkon přilítl černej kos s mírně nakřivo zobákem, a nakláněl hlavu při mém cvičení. Jakoby se to chtěl taky naučit, ale pak se znechucením nad tím mým cvičením vypustil ptačí hovno a ulítl. Při běhání jsem si několikrát všiml, že mě tenhle hajzlík pronásleduje a slídí. Mám asi svýho stalkera.

Snad to není on.

Ne není, i v Masojedech na mě čeká na jednom plotě, když dobíhám, znechuceně odlítne a spolíhá na to, že nerozeznám rozdíly mezi kosy. Netuší, že jsem ho už odhalil.

V Masojedech prodávají med.

Obdivuju přírodu, že je ochotná žít kdekoliv.

Zbortěný drátů tón.

Pak jsem narazil na maskované rumunské auto.

A na hrdou slepici.

Z chalupy vylezl tučný pán a pověsil veselé lůžkoviny. Z okna se ozvalo: "Jeníčku, pověs to pořádně, ne jako vždycky!"

Kačer není mým stalkemrem.

Běžím sadem, všechno voní.

A vlčí mák pro Janu Kočovou, kamarádku z FB, která je zatím stále jen virtuální, ale i od ní jsem už pozvaný, ať někdy zaběhnu i k nim do Krásné. A já to jednou udělám a už teď se na to těším.-

Když jsou tyhle výlety dostatečně dlouhé, je krásně vidět, jak je naše zem rozmanitá.

Les plný bludných kamenů. Zajímavý je, že zrovna před nedávnem si umě jedna kámoška přes FB objednala tři černobílé fotky s motivem kámen a les. Ne, že bych jich neměl plnej archív, ale tohle mi přijde zábavnější, že při tom běžení jakože i pracuju. Kámen pro Zdeňku K.

Pěšinka tímhle lesem je nahoru a dolů a klouže jako sviňa.

Tady jsem trochu zabloudil a ztratil se v prostoru. Ani telefon mi nechtěl ukázat přesně polohu, asi nějaký zakletý místo. Narazil jsem na dřevěnou vesnici a dělníky. Zeptal jsem si jich na cestu, ale neuměli česky.

Tak jsem chvíli běžel jen tak, až jsem se zas našel.

Tady už je zase moje červená.

Tenhle blátosplav jsem málem neustál, ale nakonec jsem zvítězil a na prdel nespadl.

Bláto, všude bláto. Běžím ve svých nových vlastnoručně vyrobených tarahumarských sandálech. Párkrát jsem je testoval na krátké vzdálenosti, nebyl jsem si jistej, jestli jsou dobře vymyšlené. Bláto klouže jako sviňa, ale klouzalo by i v jakýchkoliv jiných botech. Speciální úchyt na palec se ale osvědčuje.

Světlo na konci tunelu.

Stále po červené

Sežral jsem rudé rajče.

Je to tak krásnej terén, že se mi tomu ani nechce věřit.

Stále po červené.

Motorek se bojím víc než psů.

A to už se přede mnou objevuje Kostelec na Čer(ve)nými lesy.

Moje pouť ve jménu červené je skoro u konce.

Chvíli jsem měl cukání, podívat se do ateliéru, ale pak jsem si to rozmyslel, že jako si to nechám na jindy, abych měl důvod sem zase zaběhnout.

Kostel v Kostelci na náměstí.

Nejsme v Kostelci poprvé.

Před léty, když byl Honza maličkej, ale už chodil, jsme tu byli s Olinou na jakémsi happeningu na statku u bratrů Hůlových. Před očima pozvaných se tenkrát zrodil sádrovej trpaslík z rukou Kurta Gebauera Náš Honzíček měl obrovskou žízeň, tak si našel zahradní hadici, strčil si ji do huby a Olina pustila kohoutek a Honzu to málem porazil a roztrhlo. ale smál se.

Jen jsem si nemohl vzpomenout, kde přesně ten Hůlojc statek je.

Vlastně jsem do Kostelce běžel jen proto, abych si tu vyfotil spícího varhaníka v kapli.

Má další návštěva Kostelce byla, když se ženil můj kamarád a já mu tu svatbu fotil.

A bylo to taky v téhle kapli.

Na trávníku před kaplí už číhala svatba, asi to je hodně provařené svatební místo.

Během běhu mi napsala zprávu Karolína a prej, ať pozdravuju pivovar, tak tak činím.

V zahradní hospodě jsem si pak dal výborné pivo Bernard, vyfotil si pány s kulatou hlavou a šel na autobus.

Kdybych byl hráčem, tak tam vlezu, tolik šťastných čísel...

Mám ještě chviličku čas, než přijede busík, tak ze všech stran okukuju ten krásnej kostel. Ale dovnitř nemůžu je zamčenej. Blbej zvyk.

No a to je skoro konec. Autobusem je to do Prahy jen asi 4ř minut. Autobus má zpoždění, což by mi nevadilo, ale chci stihnout vlak, ve kterým jede Olina od mámy. Nakonec to stíhám jen o prsa. Ale to netuším, že ten můj druhej autobus jede jinudy, tak místo abych vystoupil u nádraží, odveze mě hajzlík o dva kilometry dál. Musím znova běžet a moc mi to nejde, těch 44 kiláčků najednou v nohách cejtím, ale vydržím a Olinu doběhnu u mostku. Domů se belháme spolu. Byl to nádhernej výlet. MY NAME IS RED.

Pro zájemce mapička. Tahle trasa je pětihvězdičková!!!