Dejme tomu, že to je takové provizorní prase. Není příliš času a prostředků věnovat se mu líp. Redakce prosí o shovívavost. V úterý nastal den D, ne to jsme ještě neodlétali, ale Olina mi poradila, abych si vytiskl ESTu, což jsem udělal, protože ji poslouchám. Většinou. A při té příležitosti jsem si přečetl, že je dobré si do ESTY doplnit adresu pobytu, je-li známá, a taky let, je-li znám. Na ten popud si to Olina chtěla doplnit taky a s hrůzou zjistila, že její ESTA je stará a neplatná, ale to byla blbost. Když jsme si ji letos na jaře znovu vyřizovali, použila nějakej obskurní zlodějskej server, kterej kromě ofiko 14 dolarovýho poplatku americké vládě chtěl ještě nějakou děsnou sumu za vyřizování. Málem jsem to udělal taky tak, ale chtěli po mně okopírovat občanku, a tím jsem jim přestal věřit a našel si starou estu a starý postup. Tady jsem tedy Olinu zase neposlech. Moje ESTA stála jen 14 dolarů a byla OK. Olina propadla panice, nebyla z toho veselá a začala si dopisovat s americkou ambasádou. Mně se zatím podařilo přes historii a staré moje maily, které nevyhazuju, najít ty zlodějské stránky a odtud i ověřovací stránku, kde se mi podařilo zjistit, že Olinina ESTA, ta drahá šmejdovská, je taky platná. To bylo uklidnění poloviční, pak poslali z ambasády potvrzení, že jo, že je to OK, ale je v tom prý jen nějakej brodel. Vše zachráněno, svět se může dál řítit placatým vesmírem. Vytáhl jsem pak Olinu na pivo, kde z ní nervozita trochu opadla. Pivo a procházky dělají divy. A jaké bylo naše další překvapení, když jsme zjistili z letenky, kterou jsem si taky vytiskl, že letíme o dvě hodiny dřív než si Olina myslela. Vyřizovala pro školu letenkydo Španělska a trochu si to spletla. To abych si nabalil už dneska (to bylo úterý).
Ráno jsme vyrazili na letiště, bylo hezky, dorazili jsme v pohodě a vůbec ne v předstihu, jak to umí Olina, pak jsme si nechali obalit kufry zeleným secure bag igelitem, protože naše zavazadla chátrají a dlouhé cesty jim nedělají dobře. Filcuňk a nasedáme do obrovskýho letadla směr New York.

Dlouhý, přes devět hodin trvající, let končí v NY. Je tu neuvěřitelnej frmol. Až oči přechází. Všichni se hrnou o překot jedním směrem, postupně, jak nabývají kilometry a minuty, se cesta začíná jak v plaveckým bazénu dělit do jednotlivých drah a segreguje cestující podle národností a různých víz. Naše lajna je vpravo a poslední, zarazí nás až bába v uniformě a vysílačkou a zažene do dráhy vytrasované páskou. Fronta obrovská. Asi 60 okýnek s úředníky se snaží odhalit, kdo do Ameriky nepatří.

Nakonec, i když to bylo hodně adrenalínový, jsme se propasírovali přes oskenované pracky a oční bulvy až do prostoru, kde by měla být naše zavazadla. Musíte si je totiž vyzvednout a vlastnoručně přenést někam jinam a tam je odevzdat znova, na vnitrostátní let. I to jsme zvládli v pohodě, jen jakýsi človíček tmavé pleti po nás chtěl, abychom naše zelené batožiny zbavily té hnusné jedovaté šlupky. Igeliťák držel jako sviňa, Olina bezelstně chtěla po mužikovi nůž. Ten se vyděsil a rozesmál: Madam, na letišti? V NY? A tak jsme trhali rukama, nohama a skoro i zubama. Mysleli jsem si, že se bude chtít podívat dovnitř na slipy, ale prdlajs, jen jsme dohodili zelenej igelit, chlápek vzal naše kufry a hodil během dvou vteřin na pás. Frkot se pomaličku uklidňoval, jak jsme se blížili ke správnýmu gejtu.

Ve vnitrostátních letadlech v Americe se nepodává občerstvení, ať je let jakkoli dlouhý. Proto jsme si koupili picu. Před Olinou stála paní a když se ptali na jméno, to je tu taková specialita, že nahlásíš jméno a podle něho tě pak volají pro připravený jídlo. Nahlásila Olga a Olina po ní taky Olga. Trochu zmatek, ale dopadlo to dobře, nesežrali jsme si vzájemně ty naše picy. Olga č. 1 byla z Běloruska.

Dlouhej let do SF byl už téměř utrpení. prdel nás bolela, nevěděli jsme jak si sednout, ale i to je za námi, vystupujeme v SF. Nějak se nám podařilo dostat se k výdeji kufrů na terminálu 2, ale měli jsme je na terminálu 1. i to dopadlo dobře. Volá Honza, že jsme přiletěli nečekaně brzo, tak pro nás nepřijede a my jsme vyrazili hledat Bart, jeli jsme i leteckým vláčkem Blue line. A pak už vítání s Honzíkem. I tu adresu, kterou mám v mbilu mám blbě. Honza bydlí jinde.

Honza bydlí v pokoji v domečku, Všude, kde zatím v cizině bydlel, si sebou vozí svou velikou basu, kterou si koupil před léty v Irsku. Basa je vždy tou hlavní součástí jeho bydlení. I prostorově. Bydlí v čím dál menších pokojích, tak je to znát. I v tom je trochu po mně. Míval jsem v paneláku v obýváku taky basu. Prostřelenou z nějaké cikánské bitky. Tu mou basu teď má v pokoji zase bratranec Martin.

Bydlíme v Honzovým pokojíčku s basou a Honza v hostovským Z kuchyně je výhled na odpadní trubky. Odpad i hovnatu ženou po vnějších stěnách jako třeba v Jemenu.

Mají společnej dvoreček, ten je sympatickej, gril a fíkovník, šel jsem bosky brzo ráno na průzkum a na nohy se mi přilepilo několik zralých fíků, které jsem si hned mohl namazat na chleba. Fíková marmoška je dobrá.

Je to celej komplex takových bytečků v domečku. Docela sympatické. A takové sanfrancisské.

Společná snídaně. Honza šel do práce později a raději udělal volská oka.

Do čaje jsme si dali mandlový mlíko. To je prdel, z čeho všeho se dá udělat mlíko.

Učím se barvu, tak fotím i barevně. Výborná snídaně.

Jeden hot a druhej čehý.

Pokračování až přespříště. Další číslo bude z pera Honzy Kurky. Chceme si půjčit auto a jet po pobřeží směr Oregon, nebo já zatím přesně nevím, kam.