Letní vydání prasat budou navzdory názvu týdeníku hodně odlehčená. A víte proč? Protože jsou prázdniny a momentálně jsem na chalupě s vňoučátkama, pak zase oslava dvojích šedesátin a hned po nich nás čeká cesta do Ameriky za Honzíkem, takže pár tejdnů zase mimo redakci. Ať dělám, co dělám, letošní prázdniny jsou prostě rozhrkané a nechci o prase připravit. A proto jsem přešel na light verzi. Light verze v naší rodině nemá co dělat, protože Olina nesnáší light jogurty a za light cocacolu by mi klidně dala do držky. Ale prázdninová prasata sázím ve verzi light jogurtu.
A teď už k dnešnímu vydání. Vrátím do Berlína, kterej byl tak krásnej, že vás jím budu obtěžovat ještě několikrát. Minule jsme skončili u Bran německýho blešáku. Helča si dala sraz se svou kámoškou, se kterou se seznámila v době, kdy žila v Austrálii. Ta kámoška se jemnuje Rachel a studovaly spolu oděvní školu. Ráchel se rozhodla, že už ji nebaví žít v Austrálii, asi neumí surfovat, a tak to zkusila v Evropě. Evropou byla docela nadšená, pár let žila v Berlíně, kterýj byla okouzlená již z dob svých studií, a teď žije v Anglii, žije v autě, cestuje z místa na místo a vyrábí cetky na krk ze starýcm mincí. Všechny naše aktivity směřovaly k tomuto setkání.
Berlínskej blešák je blízko Tiergarten. A není nijak velikej, přesto se tu setkávají předměty, že by čůral olej i Salvador Dalí:

Antika se tu tajně osahává s enderáckým nevkusem.

Mosaz až oči přechází.

A lucerničky.

A holky v plavkách.

Čas neúprosnně tiká.

A nebo kýbl mincí z celého světa. To, že se v záběru objevila i mince z Československa z roku 1938, byla opravdu jenom náhoda.

Roztomile nechutné figurky.

I umění se tu nabízelo.

A za zajímavé ceny. Člověk by měl skoro chuť propadnout skepsi, že to je šunt.

Zachtělo se vám zaručeně pravého Emila Filly? Kein Problem.

Vystrašená potvora se stydí za to, že je vystavená.

Šperky a stativy.

Nahule za 50 éček.

Slintal v pozadí.

Kyprá dáma se lžícemi.

Tanečnice s nadváhou.

Jde mi z toho hlava kolem.

I čas na bulvár se najde.

Vzpomínáte na psací stroje? Fakt si to skoro už neumím představit.

Samá baba.

A Berlín, Adame B. B., Konvičko a vy ostatní, Berlín je vstřícnej a velmi málo nenávistnej.

I pěkné hudební nástroje.

A zelenej papoušek.

Kámoš od Ráchel vyrábí krásné šperky ze starejch mincí. Lupénkovou pilkou a včelím voskem. Vlastně by se dalo říct, že je penězokazec.

Aka Churchill.

Pán tu prodává předražené portréty Erika Honneckera.

Někdy jsem se ve snění propadl až do Austrálie, protože takovéhle frcy tam jsou skoro každej tejden.

Helča našla svou kámošku Ráchel.

Byla až na konci blešáku.

Vrhly si se kolem krku a kafraly a kafraly.

A návštěvníků mraky.

Ráchel a Helča.

Hezké věci tam prodávala, ale drahé. Na nás drahé.

Foťáky všelijaké

Někteří se ti chovali jak lyžaři v porcelánu.

Magnetofon Uher report. Můj dávný sen. Měl jsem vystřižený z katalogu a založený mezi svými sny, cena mě drtila a bránila mi v naplnění snu. Byl ve verzi dvoustopé a čtyřstopé. Já jsem toužil po verzi 4400. A teď, když už je to pasé, tak mi ho nabízel bazarnik za 50 euro. A protože Jirka je skoro stejně potrhlej jak já, tak po něm taky mlsně čuměl. Prej se musel hodně přemlouvat, aby si ho nekoupil. Nakonec zvítězila obyčejná lenost, že by se s ním musel celej den vláčet po Berlíně. Některé sny mají prostě zůstat sny. A tento zůstal. Sbohem Uhře.

A samozřejmě legenda, která nechybí nikde. Route 66.

Cabriolet vedle mosazných klik.

Byli jsme unavení, tak jsme si dali kafe u baristy. Usmíval se, byl veselej a vtipnej a to kafe bylo dobré.

Čekáme na Helču, která furt ještě povídá s Ráchel.

Dali jsme si i nějaké sladkosti, prostě pohodička.

Nejen my mlsáme.

Portrét Jirky. Jméno růže.

Jirka, Honza, Réza.

Německej Slavíček v pozadí.

Je libo méďu?

Rozlučkové foto.

Kdoví, kdy se zase setkají.

Honza si zkouší moje brejle.

Čumilové.

Dívka v rámu vsazená.

A čumil v pozadí.

Je vedro, odcházíme směr Charile point. Ale o tom až někdy příště.