I nadále si nechám tu historku o tvrdém ý v názvu města na nějaké další pokračování. I nadále ve vašich očích zůstanu blbem. V jednom z předchozích prasat jsme se ocitli po večerním pivu zpět v našem doupěti. Ve velikým a chaotickým pokoji, který patří jakémusi flamencovému kytaristovi. Je zrovna někde v Jižní Americe a svůj pokoj pronajímá. Stropy obrovské, bydlí se na patra. V bytě je takových pokojů možná osm. Fakt byt jako kráva.
Dorazili jsme z hospody, kafráme, čučíme do svých chytrých krabiček, hledáme informace, kontrolujeme FB stěny, odpovídáme a kafráme. Dlouho jsme se neviděli takto pohromadě celá rodinka, tak si to užíváme. ale nakonec nás zmůže únava. Kromě Jirky, ten má výčitky svědomí, že musí chvíli pracovat, má toho hodně. Z horního patra prosí Helča, jestli by Jirka nemohl přepnout stropní světlo na lampu, Provedeno, A jestli by nemohl tu lampu trochu sklopit k zemi. Provedl. Nastala doba temna. Všecko elektrické se oblíklo do neprostupné tmy. Je noc, Moje dosažené vzdělání ze mě dělá kutila, který se pokouší najít pojistky a znova je nahodit. Když vidím ty rozvody, ty utajený krabice s jističi a hodinami, ty starodávné pojistky šroubovací, nemohu uvěřit, že jsme ve vyspělém Německu. Takovej bordel v elektrice by Němcům záviděli i Arabové. nebo Rusáci. A to jsou ti nejvíc experti na elektřinu. Z jakéhosi temného koutku bytu vylézá člověk v teplákách a ujímá se čmuchání a hledání příčiny a snaží se to vyřešit. Ale fakt to nejde. Je to nějaké zakleté. Samozřejmě, že i v pokojích jsou nějaké vypínače v podobě jističů, nikdo neví, jestli je zapnuto, či vypnuto. V pokoji je prokazatelně asi 8 psů, myslím tím prodlužky, které jsou na sebe vzájemně napojené a rozvádí elektřinu, teda vlastně bývalou elektřinu do nejnenormálnějších koutů pokoje. Fakt síla. Nikdy jsem nic takovýho neviděl. Nakonec se mi podařilo v jakési chodbě najít rozvaděč a v něm pojistku, která, když se nahodí, tak to všude blikne a znova vypadne. Seru na to, jdeme spát. Ke spaní elektřinu nepotřebujeme.

Pronajatej pokoj je za ranního světla krásně nepřehlednej. Kam se kouknu, tam spolu mluví nějaké cetky a svědecké výpovědi. Hudba, místa činu, obrázky.

Starý foťáky a hrníčky. Louskáčky na ořechy.

Lyžařské trofeje. To vše o tom, kdo zde doopravdy bydlí, něco vypovídá. Otázkou je, jestli to je blízké pravdě. stejně je to surreálné. Moc se nám tu líbí.

Ale je ráno a mládí má hlad. Helča s Honzou si šli jakože zaběhat a po cestě koupili vajíčka a další kraviny k jídlu.

Olina si vybírá halenku na celodeňák po Berlíně.

V první patře spí naše mládí a hlídá je fotka flamencovýho kytaristy.

Z okna si můžu přečíst, jestli GPS v mým mobilním chytrolínovi nekecá.

Honza a Rese.

Krásnej svícen, sluchátka a metronom.

Našel jsem u postele krásnou velikánskou knihu starejch rytin. Kniha smrdí starobou a taky plísní. Sem bysme se chtěli dneska taky podívat. Od sjednocenýho Berlína už se může z obou stran, to neznám. Když jsem tu byl v roce 1986 skoro půl roku, tak se nesmělo vůbec nic. Komouši to hlídali jako sviňa.

Průser s noční elektřinou nakonec zvládl úspěšně jeden z obyvatel bytu. Nějaký Viktor nebo Igor v teplákách. Trpělivě odpojoval všecky prodlužky v našem pokoji, až našel tu zhulenou a pak tak musel vyměnit pojistku, protože tahle se tak ožehla, že už byla skoro mrtvá. Děsná elektroinstalace.

Vpravo vzadu je Viktor nebo Igor. Chystáme se připravovat snídani.

Na konci kuchyně jsou zašpérovaný vrátka. Ihned mi naskočí německé filmy a STASI, neboli Štázi, východoněmecký estébáci. Ale protože ten barák je asi ve bajvalej západní zóně, tak to možná spíš byl nouzovej únik před SS. A nebo tudy jen chodila sloužit služka bohatým Němcům.

Všichni si sami nějak rozdělili práci, nikdo to neřídí, továrna na snídani maká jako japonská automobilka.

Réza připravuje bylinkový máslo, Honza smaží vajíčka, Helča vaří čaj, Jirka ochucuje salát, Olina chystá bagety. Jen já dělám hovno a těším se na ty vajíčka.

Tajná chodba úniková pro služky.

Tak dobrou chuť. Je tu pohoda.

A protože v tak obrovským bytě bydlívá kde kdo, vymysleli si systém kolíčků, kterejma označujou jídla v lednici, aby si je vzájemně nesežrali. komunita funguje. Timur a jeho parta.

Zkouším si helmu. Co kdyby byla potřeba, že jo...

MD přehrávač, i tahle technologie už je přežitá. Vzpomínám si, jak jsem si s velkou slávou a velkou dírou ve šrajtofli jeden recordér MD koupil v Amsterodamu a jak ho pak Jirkovi v opilosti někdo ukradl celej batoh a už MD rekordér nemám. Ani mi to nevadí.

Po snídani odcházíme do města. Na chodbě obdivuju tu šílenou elektroinstalaci. Tady by dostal revizák průjem jako prase.

Berlín je město kol. A Berlíňané jsou na svá kola hrdí.

Mám v tom bordel a netuším, jestli jsem v bývalým západním, nebo východním Berlíně.

Olina se raduje, že prej si to taky udělá doma.

Berlínskej smajlík 3D.

Zajíčkové nám kynou.

Po cestě nás lákají kavárničky na frýštyk.

Ale ne.

No jo, Německo.

Krásná dáma venčí svého medvídka.

Světovej erotickej labyrint a čínskej zbytek.

Policajti mají hezkou budovu.

Našli jsme židli na kolečkách, tak Helča povozila martensky.

Nenápadná prodejna patřící panu Steinwayovi a synům. Za sklem se krčí nádherný klavíry.

Jestli to je i provozovna, tak čumím. Nenápadně hned u paneláku. Nejlepší piána na světě. Nebo alespoň jedny z nejlepších.

Ramena Sprévy jsou sobotně unylá.

Jdeme klidnou vilovou čtvrtí. Nic honosnýho.

Ale krásný to teda je, to jo.

A já si myslel, že Kult Karla v Německu funguje. a zatím tohle.

Lodní zastávka Rosy Luxemburgové.

Pomaličku to tu začínám poznávat, blížíme se k zoologické zahradě.

Helča totiž má sraz s kámoškou Ráchel z Austrálie, která se sem přestěhovala, protože se jí líbí berlínské multikulti. Jsou s Helčou australské spolužačky. Ale o typickém německém blešáku zas někdy příště.