Jsou prázdniny a my jsme si museli dát zase sraz v Ostružné, protože jsme si loni zapomněli dodělat Tarahumarské botičky. Trousili jsme se jako masařky na lejno. Ostružnou už zahříval Jirka s Jitkou a s Danou, večer jsem přijel já a v noci se přištrachala Helča s rodinou. Ještě ten samý večer jsme si potvrdili, že snad máme vše potřebné, abychom dodělali sandále, které jsme začali loni. Dětem naštěstí nohy nevyrostly víc, než o kolik jsem botky uřízl loni větší. Naštěstí byly děti první den tak unavené, že jenom řekly dobrý den a šly spát. Ale hned od rána prudily, kdy už konečně půjdeme dodělat botky. Jak nemile však byly překvapené, když jsme se ten den na výrobu sandálů vyprdli. Bylo nutné osvobodit chalupu od přerostlé trávy. Nabízely se dvě metody, jak toho docílit. Buď takzvaná klasika pomocí kosy, a nebo moderní, pomocí strunové benzínové sekačky. Zpočátku to vypadalo, že ta klasická, samozřejmě lepší metoda, zvítězí, protože sekačka byla rozbitá. Severomoravský kraj je proslulý především velkohubými sliby obchodníků, avšak skutek utek. Pro jistotu jsem si rozbitou hlavici objednal už z Prahy přes e-shop a nechal si ji poslat na chalupnickou adresu. Podvědomě jsem však cítil, že ani jedna z těchto metod nebude úspěšná, ať už z jakéhokoliv důvodu, a proto jsem si z domova vzal kromě nářadí na výrobu sandálů i miniaturní autogen, kterým jsem chtěl tu odrbanou strunovou hlavici opravit. Nápad se zdál býti velmi utopický, ale nakonec byl jediný reálný. Jesenický obchodník poslal Danu k šípku a Česká pošta zajistila nedoručení objednaného zboží na udanou adresu. Již v Hanušovicích se na poště rozhodli, že je adresát neznámý a vrátili výrobek prodejci. A tak mi nezbylo, než zapálit miniautogeníčíček, použít zbytek silonové struny a odrbané výčnělky strunové hlavice vyrobit pomocí velkého tepla. Dana se tvářila velmi skepticky, protože o podobné věci, ale zastudena, se pokoušel i Jirka s Jitkou a oprava vydržela vždy maximálně 10 vteřin. Štěstí stálo při mně a hlavice normálně funguje. Vypadá to, jako bych byl šikovný, ale nenechám se nachytat. Byla to jen náhoda. Pomocí kosy (klasickou metodou) byla vyžnuta část pro parkování auta a velký kus, přes varování, že to není naše, cizího pozemku. Strunovou sekačkou jsme pak druhý den vymlátili trávu okolo celé chalupy, jako kdyby se nechumelilo. Je pravda, že motorové strunové sekačky nejsou zrovna ekologické, ale těch blbých 6 litrů benzínu za rok je zanedbatelných. Kromě toho nikdo z naší rodiny, kromě Helči, na chalupu autem nejezdí, takže jsme v hlubokém ekoplusu. A navíc třídíme. Tím máme nejdůležitější část z pohledu dospělých splněnou, ale 6 vňoučátčích žádostivých očí to vidí jinak. Přece jsme sem jeli proto, abychom dodělali ty loňský sandály. Nejžebravější oči umí Bobík, takže jeho boty přišly na řadu první. Na další den jsme měli naplánovaný celodenní výlet, a protože tu není babička Olinka a nemá nás kdo popohánět, vyrážíme už v 11 hodin dopoledne. A protože tu není babička Olinka, ani svačinky nejsou moc hutné. Pár mrkví, pár koláčků, jsme přece minimalisté. Bobík jde ve svých nových sandálech a tváří se jak mexický indián z Měděného údolí. Jdeme přes Čerňavu na Šerák pod lanovkou, protože Boris trpí absťákem. Potřebuje nasbírat alespoň jednu krabičku borůvek. Je zajímavé, že to je snad jediný exemplář našeho klanu, kterého sbírání lesních plodů baví. Máme obrovské štěstí, borůvky jsou ještě nezralé. Tak si za trest dáme na Šeráku borůvkové knedlíky a po zaplacení utíkáme na Keprník. Keprník, jak jsme se teprve nyní dozvěděli, je třetí nejvyšší hora Jeseníků, a ne druhá. Zajímalo by nás, jestli někdy na Keprníku bylo bezvětří. Já sám si za posledních 63 let bezvětří nepamatuji (první rok jsem tu nebyl). Po Keprníku nás čeká ještě Trojmezí, Vozka, svačinka a Volská louka, žlutá značka, bouřka a nenápadná odbočka ze značené cesty. Helča si na cestu vzala od Pepka Jasýčka košík na houby, ale celou cestu jí byl košík na houby. Tak v něm aspoň nesla Nikona. Nakonec se mi podařilo jednu houbu najít, aby ten košík nebyl úplně na hovno, a jako kdybych tím protrhl prokletí, začaly se objevovat houby tu vlevo tu vpravo a Nikon musel do batohu.
Boris dostal od tety Dany krásnou mikinu z Nepálu. Když začalo pršet, Boris velice rychle tu svou novou starou mikinu serval z těla, napchal si ji pod triko a chránil ji před deštěm. Asi tu mikinu miluje. Mě zase naopak v dešti při uklouznutí mé tarahumarské sandály zradily a utrhl se jeden z úchytů. Inu, prototyp. Budu to muset dořešit. Bobík sice několikrát za den nad sandály brblal, ale během bouřky začal vysoce oceňovat vlastnosti tarahumarských sandálů. Výlet pomalu končil, jedna zmoklá skupina šla přímo domů a druhá skupina (Boris a Helča) šla ještě přes bunkr, protože potřebovala ještě natrhat mraky růžovek k večeři. Sešli jsme se v chalupě. Růžovek jak nasráno. Z těch pěkných se udělaly řízky, z těch hnusných polívka. Šli jsme spát s tím, že se ráno probudíme mrtví na otravu hub. Ani to se nám nepodařilo. Řízky byly skvělé a polívka, kterou Helča z hříbků a růžovek uvařila, byla nejen skvělá, ale kupodivu taky neškodná. A protože se nám nepodařilo zahynout na otravu houbami, dodělali jsme ještě zbývající dvoje sandály, a tak jsme hlavní úkol ostružňácké mise splnili. Dokonce jsme si i krásně zasportovali. Boris mě vyzval k badmintonovému utkání. Sice jsem badminton nehrál nejméně 30 let, ale kupodivu jsem se sem tam trefil. Z Bobíka se stal samozvaný soudce a všechny moje chyby přisoudil Borisovi. A tak jsem podle soudce Bobíka zvítězil nad Borisem 171 : 0. To jsem ani nevěděl, že se to takto počítá.
Další velmi zajímavou aktivitou našeho pobytu bylo keramické tvoření. Jirka s Jitkou koupili v Jeseníku 10 kg keramické hlíny a snažili se vyrobit aztécké flétny smrti a děcka vyráběly něco jiného. Bibi a Boris si vyrobili dutá prasata na kovové mince a pak jsme u potoka u ohniště postavili vypalovací pec z cihel a starých kachláků. Vyrobené objekty se kupodivu vypálily, i když některé z nich se při vypalování zcela rozpadly. Bibištino vyrobené prase přišlo při vypalování o ocas, ucho a dvě nohy, Borisovo robustnější prase nepřišlo o nic, píšťaly smrti nepískají, ale jsou vypálené. Bobík si vyrobil smajlíky, které dopadly nejlíp. Ani by mě nenapadlo, jak je jednoduché tvořit keramiku. Vypalovali jsme v den upálení mistra Jana Husi na jeho počest. Přemýšleli jsme také, jestli nemáme oslavit i "zvěrozvěsty", ale na nic jsme nepřišli. Než jsme se nadáli, byl pátek a Helča s rodinkou odjela domů. Já jsem jel až v sobotu. V pátek jsem si ještě vyběhl na Čerňavu a po cestě zpět jsem si na Kaťuši (fuj, jak hnusný název) dal hnusný pivo a málem jsem se při běhu domů pokadil. Dopadlo to dobře.

Chodil jsem každé ráno běhat, někdy byli mými soupeři nadupaní šneci.

A samozřejmě obligátní motiv ostružňácký.

Helčí rodina si často dělá k snídani vajíčka. Tyhle jsou čerstvý od paní D.

Jirka byl na chalupě s Jitkou.

Boris si nechal dodělat zbytek copánků.

Milan naklepal kosu a šel kosit cizí pozemek.

Bibi a paraplíčko

Bobík je prasák, první, co si udělal z keramické hlíny, bylo toto.

Milana sečení zmohlo.

Aztécké flétny smrti jsou připraveny k výpalu.

Bobík si nechal nabrousit starej srp a tak pilně kosil, že to bylo znát. Je zarputilý a odolný.

Bibi a Boris si vyrobili prase na peníze. Bibi měla prase úhledné, Boris robustní. Po výpalu Bibino prase dopadlo docela špatně, přišlo o dvě nohy a jedno ucho a taky ocas. Borisovo prase dopadlo dobře.

Jdeme na malej výlet.

Mimo mravní sluhu?

Paní D. má výkonné slepice, Helča si k ní chodí často pro čerstvý vejce.

Koncem srpna se tu bude natáčet film, je potřeba dohodnout detaily.

Běhat po Hrubém Jeseníku je opojné.

Moje oblíbena tůňka.

Jirka s Jitkou vyrobili keramickou pec.

Bobík umí prdět koleny i podpažím. A krkat. Hubou.

Někdo dal na stůl luční kytici a přilákal havěť. Voska se krmí diviznou.

A tady zase silenkou nadmutou.

Bobík a paraplíčko.

Společný oběd. Výbornej guláš. Klohnili Jirka a Jitka.

Dědoušci jsou z vňoučátek vesměs zcela poprdění...

... ani já nejsem výjimka.

Indiáni z EU vytrhali koleje už od Bludova a Rudy. Bez podpory EU by se rekonstrukce nikdy nerozjela.

Bibi si na Čerňavě oblíkla odpadkáč

Na chatě Jiří na Šeráku jsme si dali oběd a doladili podrobnosti podle cizí mapy.

Výhled z hospody je impozantní.

Boris a jeho nová mikina.

Máme po obědě, valíme dál.

Na Keprníku fouká. Nepamatuju si, že by tu někdy nefoukalo.

Bobík se pokouší zdolat třetí nejvyšší horu Hrubého Jeseníku - Keprník. Boris pomocnou ruku nepodal. Nebylo třeba.

Pod Vozkou.

Paroháč.

Přímo pod Vozkou se Helča potkala s nějakou známou. Svět je fakt hustě malej.

Mrkev a jde se dál.

Velké šíré rodné lány...

Bobík pak našel obrovskýho hřiba, ale byl plesnivej a rozbředlej.

Boris taky našel "obrovskou" houbu

Muzeum hudebních nástrojů.

Ve čtvrtek Hřbitovní kvítí na smetaně.

Fascinuje mě, že kolem himálajské soli se toho nakecá, jak vznikla před 40000 tisíci lety, ale spotřebovat se má do roku 2019. To jsou mi teda počty.

Portrét Bobíka.

Bobík čumí na jesenické poště.

Bobík a Bibi mají nové tarahumarské sandály.

Pak poklekl k jejím nohám a požádal ji o ruku.

Zajeli jsme do Jeseníku navštívit strejdu.

Letos bude mít 89 let.

Boris spadl z houpačky a tiše trpěl.

Hospoda Skiland trpí Wifi zdarma.

Bobík si vymyslel speciální pyžamko, gatě na tělo a vršek na nohy.

V den odjezdu si Boris nasadil skandální ponožky.

Zpěvy páteční.

Boris nečte návody na hamaku.

Sudeťáckej hřbitůvek byl dycky děsně zanedbanej.

Ale po slavném roce 1989, kdy šli komouši od válu, si sudeťáci zaplatili renovaci. Hřbitůvek vypadá nádherně.

Bobík zatoužil po tom, vidět Dolly Buster: "Ta má kozy jako melouny, nebo angrešty nebo pomeranče, nevejdou se jí ani do té tašky na prsa." Sourozenci ji pak chtěli vidět taky. Informace se nemají zahazovat pod stůl. Už se těším, až si zase dáme nějakej společnej vejlet.