I tohle vydání prosím berte jako extrémně nouzové. Byli jsme teď skoro deset dní na cestě po Americe, projeli jsme po východním pobřeží až na sever Kalifornie a pak dále do Oregonu. Protoulali jsme se krásnými přírodními parky, najezdili přes 1200 mil a teď už jsme zase v San Franciscu. O všech příhodách a výletech se postupně dozvíte. Ale až z domova. TOTO PRASE JE PROVIZORNÍ.

Amerika je fakt země možností neomezených. Třeba si tu klidně vaří pivo a pojmenujou ho skoro podle Putina. V Americe je možné vidět skoro cokoliv.

Ráno jsme vyrazili na letiště pro auto. Honza není žádnej velkej plánovač, takže auto na náš výlet zařizoval docela pozdě. V Americe se sice bez auta jakože žít nedá a všude jsou všelijaké půjčovny, ale když chcete auto, kde by se dalo přespat, musíte si ho o prázdninách zamluvit daleko dřív a to se nestalo. Nakonec jsem byli rádi, že jsme získali širokýho Jeepa Cherokee. Auto do horšího terénu a ve třech dostatečně veliké, aby se nemusel dodržovat přísnější pořádek. Takovej pořádek umí Olina a já teda taky, ale jen když jsem nucen okolnostmi. Honza to takhle nemá a pořádek nemá nikdy. To mu nevyčítám, známe ho od narození. Pro to auto jsem jeli trochu dobrodružně, protože Bart měl výpadek a dámy v uniformách a s tlampačem nás zahnaly do autobusu, kus nás vezl na jinou zastávku Barta - to je taková místní verze metra. Kdybych pro auto jel sám, nebo s Olinou na letiště, asi bysme byli v prdeli, protože hlášením nebylo vůbec rozumět. Ale s Olinou bych to zvládl, Olina se totiž děsně ráda ptá. Každýho a na všechno, tak věřím, že by se doptala až do půjčovny. Auto už pro nás bylo připraveno. Dojeli jsme s ním domů, během deseti minut nabalili a vyrazili na velkej čundr po východním pobřeží. Odhadovali jsme to na začátku na 1000 mil. Ze San Francisca jedeme přes slavný Golden Gate Bridge.

První noc jsme měli štěstí a za hluboké tmy jsme našli poblíž Bodega Bay našli jediné volné, i když obsazené místečko. Ani jsme za něho neměli komu zaplatit, protože v boudě už nikdo nebyl a ráno zase ne. Prohlídli jsme si městečko, kde se natáčel kultovní horor Ptáci od Hitchcocka.

První noc v prvním táboře. Dokonce tu byl ještě jednočárkovej signál. Ale to se časem změnilo v informační černo.

Druhej nocleh už byl na echt místě, kde se smělo přespat, místo blízko divokýho moře, které sežralo i kus silnice. Takové depkoidní místečko. Olina a já spíme v autě, Honza pod širákem.

Tenhle tábor byl takzvaně smyčkoidní. Kdo byl slabší na nervy, musel si to hodit, ale takových tu moc nepobývalo. Ráno dokonce některé krásné slečny běžely ve vytuněných běžeckých oblečcích podél chybějící silnice.

Třetí a čtvrtej nocleh je v příjemným kempu U Dobrého Sama u Klamath river a brouzdáme se redwoodovými lesy. Cítili jsme se tu jako trpaslící, ale ne stísněně.

Ten kemp byl srandovní, protože jsme opět získali místo v plném kempu. Pán, který to vše obsluhuje a řídí, asi sám Sam, jezdí v elektrickým golfovým vozíku, je veselej a vstřícnej. Ráno se kempem procházejí psíci. Kemp měl sprchy a teplou vodu. Toho využívá jen Olina. My kluci jsme prasata a testujeme oblečení. Mám na sobě totiž nové bambusové triko a bambusové slipy. Potřebuju zjistit, kdy to začne smrdět.

Další nocleh je stejně napínavý, vše je obsazeno, jen jediné místo, i když papírkem obsazené, je volné. Klidně rozděláme tábor, pak přijde chlapík, nesmírně mile nám dovolí na tom jeho místě kempovat. Prý si ho objednal a zamluvil jen proto, že na jeho místě nesmí dělat oheň a on holkám slíbil táboráček a opékané maršmelouny. Něco typicky americkýho. Pozvali jsme ho na to jeho místečko, tak si přivlekl i židličku a přivedl další známé, tak u ohně kecáme, a žereme ty maršmelouny. Podrobnosti jindy.

Pátý tábor rozbíjíme u Crater Lake. Jako obvykle je to místečko poslední. Druhý den jdeme prozkoumat to obrovské jezero vzniklé vulkanickou činností. Na západní straně jezera hoří les a tak nás jemně upozorňují při vstupu do parku, že by se možná mohlo stát, že by nás evakuovali, kdyby bylo potřeba, jen ať s tím počítáme. Třeba to nebylo.

Šestý tábor je pod 49. nejvyšší americkou horou Mt. Shasta. Ten tábor je krásnej a jako obvykle byl plně obsazenej, kromě jednoho - toho našeho - místa.

Poslední tábor pod Lassenem v Battle Creek. Náš čundr končí. Tedy co do noclehů, protože nás čeká ještě vejlet kolem několika jezer. Vše ve výšce okolo 2000 metrů. A samozřejmě cesta zpět do Friska.

Na posledním táboře zanecháváme jednu kouzelnou sekyrku, o které se chystám napsat samostatný fejeton.

Za chviličku už budeme doma a po deseti dnech se vysprchujeme a vyspíme v normální posteli. Bylo to bezva.

Ale to všechno se postupně dozvíte v dalších vydáních WWWiditelnýho prasete. Tohle je jen provizorní prase.