prase32/2016

Vosařem
(snadno a rychle)

Snad skoro každý zná krajně pesimistické vyjádření světonázoru, že všechno je na hovno, jen včely jsou na med. A med je taky na hovno. Tento koncept je třeba razantně odmítnout. Předně není pravda, že včely jsou na med. Přesněji řečeno, jen včela medonosná je na med, kdežto stovky dalších včelích druhů na med nejsou. Jen včela medonosná je tak pitomá, že bez odpočinku (až se stala symbolem pracovitosti) létá a snáší do úlu jen proto, aby jí výsledek byl cíleně a opakovaně zcizován za použití omamujících prostředků (dýmák), a ještě je z tohoto trestného činu krádeže po věky pokrytecky obviňován medvěd (medjed) přesto, že posledního medvěda v přírodě u nás zastřelili na Šumavě v roce 1856. Tedy na české straně hranic, byla to spíše štvanice, a je to celé trochu složitější, nicméně pro naši věc teď zcela zhola nabíledni nepodstatné.
Ještě, že informace je nehmotná záležitost, kdyby tomu tak nebylo, není již na světě k hnutí. Přesto se stále objevují novinky, žádné převratnosti, ale věci z běžného života, které jsou zcela jinak, než má jeden zažité. Tak si vezměme třeba škvora, říkalo se přece, že rád vleze člověku do ucha (fuj, to bych mu nepřál), a když zjistí, že se nemůže otočit, tak se snad prokouše hlavou skrz, nebo ti aspoň ze vzteku prokousne bubínek, nebo tak nějak podobně (liší se kraj od kraje, ale: jak by to udělal, když ty kousáky má na zadku?). Škvor přitom je velmi užitečný a za noc dokáže sežvýkat až 100 mšic, loví svilušky, vlnatky. Nebo sršni – přes vžité představy nejsou prý ve skutečnosti agresivní, naopak nevyšilují, když se někdo přiblíží k jejich hnízdu až na půl metru, tak ho jen bedlivě pozorují, a teprve při překročení jisté hranice pak trestají. Jejich žihadlo je sice hodně bolestivé, ale jedu v něm je méně než u včel. Atakdále.
Podle statistik Českého svazu včelařů bylo v ČR v roce 2015 celkem 54.416 včelařů včetně 1.611 neorganizovaných s téměř 600 tisíci včelstev. Výnos medu přesáhl 9 miliónů kg. Počet kočujících včelařů byl 1.593, počet kočovných vozů 1.789 a počet kočovných přívěsů 743. Je to dost nebo málo? Ve srovnání s rokem 2011 včelařů sice přibylo, ale medu o 2 milióny kg ubylo. Známe ale statistiky, že!
Moje cesta k tomu, státi se vosařem, začala o velikonočním pondělku 2015, kdy jsme šli na pěší výlet od pramene Prokopského potoka k jeho soutoku s potokem Dalejským. No přece jak tehdy střídavě svítilo a sněžilo, a jak jsem o tom psal do WWWP. Tehdy jsme v Prokopáku objevili něco, o čem jsme do té doby neměli tušení. Že si máme vážit svého hmyzu. Ne samozřejmě každého (třeba o filckách řeč nebyla), ale překvapivě o již zmíněných škvorech, zlatoočkách atd. Že jim máme stavět domečky, neboli hmyzí hotely. A hned byla předvedena praktická ukázka. Zásadní výhoda samotářských včel jakožto opylovačů je údajně v tom, že se drží blízko domova, a jelikož navzájem nepříliš komunikují, nemá je kdo zlákat na smradlavou žlutou řepku za plotem. Ale popořadě.

Štvaly nás ve Slaném mšice na růžích, a tak jsme inspirováni vymysleli vychytralý plán na umístění bydliště pro škvora přímo do růžového záhonu. I vznikl hotel č.p. 2 (ten se sedlovou střechou a zeleně natřeným základem - viz dále) a jako vedlejší produkt i č.p. 1. Dokonce i několik škvorů polapených na jiných místech zahrady jsme násilně přemístili jako Číňany při výstavbě Tří soutěsek. Vznikla paradoxní situace, že škvor/ři nekonali, ale neměli jsme o nich přehled, přitom jsme jim nechtěli nabízet chemicky likvidovanou potravu, tudíž mšice nelikvidoval nikdo. Sezónu 2015 v růžích mohou mšice proto hodnotit jako mimořádně úspěšnou. Č.p. 2 tedy v roce 2015 dopadlo neúspěchem. O to větší překvapení vyvolal nález u č.p. 1 na jaře roku 2016. Ze 24 otvorů (nepočítám ten v prasklině, ten bych si jako hmyz nevybral) jich náhle bylo zabydlených 7, tedy skoro třetina. A tím invaze neskončila. O tři týdny později už zbývaly jen 4 bytečky neobsazené, přitom zájem neutuchal. Včelka pečlivě prohlížela zbývající otvory, až si nakonec nevybrala, asi je vevnitř nějaký binec.

Povzbuzen jsem vyrobil ještě panelák č.p. 3 a soustředil objekty do sídliště na místo kde, jak radí zdroje, je teplo, světlo. Tím jsem podle svého úsudku překročil magickou hranici mezi pozorovatelem a pěstitelem, a jelikož jsem v žádném případě neměl v úmyslu státi se 54.417. včelařem celkově, resp. 1.612. neregistrovaným, stal jsem se prvním vosařem. Přiložil jsem ještě mističku s pilinami vyvrtanými z dírek, aby bylo případně z čeho snadněji budovat ucpávky, areál doplnil napájecí stanicí z obrácené zavařovací sklenice, a odjeli jsme na dovolenou do Kostelce nad Orlicí.

Když člověk pro sebe něco nového objeví, nejednou to začne vnímat všude. Za Rychnovem nad Kněžnou je na Javornickém potoce Lesní park Včelný. Mimo koupaliště a malebného Ivanského jezera je na louce před hotelem Studánka informační tabule a několik hmyzích hotelů v podobě nosatých ksichtů se špičatou čepicí. Informace pěkné, bytečky trapně neobydlené. Tedy v úlech. Jak v hotelu nevíme, ale nějaký místní borec tvrdil, že je to tam mastné. S dietou sem proto nejezděte.

A ještě další hmyzí hotel z parku v Častolovicích. Se zabydlením také nic moc. Zde se ale zaměřují také na jiné hmyzy, které raději přebývají ve stéblech rákosu nebo šiškách.

Byli jsme tu s Álou v době odpočinkového dne (bez kola), v období nejčastějších školních výletů (červen), tedy spolu s 6 autobusy plnými menších školáků až předškoláků. Park je velký, děti mrňavé, tak jsme se vešli, trochu horší to bylo ve zvěřinci, kde chovají lamy, kozenky, oslíky, pávy a jinou havěť. Děti byly fajn, jen učitelka nepochopila, že se nemusí za každou cenu nacpat u pokladny před nás, když já budu kupovat dvě vstupenky asi 8 vteřin, kdežto ona 40 vstupenek plus 40 balíčků s granulemi (pro každého žáka dávka schválených dobrot pro legální krmení zviřátek) asi 10 minut. Tudíž jsme šli raději na kávu a dortík do zámecké kavárny, abych se nehádal a neuváděl pdagoga do choulostivé situace. Pak jsme přišli podruhé, a houf děcek nakupoval suvenýry. Naštěstí jsem nad ně trochu vyčníval a chlápek v kase mě upřednostnil. Na hlavní třídě se z jedné strany natahovaly přes ohradu lamy, z druhé kozel. Dva předškoláci v kšiltovkách dávali granule lamě, a jednomu nějak vypadly z ruky na zem, lama se zatvářila, že na něj asi plivne, tak to druhý komentoval slovy: „Teď´s jí nasral“.

Po návratu z dovolené už jen postupně registrujeme nové obyvatele, v č.p. 1 zbývá poslední direčka, předposlední obsadila vosa samotářka přichycená přímo na pracovišti při dokončovacích pracích, ovšem fotografická dokumentace existuje až z odpočinku po práci.

Následovaly pak už první hmyzí vlaštovky v č.p. 2 a 3.

Co bude dál? Nevím, možná si víc přečtu o tom, jestli tedy mají, či nemají žihadlo (zatím jsem četl obojí), proč jsou jednotlivé ucpávky jinak barevné (úplně světlé až tmavě šedé) a jejich povrchy mají odlišnou strukturu. Již vím, že jsou včely čalounice, maltářky, zednice, ale neumím je rozpoznat, nepletu si vosu s vosíkem, ale nevím jak, kdy a s kým vytvářejí nové potomstvo, co čmeláci, jestli bych neměl navrtat větší díry. Čeká mě ještě hodně zábavy s těmito „užitečnými mazlíky do každé zahrady“ a na to se těším.
P.S.: Vyskytl se takový všetečný dotaz, zda se jedná o bytové družstvo, nájemní dům, anebo společenství vlastníků? Ani jedno. Je to squat. A to přesto, že v Prokopském údolí o obyvatelích píšou eufemisticky jako o nájemnících.