Dok jsem, Doksy, Dok je...
(Cestou necestou)
Pozor pozor, tuto informaci získávají čtenáři WWWiditelnýho prasete exkluzivně ještě před samotným fejetonem. de totiž o to, že jen, co jsme se vrátili z toho našeho čundru (toho, o které budu psát v hlavním fejetonu), tak se jeden z účastníků zájezdu dozvěděl informaci zcela zásadního charakteru. Právě v oblasti Doks objevili nový ruh vosy, doposud nikde nepopsané. Vosu pojmenovali včelák český. Pozná se především podle specifických výstupků na obličeji. Bohužel má včelák tak malej ksicht, že je ho potřeba odvézt do laboratoře a tam pečlivě a opatrně prozkoumat ten výstupek. Pak si můžete být včelákem českým, novou vosou jisti. A teď už zpět k fejetonu:
To máte tak, na podzim se partička stárnoucích seladonů a jejich dam táhne cestou necestou. Většinou jsou cesty zaznamenané do vzácné kroniky, ale s věkem se to pomaličku přestává dodržovat. Ale to není podstatné, podstatné je, že někam jdeme a je prdel. Letos plánoval Pepa Mach a naplánoval to dokonale.
Ráno sraz v Holešovicích a přímým autobusem do Dubé...
Jedeme autobusem, kde je vše jasně dané.
V Dubé (250 metrů od autobusu) poprvé kufrujeme, nejsme schopni se dohodnout, kterým směrem je žlutá. Každý má nějakej ten chytrej telefon s navigací, ale každý si to interpretuje po svém. Ladysovi například jeho navigace neustále nabízí jedinou destinaci – Staroměstské náměstí v Praze. Naštěstí nám někdo do cesty postavil hospodu, tak si dáváme pivo, někteří i držkovku. Táňka však smutní po tom, že proč nechodíme raději do cukráren, proč hned do hospody. Nevydrží to a jde si do cukrárny pro laskonku. ale není spokojená. Její laskominka v sobě jako náplň ukrývá nic, neboli díru.
Jdeme kolem Černého rybníku kolem náhrdelníku z řopíků až do Vrchovan, kde je naplánované občerstvení, pivo a polívka. Jenže... Viz sekce "Místečko pro reklamu." Hospodu vyklízí parta dobrovolníků, možná to jsou nedobrovolníci a nebo majitelé, kteří se rozhodli přestat hospodu provozovat dřív, než je Babiš umlátí EETéčkem. Musíme chtě nechtě vyndat vlastní zásoby a vodu.
Ladys: Dáme si pivo tady nebo jinde, další hospoda je až za chvíli.
Procházíme oblastí prošpikovanou hlubokými sklepy ve skalinách. Kdo ví, co tam místňáci skovávají.
Frenkie má záviděníhodné triko.
Druhá hospoda. Tady už pivo mají. I jídlo nějaké.
Jdeme dál. Je prdel sledovat, jak roky přibývají.
Ladys sebou vláčí kytáru.
Frenkie odpočívá.
Blížíme se ke starému Bernštejnu.
Kol staré zanedbané školy.
Je tu ale krásně.
Vozový park opuštěný, stroje nevyužívané.
Samé prostoje, prosedy a prolehy.
Cesta se hrbí nahoru i dolů.
Olina: "Já vůbec nevím, kam nejdem."
Frenkie odpočívá.
Oběd okolo pařezu.
Vyhlídka.
Frenkie odpočívá.
Barevně útlé motivy.
Krásný skály.
Pěkně to ten Mach naplánoval.
Učím se barvu za pochodu.
Honza rozdal pár vlašských ořechů, blížíme se k cíli - tedy přesněji k místu, kde přespíme.
Zde v penzionu, či motorestu, nebo hotelu, kdoví, co to doopravdy je, máme zajištěný nocleh s večeří a snídaní.
Ála se rozhodla, že svoje šedesátiny doslaví tady na čundru.
S Jindrou a Machem jde i jejich věrný a statečný Robin. Celou cestu táhne Jindru na tenkým provázku a vždycky je první.
Míra má nové zlaté stříbrné hodinky za to, že si koupil pamětní minci a protože to jsou zlaté hodinky s věnováním, tak zkoumal svýma unavenýma očima, co tam je napsaný. Olina pronesla: "Je tam napsaný vlevo dole, že Hitler je gentleman."
Je těsně po večeři a schyluje se ke zpěvu.
Zde pár portrétů účastníků výletu...
Když se Ludvovi spustila z nosu krev, Táňka to okomentovala: "To máš Ludvo z toho čtení."
A pak jsme si solidně zabékali při kytarách.
Táňka si dala hezký rum. Dopoledne laskonky, odpoledne kořka.
Všichni jsme popřáli čerstvé šedesátnici.
Miluju staré zpěvníky.
Ráno po snídani jsem přistihl paní kuchařku, jak šudlá domácí ruční knedlíky. Ale ne pro nás, my vyrážíme do terénu.
Jdeme do Doks
Paní Merkelová – třetí nejoblíbenější politik Německa – tu má zanedbanou vilku.
Mácháč! Jestli se nepletu, tak tady na Mácháči je nějaké místo, které s oblibou využívají placatí kutílci, aby světu dokázali placatost zeměkoule. Někde jsem na to narazil, číst se to nedalo, byla to píčovina. Závěr je jasnej: Protože existuje Máchovo jezero a Pythagorova věta, země není kulatá...
Mácháč je krásný jezero, pardon, rybník. Mácháč to je taková česká Rujána. Borovice, jemnej písek a tisíce lidí. Prý uprostřed sezóny až sto tisíc. To musí bejt masakr.
Pokřivený charakter stromů.
Podzimní lampičky.
Na malém parkovišti jezdil klučina na chondrodistrofické motorce. Toho smradu a řevu.
Dešťové démanty po ránu.
Zastavili jsme u Diogéna, nebyl doma, prý šel na kafe za Xantypou. To známe. Na kafe.
Voda vypadala poutavě.
Honza to nevydržel a šel si zaplavat.
A můj mrož taky. Roušovna, jak vidí vodu, tak je k neudržení.
My ostatní jsme zůstali na břehu. Táňka v podřepu fotila ty skoronaháče a povídá: "Udělám vám fotku jako parapaci." Parapaci nikdy neprodělá. Buď chce, aby to za prachy někdo uveřejnil nebo aby to za prachy někdo neuveřejnil.
foto: Ála
Kostelíček pro místní fotbalovou jednotku věřících. Víc, než jedenáct se jich do kapličky nevejde.
Podzim se se hrne ve velkým.
Blížíme se k Doksům. Doksy jsou vyhlášené zmrzlinou. Tato paní zmrzlinářka umí pravotočivé i levotočivé, velké, střední malé a kočárkové porce. Je to věda.
Zmrzlinárna u Leknínu.
Ludvovi dali novou občanku s platností do roku 2051, to mu bude 103 let. Ludva uvažoval nad tím, až si v roce 2051 půjde pro novou občanku, do kdy bude platit ta nová.
Skupinové foto. Chybí Petra, Frenkie a Míra.
A zas ta barva.
Potkal jsem se s Napoleonem.
A bílým psem.
Doksy.
Další zmrzlinárna.
A další.
Nejzajímavější obchod.
- Dejte mi prosím vepřové gufero.
- Přední, nebo zadní?
Učím se barvu.
Počasí vydrželo na minutu přesně. Teprve až jsem dosáhli cílové mety, zastávky autobusu do Prahy, tak se rozpršelo.
Tento adiční ožkov není náš.
V čekárně jsme se dozvěděli...
Máme dost času, tak jdem do hotelu Bezděz na jídlo. A samozřejmě na pivo.
Robin umí jíst z vidličky.
No a to je fakt konec.
V okamžiku, kdy přijížděl autobus, jsem objevil v panelákovém akvárku malého jesetera. Když jsme dojeli s Olinou dom, tak byl rozbitej hajzl, nesplachoval, přestala fungovat pračka, kterou jsem se pokoušel spravit, ale ona raději začala sama zase prát. Jenže jen chvilku, už zase trucuje. Máme strach, že se posere i lednička. Snažil jsem se Roušovnu utěšit tím, že buďme rádi, že nemáme mikrovlnku, takže ta se nám rozbít nemůže. Už se zase těšíme na další akci. Jen pro zajímavost. Dohromady nám bylo pěkných 770 let.
- 2016/40 - Mluvka-Mlčka-Pomlčka
- 2016/39 - Brikety
- 2016/38 - Víkend s vňoučátky
- 2016/37 - Market street
- 2016/36 - Přechod Krkonoš
- 2016/35 - To jsou fofry, nestíhám
- 2016/34 - Už jsme doma
- 2016/33 - Na cestě (Amerikou)
- 2016/32 - Vosařem... (Fejeton od Honzy Kurky)
- 2016/31 - Znova v Americe
- 2016/30 - 2x60=60 (Křižánky)
Surreálný zlodějíček se opět hlásí do služby.
Z dlouhodobého hlediska jsme všichni mrtví.
HAMLET V TŘEBÍČI, TO BYL
experiment! Přijeli jsme do bývalé továrny, kterou postavil Tomáš Baťa. Jana Janěková a její brácha Roman Válek (dirigent) se starali o prostor, Jirka chystal zvuk a pan osvětlovač Čára světla.
Začali se sjíždět herci, kupodivu všichni trefili. Ofelie - Lucia Jagerčíková byla přivezena maminkou i s berlemi. Zlomený kotník, žádná sranda.
Veškeré zkoušení se točilo hlavně okolo situací se zraněnou Ofelií.
Byla tam dost zima a my, kteří jsme spíš seděli u techniky, jsme to pocítili dost silně.
Paní režisérka rozhodla, že se hraje bez mikroportů, protože je tam výborná akustika. Tu chválil i brácha dirigent a podotknul, že za takové prostory by nám třeba na Barrandově napočítali pořádný balík.
Jana Janěková využila celý prostor, herci se pohybovali i okolo (zatím fiktivních) diváků, nebyla žádná opona a všechno hrálo, včetně prostoru za praktikáblovým pódiem.
Asi hodinu před představením jsme měli pauzu a vděčně se šli nahřát ven na poslední zbytky sluníčka.
Začali chodit diváci.
Přišlo jich opravdu hodně.
Hamlet a Horacio (Ján Slezák a Peter Pecha, dva chalani ze Senice, Záhoráci)
Ofelie s bratrem Laertem (Lucia Jagerčíková a Jan Staněk)
Úplně vlevo královna Gertruda (Kateřina Sedláková), vpravo král Claudius (Tomáš Novotný) a Corambis, otec Ofelie (Jitka Jackuliak-Osičková). Může se vynořit otázka: proč hraje dáma chlapskou roli? Odpověď může znít třeba - protože nejsou lidi - a nebo spíš: proč ne? Za časů Shakespearových hrávali běžně páni ženské role, tak proč by to nemohlo být i naopak?
Lucčiny kreace s berlemi i bez nich vycházely dobře. Někdo by klidně mohl hovořit o avantgardním pojetí...
Vendula Příhodová hraje Rosencrasta s Gilderstonem v jedné osobě.
Přijeli herci, Ivan Jurečka a Natália Hatalová.
Královna matka se synem Hamletem.
Ofelie bláznila na kolenou a vypadala velmi přesvědčivě.
Děkovačka.
Fotky z představení jsou od Radovana Šťastného, básníka. Já jsem stíhala fotit jen zkoušku...
Všechno dobře dopadlo, i když nám bylo jednu chvíli pěkně horko. Někdo zakopnul o šňůry a vykopnul elektriku, najednou mně asi půl hodiny po začátku přestalo svítit světýlko a vypnul přehrávač. Strécovská situace jako namalovaná. Nebylo jak pustit podklad k písni.
Než se přišlo na závadu, museli jsme přerušit představení. Oprava se podařila a dál už se nic zásadního nepokazilo.
Až doma nám došlo, že jsme zapomněli vzít do Třebíče pradědův lékařský kufr, který ssebou vozíme jako talisman a připomínku jeho úžasné péče. Možná právě proto mohla nastat ta strécovská situace, praděd na sebe trošku upozornil. Příště už kufr určitě nezapomeneme!
Dada a spol.