Archivy jsou
(žrouti času)

Když jsem tak přemýšlel, čím začnu dvacátý jubilejní ročník prasečí, netušil jsem, že zase uvíznu v tenatech archívů. Hledal jsem původně jednu jedinou fotku pro koláž, která se pracovně jmenuje "Po čertech slepá spravedlnost", zůstal jsem uvězněn mezi fotkama z Brisbane. Snažil jsem se vymanit, trhla jsem pavučinky, ale bylo to horší a horší. Přesně tak, jak to bejvá s muchou v pavučině. Zamotal jsem se do toho úplně. Pár fotek jsem vybral, tak už to je pár let, takže moje vzpomínky se lehce přetavily. Jádro zůstává, ale slova, kterými budu nad fotkama vzpomínat ponesou určitě nějaké odchylky od původního zažitého. A možná ne, kdo mi to dokáže.
Když jsme se vraceli v roce 2011 od Helči a děcek v Evans Head, museli jsme od Brisbane, odkud nám letělo letadlo do Soulu. Helča nás vzala autem a.... To ještě popíšu pod fotkama.
Ale měl bych se svěřit ještě s jedním příběhem ze současnosti. Před vánoci jsem si na ledovce zramoval koleno tak, že ještě furt kulhám a s běháním je zatím utrum, což mě neskonale sere a v noci se mi zdává o běhání. Loni touhle dobou jsem za sebou už měl svůj první loňský ultramaratonek. No dost fňukání, snad se to brzo spraví a zas začnu běhat jako přestárlej koloušek. No a před pár dny jsem si zakulhal až do Prahy, vyřídit si nějakej kšeft. Po cestě jsem nahlídl do výlohy jednoho bazárku a uviděl nějakého podezřele sympatického nikona. Neodolal jsem a vešel. Jen jsem se zeptal na cenu a zas zmizel. Během toulačky Prahou mi to ale nedalo, ta cena byla moc pěkná. až podezřele. a tak jsem po cestě zpět znova vlezl do zastavárny, zkusil si pár obrázků na vlastní kartu a domluvil se, že když to bude OK a nebude moc ojetej a bude funkční, že si pro něho dojdu. Dostal jsem navštívenku, sympatický chlápek mi slíbil, že mi ho zablokuje a že dokonce i rok záruky a záruka legálního nabytí. Doma jsem si prohlídl obrázky, byly skvělé, po foťáku jsem zatoužil až brutálně, ale obrázky v sobě skrývají metadata. Jojo metadata jsou metastáze pochybných cestiček. Jen tak ze srandy jsem zadal Googlovi ID číslo foťáku a hned mi vyskočil post na FB od nešťastnýho chlápka, že byl v pátek okradenej, číslo souhlasilo, tak jsem mu napsal, kde jsem ho viděl a do bazaru jsem volal taky, že bohužel nepřijdu, protože foťák je nahlášenej jako šlohnutej a ví o tom i policie. Tím pro mě vše skončilo. Hovno mám a ne skvělej foťák. ale nevadí mi to. Kradený věci nemůžu. A těší mě, že jsem tím potěšil majitele. No a doufám, že od nikoho za tu dobroserskou akci nedostanu po tlamě.

Brisbane je extrémně sympatické město. Byli jsme v něm několikrát. nikdy ne na dlouho, ale i tak nám dost přirostlo k srdci. Dejme tomu, že šlo o takový rituálek. rozloučit se s pradětma, sednout do auta a nechat se Helčou odvézt do Brisbane. Noc v hostýlku a brzo ráno na letiště. Auto jsme si vždycky dali do nějakýho placenýho mnohaposchoďovýho parkoviště a vyrazili do města. První cesta nás vedla přes krásnej most, ten vám teď neukážu, pak návštěva velké galerie. Je sympatické, že ve většině australských galeriích a muzeích se smí fotit. Jen u některých objektů, kde se fotit nemá, bývá umístěná cedulka s přeškrtnutým foťáčkem. Většinou šlo o posvátná díla Aboridžinců anóbr Austrálců.

V galerii jsme pobloumali pár hodin a vyrazili jsme na nábřeží.

Nábřeží podél řeky Brisbane je úhledné, je zde i Opera house a drahý hospody a spousty běžců a běžkyň v obepnutých leginách.

A taky spousta tajných vzkazů na zdech a to umění se řine i ven z galerií.

Celé nábřeží je estetická lahůdka.

Je zde i bazének, kde si mohou znavení poutníci ochladit nohy. Teď v zimě byl sice prázdnej a koupačů moc nebylo. Ale v australským létě tu musí být hlava na hlavě. Pro nás je australská zima v Queenslandu docela teplá záležitost, tak jsme si tam kopýtka smočili.

Stylový lampy a barevná noc.

A taky ptáci. Určitě vycpaní.

A taky pár zajímavých plastik. Tahle třeba představuje kompilované řečiště v městě Brisbane.

Je to tu sympatické.

A když už je tma pořádná, tak jsem stočili své kročeje směrem do hospody.

Tudy se jde do Memorial Parku.

Sympatické město Brisbane se převlíklo do pyžama.

Na obzoru jsou herní polek brisbanských křížovek, které neumíme rozluštit.

Sudoku světel.

A samozřejmě Velký ruský kolo. Teda já vlastně ani nevím, jestli to je ruský kolo, říká se tomu Oko Brisbane Letos jsem se na něm nesvezli, ale rok před tím jsem si pár koleček dali.

Jakési okno univerzity.

A taky moje oblíbena socha spravedlnosti.

Na chvilku jsme se zanořili i do jiné čtvrti.

Jsou zde lehké holky v těžkých botkách.

A proboha, to je troufalost, černá figurína.

Pasáž s drahým zbožím a někdy i hodně potrhlým. Třeba taková konvice na čaj.

Holky obdivujou superdrahé modely.

Pasáž pro zbohatlíky.

Špik a Špek na lavičce na pěší zóně.

Ringle a Dersy

Tyhle veselé holky vědí, kde je vpředu a kde vzadu.

Zatímco moje holky jsou zmatené. Vono se není, co divit, protože Tady je všecko naopak. Jezdí se vlevo, v létě je zima a v zimě léto a v zimě zima moc není. No prostě bordel.

A taky upíři.

A to už jsme v naší velmi velmi oblíbené irské hospodě a Austrálii. Mají tu výtečnýhu Guinessa. Akorát je trochu drahej. Asi tak 8-10 australskej dolarů za 0,4 l.

Hospoda je prostorná, podlaha dřevěná, všechno voní Irskem a sudama od whisky. Všichni se usmívají a je tu dost nachcanejch lidí. Hraje tu jakási countrycapela a Helča si s nima zazpívala.

Olina se potutelně usmívá. Kdoví, co se jí honí hlavou.

Ale gunines je fakt dobrej, hutnej a málo bublinek.

Přidal se k nám jakýsi nacamraný chlapík z Novýho Zélandu. Říká se jim tu kiwi. I jejich angličtina je kiwi. Vůbec jim není rozumět. A když se k tomu připočítá pár panáků a pivo, je bariéra vystavěná dokonale. Ale nakonec jsme se dozvěděli, že chlapík sem přijel na měsíc a je tu už druhej rok a že by si vzal za ženu Helču. Ta mu ale prozradila, že už je zadaná.

Tak se na chvíli zarazil a...

... pak řekl, že si teda vezme za ženu Heleninu maminku. Snažil jsem se mu taktně vysvětlit, že ta je taky zadaná. Ale znáte to. jazykové bariéry a kiwi.

Celkovej dojem z irské hospody v australským Brisbane je vysoce pozitivní.

Stůl si pamatuje všechny mejdany a fleky z kořalky.

Tato sekce je hajzl. Kiwi ingliš?

Guiness mi fakt chutná, ale poslední dobou jsme si oblíbili, hlavně v Americe pivo IPA. A aby byl osud zpečetěn, tak u nás v Dolních Počernicích postavili novej pivovar a vaří v něm úplně parádní IPU. Chodíme na ni s Olinou dost pravidelně.

Pak nás Kiwi vyfotil, když už si nemohl vzít za ženu nikoho z nás.

No a to je pro rozjezd novýho ročníku WWWiditelnýho prasete všechno.
O čem to bude příště? To fakt nevím.