prase13/2017

JARO - HCJB - Marmeláda
(Harm Core Jazz Band)

To máte tak. Ono je sice už jaro v plným rozpuku, ale... Roušovna mi uprchla a zanechala mě tu opuštěnýho s jejími nenachlastanými rajčaty, které se roztahujou po mým pracovním stole, takže nemůžu moc kutit, nebo u kutění sedím na zemi jako když jsem byl malej a rozebíral tátovy dřevěné hodiny. To byl jeden z mým prvních velkých výzkumnických projektů. Hodiny byly příznačně hnusné, jak už to v padesátých letech soudruzi uměli. A ocenění by získaly až teď, kdy se to všude hemží retrama. Bylo mi málo, ještě jsem nechodil do školy, ale Hodiny mě ohromily, když jsem vzadu natočil klíček, tikalo v nich a když jsem se nedíval pozorně, velká rafika se pořád posouvala. Když jsem nedával ještě větší pozor, tak jsem si všiml, že i velká rafika mění polohu. Touha zjistit, co tam tiká a jak to v tom kulatým dřevěným čemsi vypadá byla neodolatelná. Našel jsem si šroubovák a na koberci ve velmi krátkém čase jsem se do hodin dostal, mosazná kolečka mě fascinovala a tak jsem se nořil dál a dál. Hromada barevných kovů na koberci úspěšně rostla. Největší překvápko byla pružina, která se rozmotala a nechtěla držet smotaná. Když jsem se pokochal jednotlivými díly, chtěl jsem vše dát do původního stavu. Trochu mi pomáhala fotografická paměť (to jsem tenkrát netušil, že tím trpím), trochu hodiny samotné, protože kolečka prostě nešlo dát jinam, než tam, kam patřila. Sborka mi trvala nesrovnatelně dýl. Několik dní. Táta naštěstí byl zrovna někde v cizině a maminka si chybějících hodin ani nevšimla. Po úporném snažení se mi podařilo hodiny seskládat, dokonce i pružinu jsem nějak nakroutil do míst, kde původně byla. Přiklopil jsem zadní dekl, našrouboval šrouby a hodiny vrátil na místo.
Několik let byl klid, takže ani táta ty hodiny nevnímal. Až jednou, nevím proč, se rozhodl, že hodiny ukazujou blbě a jsou nenatažené. Natáhl je a jak pustil zadní kličku, hodiny se s bzučením rozjely jako kafemlejnek. Za pár vteřin uběhly asi padesát hodin. Konečně jely správně a nebyl nuda se na ně koukat. Táta jen zavrtěl hlavou a poslal mámu, ať je odnese k hodinářovi. Ten mámě sdělil, že tam chybí nepokoj. A to bylo všecko. až jako velikej jsem se dozvěděl, co to ten nepokoj je a jak to je v hodinách důležité.
No ale o tomhle jsem nechtěl vlastně ani psát, to jen, že na starý kolena zase kutím na koberci a ne na stole. Rajčata.
Pokračování rozevlátých úvah už bude pod fotkama, ale nějak s nimi souviset nemusí.

V Březnu se vždycky vrhnu do šuplíku s papírkama a vydoluju z něj papíry, které jsou nutné pro podání daní. Jako parazit si to totiž všecko musím podat a udělat sám. Jsem na to blbej a nejsou to hodiny na rozebrání, takže mě to nebaví. Mám na to kamaráda, kterej mi všechno vyplní, spočítá a barevným papírkem označí místo, kde se mám podepsat. Odnesu to už sám a většinou správně.

A kromě toho, že mi uprchla Roušovna na týden na hory se školou, jsem zažil i jednu příjemnou akci. Koncert.

Když jsme se loni namočili do natáčení krátkýho filmu Z donucení, tak jsem se na chalupě seznámil i s jejich zvukařkou Dančou. No a ona zpívá v kapele a na ten koncert mě pozvala. A já jí zase slíbil, že se pokusím nafotit nějaké fotky z toho koncertu.

Níc o té kapele nevím, jen, že vznikla na gymplu pana Keplera a od té doby, přestože jsou už velký děcka, hrajou dál a mívají pravidelně tak jednou za měsíc koncert.

Ten, na který jsem byl pozván, se jmenoval "Jaro HCJB Marmeláda" l v Jam cafe.

A zatímco si Roušovna balila lyžáky a helmu, já jsem vyrazil za zábavou do Prahy. Sobota večer je sympatickej čas. Ulicemi povlávají rozjaření lidé, a taky se víc usmívají než třeba v pondělí. My jsme národ nasranejch rypáků, ale v sobotu večer to spíš neplatí.

Po menší peripetiích jsem inkriminovanou kavárnu našel. Už hráli a už na schodech, než jsem vstoupil, jsem věděl, že se mi budou líbit.

Jejich muzika je stejně rozevlátá, jako účes jejich violoncellisty. Nehrajou si na profíky a to je mi sympatické a blízké.

Před kapelou je taneční parket a mlaďoši si tam vyhazovali keckama a byli moc šikovní.

Krásná zvukařka Daniela zpívá a sem tam dělá i konferenciérku a provází večerem.

V popředí je pan profesor, který ten školní band založil a dodnes s nimi hraje. Na klarinet.

HCJB hrajou klasickej swing. Písničky od Jaroslava Ježka, a nebo Bez nehod jezdit dovedu....

Bylo vidět, jak je to baví a mají z hraní radost.

Daniela měla na koncertě i svou maminku, které vyprávěla o tom, že jsem kdysi se svou sestrou krasobruslil. A že by si se mnou maminka ráda popovídala.

Ona to Danča řekla trochu jinak, řekla: "Ona si tě mamka odchytne."

Neodchytla si mě, ale Daniela mě k mamince přivedla a začalo seznamování. Přiznám se, že si její maminku z té doby nepamatuju, ale slovo dalo slovo, odkopali jsme tuny prachu a vzpomínky začaly vystrkovat zaprášené růžky.

Zavzpomínali jsme si na Ondreje Nepelu i na sourozence Romanovy. A taky na Hanku Maškovou i nedávno zesnulýho trenéra Petra Rezka. Někdy se naše názory na tehdejší celebrity rozcházely, ale vcelku jsme se na té době shodli.

Stěžejní bod našeho tehdejšího střetu byl rok 1968. Na něm jsme se zasekli na dost dlouho. Dančině mámě v té době bylo 12 let, stejně, jako Roušovně, a oba jsme se ocitli v Jihlavě na celostátním krasobruslařském soustředění. Vzpomínky nešlo zastavit. A já jsem si znova uvědomil, jak zkurvená a hnusná doba to byla. Fakt jsem ochotnej se i modlit, aby se to nevrátilo. Aby na Hradě byl nějakej přijatelnej prezident, aby premiérem nebyl nějakej podrazáckej bastard, STBák a lhář. No prostě jen ať nás nikdo nepřipraví o svobodu, protože ta je důležitější než blahobyt.

Pan profesor Zakladatel.

Vzpomněl jsem si i na svou anabázi s útokem na jakousi ruskou šajbu. Já, kterej nikdy neuměl pořádně házet, ani daleko, ani přesně, jsem dostal od zelináře dvě rajčata. Taková hodně měkká a když kolem mě projel ruskej džíp - já vím, že to nebyl džíp, to jen já jsem tomu tak říkal, tak jsem bez zamíření a vlastně i bez rozmyslu vrhl to měkké rajče směrem k autu. Já, kterej by netrefil ani vjezd do pískovny jsem se trefil tím rajčetem přímo do ksichtu toho lampasáka.

Auto prudce zabrzdilo, chlápek začala vylízat ven a já podělanej až za ušima jsem začal prchat ke dveřím jednoho baráku. Byly pootevřené a já do otvoru vběhl bezdotekově, prolítl sem chodbou na dvorek k popelnicím, vyskočil jsem na ně a přehoupl se přes vysokou zídku do druhýho dvorka. válel jsem se mezi těma druhejma popelnicema a krve by se ve mně nedořezal ani ten ruskej lampasák. Slyšel jsem jakýsi hluk, ale ten vzápětí zmizel a já, hrdina jsem seděl dál vedle odpadků a nehýbal se. Možná dvě hodiny.

Danielina maminka byla krasobruslařka.

Když jsem chtěl přelézt zase zpátky přes tu zeď, tak jsem to nedokázal, byla moc vysoká a dokonce měla nahoře i zabudované střepy. Hrdina byl uvězněnej na dvorku s popelnicema, Dvorek byl zamčenej a já jsem tam čekal jako debil, než někdo pude vysypat smetí. A to je konec hrdinskýho činu. Nic moc.