Vyrážíme na sever
(další povídání o Americe)

Když jsem tak dumal, čím vás mám na novým praseti obtěžovat, došlo mi, že jsem ještě neprozradil zdaleka všecko z naší loňské cesty po Kalifornii. Šetřím si to, protože čím později o tom napíšu, tím míň přesné a objektivní to bude, a na tom je založené celé WWWprase, protože to je neseriózní plátek a velmi vážně dbá na dobrou pověst a hlavně, neporušovat zásady. A to je myslím dost seriózní cíl.
Takže letos, tak jsme se s Roušovnou dohodli, do Ameriky za Honzou nepojedeme. Místo toho jsme si chtěli střihnout Compostellu, ale i z té sešlo, protože Honza hrozil, že se o prázdninách objeví v Česku. Jenže jeho spolubydlící na bejvalé adrese v SF mu vyhodili takovou tu kartičku, kterou dostal od americkejch úřadů, že už může cestovat kamkoliv, že inkubační doba čekatele zelené karty pominula. Naštěstí se to samé přihodilo i jeho ženě a její spolubydlící na staré adrese v Bolderu udělali totéž. Prostě pošta pro bejvalé nájemníky se v Americe vyhazuje. Vzpomínám si na SF, když jsme bydleli u Honzy, jak se pomaličku a jistě vršila v chodbě za vstupními dveřmi hromada došlé pošty, mají na to ve dveřích takovou škvíru. Ti, co tam momentálně bydleli, se nohou prohrábli v otepi obálek, když zahlídli něco se svým jménem, tak se pro to ohnuli, zbytek úhledně odkopli ke stěně. Olinu to děsně iritovalo, dokonce jednou projela celou poštu a vše s Honzovým jménem mu vybrala a dala do pokoje na komodu. Myslím, že to tam je dodnes, i když už skoro rok bydlí v Coloradu.
Jo, SF, krásný město, trošku mi asi bude chybět. Do Colorada se taky těším, ale pojedeme tam až příští rok.
Tím, že o kartičku přišli a museli žádat o novou, se jejich příjezd do Česka posunul až na říjen, ale my, starý konzervy, jsme už tu Compostellu neobnovili, že někdy jindy. Jak by řekla moje skvělá teta nebožka Míla: "Však ono se to neposere." Letos jsme si tedy zvolili místní radovánky. Nejmíň máme ochozenou Šumavu. Klidně by se dalo říct, že skoro vůbec. Letošní léto bude ve znamení Šumavy po svejch a spát, kde to půjde.
Cestovní deníček z loňskýho USA mi prozrazuje, že jsem se zasekl v několika dílech v tom krásným a inspirujícím a svobodou vonícím San Franciscu. Tohle povídání bude první díl z naší cesty podél pobřeží až na úplnej konec Kalifornie a do Oregonu.
Osoby a obsazení: Olina, Honza a já

Je den před výletem, poslední procházka večerním San Franciscem, čumění do oken. Honza má dlouho práci a ráno spolu jedeme pro auto do půjčovny.

Večer nás čeká balení, to je celkem nenáročné a Honza bejvá zásadně nad věcí. Dali jsme si ještě pivo Rasputin - Nikdy neříkej umři. Jdeme spát.

Ráno vyrážíme někam k letišti. Jsou jakési výluky a hlášení v američtině a ještě přes repráky chrčivé, tak bych to asi nezvládl, ale Honza je v klidu, taky neví, co se hlásí, taky neví, co máme dělat, taky neví jak dál, ale to by nebyli Amíci, aby to neměli posichrované, protože Amíci sami o sobě mají sice vysoké, ale i zároveň nízké mínění. Jak to? No třeba rádi říkají, jak jsou dobří v čemkoliv, co dělají, děti jsou chválené i v práci se dost chválí a oceňuje, ale na druhé straně návody na žehličky a mixéry nasvědčují, že si přístroj koupil nechápavý chápan, je potřeba uživateli sdělit, že žehlička bývá horká a mixer se kroutí, a proto není radno strkat oči k meči, a že auto může havarovat a další kokotiny. I tahle výjimka potvrzuje, že jsme sice všichni skvělí, ale ta tlustá prdelatá paní v uniformě ti nedá možnost zvolit vlastní řešení, krásně nás vyžene z metra a jiná stejně tlustá baba nás nažene do autobusu. A po deseti minutách jízdy nás zase zaženou do metra a jedeme dál. Bál jsem se zbytečně a Honzův klid byl na místě. Kdybychom tohle řešili s Olinou, asi by to v takovým klidu nebylo, protože Olina se ráda ptává. Její ptaní je spíš takové jazykové cvičení, taková anglická gymnastika. A určitě by to hodně prožívala. Nám jde o prd, letadlo nám neulítne, v půjčovně počkají.

Všechno dopadlo dobře, auto nám ještě pořádně umyli, vokna i vnitřek, ukázali škrábance a vyrážíme domů za Roušovnou. Samozřejmě, že googlovej Honza nenechává ani tohle náhodě, zahaleká do svýho telefonu pozdrav: "Hallo Google, take me home." Telefon se probudí a holčičí hlas nás naviguje precizně a vyhýbá se ucpanejm silnicím. Doma jen během chvilky nahážeme do toho čistýho autíčka svý věci. Kupodivu je auto plné. Opět se naplnila teorie, že ať už jedete čímkoliv a jakkoliv, vždy vyplníte prostor píčovinama. Auto je krásnej bílej cherokee automat, jak jinak, 4x4, jak jinak. Navigace nás zažene na Golden Gate Bridge a já poprvé jedu přes most autem. Olina už přes něho jela asi před dvaceti lety, když tu byla poprvé.

Nejedeme mnohaproudou dálnicí, ale Shoreline highway, která se vine po úbočí hor a sleduje čáru západního pobřeží. Náš první výlet je jen taková uvítací, jak říkal Honza, městská procházka na kopec nad San Franciscem.

Je vedro k padnutí. Mně osobně vedro nevadí, ba naopak vedro mám rád a vzpomínám na opravdu horké chvilky v Jemenu nebo jak jsem se koncem ledna dvakrát spálil a sloupal na slunci v súdánském Sennaru. Ale Olina z vedra moc nadšená není. Honzovi to taky neva. Kopeček se jmenuje Mount Tamalpais. Vypadá to dobře. Američani jsou celkem uvědomělí, dodržujou předpisy a nařízení. Když má bejt pes na šňůrce, je. A nijak se nesnaží to ochcat. Musím se přiznat, že se mi tenhle způsob poslušnosti líbí. Ta jejich nevychcanost je v tak přímém rozporu s náma.

Cesta se vine dosti strmě a vedro to ztěžuje. Honza už tu sice párkrát byl, ale to neznamená, že nezabloudíme.

Když se totiž vyškrábeme na jakýsi vrchol, zjistíme, že to není ten hlavní kopec, ale jen Mount Tamalpais West Point. Prodřeli jsme se drsným mlázím a narazili na plot s cedulema, že je to vojenskej prostor. Tak jsme se zase prodrali zpět na cestu, zkontrolovali mapu v telefonu a za nějakou dobu jsme byli na Tamalpais West Peak. Ten je vysoko 778 mnm. A Honza nám prozradil, že ani to není ten hlavní. Dochází nám voda, Olině došly síly a má tendenci se vrátit k autu. Jenže se nechá přemluvit a teď už s jakousi jistotou jdeme na ten třetí vrchol, ten nejvyšší, kterej se jmenuje Tamalpais East Peak.

Cesta je provoněná tím vedrem a horkým dřevem.

Sluníčko mám rád, jenže jsem těsně před odletem do Ameriky musel se štípancem od klíštěte k doktorce, protože se mi kolem štípnutí udělala krásná a přesná kružnice, typický to projev borelky. Paní doktorka si to taky myslela a předepsala mi stejné prášky, jaké se dávají záletným manželům na kapavku. Takže bych se sluníčku měl vyhýbat kvůli těm antibiotikům. Koupil jsem si kvůli tomu čepicu s kšiltem a závojíčkem.

Honzovi se podařilo Olinu přemluvit hlavně tím, že na tom správným vrcholu je k dispozici voda, takže si budeme moct naplnit zase lahve a zahnat žízeň. Chvíli se brouzdáme lesem, tam není takový vedro.

Pak kolem sekvojí, které jsou tu v Kalifornii vlastně skoro všude.

Olina se pokouší o úsměv, ale je to úsměv falešný a chystá se zdechnout. Honza jí vzal tašku. Jo tu čepicu jsme si s Olinou koupili těsně před odletem, když jsme si zašli pošopovat na Černej Most. Čepice z Decathlonu.

Fotím jako šílenej, protože se mi tu líbí všechno.

V sedýlku je krásnej výhled na San Francisco. Akorát to je s tou mlhou takové, že se to mění každou minutu.

Zdá se, že jsme na správné stezce, ale protože jdeme z vedlejšího vrcholu, nepotkáváme žádné turisty a to je docela dobré.

Najednou se nad našima hlavama rozprostře dravec. To víte, tihle dravci jsou vybaveni senzory, které cítí mršinu na takovou vzdálenost, na jakou vidí. A to je hodně daleko a hodně zvysoka. A já mám pocit, že dravec se zaměřil na Olinu, protože toho má dost.

Z druhýho sedýlka už je vidět Berkley jako na dlani.

Je tu i silnička, ale smí sem jen auta se speciálním povolením. A opět to skoro nikdo z Amíků neporušuje.

A taky tu jsou dřevěné elektrické sloupy, to mají společný s Austrálií. Miluju dřevěný sloupy.

Olina se potichu modlí, aby už byl vrchol.

Ale ještě pár kiláčků musíme jít.

Další krásnej výhled. Tam dole, to je Richmond - San Rafael Bridge.

A taky v barvě.

Ano, je to tak, vrcholu dosaženo. A Honza nekecal, je tu i voda z kohoutku, jsou tu i hajzlíky.

Olina se rozhodla, že když to dolezla až sem, že už z toho nechcípne a že to zvládne i dolů.

Vychlastala litry vody a na vrcholku jsme si dali nějaké sušenky. Takové ty sušenky, ze kterých se vám práší od huby.

Čipmani jsou šikovné a veselé veverky, které netrpí závratí, ale jsou to pěkný svině, nedáš si chvilku pozor a ony ti prohryžou batoh, aby ti sežraly dobroty. Dobrotou může být cokoliv, třeba zubní pasta.

Je tu krásnej výhled do široka.

To dole je Larkspur.

Najednou tu prolítne neklidnej a ďábelsky rychlej otakárek. Podle mého soudu je to Otakárek ovocný, ale spíš nějaká místní modifikace. Je fakt děsně rychlej, pokouším se ho vyfotit v letu, ale nejde mi to. Vypotřeboval jsem na něho asi 40 fotek, a skoro nic.

Ležíme na kameni a nad námi se tyčí objekt, nějaká rozhledna či co, nebo meteorologická stanice. Opět je tu upozornění, že ať tam nikdo neleze, že to je denžr. Nikdo tam neleze.

Je tu krásně, povívá větřík, ale my musíme myslet na cestu zpět. Čeká nás ještě nějaká ta stovka mílí.

Honza neodolal lákání a trošku si zabolderil. Olina z toho má trochu nervy, ale Honza si potřebuje vybít nahromaděnou energii. Boldering je celkem bezpečná horolezecká disciplína. Mně se nejvíc líbí slovenský překlad - liepanie sa.

Zatímco Honza se musí hodně snažit, ještěrky jsou bolderistky naprosto úžasné. Přitažlivost jakoby se jich netýkala. Asi nějaká nanotechnologie.

Tam u vody, těsně pod vrcholkem je skříňka u stojanu na kola. Skříňka obsahuje potřebné opravářské nářadí na základní opravy kol. Dokonce i taková ta blbina na odnejtování a snejtování řetězu. A nikdo to nevykrádá.

Jak jsem si všiml, ani kola si tu skoro nikdo nezamykal. Což neznamená, že se v Kalifornii nekradou kola. Kradou, Honza by mohl vyprávět. A to si ho i přidělal pořádným zámkem.

Je čas, hrneme to dolů kolem červených sukovitých stromů.

I vody tu je najednou víc.

Někde tady mě napadne taková blbá myšlenka, nápad hodný Rouše.

Cecek kalifornský.

Nápad spočíval v tom, že nám na jednom výletě vyprávěla Jiřinka o děsně nepříjemné kytce poison oak. Je nepřijemně jedovatá a prý se stačí jen dotknout a udělá pořádný puchejře a šíleně to pálí. No vychválila ty schopnosti oaku dost barvitě. I Honza to potvrdil, sám nám vyprávěl, jak tím jednou prošel, když to ještě neznal, a musel k doktorovi a byl opuchejřovanej a dostal na to nějaké brutální masti.

Se mnou je to ale zapeklité stejně jako s tímto stromem. Věřil jsem jim, ale moc mě zajímalo, jestli je to fakt tak drsná kytka, jak všichni říkali.

Ani erotický motivy mě od nápadu neodlákaly. Zkrátím to. Neodolal jsem pokušení, jedním prstem jsem jen tak letmo doopravdickej poison oak pohladil. A jak to dopadlo? O tom napíšu až v jiným pokračování, protože to pohlazení samo mi nic neudělalo.

A protože tu často hrozí požáry, bývají hasičárny na kdejakým dostupným místě, aby se požáry daly hasit včas. Vlajka napůl žerdi nám říká, že nějakej hasič umřel. Otázkou je, jestli při výkonu nebo stářím. Oni si tu na to hodně potrpí.

Nacházíme auto tam, kde jsme ho zanechali a vyrážíme vstříc překvapení. Nevíme kde přenocujeme, nemáme zajištěnej ani jeden nocleh. Spolíháme na náhodu, přestože jsme uprostřed turistické sezóny.