U růžovýho plameňáka
(She-She's)

S jistou nostalgií opouštíme sekvojovej park, ve kterým jsme se vykoupali a umyli nohy v krásné a do našeho příchodu i kříšťálově čisté říčky Klamath a skoro naposledy si čuchli ke kmenům obrovskejch sekvojí. Sedáme do auta a míříme dál na sever. Jak správně podotkla Olina, už je na čase najít si nějakej bufík u silnice. Stále ještě vlevo od nás je cítit moře, a když se silnice víc k pobřeží připlácne, vidíme tam na úplným konci, tam, kde se placatá zeměkoule ochotně kroutí do koule,  horizont, za kterej nedohlídneš a nedohlídneš. Profrčíme národním parkem Del Norte Coast Redwood přes Crescent City, odbočujeme doprava směrem do vnitrozemí. Hlad v autě narůstá. Frčíme po stodevadesátcedevítce, když tu najednou nás zarazí růžová.

Jo, jo, to je vono, volá Roušovna nadšeně, parkujeme a jdeme dovnitř. Dveře jsou proti průvanu zabezpečeny filcovou bačkorou. Tývole, nejen zvenčí, ten bufík je růžovej i vevnitř.

Sice se ofiko jmenuje She-She's, ale my už týhle paluši nikdy jinak neřekneme než U růžovýho plameňáka.

Bufík je naprosto boží. Dalo by se podlehnout dojmu, že jde o neskutečnej nevkus, ale bacha, tohle je dotažený do dokonalosti.

A jak už to tak na cestě po pobřeží Kalifornie od San Francisca do Oregonu chodí, v každým takovým bufetu mají instalovanýho kouzelnýho dědečka. Často vybavenýho berlou nebo kriplkárkou, kterej tu odhodlaně a trpělivě sedí, posrkává kolu nebo zteplalý pivo a patří do inventáře. Milá potetovaná holka si od nás vezme objednávku, která, jak už to tak umíme, umí být velmi komplikovaná, ale holka si nic nezapisuje, jen pokyvuje hlavou a pak řekne, ať si jdeme sednout do pátia, že nám to za chviličku přinese.

Klasickej automat na čtvrťáky a na písničky let osmdesátejch. A ABBA.

Holka kupodivu na nic nezapomněla a přinesla vše objednané. Už si nepamatuju, co jsme si dali. Honza určitě něco vega a já asi nejspíš veganskýho tuňáka. Tím nikdy nic v žádným bufáči po celý Americe neposerete. Tuňákový sendviče  tu mají výborný. A taky kafe a Honza s Olinou si dali i nějakou zmrsklinu.

Je tu celkem mrtvo a prázdno, kromě toho dědečka inventárního.

Když čekáme na žrádlo, vejde chlapík, mile pozdraví, sedne si ke stolu s vikslajvantovým kostkovaným, samozřejmě narůžovělým, ubrusem. Chvíli sedí a tváří se lhostejně. Pak najednou vyndá z kapsy jakousi kudlu, sundá si hodinky z ruky a začne je tou kudlou ohrožovat. No jo, je to asi hodinář. Je plně ponořen do jemné práce. Pak si ku pomoci vezme i použitou vidličku z vedlejšího stolu.

Ramones zápasí s hodinkama.

Růžoví plameňáci lhostejně plují stojatými vodami pravýho poledne, ani nekniknou, hodinář Hanuš je jim u prdele.

Olina s Honzíkem čekají na zmrzku. Hodinář zápasí s hodinkama.

Lehký výkřik údivu od hodinářskýho stolku. Plameňáci sebou škubnou.

Umělý kytky úlekem zbrunátní.

Sádrovej žabí princ jedoucí na kačeně se také ohlídne.

Po útoku vidličkou se chlápkovi hodinky splašily a utekly mu pod stůl. Odložil příbor, padl na kolena a lezl za nimi pod stůl. Začal je přemlouvat, ať neblbnou a vrátí se.

Hodinky se  nechaly chytit, aby je ten surovej řezník dál mučil. Není to náhodou taky domácí násilí?

Kromě toho, že teda jako byl ten bufík fakt parádně vyšňořenej, tak i jídlo bylo excelentní. No ono po těch ranních vločkách v teplé vodě močenejch by nám chutnalo úplně cokoliv. Olina si dala fazolovej burger. Chvíli si jen tak hovíme, pak sedáme do auta a vyrážíme směr Oregon. První, podle čeho poznáte, že jste v jiným státě, tedy, když si odpustíte tu celkem nudnou proceduru vítacího plechu na silnici je, že si u benzínky nesmíte sami načepovat ani litr benzínu. Od toho je obsluha a byl by to snad i zločin. V Kalifornii v pohodě, v Oregonu ani omylem. Jak dopadly hodinky nevíme. Já jsem měl pocit, když jsme vycházeli z plameňákovýho báru, že jsem zaslechl sice tiché, ale zřetelné zakukání. Asi je opravil. Respekt.

A protože se najednou a nečekaně připlazil večer, začali jsme se poohlížet po nějakým kempu. Jak už to tak u nás chodí, jeden jsme našli a v něm jedno jediné volné místo, i když tam nějaká cedulička visí. Chvilku váháme, jestli jo nebo ne, ale rozhodli jsme se místo okupovat. Vybalili jsme, připravili ohniště, uklohnili večeři, stan postavili a najednou, kde se vzali, tu se vzali, tatínek s dvěma hezkejma rozjívenejma holkama, a že to místo si zabukovali oni.

A my že teda vypadneme a on se usmíval a říkal, že to vůbec není nutný, že si zabukovali dvě místa jen proto, že to místo, kde mají karavan, je pro karavan lepší a pohodlnější a je tam tůň s rybama, ale tohle místo že má zase hezký ohniště a oni si tu chtěli udělat táborák, oslavit narozky. Dohodli jsme se teda, že jo, že ohniště je jejich, a oni nás k té oslavě přizvali a spát v tom našem stanu nás nechali a ani od nás nechtěli těch dvacet dolarů za kempování. Byli príma, holky nám opíkaly maršmelouny a máčely je do čokolády a strkaly nám to mezi děsně sladký sušenky a měly velikánskou radost, že nám to chutná. Jo, bylo to dobrý, ale tak sladký, že mi v hubě zuby hrály mollový akordy a tence knikaly.

Holky byly velký treperendy a furt něco povídaly. Moc jsem jim nerozuměl, ale oblíbily si babičku Olinku.

Vzájemně jsme si popovídali svý verze o životě, táta měl nějakej obchod se značkovým vínem. Ta druhá dvojice, která se k nám přidružila, o té si už vůbec nic nepamatuju, myslím, že on opravoval auta a ona byla sestřička, ale asi se mi to plete s jinejma příběhama, které se kolem nás ten skoro měsíc v Kalifornii odehrávaly.

Fazolovej burgr způsobil, že nás pak všechny Roušovna terorizovala, a jak se  přiznala, dokonce i sebe. Pumy z širokého okolí se stáhly do azylu. Skunkové závistivě čuměli a čuchali z potemnělýho lesa.

Taťka je s mamkou sice rozvedenej, ale děcka si navzájem pučujou a tata s holkama jezdí na ryby a pak se  o pstruhy podělí. Holky dohlíží na spravedlivé dělení fifty fifty.

Holky byly mistryně světa v maršmelounech, radost pohledět. Kdyby to nebylo tak ukrutně sladký, tak by to snad bylo i docela dobrý.

Byl to zase úplně ale úplně moc parádní večer. Naše další cesta bude mířit k jezeru v kráteru. Ale o tom až zase někdy příště.