Z Oregonu
(zpátky do Kalifornie)

A nastal den poslední. Poslední den poblíž krásnýho Crater Lake. Na dnešek si Honza naplánoval maraton. Původně chtěl oběhnout celé jezero, což je zhruba celej maraton, jenže na druhé straně je ten rozsáhlej požár a vstup zakázanej, tak se rozhodl doběhnout k zákazu a pak zas zpátky a s odbočkou ke kempu to dá celej maraton taky. Trpím smíšenými pocity. Tak strašně bych si to chtěl zaběhnout taky, ale přivezl jsem si do Ameriky boreliózu a k ní nějaký hustý antibiotika (stejná jako se předepisujou na kapavku) s přísnou podmínkou od paní doktorky, že žádný sluníčko a žádná námaha. Kromě toho děsně rád běhám úplně sám. Svazuje mě totiž to, jak pak myslím na druhý a furt řeším, jestli neběžím, moc pomalu a jestli bych si neměl už na chvilku přejít do chůze, abych si neuvařil to spravovaný koleno a další běsy, které ze mě udělaly osamělýho běžce. Přemýšlel jsem o tom už mockrát. Měl jsem to i na kole i na běžkách. A taky je pravda, že když jsem byl namakanej, třeba na krkonošských sedmdesátkách, tak mi to vadilo daleko míň, protože jsem měl sil na rozdávání, takže ten pocit, že jsem zátěží, jen obtížným nasáklým balíkem slámy, kterej se motá pod nohama těm, kdo to umí, tu nebyl. Věk už mě ale posunul do role, že skoro každej kolem mě běhá rychleji a dýl. Dost velkýho okecávání, i na těch běžkách i na kole jsem býval rád sám a pak o tom jen třeba vyprávět. Ale ani to už ne. Nechávám si ty slastný pocity z běhání žgrďácky pro sebe, protože slova často nestačí.

Honza vstal hodně brzo ráno, načepoval vodu do flašek a zmizel. Nechal nám tu auto a že se za pět hodin zase objeví. Vstali jsme s Roušovnou, něco si uklohnili k snídani, pak jsem si chvíli četli kindly, pak jsme si udělali kafe, a vyšli si na procházku do blízkýho lesa. Ale znáte to. Roušovna byla napjatá z každýho šustnutí, jestli to není nějakej přerostlej nasranej medvěd, jestli nám pod nohy nepřiplete nějaká kobra nebo chřestýš a co třeba požáry... No moc si to neužívala, tak jsem šli zase zpátky.

V lese to ďábelsky vonělo a komáři ščípali jako zběsilí a já si vzpomněl na jeden článek, kterej se vázal k tomu mystickýmu místu Crater Lake.

Poblíž Crater Lake je totiž jedna potrhlá rezidence z kamení (my jsme na ni nenarazili). Správci národního parku oslovují umělce všeho druhu, i umělci sami se hlásí, že mají zájem. Když jsou vybráni, dostanou příležitost 14 dní v rezidenci tvořit na téma Crater Lake. Není to jen pro malíře nebo fotografy, účastní se a rádi i hudební skladatelé, básníci, vizuální umělci a dokonce tanečníci. Díla pak zůstávají v majetku Národního parku pro potěchu ostatních. Termíny jsou dva jeden na podzim jeden na jaře. Třeba na jaře (2018) získal pobyt fotograf Craig Barton, známý svými obrovskými HDR fotkami, vznikajícími digitálně, obrovskou kamerou 8x10". Snímky skládá nejen expozičně, ale i plošně, takže vznikají obrovské obrazy plné těch nejjemnějších detailů. Hledal jsem ho na webu, ale neuspěl jsem, tak kdo ví, jestli to není nějakej hoax. Pro podzimní termín vytáhli z tomboly fotografa Matta Witta. Ten exituje a jeho fotky stojí za nahlídnutí.

Když jsme se s Olinou loudali vychcípaným kempem, našli jsme na ráno opuštěném tábořišti kládu se zaseknutou sekerou. Byla to taková veselá parta, která celé noci pochlastávala, vesele se bavili a stále krmili oheň. Než jsme se vrátili z lesa, tábořiště opustili. A tam na foodlocku byl kmen stromu se zaseknutou sekerou a vzkazem. Komu se podaří vysvobodit tuhle sekeru, stává se králem. Sice to prý neplatí pro území USA, ale stejně to byla výzva. My jsme si totiž už za tmy v noci říkali, co je tak děsně u táboráku baví a co to je za šílené rány. Uvízlá sekera jim celou noc odolávala, tak ráno s brekem odjeli.

Kutil ve mně se okamžitě na výzvu nechal nachytat, chvíli jsem mlsně obcházel hlavolam a pak jsem si přinesl dva naštípnuté kusy dřeva, tlustej klacek a valoun. Vysvobodit sekeru takto primitivními nástroji byla jen otázka malé chvilky. Stejně malou chvilku jsem se cejtil coby king a cejtil jsem se i jako zpocenej chlápek. Je to asi takovej českej syndrom Hloupýho Honzy z pohádky, jak ze všemi umí vyjebat, protože ač hloupej a nanicovatej, tak drakům hlavy stíná, hádanky od princezny vyřeší všechny ještě dřív než jsou vysloveny.... Sekeru jsme si za odměnu hodili do auta a až do konce výletu jsme ji používali na sekání třísek a topiva. Nechali jsme ji dalším trampům na posledním tábořišti.

Olina se furt koukala na hodinky a měla pocit, že by tu už sakra synek měl být. A taky že jo. Najednou se v zeleni objevil uběhanej kluk.

Usmíval se jako jelito a děsně ho bolely nohy a říkal, že bylo parádní vedro.

Díky maratonu v jeho nohách se naše síly srovnaly. Olina si přestala připadat jako lemra kulhavá, protože od téhle chvíle chodili oba zhruba stejně.

Sbalili jsme, pojedli jen tak lehounko a vyrazili druhou stranou, než jsme přijeli směr Klamath Falls, malé městečko stále ještě na území státu Oregon.

Několikrát jsme se museli zastavit u vyhlídek, v hlubokých roklích se prodírala divoce řeka i padala v menších vodopádech, jak bylo zrovna potřeba.

Silnice tu mají v tak dobrým stavu, že by z toho Ťokovi jeblo.

Podél břehu Upper Klamath Lake se vine železnice a poměrně s docela hustým provozem. Většina vlaků však byly náklaďáky. A pěkně dlouhý. V Americe mají ve zvyku všecko zveličovat. Velká zem.

To už nás vítá klasické americké městečko. Placka, široké silnice, málo chodníků, semafory a přehledno.

Z jedné strany soud a z druhé knihovna. Spravedlnost a kniha.

Na jednom z tábořišť nám prozradil jeden chlápek, že v tomhle městečku je výbornej obchod s vínem, že to je vyhlášený místo. A že určitě máme zajít a něco koupit, což jsme učinili. Ale i ve městě se snaží, aby nikdo nepřehlídl ten obchod s vínem, protože všude poblíž toho obchodu jsou omezující značky, abyste nejeli moc rychle a náhodou to nepřehlídli.

Vinař měl sice zavřeno, ale to nám nevadilo, protože jsme dostali hlad a šli si najít nějakou picošku.

Mně se moc líbí, že starý zdi jsou tu upravovaný renomovanejma streetovejma umělcema. A mnohdy dost vkusně. Mimochodem Smith Bates Printing co. je poměrně vyhlášená značka. Tahle tiskárna byla založená už někdy v roce 1920, jedna z nejstarších tiskáren Oregonu a možná i v celé Americe. A pořád se jim daří.

Čtu teď moc zajímavou knížku, která se jmenuje Gödel, Escher, Bach. V knize jsou dřevoryty pana Eschera a jsou podobné struktuře na cihlové zdi.

U bílýho pelikána doprava tam je hospoda.

Honza ztěžka usedl a už se nepohnul, jak ho přestaly poslouchat nohy. Byl srandovní. Vybrali jsme si každej jinou picu a dobře jsme pojedli.

Jak vidíte na přiložené fotce, v tuto dobu je provoz prakticky nulovej, ale hospoda to je dost veliká. Paní pinglová říkala, že tu bejvá odpoledne a večer narváno.

Pak jsme se vrátili zpět do vinárny. a nakoupili několik lahví vína.

Všude, kde je obchod s chlastem, bejvá i varování na věk. A mně připadalo, že to docela dodržujou. Myslím dokonce, že Honza musel ukázat řidičák, než nám znalec vín dovolil zaplatit ty flašky výbornýho vína.

Amerika, země neomezených možností. No schválně, kde jinde najdete indiána v kánoi, jak pluje uvnitř VW brouka.

Ale město je fakt jak po morové epidemii. Nikdo nikde.

Došel nám už i plyn do vařiče, tak jsme si vygůglili nějakou prodejnu a teď se ji snažíme najít.

Sportovní obchůdek jsme pomocí Google maps našli na milimetr přesně. Olina si tam koupila chytrý ponožky i ten plyn měli. Olina má tak trošku pocit, že v Americe jsou ponožky o maličko chytřejší než u nás.

Chce to čas.

Najdeme si zase auto vyrážíme směr Mt. Shasta.

A již tu horu vidíme.

Po indiánsku Úytaahkoo neboli "Bílá hora", tak to by nám mělo být blízké. Je to momentálně nečinná sopka, ale to neznamená, že je vyhaslá, jen na to zatím kašle a rozmejšlí se. Výškou 4322 m, je pátou nejvyšší v Kalifornii.

Patří mezi stratovulkány, což sice přesně nevím, co znamená, ale vykradl jsem to z Wikiny. Což o to, že má 4322, ale daleko zajímavější je, že trčí 3 kiláky nad okolní krajinu. A prý je vidět už z dálky 100 mil. Z Bílé hory se dolů plazí sedm ledovců. Ty čtyři nejdůležitější se jmenují: Whitney, Bolam, Hotlum, a Wintun. I ty další tři mají poetická jména Watkins, Konwakiton a Mud Creek. Whitney je nejdelší a Hotlum nejmocnější. podle neověřitelných zdrojů, jak už to v dějepise chodívá, je pravděpodobné, že poslední pšouknutí bylo v roce 1786. No a jak už to tak v Kalifornii chodí, bylo by s podivem, kdyby se kolem této hory a cesty, která se tudy vine neobjevilo slavné jméno propagátora moderního čundringu, John Muir.

Jo a taky mi udělalo radost, že se tu začíná objevovat víc těch obrovskejch náklaďáků. Z nějakýho úchylnýho důvodu mám pro ně slabost a dívám se na ně s obdivem. Líbily se mi i v Austrálii a rád jsem se koukával i na rallye Paříž Dakar. Ale to poslední jsem už přeléčil a je mi to putna. Tyhle monstra však zatím zbožňuju dál.

Vlevo Shasta vpravo sila.

Americké silnice, hlavně tedy ty hlavní, se snaží držet si nudný rovný směr, žádný velký kličkování. Na kole to musí být dost peklo. Je sice s cyklisty docela počítáno a smějí v tom pruhu u pangejtu jezdit jak o život, ale uznejte sami, jet deset hodin s tímhle vizuálem. To je skoro stejně krásný jako jezdit na rotopedu.

Milášci chromovaní.

My sice hlad nemáme, ale kdybysme měli, je tu spousta možností, kde to zapíchnout a nakrmit se. A každej bufík nabízí jinou stravu. Blíží se večer a nám je jasný, že nás zase čeká nějaký dobrodrůžo se sháněním nějakýho jedinýho volnýho fleku v nějakým kempu. Ale už jsme tak voprsklí, že nás ani nenapadá, že by to nemuselo vyjít.

Prozradíme v některém z příštích vydání, jak jsme uspěli.

Podařilo se mi ukořistit dobovej obrázek městečka Klamat falls z roku 1909.