Crater Lake
(druhý díl o podivuhodném jezeře)

V první díle o Crater Lake, to bylo myslím v loňským vydání č. 50, jsem se rozepsal o nádherným místě, které jsme měli příležitost díky Honzovi navštívit. Tak zkusím pokračovat. Třeba to, že objem celýho jezera je asi 18,7 kiláků krychlovejch, což je tada fakt hodně. A když si vezmeme, že jde pravděpodobně o nejčistší vodu na planetě, tak to zase tak moc není, ale jinak to je docela hodně. Před nedávnem jsem se kdesi dočetl, že z Aralskýho jezera zbyla už jen desetina, dokonce u toho byly i fotky, které pořídila NASA. Jasně, když pominu, že to bylo určitě zmanipulované a nepravdivé tvrzení, tak je skoro zázrak, že Crater Lake si udržuje svůj objem i plochu zhruba pořád stejnou. Na to, že není jezero napájené žádným přítokem, je to dobrá rovnováha.

Minule jsem se zmínil i o tom, jak se všichni úporně snaží, aby se voda v jezeře nezhoršila a co všechno pro to dělají.

Našli jsme si volné tábořiště. Ono to není úplně samozřejmý v době dovolených a dá se to zařizovat přes internet, ale my jsme si už minule vyzkoušeli, že odvážným a blbým štěstí přeje, tak jsme si nic nezařizovali. I na tomhle tábořišti jsme si našli volné místečko. Narozdíl od všech předchozích štací tenhle tábor byl volnější a mohli jsme si i vybrat, kam si postavíme stan. Ve stanu bydlíme jen Olina a já, Honza spává venku, jen pod plachtou. Spacák a kindl, víc k pohodlnýmu přespání nepotřebujete.

I když je průměrná teplota okolo jezera v létě kolem 20-25°C, na přímým slunci to docela pere. Natáhli jsme si tedy plachtu. Tábořiště se jmenovalo Lost Creek Campground.

Ráno jsme zjistili, že jsme si stan postavili pod větví, kde si udělali hnízdiště a vajíčkoviště nějací divní mravenci nebo pavouci. Prostě hezký potvůrky s tenkejma nohama. A rojily se a rojily. Větve krásně voněly. Vzájemně jsme se neobtěžovali.

Honza si našel malinkatý místečko, kde byl jednočárkovej signál, tak si zavolal Réze.

Po vydatné snídani, jak už jsme to tak každej den uměli furt dokola, čili po ovesné kaši a čaji, jsme jeli na obhlídku jezera. Dejme trochu důkladnější než v den příjezdu. Tohle je ten druhý ostrůvek, který na jezeře trčí. Tomuhle obskurnímu útvaru tu říkají Phantom Ship.

Na Phantom Ship myslím lodě nepřistávají, jen na tom vedlejším a větším.

Modrá barva jezera je kýčovitě fascinující.

A tu je v celé kráse ten větší ostrov. Ostrov čarodějů.

Wizzard Island

Voda v jezeře je sice ta nejlepší na světě, ale my jsme si na pití a vaření pár litrů koupili. Už v Kalifornii, přece ji nevylejeme tady v Oregonu. A meloun ke svačince.

V pozadí je vidět nejvyšší hora okolí Mount Scott.

Živé a mrtvé stromy. Výhodou dřeva je, že voní i živé i zdechlé.

Barvy si tu dělají, co chtějí.

Uprostřed léta a na svazích jezera se povaluje starej sníh. Podle dostupných pramenů tu v zimě (to je od října do května) nasněží asi tak 14 metrů sněhu. Je to jediný zdroj, který plní a udržuje hladinu jezera na stejné úrovni.

V zimě jsou silnice k jezeru uzavřené. A to je, jak jsme zjistili letos, ve Skalistých horách docela běžná finta. A možná není ani tak blbá, protože na tahle místa pak nemusí silničáři dohlížet. Možná by se to hodilo i u nás, že by jako v zimě preventivně uzavřely silnice a Dé jedničku. Ťok by mohl zůstat zalezlej a ne se nechat filmovat ve žluté vestičce zmrzlej jako vládní oranžovej drozd. Otevřená celoročně je jen cesta do vesnice RIM.

Kámen, modré kytky a Mount Scott.

Zatím očumujeme jen tak z horní hrany kráteru, ale zítra se chceme podívat i dolů přímo k jezeru.

Koupili jsme si v místním centršopu pár třetinek piva model IPA. Pak se jen tak poflakujeme, čteme si v kindlech. Na tři lidi tu jsou tři kindly. Zítra se chystáme seběhnout k hladině jezera. Ale o tom až zase někdy příště.

Crater Lake je téměř ideální kruh na šířku i na délku víc než 8 a míň než 9 kilometrů.