Digitálky
(z Káhiry)

Původně jsem sliboval nějaký obrázky a postřehy ze zákulisí happeningu Lubo Kristka, ale využívám proklamované neserióznosti WWWiditelnýho prasete a neprozradím vám nic, nechám si to pro sebe, aby to zůstalo tajemstvím. Místo prehappeningu vám napíšu něco o digitálních hodinkách. To je prakticky totéž.
Patřím k lidem, které moderní technologie nebo výsledky vědeckých výzkumů a objevů imponujou a v žádným případě se jim nevyhýbám. Naopak, rád je vyhledávám a rád je i používám.
Před mnoha lety v roce 1977-1978 jsem se trápil na vojně u radiolokátorů sovětské výroby. Ten, kterej jsem měl udržet v chodu byl vyrobenej ve stejným roce jako já. Měli bychom si rozumět, ale ne. Byla to mašina zákeřná, plesnivá a hynula před očima. Jednou ze zásadních součástek byl i ignitron. Součástka, bez které se radiolokátor neobešel. Součástí té dlouhé elektronky byla i trubka s děsně silným magnetem okolo. Při výměně elektronky jsem si zapomněl sundat svoje zlatý švýcarský hodinky RADO, které na sobě nesly hrdej malej nápis ANTIMAGNETIC. Hovnajs. Po výměně magnetronu se hodinky zastavily. Vždycky se po rozkejvání zastavila vteřinovka dvě vteřiny před celou. No a v té době se na západě objevily i první digitální hodinky. Ty dva články, které o nich psaly v Technickým magazínu bohatě stačily na to, abych po nich zatoužil. Využil jsem toho, že táta musel sem tam jet s plavci jako jejich doktor na různá mistrovství světa nebo Evropy, či Univerziády, tak mi mohl jeden takovej zázrak přivézt. Od té doby měřím čas jen digitálně.

Po roce 1989, kdy jsem se ocitl na několik měsíců v Jemenu, jsem si se zalíbením četl v jakémsi katalogu, kterej někdo šlohl v zápaďáckým letadle a našel tam fotku digitálek, který uměly měřit i tlak a pofidérní výšku hory, na kterou vystoupáte. Byly černo oranžové a já se do nich zamiloval. Dokonce jsem si ten obrázek z katalogu vystřihl a schoval do pasu.

Když jsem pak letěl zpátky z Jemenu domů, nenašel jsem rozumné letecké spojení. Musel jsem letět přes Káhiru a čtyři dny bydlet v hotýlku. Využil jsem času a trochu se toulal po městě. Během potulek jsem objevil krámek v jedné zaplivané zanedbané čtvrti. Ale výloha parádní, plakát západní, vevnitř čisťounko, obsluha podezřele sympatická.

Ze srandy jsem se zeptal na ty hodinky, protože nějaký Casia za výlohou vystavený byly. Chlápek se na obrázek kouknul, usmál se a srandovní angličtinou mi prozradil, že jo, že jedny a přesně tyhle má. Nebyla to moje první cesta do zemí arabských, takže jsem se usmál dost pochybovačně. Spíš to byl úšklebek.

Ale ten chlápek v džínách značky Levi Strauss & Co. zmizel za korálkama a byl pryč skoro pět minut. Možná je vyrábí na kovadlině. Přišel a vytáhl nerozlepenou krabičku s přesně těma hodinkama, co byly na výstřižku. Oněměl jsem překvapením. Jak to, že nenásleduje žádnej rafinovanej podvod? Zlatník si chvíli hrál s kalkulačkou, patrně přepočítával údaj na obrázku z katalogu na egyptský libry. Pak mi ukázal výsledek. Bylo to přijatelný, ale já jsem tolik liber neměl, plus nějaký dolary.

Bohužel jen velký bankovky. Takže hodinky si hned nekoupím. A ukazoval jsem mu tu stovku, že jako teda si zajdu do nějaký směnárny v lepším hotelu a přijdu znova. Ale chlapík kilo držel pevně v rukou. Znejistěl jsem. Odešel ke dveřím na ulici a pronikavě hvízdnul.

Přiběhl zaprášenej kluk v děravým triku a velkejma očima. Něco si vysvětlovali, mávali rukama a skoro to vypadalo, že se hádají. Pak mu dal mou stovku a kluk zmizel. Tyvole, to jsem ale blbec. V nejlepším budu mít hodinky za stovku dolarů, což zase není tak blbá prohra. zlatník se usmíval, žvatlal, a vařil při tom všem kafrání voňavej čaj. Přinesl mi malej hrníček výbornýho čaje, posadili jsme se ke stolečku a snažili se konverzovat. Nešlo nám to hladce, jazykový bariéry. Uvařil druhej čaj a pak třetí. Chtěl jsem to nějak zakončit s tím, že si teda jako vezmu ty hodinky a půjdu pryč, ale nedovolil mi to. Jsem fakt osel, proč jsem tak důvěřivej? Za 40 minut doběhl děravej kluk a nesl balík egyptskejch liber. Prodavač mu z nich něco odsypal a kluk zmizel. Chlapík přepočítal balík, odebral, co chybělo do dohodnuté ceny a zbytek mi vrátil. Dal mi hodinky, podal ruku, usmál se a já šokovanej odešel. Tohle je ten proradnej arabskej svět? Na hotelu jsem si s hodinkama dlouho hrál, než se mi podařilo všecko nastavit.

Kočky to mají v Egyptě dobrý už od starověku. Jednak je uctívali kvůli tomu, že uměly lovit hlodavce a chránily obilí, ale to je celkem do dnešní doby fungující prkotina. Kočky tu byly téměř vždycky spojeny s nějakejma božstvama. Třeba bohyně Bastet. Bastet byla zobrazována jako žena s hlavou lvice nebo kočky a byla božstvem domácnosti, plodnosti, a ochrany. Chrám v Bubastisu byl jedním z hlavních center jejího kultu. V období Nové říše (asi 1550–1070 př. n. l.) se kočky staly posvátný a jejich zabití bylo považovaný za vážnej zločin. Kočky měly speciální pohřby a často byly mumifikovaný, aby je jejich majitelé mohli mít i v posmrtném životě. Konečně jak je vidět na fotce, jsou si toho vědomy až do dnešních dní.

Vlasový nudle, známý taky jako "kataifi" nebo "kunafa", jsou v Egyptě oblíbenou součástí mnoha tradičních pokrmů a dezertů. Tato tenká těstovinová vlákna se používají v různejch formách a mají významný místo v egyptský kulinářský tradici. Do Egypta je přivlekla postupná islamizace. A jo, jsou dost dobrý s různejma omáčkama a nebo jako takový divný dortíky, ze kterejch kape přeslazenej ovčí tuk a je to nechutně mastně ssladký.

Ne, to není po náletu. Káhira je velmi nepřehledný město. Kromě toho, že město vznikalo docela chaoticky, tak největší zákeřností je, že dodržujou jen přibližnej pravej úhel. Takže s matematickou úvahou o dodržování směru a odpočítávání příčných ulic vám je k prdu. Čím dýl jdete, tím je chyba větší. Tady někde v tom bordelu jsem našel ten slavnej krámek s hodinkama a zlatejma cetkama.

Jo, ty hodinky mi sloužily dobrejch 7 let, než jim došla baterka. Byly přesný, trochu vodotěsný, výškoměr lhal jako ožralá mluvčí Kremlu, ale měl jsem je rád až do vyhození.

Káhira působí navzdory chaosu a šílenému dopravnímu ruchu sympaticky.

Jezdí tu všemi dopravními prostředky a relativně tu je i na silnici bezpečno.

V islámským městě je i pár katolickejch kostelů. Žádný napětí.

Když ostříháš ovce, je po siestě. Něco se s tím udělat musí.

Sympatický je i to, že si Káhiřani klidně sednou do prachu na chodníku stejně jako na svěží trávu v parku. Taxíkům nevadí, když máš zaprášenou prdel.

Kočárků tu je málo, většinou nosí děcka v nějakým šátku nebo jen tak v náručí. Holky tu dokážou unést obrovský náklady a ještě u toho žvatlat s kámoškou. Na těžší náklady používají hlavu. Připadaly mi daleko výkonnější než páni. Pány tvorstva jsem vídával velmi často jen tak sedět, pokuřovat vodní dýmku, chlastat čaj a kecat. Jejich dámy kmitaly.

Předchůdce českýho Rohlíku.cz

Uprostřed Káhiry je velikej park. Něco jako Central park v New Yorku.

Malí kluci poloslepýho hrnčíře. Žijou za městem v hromadách keramické hlíny.

Zpravodajství z katolickýho kostela.

Největší klid bejval kolem poledne. Siesta. Většinou se venku objevovala jen děcka, kterejm zapomněli říct, že se mají válet, že je siesta. Dospělí to nikdy nespletli.

Pozdrav z posranýho okna.

V Káhiře jsou neděle plný mejdanů v parcích a na zápražích. Přinesou v koších a taškách obrovský hromady žrádla a pití, povídají si a jedí a jedí a jedí.

Vrátná z katolickýho kostela.

Takhle si posedět a jen si povídat, to se tu dámám často nestává.

Ve slavnostním oblečku.

Nepřehlídnutelnej chlápek mi tvrdil, že je elektrikář a jestli bych mu nedaroval vadasku - zkoušečku napětí, kterou jsem měl omylem v tašce a když jsem něco hledal, položil jsem si ji na chodník. Nepotřeboval jsem ji, tak jsem mu ji dal. Dostal jsem od něho výměnou háčkovanou bílou čepičku tak podobou pokrývce židovské. Háčkovaný kulatý pokrývce hlavy, který se tu běžně nosí, se jmenujou "kufi" ("kufiya" nebo taky "taqiyah"). Ten loudil ale si dal na hlavu něco jinýho, protože kufiju mi daroval. Myslím, že kufiju mám někde v šuplíku dodnes.

Pořádnej nenáviděnej americkej bourák, jen trochu problémy s náhradníma dílama.

V Káhiře jsem často viděl dvoustopý velocipédy.

Nedělní mejdany se odehrávají i na březích Nilu přímo na lodičkách. Jediný mínus oproti Central parku je sem tam na hladině plující mrtvá kráva s nafouklým břichem. Když praskne, chuť k jídlu přejde každýho. Smrad je obludnej. Zažil jsem to jen jednou a stačilo.

Toulám se súkem se zeleninou a ovocem a odměřuju přesnej čas novejma Casio hodinkama. Hodinky ukazujou, že jsme 23 metrů nad mořem.

Drobnejch liber mi zbylo docela dost, tak si sem tam dopřeju nějaký ovoce, co se nemusí umejvat. Třeba banán nebo pomeranč.

Rajčata jsou na hovno, nemám je kde umýt a voda v kyblíku, kterou mi nabízí kluk v hoptriku nevypadá zdravotně přijatelně.

V něčem je Káhira podobná Praze. Protéká jí taky velká řeka a vede přes ni devět mostů. Přes Vltavu jich sice vede dvakrát víc, ale co do velikosti je Praha jen o maličko menší. Vltava je o dost menší než Nil. Ale na počet obyvatel je srovnání neskutečný. V celé metropoli Cairo totiž žije skoro dvacet milionů obyvatel.

Jistota je jistota. Náhradní díly jsou problém.

Místní bazarovci jsou daleko větší frajeři než ti naši.

Schody do...

Vykoukla paní, zamračila se, usmála a něco zahulákala a zamávala rukou. Vypadalo to, že mě zve na čaj, ale pak jí asi došlo, že jsem to blbě pochopil, tak rychle zavřela dveře a zase byl klid.

Nevím, jak je to v Káhiře teď, ale tenkrát se holky moc nehalily.

Hlídač agáve.

Malej fotbalista.

A vůbec místním holkám nevadilo, že si je někdo fotil. Naopak.

V poledne provoz uhynul.

Kluci skáčou z jednoho mostu přímo do zasranýho Nilu. Jen si musí dát bacha, aby neskočili plující krávě na břicho.

Je tu vedro a prodavačů s chlazenou kolou tu je fakt optimálně hodně.

I osel tu má jisté výsadní postavení, stejně jako kočky jsou osli spojení s božstvem. Například byli spojovaní s bohem Sutechem (Sethem), který byl bohem pouště, chaosu a cizinců, a někdy byl zobrazovanej s hlavou osla.
Snažil jsem se spočítat kolik digitálních ukazatelů času je momentálně u nás v domácnosti, ale nepodařilo se mi to. Určitě jich je víc než mostů přes řeku Nil v Káhiře, protože třeba čas u nás ukazuje i kuchyňská váha. Jen na hajlzu žádný digitálky nemáme.