První noc v Yosemitech
Jedeme někam na večeři a pak...

V minulém čísle jsem se jen tak zlehýnka dotkl času aktuálního, ale teď mi dovolte (co se vás vůbec ptám, že jo), abych znovu zavzpomínal na náš krásnej výlet do Yosemit. Ten první byl jen na víkend, ale byl nádhernej. Minule jsme vyjeli z yosemitskýho údolí a jeli někam na večeři. Jiřka s Lálou to tu tak milujou, že mají jakousi šalinkartu, která jim umožňuje celoročně navštěvovat Yosemity bez placení vstupnýho. I náš Honza, když viděl Yosemity se nadchl a hned si šalinkartu pořídil taky. A protože sem Lála s Jiřkou jezdívají roky a mají to dost zmáknutý, tak nám některá svá oblíbená místa ukázali. Jedním z nich byla i ta typická americká zájezdní hospoda poblíž solnýho jezera.

Silnice se zařezává do skal, pod námi se líně vine unavená podvečerní řeka. Vody v ní moc není, ale co se divíme, vždyť je léto.

A pak jsme se vzájemně fotili v různých seskupeních, abysme nakonec na výsledné teoretické fotce byli všichni.

Na krajinu padá soumrak, mraky dramatické, ale čiší tu z každýho centimetru klid a pohoda.

Američani si libujou v barevnejch žrádlech a na všechno si kydají dresingy. Proč ne. A dokonce to je i dobrý.

Každej jsme si dali nějakou jinou barvičku. a k tomu kolu,

Večer se snáší na krajinu jako velkej netopýr. Musíme jet dál, abychom stihli postavit stany a nebyla ještě úplně tma. To se nám stejně nepodařilo, ale od čeho jsou čelovky.

No a obligátní americké vlastenectví, něco, co si u nás ani neumíme představit. Po tolika letech rudýho marasmu a prvních májích a povinnejch mávátek je těžký v někom vybudovat hrdost k vlajce a nebo jiný kravinky, které jsou pro nás, pokažené komoušema i tak daleko od vlasti srandovní a téměř nepochopitelné. Poprvé jsem si tu naši českou odlišnost uvědomil těsně pro sametovce, kdy Československo odlehčené od vedoucí úlohy komoušské strany zaplavily hordy Američanů a začaly pomáhat s výukou angličtiny, protože u nás byli jen samí učitelé ruštiny. A jak jeden z nich nás pozval na mejdan k sobě do podnájmu. A jak jsme čuměli jako blázni, když jsme viděli, že tenhle človíček, který se netajil tvrdou kritikou ke svý vládě a prezidentovi si na stěnu u postele připíchl obrovskou americkou vlajku. Hadrovou. Kterou si musel přivézt už ze své domoviny. To bylo, teda alespoň pro mě něco novýho až fantasmagorickýho. Nadávat na prezidenta a vládu a mít rád svou zem a vlajkou to dávat najevo.

Noc proběhla bez překvápek, ráno svítí sluníčko, chystáme se na snídaní a taky navštívit Mono Lake, což bude jeden z dalších prasečích fejetonů a možná, že ne jeden.

Lála s Jiřkou jsou vybavení na kempování, protože tomu tady v Americe úplně propadli. Asi to je spojené s velkou zemí. V Austrálii taky většina rodin kempuje a stanuje. Ale nechalupaří.

Zkoušeli jsme místní piva. Některý jsou docela dobrý, a některý ještě lepší.

Mně chutnalo pivo 88, protože mělo hezkou zátku.

Olině chutná pivo obecně. Bez ohledu na zátky.

Honza spal v noci v hamace, má takovou sympatickou. Ani úplně malá, ale velmi přenosná a lehká.

Lála půjčil návěs, aby se do něho daly naházet kempovací pomůcky. Návěs je takovej americky kulatej, prej taky proto, že medvědům se pak blběji otvírá. A po otevření je tam návod, co jak dělat, ale nejde to moc přečíst. Důležitý v Americe je, aby tam byl. Ten návod.

Olina si po dvaceti letech z očí do očí může popovídat s bráchou.

Na parkovišti je silný stroj.

Většina atrakcí, kde se něco platí tu v Americe bývá samoobslužná. Přijdeš, přečteš si kolik, vemeš obálku, vložíš příslušný obnos a vložíš ho do pokladničky přišroubované k informační ceduli. Pro mě, Čecha je skoro neuvěřitelné, že to nikdo neodšroubuje a že skoro nikdo nepodvádí. Fakt je to na palici. Asi ti Američani nebudou normální. No představte si, že nikdo nikde a vy máte dobrovolně zaplatit 4 dolary za osobu a hodit to do krabičky, kdy se už krčí další hromady čtyřdolarovek. Peklo. A příště o tom Mono Lake, na který jsme si zaplatili bez vynucování vstupný.