Důležité upozornění pro čtenáře prasete:
V důsledku české stádnosti, tedy přesněji státnosti, se vydání prasete č. 44
odsouvá až na Den české státnosti - někdy v nočních hodinách.

Vykutálená partička dejme tomu turistů se jednou za čas sejde na nějaké akci. Velká část z nich chodívá i Krkonoše, tady jsme byli v základní sestavě, plus pár lidí, co chodí pravidelně akce cestou necestou. To letošní bylo dvoudenní, s noclehem na Vyžlovce a pak konec v Českým Brodě a panťákem domů.
Sraz jsme měli v sobotu ráno na Hájích, autobusem 381 někam za Říčany, pak lesem... Zbytek popisu necesty hledejte v popiskách pod fotkama.

Vstáváme v sobotu za mlhy a vyrážíme na start.

Praha Háje, autobus č. 381. Lidí jako o posvícení. Náš autobus je plnej až skoro po strop. Vystupujeme pár zastávek za Říčanama, dali jsme si loka čerta od Ladyse a vtékáme do lesa.

Les je tu neuvěřitelně zasranej. Obskurní předměty, boty srovnané, jako kdyby tam měla bejt i postel, jen ji zrovna někdo šlohnul. Kdyby tu byla Helča, měla by pytlík na odpadky plnej na prvních 11 centimetrech lesa.

Slunce se dere skrz větve, sem tam osvětlí nějaký ten odpadek.

I houbičky si to vesele štrádujou lesním tichem.

První odpočívárna, jídlo a whisky a jakási brusinka a... Jo, sekaná.

Les je tak krásně barevnej, že se mi příčí fotit černobíle.

No a to už jsme v první hospodě. Mají tam polotmavý pivo. Dáváme si s Olinou čočkovou polívku.

A Táňka jako obvykle smažák s hranolkama. Pravděpodobně jediné jídlo, které si na našich čundrech dává. Má prý to čiré zlo ráda.

Míra vypráví veselé historky.

Když jsem byl malej, toužil jsem bílém vraníkovi. Rodiče se mi snažili vysvětlit, že to je kravina, teda přesněji konina, ale mně se ta představa líbila, chtěl jsem bílého vraníka. A princeznu. Toho koně nemám, ale Roušovnu jo. Najednou na mě ta moje princezna volá: "Dušo, Dušo, čuč a foť. Tady máš toho svýho vysněnýho bílýho vraníka. Skoro!" Tak vidíš, tati a mami, že jsem si nepřál koninu.

Při troše pozornosti mohl poutník najít v lese různé potvory. Nenápadně ukryté mimo cestu. Mám tohle pomíjivě utajené tvoření rád. Pohnout něčím, trochu to pomalovat, doplnit chybějící mozaiku, až něco konkrétního vznikne. Pak dílo opustit a nikomu o něm neříct.

Modřín s dubem zápasí o místo na výsluní. Prý, když jsou takto blízko vedle sebe dva dominantní stromy, většinou to jeden nepřežije. Tihle vydrželi.

A zas ta kořka.

Ladys, pivo, mapa.

Přestože neustále kontrolujeme směr a trasu, často nás něco překvapí, na křižovatkách stojíme jako panďuláci. Mně se tohle stává i při běhání. Najednou mám pocit, že správný směr je ten, kterým se vydám. A není. Ale cestu k cíli jsme si vždycky našli.

Lovím sluneční paprsky a vězním je do formátu 3/2.

Les voní houbama a houby lesem.

Kdesi ve svahu jsem šlápl na mechovej šutr, kterej se uvolnil, a pak mi svou hnusnou váhou spadl na malíček. Jsem propagátorem minimalistické obuvi, bosýho chození i běhání a mám rád tarahumarský sandály z pneumatiky. Přestože na ně nedám dopustit, taky mi byly úplně na hovno, protože ten šutr, co jsem při sklouznutí na mechu uvolnil, se mi zaryl svou celou vahou na malíček u nohy. No a tohle tarahumarský sandály nedovedou. Bolelo to jako kráva.

Olina je rozverná, ale na rozdíl ode mě se prdla jen malinko. Já to mám nějaký divný a kořku pít neumím. Furt to vypadá, jakože nic, a ze skoro 100% stavu bdělosti najednou přepadnu do stavu hadrovýho panáka, kterýmu nahoře zhasli na půdě světlo. Nohy neposlouchají, artikulace žádná. Jen debilní úsměv na ksichtě. Prý.

Tady tahle fotka vznikla, když mi někdo na půdě zhasnul. Na druhé straně to nebylo tak špatný, protože jsem si neuvědomoval, jak mě bolí ten malíček.

Matné střípky z té náročné chůze na Vyžlovku jsem si nafotil, ale moc si nepamatuju. Moje princezna mě musela podepírat.

Navečer na Vyžlovce už to zase začalo bejt dobrý, někdo opatrně rozsvítil na půdě, pil jsem čistou vodu a tím doředil tu zákeřnou kořalku. Asi tohle pití vyřadím z jídelníčku. Prostě tohle neumím a asi ani umět nechci. Přemýšlím, na koho bych to svedl, jak z toho udělat hrdinský čin, ale nic mě nenapadá. Kromě toho o tom tady ani mluvit nebudu, co kdybych chtěl do politiky a někdo to na mě z WWWiditelnýho prasete vytáhl a pak mě vláčel médii. Ludva nám ukazuje, jak moc mi nešlo to chození v těžkém terénu.

Veselá společnost si prohlíží svoje nafocený obrázky. Je to zajímavej fenomén. Já to teda moc nedělám, jen když mě k tomu někdo nutí. Jsem zvyklej z focení na filmy, že fotky nevidím, až doma po vyvolání. A i když mám digitála, stejně to je vypnutý a skoro nikdy se nepodívám.

Bydlíme ve dvou chatkách a třech pokojích. Docela zanedbaný kout. Ale místo nádherný. Jdeme spát dřív, ostatní se ještě baví a Ladys se prý chtěl prát s nějakým místním floutkem, ale dopadlo to dobře.

Ráno vstávám docela brzo. Je mi krásně, hlava mě nebolí, žádná kocovina. Co to je za divný tělo. Olina, kdyby prej tohle zkusila, tak bude týden naprosto odrovnaná. Jdu bosky k rybníku, chvíli běžím v mokré trávě, mám totiž na nohou zaschlý bláto z těch bažinatých terénů. V trávě to ale dobře mizí. Malíček docela bolí, ale opatrně se běžet dá. Mám taky pocit, že mě trochu bolí kotník. Že bych si mohu zvrtl a nevěděl o tom? Proč ne, o kdečem jsem včera nevěděl. Kotník je opuchlej a přesně červeně ohraničenej. Až do Českýho Brodu si myslím, že to je vyvrknutý, ale nakonec jsem zjistil, že jsem byl napadenej nějakým infikovaným sršněm, nebo něčím takovým a tohle je na to reakce. Ála nabízí fenistil, je hodná, ale já jsem tak zarputilý odpůrce léčiv a pomůcek, že se až stydím. Jiné dobré duše mi nabízí obinadlo a Míra, velitel osy zla, mi nabízí kořalku. Nic nechci.

Za chvíli je snídaně. Dáváme si většinou ham and eggs. Prostě vajíčka na slanině. Už dlouho předlouho jsme tohle jídlo neměli.

A zase je krásně, slunce svítí, je svěže. Vyrážíme na pochod do Českýho Brodu.

Někde poblíž v této oblasti jsem se pohyboval i tenkrát na jaře, když jsem běžel svou jednasedmdesátku. Je tu fakt krásně. Ale cesta je tak hnusně bahnitá. Beru to jako léčebné bahenní zábaly na poraněný malíček a poštípanej kotník.

Je to paradox, jak všude mimo cestu je to krásné a čisté, ale ta cesta je plná bláta.

Na tomhle krásným místě si dáváme svačinku. A někteří i kořalku.
Míra zpívá píseň, ze které si pamatuju jen: "Kóřalička teta moje..." Olině se ta písnička tak líbí, že se ji naučila a pak ji v neděli zpívala doma celý večer. Tedy kromě času, kdy čučela na zprávy.

Místo to bylo překrásný. Vlezl jsem si do potoka a nechal si odmočit nohy od toho odolnýho bláta. Skoro se to nechtělo pustit. Ochladil jsem sršní bod, i malíčkovi se to líbilo. Jenže za hodinku už jsem zase měl nohy od bláta až nad kolena.

Ála si spouští slaninu do úst.

A to již vcházíme do malebného Českého Brodu. Olina se ptá jedné paní, kde je tu nejbližší hospoda. Olina se ptá ráda. A paní ochotně a zeširoka naviguje. Pak se ptá Ludva jednoho kluka na tu samou hospodu a ten suverénně odpovídá, že tady žádná taková hospoda není, ba dokonce, že tu žádná hospoda není. Pak se ptá Táňka jiné staré paní a ta s ochotou té první paní zeširoka vypráví, že jako jo a kudy.

Že máme jít podél kostelíka a kolem brány.

Kdosi se ptal městskýho strážníka, ale ten nás zmátl úplně. U tý brány se naše četná parta nekompromisně rozdělila. Ladys s Gábi, Jindrou, Pepou a jezevčíkem šli do hospody u nádraží, prý, aby to pak neměli daleko do vlaku. A naše část zapadla do hospody hned u brány.

Gábi ukazuje správně k té naší hospodě, ale pak šla do jiné.

Ta naše hospoda nabízela úžasné ceny. Vodku za korunu a rum za pětikačku, jako za komoušů.

Hospoda byla plná všelijakých vlivů, herní automaty, smradlavý hajzly, rafinovaná výčepní, která uměla počítat bystře směrem nahoru, ale Honza jí pak šel sdělit, že neumí správně počítat, bránila se, že jako a kolik teda chcete zpátky. A Honza jí řekl, že nic, že by mu stačilo, kdyby se omluvila. Tak zacedila skrz zuby: "Omlouvám se." Asi jí to ani nevadilo, protože účel světí prostředky a každá kačka dobrá. Ludva si pučil brýle a zkoumal, jestli se tím nestane Lennonem.

Ani nevíme, jestli se mu to podařilo.

Ta hospoda byla i rájem teroristů.

Platíme a Míra recituje: " ...a sloni se ulekli, upadly jim kule kly."

Což nebejvá vždy radostná činnost. To placení.

A teď už najít nádraží a vlakem domů.

Táňka salutuje v odrazu řeznictví a Petra nesalutuje.

Tuhle hospodu jsem měl na mysli, když o ní vyprávěly dotazované stařenky. Pamatuju si ji z jednoho mého běhu. Když jsem z Běchovic doběhl do Brodu, tak jsem si zde dal v té šílené hospodě jedno pivo a pak jel vlakem domů.

Nástupiště 3 vlevo ve směru jízdy. Byl to krásnej výlet, byl to krásnej víkend.

Přijela návštěva z Austrálie(2014/42) Víkend s vňoučaty (2014/41) GGB z druhé strany - cestopis (2014/40) Pily jsou už spravené (2014/39) Penzion pro maximálně sympatické šneky (2014/38) Lesní sámoška (2014/37) Langoš sajtoš tojfološ (2014/36) Desáté jubilejní Krkonoše (2014/35) Už ty pily dořezaly (2014/34) Anenská pouť (2014/33) Z Orlickejch do Jeseníků (2014/32) Konečně GGB (2014/31) Petra 50 (2014/30) Hurá na GGB (2014/29) Suši po snafranciscu (2014/28) Slovensko-finská svatba (2014/27) Tráva neroste (2014/26) Čínská čtvrť podruhé (2014/25) Křížová cesta (2014/24) A zase ty šedesátiny (2014/23)

Čtvrtportrét politika

Při infarktu dochází ke zjizvení srdečního svalu. Poškozená tkáň odumírá a jizvy, které ji nahrazují, jsou nefunkční tkání. To omezuje jeho funkčnost, a snižuje šance pacientů na rekonvalescenci. Nový objev vědců z Kalifornské univerzity by však těmto lidem mohl pomoci s léčbou. Zjistili, že fibroblasty, tedy buňky, které tvoří jizvy, mají schopnost přeměnit se na endotelové buňky, ze kterých rostou cévy. To by zlepšilo prokrvení svalu a zlepšilo tak hojení srdce. Mezinárodní tým vědců z Texas A & M University of Virginia, University of New South Wales a University of Utah monitoroval pohyb čtrnácti slonů v Namibii po dobu více než sedmi let. Jejich cílem bylo dozvědět se více náhlých pohybech sloních stát při změnách sezónních období. Pomoci srovnání záznamů o jejich pohybu a záznamech o počasí chtěli zjistit, zda nějakým způsobem nesouvisí jejich migrace s blízkostí období sucha. Zdá se, že sloni schopni cítit, že se bouře odehrává až ve vzdálenosti 241 kilometrů a tím směrem migrují.

Helča poslala fotky z víkendu, kdy měli na návštěve Evičku s rodinou a Danu.

Dotaz z internetu: "Nemůžu spustit video a je to velmi flustrující."

Galerie 1 - POSLEDNÍ HODINY LIDSTVA (do 22. 11. 2014) Markéta Korečková, Ján Macko, Jaroslav Valečka

Andrew Lass: Místo času První knižní titul odborných textů amerického kulturního antropologa a laureáta šestnácté Cena VIZE 97 pro rok 2014, který ji získal za své celoživotní dílo jako člověk vždy hájící svobodu slova a myšlení, propojenou s mravní zodpovědností. Doposud byl českému čtenáři znám jen jako autor (českých) básní. Je však všestranným surrealistou, esejistou a fotografem. Tento soubor textů jej poprvé představuje i jako vědce. V knize tak naleznete eseje na téma: paměti a dějin, poezie a reality, smysl přítomnosti, tisky a weby, výroba vědomostí v éře zapomínání. Dále je kniha doprovozena životopisem, autorovým doslovem a soupisem všech jeho publikací.

„Je ticho. Tak ticho, že možná uslyšíme sny lidí kolem nás.“ (Gayle Forman)

Divadelní studio Marta v Brně, činoherní scéna JAMU, uvedlo premiéru surrealistického snu Salvadora Dalí s názvem Absolutní štěstí mouchy aneb Poslední mystifikace Salvadora Dalí. Režisérkou představení je Oxana Smilková.

Bubeník Otis Brown III, stálý spolupracovník Esperanzy Spalding, Joe Lovana či Terence Blancharda vydává desku nazvanou The Thought of You. S Brownem hrají pianista Robert Glasper, trumpetista Keyon Harrold, saxofonista John Ellis a basista Ben Williams.

viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš