Tour de Zavadil
(Cesta do neZnáma)

Chystáme se s Olinou na důležitý závod Tour de Zavadil ve Svatém Štěpánu. Čeká nás skoro pětihodinová jízda vlakem. K obědu udělala Olina rejžu a jabka na mrkvi. Prej i s rajčetem a cibulí a česnekem. Komentuje tu energetickou bombu slovy: "To by v tom byl čert, abysme se ve vlaku z toho neposrali." Já jsem z toho taky celej natěšenej a rozhozenej, takže když nám vařím v novém kávovaru od babičky kafe, tak zvládnu úplně všecky kroky, kromě toho posledního, podstrčit pod ty tlamičky hrníček. A tak kafe kaňká na stůl, ubrus vlhne, kuchyň voní zlevněnou keňskou kávou z Alberta. Čumím na to a mám pocit, že kávovar je šmejd a někudy teče. Ale pak chybu odhalím a kafe najímám do puntíkovanýho hrníčku. Za dvě hodiny a dvanáct minut vyrážíme z domova, hlásí Roušovna.
Cesta proběhla až neuvěřitelně jednoduše a bez problémů. Přestože překonáváme vzdálenost skoro 400 km, vše funguje jak na drátkách. V EC rychlíku čtu Olině z knížky Nuselskej punk a nahlas se smějeme, až nám tečou slzy. Naproti nám sedí kluk a směje se taky, pak to nevydrží a zeptá se mě, co to čtu a píše si to do mobila. Na vedlejší čtyřce sedí dvě skejťačky, jedna krásná jako obrázek, přestože má na stehně vytetovanou flašku jägermeistera. I holky prosí, ať čtu dál a hlasitěji. Všichni se smějeme. Ta kniha je nebezpečná bomba. Vezu Jarce obraz a celou cestu trpím, že ho ve vlaku zapomenu. Mně se to totiž už jednou stalo, když jsem vezl obraz Aleně k padesátinám. Za 4 a půl hodinky vystupujeme ve Svatém Štěpánu a hned si to razíme do hospody, kde již je větší část našeho Tour De Zavadilovýho pelotonu. Poslední roky se už neodehrává masové TdZ, ale vždy se najde nějaká příležitost vyrobit etapu. Tahle letošní je kombinovaná.

Večer po hospodě a pivu jdeme za Jarkou a Jarkem, kde na nás číhá vynikající kyselica. Jarka vypráví holkám recepis.

Před 40 lety měli na apríla svatbu Jirka s Dadou. Před patnácti lety mě napadlo, že bych z té svatby mohl udělat takovou knížku, ale pak jsem se na to vyprdl a byl jsem jen za kecala. K letošnímu 40. výročí jsem se ale vyhecoval a knihu dodělal a předal.

Asi udělala radost.

Obraz pro Jarku je zatím na šporheltu, třeba tam zůstane až do prvního zatopení. Ale to neva, můžu ho udělat znova.

Pavel a poslední buchta.

Jarka má dobrou paměť a ještě si píše kroniku, takže když se o něčem dohadujeme, Jarka zaloví a zalistuje a vše je jasné.

Hans.

Jarka čte z kroniky.

Na téhle straně si Jarka zapsala, jak se Neverlkovi seznámili s Klementama, tedy vlastně jak to všecko začalo.

Řiditelka závodu Tour de Zavadil - Dada. V pozadí rozmazanej Pavel.

Olině a mně byl přidělen seník. Pokusil jsem se naše lože vyfotit z ptačí perspektivy. Seno vonělo a něžně se nám zasouvalo do slipů a gatěk a do spacáků. Vylézt na seník je lehce náročné, protože žebřík je krátký, ale dokázali jsme to. Jarka nám dala i kýbl, abysme mohli v noci čůrat a nesnažili se potmě lézt z toho seníku dolů ke kurníku. Mohlo by to být nebezpečné.

Opulentní snídaně byla již o půl osmé ráno. Jarka vymyslela dnešní tajnou etapu včetně překvapení. Kupodivu se nám podařilo zhruba ve správnou dobu vyrazit. A čekalo nás první překvápko.

Jarka ukázala Olině fotky, když byla Jarka miminkem a malou holkou a...

Probudila se i Sylva.

Jarka s Jarkem chovají 4 prasátka. Když je ráno Jarka krmí šrotem a starým chlebem, tiše na ně huláká: "Držte huby, svině, ať neprobudíte Roušovy, spijó nahoře na seníku."

Mají dva kluky a dvě holky. Jak se jmenujou prasečí kluci, se budu muset zítra zeptat Oliny a doplnit. Holky jsou Katka a Zlatka. Prasata spokojeně pochrochtávají a mlaskají, když slopají ty dobroty od Jarky. Když jsem poslouchal ráno přes zavřené oči ty zvuky, myslel jsem si, že Olina divně chrápe, ale pak už jsem přišel na to, že to jsou prasata. Olina chrápe furt stejně.

První překvápko je u Lojsy, Jarka pro nás vymyslela, že...

... nás Lojsa vezme traktorem do hory i s kolama. Netušili jsme, jaký krpál to bude.

Když jsme odjížděli, jeho dvě malé děti vztekle a smutně řvaly na zahradě.

Jedeme do hory.

Pavel a já na letošním TdZ fotíme jako parťáci.

Jirka Klement.

Sylva na valníčku.

Dada jede vedle Lojsy, vypadá to zezadu, že se učí řídit, a někdy, že řídí, protože jednou rukou Lojza kouřil cigáro a druhou Dadě ukazoval zajímavosti v okolí.

Fotit z valníku taženého starým traktorem bylo téměř nemožné, ale mně se to líbilo. Přestože objektiv má aktivní VR II, tak verzi pro starý traktor to nemá. Z helikoptéry nebo osobního auta to funguje bravurně, na traktoru je VR zcela ku hovnu.

Krajina i lidé zde jsou něžně drsní a odolní. Je to kraj Ludvíka Vaculíka.

V polovině cesty, a to jsme ještě netušili, že to byla ta mírnější část, je zastávka a Lojsa si nás raději kupuje velmi dobrou kořalkou. Asi abysme se nebáli.

Protože to, co nás čekalo, by bez kořalky bylo o nervy.

Jeden z Javorníků. Asi.

Jsme na místě. Vykládáme kola a jdeme pomoct Lojsovi se dřevem.

Zjistil jsem, že mi Jarčin pes olízal objektiv a že se to v protisvětle projeví.

Traktor byl starý a zelený.

Pavel je z té jízdy tak unavený, že může fotit jen vleže.

Nakrmili jsme s Lojsou celý valník dubovým dřevem. Za odměnu jsme dostali zase kousek kořalky a flaškové pivo. Je to pohostinný, až nebezpečně pohostinný kraj.

Vyrážíme na cestu. Skupina A s koly, skupina B po nohou. Cíl je daný.

Tady je všude tolik dřeva, to tak mít v Ostružné na chalupě.

Olina se směje veselým Bobovým vyprávěnkám.

V zámečku měla Jarka domluvený piknik. Ale ten, kdo jí to slíbil, se na ni vysral, a tak zůstal zámeček uzamknutý a my jsme tu obloženou mísu plnou vajec a domácí majonézy sežrali před branami. Jarka se s mísou trápila až do tří do rána.

A zase slivovice, nebo jiná plodovice. Vyhýbal jsem se jí jako čert a docela se mi dařilo.

Pak jsem vyndal svůj nový prak a stříleli jsme po betonovým stožáru na elektrické vedení. Sylva používá holčičí styl. Dada to zkusila taky, ale po vystřelení si dala pěstí do huby.

Pak jsem se pokoušel vyfotit Pavlův výstřel na cíl. Což se mi moc nepovedlo, ale zato by se dalo vypočítat, jakou rychlostí ten kámen letěl. Ta šmouha vpravo je vystřelený kámen těsně před cílem. A pak mě fotil zase Pavel, ale jak to dopadlo nevím, protože jsem tu fotku neviděl. Kdyby si někdo chtěl vypočítat rychlost kamene, tak tady jsou vstupní údaje: čas šedesátina vteřiny, ohnisko 200 mm, vzdálenost cca 15 metrů.

Pak nastanou trochu šachy, někteří odjíždí autem, někteří na kole a my jdeme pěšky, jsme na Slovensku. Část cesty nás vezme Sylva autem, odpočíváme v altánku, který je popsán inzercí.

Dozvěděl jsem se, že jsem Šeherezáda.

Vyrážíme pěšky do Svatýho Štěpána, těšíme se na pivo.

Most k cyklostezce. Jdeme jen tři. Olina, Pavel a já. Ostatní odjeli autem.

Tady se snad ještě Vlára jmenuje Vlára.

Perspektiva klame. Suchý strom a zelený stožár jsou jako kamarádi, ale z jiného úhlu pohledu spolu nemají nic společnýho.

Potřebujeme na druhou stranu, tak se přebrodíme. Už jsme dost blízko od prvního piva.

Pití piva nám trochu komplikujou drzé vosy. Asi jsou tu, na hranici Slovenska a Česka, mírně závislé na alkoholu. Jejich džogance jsou ale takové zesláblé, až nesrozumitelné. Snad kvůli tomu podroušení. Dostal jsem jedno dvojité do předloktí a jedno do hlavy, ale za chvilku to vyprchalo.

A to jsme už zas zpátky ve Štěpánu. Jdeme s Olinou a Pavlem znovu na pivo. Máme docela hlad, tak si koupíme slaný tyčinky. Jirka vymyslel nové jídlo. Suchej chleba s těma tyčinkama chutná hodně podobně jako chleba se škvarkama.

Ve Štěpánu jsou dvě hospody. Jedna letní a jedna zimní. Tahle letní je spojená i s dětským hřištěm. Je to takové praktické, když se můžou rodiče nalejvat a děti zatím jezdí na motorkách a tatřičkách z plastu a můžou po prdeli sjíždět skluzavky. Aspoň se od mala trénujou na to, co je v dospělosti čeká. Taky pak budou chodit do hospody každý den, sedět u piva a důležitě mluvit, zatímco jejich děti budou rejdit kolem na tatřičkách... Vzpomněl jsem si na Austrálii a zarputilou snahu dostat děti co nejdál od pohledu na hospody a chlast. Je však také pravda, že to nepomáhá. Vzpomínám na to, když jsem šel do alkoholovýho obchodu v Evans Head, šli jsme s Bobíkem, ale Bobík musel zůstat venku jako psík, jinak by měl problém prodavač, já i majitel obchodu. Dobré bylo, že jsem Bobíka nemusel uvazovat na vodítko a nasazovat mu košík.

U Jarky doma jsou už zatím připravené na večer kabanosy a ryby, které pro nás osobně nachytal Karel Macků . Bude táborák.

V popředí Hans a na lednici visí valašský král.

Jaryn je valašským králem a má na to glejt, takže to je všecko pravda.

Pavla výlet trochu zmohl. Všechny nás zmohl. Automobilová sekce už je doma dávno, pěší sekce - my - jsme dorazili právě teď. Sekce velocipédová je zatím v nedohlednu, protože jedou přes pět hospod a testují kvalitu piva.

A zase kronika.

Zátiší s kočičkama.

Za tímhle oknem bydlí dvě holčičí prasátka Katka a Zlatka.

Sedmikráska.

Zrzavej svatoštěpánskej sněhulák.

Jarka mi poodhaluje tajemství žebřiňáku.

Řekl jsem té kočce lechtivý vtip.

Ulovit tenisák a zase se jít někam válet.

Malá Věra Čáslavská na kladině.

Večer si děláme táborák, opékáme kabanosy a nakonec ty dobré ryby. Lojsa bude mít za pár dní padesát, dostal dárek.

A pivo. Bob mi vyčetl, že jsem ho jednou vyfotil, jak žere párek, ale o pití piva slovo nepadlo, tak jsem si ho troufl vyfotit, jak pije pivo.

Hans a Jirka zkouší vodorovnou noční polohu.

Jarek a Jarka.

Roušovna a tetina Beránková. A jak říkala Olina: I jsme si zabékali. Doprovázela nás Dada na klávesy a Jirka na bicí. Příjemnej večer.

Jarka to měla moc hezky připravené.

Pavel Klement.

Prý modrý úplněk. Ani přesně nevím, o co jde. Olina to sice vysvětlovala, ale zrovna jsem se zabýval něčím jiným, tak mi to vysvětlení nespadlo do uší.

Ráno vstáváme hned po Jarce a prasatech a jdeme se projít s Olinou. Na asfaltu jsem našel lenonky.

Vlára po ránu.

A louky.

Jedna srna z rána.

Naše ranní procházka. Definitvně se mi proklovala podrážka mých tarahumarských běhacích sandálků. Nové stojí skoro tři tisíce.

Barevný topivo.

V tomto domě nacházíváme azyl a teplo místního domova. Jarka a Jarek se o nás všechny vždy vzorně starají.

Tetina Jana vypráví potrhlé historky, je typickým zástupcem lidu pábitelského. Škoda, že má děravá paměť neumí zaznamenat v přímých větách ty historky.

Ještě si zkontrolovat odjezd vlaku. Místní lokálka sice nabrala nějaké zpoždění, což se papírově nemusí vyplatit, protože v Horní Lidči máme na přestup jen 4 minuty a ECéčko nečeká. Zatímco ten lokálkovej žlutej vláček to zvládl dohnat, tak EC to zase lehce ztratilo, a tak jsme neměli potíže při cestě domů. V EC jsme trávili čas družným žvaněním s totálně ožralým bačou a jeho kamarádem, kterému říkal Španěl. Vyprávěl vtipy a bylo to bezva.

Gůdbáj Svatý Štěpáne, určitě sem zase brzy zavítáme. Je tu krásně a boží lid. Díky Jarko!!! Díky Jarku!!!