Týden plný zvratů, překvápek a příjemných setkání. ale i týden trhaný státním svátkem a školníma prázdninama na cucky, takže velmi neobvyklý. Myslím časově, protože jak jsem na volné noze, tak je pro mě těžké najít sobotu a neděli. Na to mám Olinu, která, když je doma a druhej nejde do školy, tak to je neděle, a když jede za mámou do Vranýho, tak je to sobota. Čili když ve středu byla doma a nejela za mámou, měl jsem nedělní pocit. A ještě se to umocnilo tím, že jsme si vymysleli, že se sejdeme s Helčou v Praze...

Když jsem jel tramvají přes Vysočany, zahlédl jsem koutkem oka tlusté stroje, jak se zakusujou do mé oblíbené trafačky. Musel jsem vystoupit, vrátit se a ještě naposledy si zbytky vyfotit. Ten magický kousek Prahy, industriální prostor pro odvážné instalace je v prdeli. Sežraly ho tanky devoleperů. Jaká škoda.

Je středa, jedeme do Prahy, Naše vlaky se potkají zhruba ve stejný čas na Masaryčce. Helča z Kladna a my z Běchovic. Když jsem se vítal s Helčou, na zlomek času se na nástupišti do řady poskládaly tři maminy, první, co mě napadlo, že to je další fotka, pro mou výstavu nevyfocených fotek v Rudolfinu, Ale Helča mi řekla, tak si je vyfoť. Doběhl jsem maminy, požádal o povolení fotit. Výsledek je trochu jinej, než hned po vystoupení z vlaku. Ttak jsem přišel o další neobrázek, který mohl viset jednou v Rudolfinu.

V hale je několik vynikajících dokumentárních fotek z akcí dobrovolníků, kteří nezištné pomáhají uprchlíkům v exodické vlně. Samozřejmě, že primitivové už tagovali nenávistnou a hlavně stupidní fixkou.

A protože bylo poledne, zašli jsme si na oběd do jedné hospůdky, kterou s oblibou využíváme, když se s někým sejdeme v Praze. Helča si vyžádala od Oliny tlusté knihy plné mouder anglických, protože začala studovat anglistiku na Karlovce. Je to jasný, tahle holka je naše, protože ji baví poznávat a studovat.

Černobílá fotka na stěně hospody mě inspiruje, objednávám si dobrou vychlazenou Plzeň.

Helča si dala kačenu s červeným zelím, protože tu doma nepeče, Olina si dala hovězí guláš se třema, protože ten doma nevaří. A já jsem si dal smaženou tresku, protože je mi to jedno a ryby mám rád.

Pak nás Helča zahnala do dobré kavárničky u nádraží, protože tam dělají výborné flat white. Flat white znamená víc kafe a míň mlika, to všechno dohromady vytvoří voˇnavou dobrotu, a které ujíždí milovníci kávy. A tím Helča určitě je. Tento nápoj serozšířil do zbytku světa z Austrálie a Nového Zélandu, spatřil poprvé světlo světa v osmdesátých letech minulýho století, v letech devadesátých byl doveden k dokonalosti a na přelomu tisíciletí se z něj stal téměř globální fenomén.Vždycky když jsme si dávali v kolébce flat white v Austrálii tohle kafe, tak to Olina zvojtila a žádala kávu flathead, což je taková sumcovitá ryba a ne kafe, takže kavárníka vždycky neomylně zmátla. Abych to nezakecal, to kafe bylo fakt moc dobrý, doporučuju tuhle kavárničku.

Sedí se tu všude, místo stolečků bedýnky. Můžete klidně sedět i ve výloze. Obsluha neformální a svižná.

Kavárna se jmenuje EMA.

Po kávě jsme vyrazili do sympatické galerie Leica, kde zrovna vystavuje jeden velevýborný, ač docela neznámý, slovenský fotograf Anton Podstraský. Chlapík, který by se dal zařadit stylově k Dostálovi, Holomíčkovi. Koudelkovi, Štreitovi a Bressonovi. Někdy jsem měl pocit, že si je s Bressonem až skoro roven. Velmi doporučuju, ještě v listopadu je k vidění...

A protože dědkové, studenti a učitelé mají v Leice slevu, tak mě to pozvání části rodinky na kulturní akci přišlo jen na 120 Kč pro všechny tři a ještě k tomu navíc slevu na kafe asi 50 %. Po výstavě, kterou jsme si prošli několikrát a dokonce si u několika fotek vyprávěli dojmy, jsme si dali to zlevněné malé dobré a silné kafe, a zapíjeli vodou z vodovodu, já jsem si prohlížel překrásnou knížku Eva Fuka, takovej fotodeníček. Asi si ji budu muset koupit, zatím jsem odolal. Stojí totiž 1500,- a to i pro dědky, studenty a nebo učitele. Olina se před nedávnem zamilovala do selfíček, ale nemá tu tyčku, tak její telefon držívám já a ona jen zmáčkne virtuální spoušť. Hned fotku radostně poslala na FB a lotru po levici (já)i lotru po pravici (Helča) knikly telefony a tohle jsme pak všichni chytře viděli.

Pak byl chvilku klid, ve čtvrtek jsem měl jakousi prácičku já, v pátek Olina, takže jsem poznal, že není ani sobota ani neděle.

Pak ale zavolala Olinina máma, že se ji vzpouzí tiskárna, jestli bych za smaženou rybu nepřiběhl a nezkrotil ji. Tu tiskárnu.

Olina odjela sama se svou taškou na kolečkách, které říká důvěrně vozilka. A já vyběhl po svejch.

Chvíli běžím, pak chvíli jedu autobusem a pár zastávek metrem a ještě jednou autobusem. Zbytek, což je podle okolností od 8 do 20 km běžím. Tentokrát jsem zvolil trasu asi 12 km.

Většinou vede cesta podél Vltavy a bylo krásně.

Protisvětlo modelovalo siluety.

Na protějším břehu netěžili kámen.

Spadané listí oživovalo asfalt a i pěkně klouzalo. Na kolečkových bruslích by to mohlo být dobrodružné.

A hoven po psech tu je hodně. Asi mají páníčkové a paničky pocit, že to není ve městě, tak srát na to. Tohle výstavní hovno bylo přesně uprostřed chodníčku.

Stříbropěná Vltava voněla chladem a rybama.

Nenažraná tiskárna sežrala spoustu papírů a měla zácpu, podařilo se mi ji vyvrhnout, ale při zkušebním testu si nacpala teřich zase až po krk, Tiskárna už přestala být tiskárnou. stala se papírožroutem. Když jsem ji krmil ručně po papíru, nesežrala ho, ale dokázala vytištěnou stránku tak geniálně zakódovat, že nikdo nepoznal, co vytiskla. A dokonce i odmítla vytištěné na papír přížhavit, každá zpráva se dala ručně došmudlat do laciných grafických listů. Tiskárnu jsem nerozchodil. Objednal jsem novou a tu starou jsem ještě před odjezdem domů odnesl na řbitov tiskáren, který je hned vedle normálního hřbitova. Hlídal ho velký nemluvný muž, který ve všední den jako Cháron převáží vranské na druhou stranu Vltavy, aby mohli odjet autobusem do Prahy. a protože byl nemluvný, tak po mně ani nechtěl poplatek 30 korun, který jsem mu s radostí nedal.

Má mise byla neúspěšná, ale rybu jsem dostal i s bramborama. V neděli bylo zase krásně, tak jsme šli na procházku do Klánovic.

Když už je ten dušičkovej víkend, tak jednu stylovku ilustrační.

Holky pak jely z Klánovic zpět vlakem, ale já jsem si to zaběhl přes Koloděje zpátky.

Nedá se nic dělat, mé černobílé srdce jsem zatlačil do pozadí a přepnul na barvu.

Daněk v lese je lepší než divoké prase.

I ovečky.

Běžet lesem je krásné každej den, ale v listopadu je to i nějak moc barevné.

Na Blatově si pokoušel sednout kůň do židle, ale nešlo mu to. Měl velkou prdel.

Na jiné louce se objevil kůň s koronou. Asi nějakej svatej.

Ale to už je dálniční most a náš rybník. to ještě stihnu holky na hrázi.

Skoro se mi to podařilo. Dohnal jsem je až za hrází.

Jdeme domů vstříc dalšímu týdnu. ten by měl být normální a nepotrhaný.