Žádnej druhej díl z Andalusie, protože... Protože se roztrhl pytel s vánočníma besídkama. Ale já jsem se zúčastnil jen jediné. Slíbil jsem Helči, že na té škole, jak učí anglicky matiku, angličtinu a další předměty, v jakési montesorce, že tam v sobotu odpoledne přijedu a něco vyfotím.
Přiznám se, že jsem od toho nic moc nečekal, spíš to byla jen záminka, jak se vidět s vňoučátkama a Helčou. A to teda vyšlo úplně přesně tak, jak jsem si představoval. Je to sice lán světa, přes celou Prahu, jako když jedete od nás na letiště. Stačí však vystoupit na Břetislavce, nebo Bořislavce? To fakt nevím, ale to je jedno, protože ten blbej název, tam jak je ta hospoda, co chodíváme s Táňkou a Ludvou sem tam na pivo, když zatoužíme, aby nám smrdělo oblečení kouřem z lacinejch cigaret, tak tam metro nezastavuje. Jo v té hospodě si taky můžete odnést v baťůžku i těhotné šváby a nasadit si je doma. To se mi sice ještě nepodařilo, ale není všem dnům konec.
Vystoupit na té správné zastávce a pět minut klusat studenou Prahou a jste před základkou. Takovou klasickou, jaké znáte, i když jste starší ročníci. I ten charakteristickej školní odér tam je. A na středních školách to je taky. Myslím, že to poznáte, i kdyby vám někdo přelepil oči flastrem. Naštěstí je ale lidské tělo vybavené všelijakými užitečnými záklopkami, tak to učitelé i žáci na škole za čas přestanou vnímat. A to je jejich štěstí.
Hned u vchodových dveřích, jako malinká řada pionýrků, tam stála bosá Helča v červenejch punčocháčích a Bobík v mikině a bosej a taky Boris, bosej a v červeným triku s nápisem Australia. Bibi nečekala, měla na starosti něco jinýho. A to by mohlo pro začátek stačit, zbytek jako popisky u fotek.
(Technická poznámka: Všichni, kdo by o nějaké fotky měli zájem, se můžou ozvat, a já jim v KLIDU A BEZE SPĚCHU ty fotky pošlu ve větším rozlišení.) Kromě toho, že doufám, že se fotky budou líbit, tak taky doufám, že je nikdo nebude chtít. A já je nebudu muset připravovat a posílat.)
Raději jedna drobná připomínka hned na začátku. Ať už se budu vyjadřovat jakkoliv, není to nikdy míněno urážlivě a zle. Má přirovnání a pojmenování jsou jen mé ryze praktické pomůcky. A jestli jsem se čímkoliv ve fejetonu někoho dotkl, omlouvám se už předem, ale nic nebylo myšleno zle, právě naopak...

Bea mě u vchodu nevítala, protože měla na starosti dvě malé děti. A musím říct, že to Bibi jde skvěle.

Bobík je, byl a bude šašek, nebo přesněji klaun.

Bibi máma v zastoupení.

Je to už velká holka.

Nevím, jak to je doopravdy, ale děti vypadají, že mají svou učitelku Helču rády.

S těmito dětmi Helča nastudovala skoro taneční písničku v angličtině. Písničku o tom, kam všude sněží sněžné vločky.

Děcka to prožívala na plný pecky. A snažila se převelice. Skoro dojemné.

Vše je prodchnuto hudbou. Ta příčná flétna pro děti je zajímavá, protože aby měla správnou délku a zároveň aby na dírky dosáhly dětský prstíky, je potřeba udělat takovou srandovní kompenzační zatáčku. To samé se používá i u teplovodů a jmenuje se to Salnikův kompenzátor. U potrubí to není kvůli délce, ale proto, aby se trubky v zimě neroztrhaly pro samé napětí.

Hudba se v montesorkách bere dost vážně a to je dobře.

Nejsem žádnej příznivec Montesoriho metody, protože děckám trochu drilu nikdy neuškodí, ale musím připustit, že ten jinej přístup k malejm lidem se odráží v jakési větší jistotě a suverenitě. A to je výborný. A taky někdy na palici. Chce to prostě větší trpělivost.

Škola byla plná rodinných příslušníků, úplně praskala ve švech. A protože v téhle škole je většina tříd typu Montesori, tak jde většinou i o maminy, které mají víc dětí, chodí rády bosky a nebo se krmí zdravou vegestravou a podobné zvláštnosti. Zkráceně, je to na rodičích znát, ta jejich orientace.

Ale taky je pravda, že příznivci bývají často velmi nekompromisní, ba přímo militantní, když hájí svou školu. Teda jakože školu, kam chodí jejich děti. Určitě je to dobré řešení pro děti, které by mohly mít velké problémy v obyčejných třídách.

Malý chlapec, který sem ještě do školy nechodí, se krmí bílým pečivem. To je poněkud neobvyklé, protože se traduje, jak je bílá mouka jedovatá. Snad horší než rtuť nebo cyankali, když poslouchám některé maminy na zdravé stravě. Ale je taky pravda (zatím), že odborníci považují pro děti bílé pečivo jako něco velmi důležitého, protože se na rozdíl od tmavýho daleko lépe tráví. Nesmiřitelnost obou táborů je srandovní.

Chvíli jsme se koukali i na pásmo písní chůze. A pak jsme měli velkou pauzu, protože Helčina další třída vystupovala až skoro za tři čtvrtě hodiny.

Mezi rodiči a žáky je hodně lidí z celého světa. Exotika tu je stejně běžná jak Evropa. A to je to další na Montesori sympatické. Multikulti tu žije na plný pecky.

Bibi hlídá.

Třídy jsou sympaticky vyzdobené, všude je spousta pomůcek. Skoro se závistí se koukám na to všechno, co mají k dispozici. Za nás bylo pár pomůcek na několik západů uzamčeno v kabinetech toho kterého předmětu. Mně se tenkrát líbili vycpaní ptáci, akorát smrděli naftalínem. A pak taky kostra člověka. Kdoví, jestli už tenkrát byla umělohmotná. Na dveřích ve třídách jsou v modrých optimistických obláčcích základní principy soužití. Mám dojem, že se to snaží i dodržovat. Bobík se mě ptal, proč to tam mají napsané. Otázka na tělo. Odpověděl jsem, že proto, že to je správný, a aby to dodržovali.

To jsem z toho Bobíka jelen.

O přestávkách mezi vystoupeními byl k dispozici bufet a bazar. Děcka se snažila prodávat různé rukodělné výrobky, laskominy a kravinky. Za vybrané peníze si pak společně užijou nějakých atrakcí, nebo tak. Helča si od svých žáků koupil kabelku přes rameno, kterou s nimi sama šila. A protože měli rozbitej školní šicí stroj, vzala si z domova svůj. Prý to děcka šíleně bavilo. To by bavilo i mě. Ale mě základka moc nebavila. Byl jsem levák. A to levák terorizovanej učitelkama, přivazovali mi levou ruku tkaničkou k lavici a kroutily mi uchem, aby mě odnaučily používat při psaní levou ruku. Byla to potupa a něco, co jsem nedokázal strávit, tak jsem až do druhé třídy ve škole nenapsal ani písmenko, protože jsem trucoval jako Vinetou. Až od šesté třídy mě to začalo trochu bavit, protože jsme byli gymnastická výběrovka a měli jsme tělocvik (gymnastiku) asi 12 hodin týdně. To už šlo.

V bufetu jsme si s Helčou objednali překapávané kafe s mlikem. A Bobík mramorovanou bábovku. Bibi nic a Boris taky všechno odmítl.

Multikulti je tou nejsympatičtější vlastností školy. To by v dnešní nahnědlé a netolerantní době dělalo zlou krev.

Umí se Bobík tvářit normálně? Toť otázka.

Chystá se vystoupení třídy, kde vyučuje Helča v angličtině.

Ve třídě je i počítač a tiskárna, tak se dá ještě narychlo vytisknout několik paré se scénářem toho divadelního představení, které se na nás chystá.

Boris sice dělá, že je nad věcí, ale i na něm je poznat, že je zvědavý a asi se i těší.

Poslední poznámky s konferenciérem a autorkou.

Neumí (se tvářit normálně).

Autorka hry pro své žáčky.

Pan učitel páťáků.

Mezi diváky jsou všechny generace. A všichni jsou a budou pyšní na své milášky.

Hlavní konferenciér.

Stínové divadlo začíná.

Příběh je smutný.

O chudobě.

Podle Charlese Dickense.

A v angličtině.

Děcka mluví anglicky tak, že jim to závidím.

Příběh končí dobře. A to je dobře.

Dalším číslem je hra, kterou si děcka sama napsala, zrežírovala a scénu a kostýmy vymyslela. Byla to hra o tom, jak děti nevěřily v Ježíška, až je vzal čert do pekla, ale Ježíšek se zjevil a všecky zachránil.

A taky to dopadlo dobře.

Konferenciér hlásí další číslo. Představení kouzelníků.

Mladý skořápkář.

A samozřejmě triky s kartama a dobrovolníkama.

Pak velký trik s kalíškem vody.

A na závěr zazpívali kluci písničku vánoční od Johna Lennona. "Tak to jsou vánoce..."

A holky zazpívaly jinou písničku.

Diváci si vyžádali přídavek.

Zazpívali ještě jednou Lennonovu písničku. Prej tu od Beatles. Konferenciér se ale ohradil, že to není od Beatles, protože ti byli čtyři, zatímco Lennon jen jen čtvrtina Beatles.

Dobrovolníci pak od kouzelníků dostali každej kousek čokolády.

Syrská rodinka po představení přišla Helči poděkovat za vzornou práci a dali jí hezkej dáreček. Bylo to dojemný. Když zjistili, že jsem byl v Sýrii několikrát, posteskli si, co se to s jejich zemí stalo. Z jejich slov čišel velký smutek.

Ti nejmenší už ale k zemi rodičů budou mít vztah jiný. Ať už je Montesori jakékoliv, to multikulti a jistý stupeň volnosti, včetně toho tykání a oslovování jménem, je skvělé.