e-mail

Tradiční rodinné setkání
(se prostě uskutečnilo)

Když tu ještě byla s náma máma, tak se vyklubala v hlavě mé družné sestry Aleny myšlenka tradičních rodinných setkání. Tedy hlavně proto, abychom se nescházeli jen na pohřbech, protože to pak není taková prdel. A místem střetu byly určené Křižánky. Místo je strategicky dobře umístěné, protože je na pomezí Čech a Moravy. Část nás totiž žije v Čechách a ta druhá na Moravě. Kupodivu se nám těch setkání podařilo již docela dost.
Několik číselných taktickotechnických dat. Spočítali jsme, že momentální skóre naší rozvětvené rodinky po odečtu ztrát a přípočtu nových krků, je 26 ks. Sešlo se nás tu na přelomu dubna a máje 17. A to není špatnej výsledek. Sečtěme ty chybějící: 2 jsou v Americe (Honza s Rézou), 5 ve Španělsku (Linda s Honzou, a Esterka s rodiči Denisou a Tomem), a pak ještě 2, kteří většinou nejezdívají.
Teď budu chvilku kecat za sekci pražskou. Olina a já jsme vyjeli v pátek vlakem z Prahy a bylo to docela příjemné cestování, všecko navazovalo, nic nám neujelo, jen v prvním rychlíku bylo k padnutí vedro. Když přišel průvodčí, Olina na něho vystartoval s tak erudovanou ba sofistikovanou češtinou, zakterou by se ani Vladislav Vančura stydět nemusel, že se průvodčí nechytal a vůbec netušil, co po něm Roušovna chce. Už jsem se to chystal přeložit do srozumitelštiny, ale Roušovna pochopila, že přestřelila a řekla mu to normálně. Ten dialog zněl asi takto:
" Pane průvodčí, to je nějaké nová mise, že chcete cestující v tomhle voze uvařit? Když mu pak řekla, aby vypnul topení, tak se celej rozzářil a slíbil, že jo. A slib dodržel, takže bílkoviny i DNA jsme dovezli do Žďáru neporušené. Už dopoledne před odjezdem mi volala Alena, abych si vzal pořádný boty, že v Křižánkách nasněžilo. Já sice od prvního dubna chodím v sandálech a kraťasech, ale jak stárnu, ztrácím chuť furt někomu vysvětlovat, že mi není nebo je zima a proč jsem v kraťasech. Když jsem oblečenej normálně, čekám, že budu mít klid, ale ani to neplatí, protože většina lidí, kteří mě znají, se mě pak zase ptá, jak to, že nemám kraťasy a sandály. Moc jsem si nepomohl. Léta jsem si ten image budoval a než ho rozbořím, bude to trvat léta.
Když přijíždíme do Křižánek, fakt tu je sníh a dost slušná kosa. Všichni se o nás starají a nutí nás k jídlu. Bráníme se, jak to jde a i ubráníme. V kuchyni u Aleny to je jak v židovský škole a to tu ještě není celé osazenstvo. To hlavní husto se vytvoří až v sobotu.

Po snídani se jdeme projít po okolí a zabíjíme tak čas, než dorazí Helča s děckama z Kladna a Evička s rodinou z Brna a pak taky Jitka s Jirkou z Prahy. Tyto tři party jedou autama. A taky Milan z Brna potvrdil účast.

Svítí slunko, ale je kosa.

U jednoho, pravděpodobně soukromého rybníčka, jsme našli vystydlýho vyhublýho vodníka. Asi má prd na práci, nudí se a nebaví ho nepravidelné stravování.

Učím se barvu. Vysočina je sice barevná, ale mě moc barevné focení nebaví.

Stavujeme se u Milanovýho bráchy, kterej si tu taky koupil chalupu. Sežrali jsme mu tatranku a vypili trošku vína.

Ale už musíme domů, protože Brňáci a Kladeňáci ohlásili čas dojezdu. Největší atrakcí letošního setkání je bezesporu novej a nejmenší a nejmladší člen klanu - Eviččin a Martinův Teodor. Zrovna má pět týdnů.

Je krásnej, neřve a všichni jsou z něho posraní. Všichni.

Možná, že nejvíc Otakar, přestože je to jeho mladší bráška.

A samozřejmě Helča, která je tak ujetá z malejch dětí, že si sama tři kusy pořídila. A krade děti všude, kde se nějaké malinké objeví.

Zleva: Martin, Oťas, Nina, Kuba, Boris při obědě.

Kladenský Boris.

Kladenský Bobík. Slavný lyžař. Letos získal tolik pohárů a cen, že mu z toho doma praská skříň. A je na sebe pyšnej.

Bobík kreslí Otíkovi foťák.

Démonická Nina miluje Bobíka, nemohla se ho prý skoro dočkat.

Všecko se motá kolem Teodora. Toho novýho přírůstka. Ale Nina hypnotizuje svýho Bobíka zcela nepokrytě.

Děcka se neviděla skoro rok, tak si toho mají hodně co vyprávět.

A to je prosím Teodor - 5 týdnů na světě. Prdí, moc nebrečí a vypadá spokojeně.

Poskakujem kolem něho všichni. Je fakt roztomilej.

Boris zkoumá anatomii panenky.

Když jsme šli na výlet, zjistil jsme, že v Křižánkách řádí mor. Ale jen nějaká primitivní bezpečná forma.

Vydatně pršosněžilo, ale Borisovi to bylo jedno, hlavně, že smí vézt kočárek s Teodorem.

Jdeme po rozsvraskalé modré.

Kolem starých dřev...

I když se slunko snaží, kosa je značná.

Slunko statečně protéká lesem na cestu.

Srdce Vysočiny.

Jednička pro Ninu.

Pro Ninu je Bobík téměř filmovým hrdinou. Vinetuem, Mirkem Dušínem i Timurem.

Vysočina dovede být magická.

A stromy tu byly mohutné.

A jsou i hrbaté.

Kladenská madona (Bibi) s děckem (Teodorem).

Kuba dovalil jakousi hru a všichni kluci se do ní vrhli. Nina na to prdí a kreslí si.

Dana s Jitkou (Jitka s Jirkou dorazili k večeru) si povídají o oparech. Dana zvítězila, má jich 5, zatímco Jitka jen 4.

Je neuvěřitelný, že se v té kuchyni všichni směstnáme.

Evin miláček Nina.

Nedělní ráno je hustý. Děcka se kočkujou, je to takové Příliš hlučné ráno. Hrabal by měl radost. ale jedině, kdyby mu o tom někdo v hospodě vyprávěl, doopravdicky by mu asi jeblo. V tom dětském šumu a brumu jsme si ale našli i prostor pro kvarky, Schrödingerovu kočku i jeden boson.

Hlad všecky nakonec vyhnal dolů do kuchyně. Helča jim všem uvařila dva velké hrnce krupicové kaše s kakaem. Při vaření četla Liona Feuchtwangera. Studovat na Karlovce musí být radost, když musíte furt číst a číst a číst. To by mě možná bavilo. Takhle se vźdělávat.

Oťas, ale i ostatní smradi krupicovou kaši milují. Bez výjimky.

Ranní rozhovor Niny s bratrem Teodorem.

Roušovna objevila v knihovničce knížku Babiččiny bylinky a předčítala z ní Jirkovi, kterej se kupodivu taky stal zahrádkářem, o dubu a devětsilu a dalších zázracích říše léčivých bylin.

Kuba vypráví Bibi a Borisovi nějaký hororový film.

Bobík nese Daně ostrý nůž a já jsem si vzpomněl na horor od Alfreda Hitchcocka, Psycho.

Dana si sama zvolila pomocné práce v kuchyni. Jinak to bylo tak, že každý den připravovala oběd jiná parta. Praha začínala v sobotu vynikající sekanou. Inu Roušovna a sekaná, to jde k sobě.

I kokosovej olej je tu divnej.

I Jitka si potřebovala zkusit Teodora.

Ten se, ne z toho, ale přece jen posral. Martin ho umyl ve dřezu jako špinavej talíř. A Teodor ani neřval. Asi ho všecko baví.

Jdeme zase na prochajdu, protože Jitka s Jirkou potřebujou odjet už v neděli odpoledne.

Jdeme k rybníku Řásník, kde nám Dana vypráví příběh o nahém zapařeném trenérovi biatlonistek z Nového Města.

No a pak jsme se pokusili o tradiční skupinové foto. Je to nejtěžší fotografova disciplína. Sehnat všechny na jednu setinu vteřiny na jedno místo, je úkol téměř nesplnitelný. Člověk aby byl ovčáckej pes. Fakt se to skoro nepodařilo. Když už jsme byli všichni, utekl Bobík. Pak se ztratil zas někdo jinej. Ovládal jsem Nikona moderně přes chytrej telefon, ale prodlevy mezi sjednocením skupinky a cvakem byly tak veliké, že se foťák od mobila vždycky odhlásil, a všecko se to sepsulo, než jsem to nastavil znova, utekl někdo jinej. Ale nakonec se to podařilo. Zde je všech 17 přítomných familérníků.

Zase jdeme na výlet.

Jedno zákoutí mi zase vyloudilo v hlavě vzpomínku na nedávnou výstavu v holobytě v Brně - pastelové malby Petra Morese a já si musel jeden motiv schovat do foťáku, abych ho pak na chalupě proměnil v pokus o digitální pseudopastel. Nemám rád při focení ani barvu a filtry už vůbec ne, ale někdy to je silnější.

Jitka Helči nabarvila hlavu na červeno a Helča po mně chtěla, abych jí udělal barevné rudé foto.

Je slunečno, barevno a kosa.

Miniskupinové foto.

Vytanula mi na mysli Emila Medková. tu já rád a rád se po ní opičím.

A pak kolem Řbitova zvířátek zase do hospody.

Jenže hospoda je zavřená. Asi ten mor. Akorát tohle je hospoda v české části Křižánek. Mor hranice neuznává.

Nevím, kolik vesnic, či měst, je takhle striktně na hranici obou zemí.

Druhá strana patníku.

V kavárně jsme si dali pivo, džusy, palačinky a horký nápoje a všecko, co se dalo, tak jsme rozlili po stole. Museli z nás mít fakt radost.

Děcka si vymyslely super hru, snažili se sfouknut flašku s pitím.

My dospělí jsme jen čuměli a pili pivo.

Část šla rafinovaně domů a část na pálení čarodějnic. Já jsem patřil k té druhé partě, té čarodějnické.

Moc mě to nebavilo.

Ani Helču, ani Bibi.

Bobík si vzal na tandem koštěte svou Ninou a proslalomovali se k bonbónům.

Otakara to asi bavilo, ale jeho baví skoro všecko.

Bobík ještě naházel pár šišek do hrnce a za to dostal další bonbón. Rozdavačka bonbónů jich měla furt plnou hubu. Šli jsme domů, a dozvěděli se, že kamarád, kvůli kterýmu potřebovali Jitka s Jirkou jet už v neděli se tak strašlivě opil, že to auto nechtěl a tak zůstali do pondělka. Zahráli jsme si scrabble, byla u toho děsná prdel. Pak jsme šli spár a v pondělí ráno jsme s Jirkou a Jitkou odjeli do Prahy. Ostatní odjeli až odpoledne. Bylo to bezva.

 

podpis


Roztlemený vrata.

Děti v hlavním fejetonu

 
Surreálný zrzek se zastyděl a vylezl zase z nory, hlásí se opět do služby.
V Podhradí prej pohoda a buchty. Jo, a pozval mě na víkend, ať se sám jedu přesvědčit.


Milan: "Můj kamarád Honza Zvoník hrál v divadle zadek koně."

Zdravím své známé a fanynky.
Dovoluji si Vás pozvat na přespříští úterý 9.5.2017 do Staré Pekárny, Štefánikova 8, Brno, kde budu mít svoje vystoupení jen s kytarou.
To od 20:00 do 22:00 hodin, viz:
http://www.starapekarna.cz/?pg=1&m=1&datum=2017-5-00
Ku příležitosti osvobození republiky Rudou Armádou budu hrát anglické rockové písničky ze 70. let (hlavně od Jethro Tull, ale i Zappu a tak). Máte-li chuť si poslechnout pár starších rockových kousků, přijďte si mne poslechnout, splknout a posedět u piva (budu dělat přestávky). Vstupné je dobrovolné jen do klobouku. Plním si tím bobříka odvahy na téma jak vyžít se starobním důchodem. Děkuji moc za přečtení a budu se těšit.
Jiří Hála.
(PS.: Je hezké, že klub St. Pekárna dává takovou příležitost i nám, mladým talentům).

Vážení přátelé,
srdečně Vás zveme na koncert duchovní hudby, který se koná 2. 5. 2017 v Brně, v kostele sv. Augustina v 19:30 hodin. Koncert je věnovaný zakladateli Kantilény Ivanu Sedláčkovi, který v dubnu oslaví krásné polokulaté narozeniny.
Na setkání se těší členové Smíšeného sboru Kantiléna a sbormistr Jan Ocetek
Za případnou duplicitu pozvánky se omlouváme.l
www.smisenakantilena.cz

 


ATELIÉR PRO KOČKU
pod vedením Heleny Hermanové zakončil vernisáží další, už sedmý ročník. Tuším, že jsem se kdysi zúčastnila jejich první vernisáže a tak mám srovnání - ateliér Heleně kvete pod rukama a akce nabyla pořádných rozměrů. Tentokrát se konala v prostoru Stavební fakulty VUT a bylo na co koukat.
Nejen obrazy, ale i bufet si účastníci kurzu připravili vlastními silami.


Díky Pavlovi Juránkovi jsme dostali i fotodokumentaci, děkujeme!


Měli jsme tu čest na akci vystoupit se studenty muzikálu, to jsou naši třeťáci! Úspěšně zabojovali s "nádražní" akustikou i hlukem, který v pozadí vytvářela asi třetina lidí. Nejvíc práce měl Jirka, trochu jsme ten prostor podcenili, ale příště budeme vědět.


Konala se i dražba obrazů ve prospěch Ligy vozíčkářů a byla nečekaně úspěšná, nezbyl ani jeden neprodaný. Nejen Helena, ale i její Jirka a vůbec celá rodina se podílela na organizaci, šlo jim to jako po másle.

Ta kytka je opravdu zasloužená!

TAK DLOUHO JSEM HLEDALA
termín, kdy navštívím výstavu díla Věry a Františka Vítkových, až jsem ji málem prošvihla. Ale nakonec jsem přišla k tomu nejlepšímu zážitku v sobotu, předposlední den výstavy. V Ditrichsteinském paláci v 15:00 vystoupili oba manželé s ukázkami z představení Piškanderdulá, kterým se proslavili ve světě. Okouzlili mě svou energií, nádherná dvojice, byla jsem z nich úplně dojatá.
Nejdřív jsme se s Kiarou a Vincentem koukali na loutky a bylo těžký jim vysvětlit, že by se na ně nemělo sahat.


Když ono to tak lákalo... A pak už v sále začalo představeníčko. Paní Věra (81) vodila loutky, dávala nenápadné pokyny a pan František (skoro 87) jí asistoval - byl pořád ve střehu a pohotově zachránil upadlou baletku. Zasukovaly se jí špagátky.

Taky svítil, podával rekvizity, tu zahrál na flašinet, tu na housle a všechno díky jemu fungovalo.


Improvizované představení trvalo něco přes půl hodiny a pak nás diváky oba dva provedli celou výstavou.


Se šarmem a elegancí vyprávěli zážitky a trpělivě vysvětlovali a odpovídali na dotazy.


Předváděli, vzpomínali a já jsem se jen tiše divila, protože vlastně byli na nohou další dvě hodiny!


Vzpomínám na to s velkou úctou a to, že dostali za celoživotní dílo Thalii, jim přeju moc a moc.


Paní Věra používá svoje příjmení, které měla za svobodna - Říčařová. Přemýšlela jsem, jak se asi vyslovovalo v zahraničí. Jak se mně to jeví, nechala si ho schválně a pak se bavila.


Klobouk dolů, je to óbrovská sila!!!

OD BLANKY FIŠEROVÉ JSEM DOSTALA
zásilku fotek a tak můžu připomenout pražský křest její Holčičky s kouzelnýma nohama.
Fotila Iveta Neubauerová:


Křtilo se makovým nemlékem, které chutnalo nečekaně lahodně. Prý ho jeho výrobci jemně ochucují datlemi.

Přišla Lucka Jagerčíková s maminkou, potěšily nás všechny.

Nina si oblíkla šaty a celkem volně se pohybovala po jevišti, já jsem ji moc neviděla, ale Lucie na konci říkala, že to vypadalo jako režijní záměr.


Prý ležela občas na zemi a když Blanka četla kapitolu o nožních duších, Nina mávala nožičkama a vypadalo to, že tu četbu pohybově komentuje.

Knížku měla původně pokřtít Lenka Dusilová, ale onemocněl jí synek a musela s ním na pohotovost. Pohotově ji zaskočila violoncellistka Terezie Kovalová.

Jirka to celé natáčel a ještě stíhal hlídat děti.


Blanka čte poutavě a Jon pak prohlásil, že by takovou knížku chtěl domů. Jenže Petra už ji má a tak třeba teď k tomu příběhu děti získají trošku jiný přístup, byly přece u toho!

Krásně se mně s Terezií improvizovalo, zdá se, že to někdy dohromady natočíme, Blanka si to dala jako další cíl. Pořád je na co se těšit!

Dada a spol.