PODÉL TÉ MŽE
(DEN ČTVRTÝ)

Aby v tom nebyl moc velkej bordel a mohli mí milí čtenáři naskakovat kdykoliv za jízdy, je zde přehled předchozích etap:

Den první - Z Plané u Mariánských lázní do penzionu Obora
Den druhý - Z Obory do Tachova
Den třetí - Z Tachova do Karoliny doliny

Čtvrtá etapa začíná ránem v kempu Karolina. Celá partička jsme dostali od lehce uštěpačného revolucionáře celý apartmán, taky povlečení a zaplatili kauci, kdybychom se třeba ožrali rumem a všecko tam znečistili a rozbili. Jestli vydržíme býti člověky, kauce bude navrácena. Když jsme se ráno vymotali z pelechů, vše bylo jako dřív, žádné znečištění, žádné škody, prostě normální stárnoucí turisti na čundru. Dokonce jsme navíc, nikdo to po nás nevyžadoval, zametli a srovnali židle kolem stolu. Odcházíme do hlavní boudičky na snídani. Tu máme předobjednanou. Slunko svítí, revolucionář svorně hulí s majitelem a jsou jeden velký úsměv. Z revolucionáře se stal milej a úslužnej chlápek, co miluje svoje hosty nade vše. Gábi jasně diagnostikovala, že je to syndrom šéfa.

Vyrážíme směr Svojšín. Něco kolem dvacítky. Už večer se Gábi rozhodla, že si dá odlehčenou etapu, což znamená, že se na jednom místě odpojí a zbytek dojede vlakem. Samozřejmě že Ladys Gábinu neopustí, a tak jedou společně. My tři zbývající jdeme dál.

Gábina už ví, co způsobilo změnu v chování. Čas čekání na klobásu jsme zabili tím, že jsem Honzu Kurku naučil, jak zrcadlově obrátit fotku v mobilu. Pomůckou nám bylo kolo nad Gábinou s nápisem YADHTRIB YPPAH.

Tohle je, dá se říct, první model elektrokola. Vlevo u lampionku vidíte, jak malá baterie celé kolo poháněla.

Dostali jsme krásně barevné a správně studené pivo a taky klobásky, polívky i párky. Vše správně ohřáté. I kafe si naše dámy daly.

Den jako vymalovanej, jdeme hlubokým údolím Karoliny po našich včerejších stopách, jenom pak nezahneme doprava, ale jdem podél Hamerskýho potoka. Pak se vleje poblíž Ústí do Mže a už jsme zase na březích TÉ MŽE.

Hamerskej potok už umíme z předchozího dne. Cesta je oku libá a nosu taky. I kdybyste mě zabili, tak si nedokážu vzpomenout, co nás tady všechny tak zaujalo.

Na naše kroky dohlíží sem tam panáček na křížku. Je tu hodně chatových oblastí. Některé jsou jen s živými ploty, z toho vyplývá, že to kdysi bývaly osady trampské, protože tam bylo ve stanovách jasně dáno, že žádný ploty, ale znáte český vyscánky, ti umí obejít cokoliv, ti jsou schopní na chvíli udělat z olbřímí firmy malinkou firmičku, aby dostali dotaci od EU. Takže trampíci, spíš teda bejvalí, si zasadili kolem svých rozmanitých a roztodivných chatiček keříčky přehusté, vzorně zastřižené, takže sice žádnej plot, ale je zcela jasný, co čí je.

I hrdej českej lev se z toho přerodil v cosi zrzavýho.

Všecko tu zdivočele pod dohledem trampů kvete.

Jsme u Německýho mlýna. Nápisy na zdech varují, že je tu hospoda. Ale zavřená. Otvírají až v srpnu a tak dlouho se nám čekat nechce.

Tak vyndáme vlastní zásoby a nasvačíme se na schodech řeky Mže.

Cesta je sem tam docela krkolomná, je mi líto Gábinýho kolena a puchejřů na noze. Na jednom místě jsem se dostal do úzkých, protože jsem přehlídl tu správnou stezku. Musel jsem dokonce použít i ruce, ale to už na mě zezadu volali ostatní, že jsem blbej a jdu tedy blbě. Vrátil jsem se pokorně na cestu pro lidi.

Slunko láká hmyz ke slunění.

Vlčí mák umí poznat, stejně jako slunečnice, odkud vane slunce.

Tam, kde se vzdálíme od řeky, jsou lány s výhledem do celkem nudné dáli, ale jako celek popředí s pozadím dobrý.

I tady si vrazi lesních zvířat staví svoje střílny, aby jakože chránili svůj majetek, ale my přece víme, jak to je.

V další chatové oblasti jsme se rozhodli pro odpočinek a sladkost.

Jazykový chatový koutek.

Žluťásek řešetlákový (Gonepteryx rhamni) - samec. Teda já vlastně ani nevím, jestli je to samec, na pindíka jsem mu nekoukal.

Gábina s Ladysem se na třináctém kilometru odpojili, přešli přes mostek Mži a našli vlakovou zastávku, počkali na motoráček a poslední asi 8kilometrovej úsek dojeli vlakem. Měli za úkol zajistit v hospodě Drak nějaký jídlo a pivo. My tři ostatní jsme pokračovali po svých do Svojšína. Několikrát jsme zakufrovali, protože jsme nedávali pozor na mapu. Většinou se to stalo kvůli nesmírně zajímavým tématům. Podrobnosti vám neřeknu. Neuvízly v mé pozorné hlavě.

Zdá se, že cíl je na dohled. Svojšín mi připomíná, stejně jako Planá, má vojenská léta. Ne, ve Svojšíně jsem během vojny nikdy nebyl, ale matně se mi prohání hlavou zbytková myšlenka, že podle této vesnice pojmenovali jeden ze sovětských radiolokátorů. Možná vejškovej radiolokátor P11? Čert ví a čert ví, jestli neprozrazuju něco naprosto zásadního, za co pudu jednou bručet. Nešť.

Svojšín vypadá na první i druhý pohled úhledně, až malebně a čistě. Máme zajištěn nocleh v obecní turistické ubytovně. Netušíme, co nás čeká.

Jedny starý dřevěný vrata na sobě mají cedulku Tur. ubytovna. Ale to teď nechme stranou, jdeme do Draka, kde pro nás předvoj připravil pozdní oběd, teda vlastně večeři.

Restaurace Drak není úplně hospodou, spíš to vypadá na soukromý klub, kterej se jen jako hospoda tváří. Ta mapou potu pokreslená záda před nástěnkou s nahotinkama patří Ladysovi.

V klubu Drak je velký terárko a v něm velká umělá zelená potvora. Výhodou prý je, že nemusí být krmená ani pravidelně, ani často.

A nebo si můžete místo smažáku hodit elektronické šipky. Paní soukromě klubová kelnerka je zároveň i prodavačkou v jediném místním obchůdku. Ladys s Gábi už s ní domluvili i snídani na druhý den.

Honza zavolal paní zodpovědnou za ubytování. Paní hospodská nás upozornila, že kastelánka chodí v pruhovaným námořnickým tričku a je hodně vostrá. Nebyla. Vostrá. To triko souhlasilo.

My totiž, jak se ukázalo, vůbec nebudeme bydlet v nějaké ratejně, ale přímo na zámku. A paní kastelánka je hovorná, během chvilky se dozvíme všechno i o politické situaci ve Svojšíně, o starostovi i jeho vyštudovaným synovi, kterej mu pomáhá se smlouvama.

Jak se později ukázalo, běda se jakkoli otřít o funkci starosty. Teda jakože teď a v této sestavě. Ale je pravda, že vesnice je vypulírovaná, zámek se velkoryse opravuje, samozřejmě, že i s dotacema, jinak by spadl. A ubytovna je v jednom křídle zámeckýho letohrádku. Hovorná paní kastelánka nám ukáže i síň slávy. To je ta studená místnost hned před hajzlíkama. Máme trošku dilema, jestli se vysprchovat hned nebo až večer. Zvítězí chuť na pivo před čistotou. A dobře činíme, ale o tom později.

Vracíme se do Draka, paní pinglová už tam není, ale obsluhu zajišťuje jeden z odpoledních hostí.

Vybral si i pomocníčka. Podle toho, jak nám servírujou večeři, usuzujeme, že o odborníky v oboru pohostinství určitě nejde, ale je to sympatické. Ála objednala jednu rundu tulamorky na radostné setkání roztržené skupiny.

V klubu jsme si koupili ještě na večer velkou petku bílýho vína Müller Thurgau. Po tulamorce a dvou pivech jsme usoudili už na zámku, že víno je dobrý. Jaké je to doopravdy, se už nikdo nedozví.

Honza našel na stěně prázdné zrcadlo, tak si zkoušel, jestli by mohl být prezidentem. Komise rozhodla, že nemohl, protože normálně chodí a nepotřebuje hůl a hlídače pádů. A nemá ten dětskej člun čelindžer.

Sedíme v kuchyňce, kde všecko je sice na místě, ale dvířka je nutno otvírat opatrně. Müller nám asi chutná.

Ladys vypráví něco děsně důležitýho, ale to se stává nám všem z té naší partičky. Asi nejde o nic vážnýho.

Venku se schyluje k večeru. Jdeme spát. A tady se nám všem přihodí několik zákeřností. Honza s Álou neumí přemluvit hajzl, aby splachoval. Ladys s Gábinou zase přemlouvali sprchu, aby tekla přijatelně teplá voda, nepovedlo se, buď horká nebo studená. Jenom já jsem ve svém zámeckém pokoji měl všechno správně. Hajzlík byl k podlaze přidělanej jen jedním šroubem, a tak se kýval úplně stejně jako hajzlík u nás na chalupě, čili OK. Ve sprše fungovalo vše naprosto perfektně, voda přesně taková, jakou jsem namixoval, tekutý mýdlo taky dobrý, vůně neprotivná. Jediné, co vypadalo akčně, bylo to, že inteligentní sprchový kout vytušil, že jsem se vším příliš spokojený, a tak se rozhodl mě uvěznit uvnitř. Nepomáhalo vůbec nic, lomcoval jsem skleněnými dvířky a slyšel, jak se mi celej kout vysmívá. Nechtěl jsem dát najevo ani paniku, ani jsem nechtěl přijít o optimismus, tak jsem se smířil s tím, že přespím ve sprše ve stoje a ráno, až se všichni probudí a budou mě hledat, tak mě najdou a vysvobodí. Jen, co jsem se rozhodl, že další pokusy vzdám, dvířka se sama uvolnila a já je mohl odsunout jako po másle. Na starejch zámcích prostě straší.
Pokračování někdy příště.