Račí údolí
(Jsou místa přímo za bukem, o kterých víme prd.)

Tak nějak narychlo jsme se domluvili, že si ještě zajedeme do Ostružné a že si konečně uděláme výlet do toho Račího údolí, o kterým se kdosi letos v létě zmínil. Ono to bylo tak, že Dana jela s jakýmsi chlápkem ve vlaku a přiznala se mu, že je téměř místní a že to tu všecko zná. A ten chlápek nechtěl zůstat v závěsu, tak se chvástavě přiznal, že on taky. Pak se vzájemně umlátili místy, která ten druhej neznal, čili experti se poodhalili. No a z toho klání vyšla informace o Račím údolí. Olina řekla jen: "Tam jednou půjdem na výlet." Vyšlo to na tento víkend. Předpověďáři se předháněli v hrůzných předpovědích, jak bude hnusně a a zle, zima, možná sníh, a když ne sníh, tak pršet bude určitě, a pořádně. Tak jsme si vzali deštníky a pláštěnky, ale čundr jsme neodvolali. Jen Blanka z Brna se omluvila, že má být hnusně a že by si musel nosit jídlo a... No prostě to zase odpískala. Dana, ta která nás nasměrovala, taky nepřijela, chtěla uvítat doma Lindu. Takže v Ostružné se sešlo jen (na)tvrd(l)é jádro.

Jako první jsme dorazili my, Roušovna a já. Protože vůbec nepršelo a bylo docela hezky, jen jsme na chalupě pustili vodu a elektřinu, vzali deštníky a vyrazili na naši oblíbenou okružní cestu od chalupy k chalupě přes Ramzovou, Petříkov a Horní Ostružnou. Zapršelo snad jen dvakrát na dvacet vteřin. Podzim se zbláznil a kam mohl, tam nachlístal nevěrohodné barvy. Když jsem šel kolem tohoto stromu, říkal jsem Olině, že to jsou tak překrásný barvy, že to bude asi dobrá černobílá fotka, ale pak jsem si to rozmyslel, abych nemusel složitě okecávat ty kýble s pantonkama.

No a jak už bývá v pátek v Ostružné zvykem, musíme zaskočit i do místního rodinnýho pivovaru Cestář, kde většinou obsluhuje milá Katka. Naše návštěva se kromě piva skoro nikdy neobejde bez prasárny číslo jedna. Cyrilovy hořčičné brambůrky. Sežrali jsme dva balíčky. Kecali jsme s Roušovnou, k tomu nám tiše a nevtíravě vyhrávala skupina The Hollies (naše mládí) z hudební skříňky Dennon.

Pivo Kachna je excelentní. Dělávají i jiná piva, ale teď mají své základní.

Já jsem si dal velký pivo jako velkej kluk, Olina malý jako malá holka, ale pak zjistila, že to nestačí, a dala si ještě jedno malý. Já taky. Roušovna chytla slinu a navrhla, že bysme si mohli dát ještě jedno malý napůl. A pak ještě jedno. A honem pryč.

Pivovar má v předsíni kredenc od Pepy J. a taky starý rádio, úplně stejný, jaký jsme mívali doma i my. Poslouchal jsem na něm Radio Luxembourg (tzv. Laksík), snad nejdůležitější rádio s muzikou pro nás v komoušským lágru. Abych stanici nemusel složitě hledat, měl jsem na správným místě udělanou tečku voskovkou. Myslím, že frekvence byla okolo 1440 kHz. Nebo si to pletu? Pak jsme se už pro jistotu odvalili na nádraží, protože vlakem se k nám blížila Helča. Jo a ta plastika vpravo od rádia je taky z dílny Pepy. Si myslím.

Po cestě na nás vesele mávají větrný elektrárničky. Helča přijela na čas a za další dvě hodinky dorazila ještě Bibi se svým klukem Jonášem. Sestava kompletní.

Ráno je navzdory předpovědi krásně, trošku kosa, ale neprší a válí se sympatickej opar. Po snídani vyrážíme na čundr, kde jsme ještě nikdy nebyli.

Vycházíme z chalupy nekřesťansky brzo. Ne pro nás, ale pro mlaďochy.

Přes výbornou apku Můj vlak kupuju při chlebu s máslem všem lístky do Javorníka. Vystupujeme v Lipové Lázně a tam už na nás čeká vláček Kujón.

Všechna nádražíčka jsou krásně zrenovovaná za peníze té zlé EU. Abychom se jim my Češi pomstili, schválně hulíme na nástupištích, i když jsme si to sami zakázali. Jsme staří řečtí rekové. Na nás nikdo nemá. Slyšel jsem od echtovního slušňočecha, že to kouření na zastávkách nám taky zakázali ty arabský fašouni z té únije.

Tato stanička vypadá jako z pohádky od Jiřího Trnky.

Bibi, alias naše Janis Joplin, dospává noc ve vlaku Kujón.

Javorník je konečná. Sám jsem v Javorníku několikrát byl autem, když jsem sháněl borovicová prkna na okenice před mnoha lety. Ale znáte to, z auta město nepoznáte. Tohle je prosím Česká pošta. Služby tu budou patrně standardní pošťácké, ale okupovanej barák je parádní.

Těch krásnejch domů je tu podstatně víc. Asi si sem budeme muset zajet ještě jindy.

Mezi kapkami deště vystrkuje věžičky zámek Jánský vrch. Přestože se v Javorníku v roce 1576 odehrál požár, který celé město spálil na prach, není to na současným Javorníku vidět.

Helča je závislák na kafi, tak musíme ještě do místní kavárničky. Dáváme si všelijaký kávy, mě Olina přemluví, ať si dám vídeňskou. Objednala i vafle se šlehačkou. Trubičku ke kávě mi sežrali potomci. Nabídli mi jen zbytky.

Olinin cestovní méďa se seznámil s místníma plyšákama, ale moc si evidentně nesedli.

Olina není žádnej Troška-ř. V každým baťůžku si vozí nějakýho medvěda, já to takhle mám se zubníma kartáčkama.

Ke čtení si můžete vybrat Respekt nebo Blesk. Tolerantní kavárna.

Javorník je hezkej.

Zámek Jánský vrch.

Jdeme po červené. Výlet by neměl být dlouhej. A prší.

Všechno je tu krásně zelené.

Ozimá řepka. Olina slyšela: "Kozy má Řepka."

Pomník svaté Marie.

Cesta vede zamlženým lesem a v batohu máme namazaný housky.

Všecko krásně mokře voní.

Les v mlze, to je motiv, kterej miluju. Kýčař ve mně vystrkuje drápky.

Moc turistů nepotkáváme.

Červená značka nás zavedla až na hrad Rychleby.

Podle toho pána, co si povídal tehdy s Danou, se v Račím údolí odehrávají různé kulturní akce, prý se tu i pořádají taneční rejdy. Asi jezinky.

Teď jak o tom píšu, vynořuje se mi zasutá vzpomínka na dobu, kdy mi bylo tak okolo 12 let. Mám bratrance, který je o dva měsíce, čtyři dny a dvě hodiny mladší než já. V té době Ivan začal objevovat místní zříceniny, měl k tomu takovou tu knížku edice OKO Hrady a zámky a každou zříceninu si do knížky zaškrtl. Podle téhle knížky vymýšlel výlety na zříceniny. Protože auto měl jen můj táta, tak jsme jezdili nacpaní v jedné oktávce s křidýlky všechna děcka i dospělí - fakt nechápu, jak jsme se tam všichni vlezli, a objížděli jsme ty místní zříceniny, protože si to Ivan přál a mýmu tátovi to bylo děsně sympatické. Takže jsem tu asi už víc než před 55 lety byl.

Hrad Rychleby.

Roušovna se rozhodla, že když se tu odehrávají ty kulturní akce, že nám zapěje serenádu o víně a hladu. Za odměnu sežrala rohlík.

Hluboko dole se plazí Račí údolí a prodírá se jím Račí potok.

Tančírna v Račím údolí. Vypadá tak výborně, že si sem snad jednou s Roušovnou zajdem hodit křápem. Tedy pouze v případě, že Olině dovolí vstup ve speciálních společenských ostružňáckých modrých děravých teplákách. A mně bosky v kraťasech.

Plastika raka, aby nikdo nebyl na pochybách, v jakým údolí to je.

Prší čím dál víc, ale zpět do Javorníka to už bylo jen coby kamenem... Tohle chtěla Roušovna, abych vyfotil.

Cíl na nádraží Javorník. Kujón nikde, má zpoždění. Vyšlo nám to skoro na minutu, takže žádnej oběd v hospodě, i když byl plánovanej. Domluvili jsme se, že se najíme až v Ostružné. Jsou tam dvě hospody, v té jedné prý velice dobře vaří, říkala Dana, ale nikdy jsme v ní na jídle nebyli. Věc má však háček. Možná vaří dobře, jenže se to nedozvíme, protože nás normálně vyhodili. Sice slušně, elegantně a měli to podložený dobrejma argumentama. Že prej vaří jen do 16:00 a pak už začnou vařit až večeře pro hosty. Vaří tam dobře? Kdo ví. Nezbylo nám než jít do léty prověřenýho Skilandu. Tam prý nevaří tak dobře, jenže to jsou kecy. Najedli jsme se královsky. Zleva: Jonáš si dal játra na pivu, Bibi svíčkovou se šesti, já fazole s pečenou klobásou, Olina játra na pivu a Helča pečenou bramboru se zeleninou. A Šerák speciál 13,51°. Jídlo jsme si s Olinou v půlce prohodili. Ta fazole z nás pak udělala biologicky nestabilizované objekty výbušného charakteru. Šli jsme domů zatopit.

Naše chalupa nemá žádný základy. Teď na podzim u nás na louce pracuje výkonné družstvo krtků, kteří nám připravujou na jaro správnou kyprost půdy. Patrně se dva z krtků v tý tmě pod zemí spletli, nebo se jim rozbila džípíeska v palici a vylezli nám v obýváku. Když zjistili, kam se dostali, otočili se a mazali zpět na louku.

Nechali nám vzkaz.

Chalupa je oblíbeným místem taky pro naše milé červotoče. Z hladu se pustili i do slunečních brýlí, které Dana našla na sjezdovce.

Večer se Jonáš rozhodl, že udělá těstoviny s rajčatovou omáčkou a bešamel. Při cezení mu pomáhala Olina lovit osvobozené špagety.

Bohužel v neděli v podvečer fotím nějaké srbské divadelní představení, takže musíme jet už ráno domů. Navzdory předpovědím je neděle krásně slunečná. Loučíme se posledním pohledem na Ostružnou. Cesta vlakem je optimální. Spojení krásně navazuje a býváme v Praze dřív, než Dana v Brně, přestože je Praha o 70 km dál a musíme jednou přestupovat. Tentokrát to bylo na vteřiny. Aplikace Můj vlak nám ukazovala souboj obou vlaků. Zatímco náš vlak zpoždění nabíral, rychlík ze Žiliny své zpoždění snižoval. Limitně by to mohlo vyjít. A taky že jo. Vyškobrtali jsme se z vlaku a na druhé straně nástupiště zrovna přijížděl Valašský expres. Doma jsme byli za 4 kapitoly knihy "Je Bůh matematik?" Večer focení.