Hudební sursum
(Kristkův dům)

V minulém praseti se objevil plakát, lákající, varující, že se příští sobotu odehraje něco hodně tajemného. I kdyby plakát prozradil vše, nic by to neznamenalo. Autor nápadu je vyhlášený právě tím, jak se věci pod jeho taktovkou odehrají a odehrávají přesně tak, jako se mu to zjevilo ve snu, což je ale většinou málo sdělitelné slovy a dosti často nerealizovatelné. Kromě toho všechny jeho akce v sobě skrývají kouzlo náhody. Vždy se odněkud něco přihrne a nepatrně pozmění pečlivě připravený snový scénář. Jen pro ilustraci uvedu, že při slavnostním otevření Kristkova domu před rokem, kdy se po Černých Polích, po ulici Trávníky, procházeli kromě velblouda i tři živí sloni, nikdo nepočítal s tím, jak jim budou chutnat ty dvě stovky rohlíků, které byly také důležitou proprietou happeningu. Viděli jste někdy slony, jak si na vyasfaltované ulici sbírají chobotem jeden rohlík za druhým? Vypadali jako obludní surrealističtí sběrači bavlny. No a nejen v tom je ukryto to nevyslovitelné kouzlo všech umělcových akcí. Tehdejší happening se jmenoval Sisyfiade aneb Balvan v čase. Reportáž zde.

Hudební sursum je název velké asambláže Lubo Kristka, která bude součástí slavnostního odhalení. Chyběl totiž jen poslední dílek, aby dílo bylo dokonáno. A co to je Sursum? Dejme tomu, že to je složitá záhada. Nezeptal jsem se Luba na souvislosti, protože i já se někdy rád nechám překvapit, když se pokouším odhalovat. Tajemství. Z chytrého Google jsem nakonec usoudil, a možná to tak i je, že samotné Sursum se objevuje v souvislosti Sursum corda, což je volně přeloženo jako vzhůru srdce. Divný? Asi jo. Takže samotné sursum by mohlo být něco, co se tyčí vzhůru, co se vzpíná k nebesům, co trčí, co ukazuje nahoru.

No a protože jsem se nutně potřeboval akce zúčastnit, řekl jsem taky Helči, která bývá velmi často součástí Lubových happeningů. Nápad se jí zamlouval, tak jsme sedli do metropolitního vlaku do Budapešti, já za Babišovy směšné peníze, Helča za normální jízdné, a dojeli si do Brna. Přijeli jsme o hodinu dřív, abychom byli přítomni příprav, které jsou vždy velmi zajímavé, protože se šije horkou jehlou a o překvapení nebývá nouze. Setkali jsme se tu Klementovejma, kteří dostali za úkol opatřit hepáč hudbou. A protože je o Jirkovi a o mně známo, že jsme si podezřele podobní, musela si nás Helča vyfotit, aby se to potvrdilo.

Součástí performance je velice důležitý objekt, a sice Teslův transformátor. Pan Tesla byl velmi invenční člověk a jeho nápady vypadaly tenkrát jako sci-fi, ale přesto jich spousta nakonec fungovala. Mezi nimi i onen Teslův transformátor. Nebudu vás zatěžovat popisem, na jakém principu a jak funguje, jen se dopustím nehorázného zjednodušení. Takové bleskoidní titulkové zkratky. Teslův transformátor chrlí elektrické výboje o mnoha tisíci voltech. Při chrlení vyrábí ozón, což je fakt dost cítit. Jde tak trochu o zkrocené miniblesky. No a blesk umí při výboji dobře rozhejbat molekuly vzduchu, čímž ho donutí k děsivému kmitání, které se k vám po nějakém zpoždění dostane v podobě hromu. Takže výboj umí zvuky...

Zatímco se všichni pilně připravují na produkci, prostor před Kristkovým domem se plní spoustou zvědavých lidí. Jsou ze všech koutů republiky, třebas z Jihlavy. Dokonce odkudsi přijel autobus a vypustil balík zvědavých diváků.

Když vybude chvilka mezi přípravami, zkoumají zvědavci zblízka Kristkova díla.

Lubo Kristek se tváří tajemně a inertně, pokouší, tak jak mívá ve zvyku, náhodu. Něco málo prozrazuje starostovi městské části Brno-sever Martinu Malečkovi.

Pan starosta Martin Maleček.

Lidí přichází čím dál víc. Česká televize se chystá také.

Helča se rozhodla, že když dnes v hepáči nevystupuje, bude dštít kolem sebe dobré skutky. Takový Tesla generátor dobrých činů. Tím prvním bylo, že půjčila Dadě svoje rukavice, aby jí, až bude hrát na harmoniku, nebyla zima. Druhej dobrej skutek byl, že vzala jezevčíka zvukaře Jury Pejchy a dělala mu paničku a venčila ho, protože psovi hrozilo, že ho buď někdo zašlápne a nebo že ho někdo zapojí do elektrosystému, protože jsem na vlastní uši slyšel Jirku Klementa, jak se pídil po psovi, aby mohl zapojit reflektor. Třetím dobrým skutkem pak nakrmila hladovějící holčičku, které dala z batohu svoji müsli tyčinku.

Básník a herec Sváťa Řičánek zahajuje akci přednesem básně severského básníka Tomase Tranströmera. Švédského básníka, nositele Nobelovy ceny za literaturu. Jeho dílo má surreální a existenciální podtóny, z některých básní je cítit hudební inspirace, v mnohých básních se zabývá smrtí a smrtelností. Některé básně jako by měly překvapivě blízký vztah k Lubově tvorbě a filozofii. Věci jsou smrtelné, ale fantazie je nesmrtelná. Fantazie je zárukou k přežití. Básně jsou ze sbírky "Přijde smrt a vezme míry".

Mlčení

Projdi kolem, jsou pochováni...
Oblak se klouže před kotoučem slunce.

Hlad je vysoká budova,
která se v noci přemísťuje,

v ložnici se otvírá temná hůl
výtahové šachty vstříc útrobám.

Květy v příkopě. Fanfára, mlčení.
Projdi kolem, jsou pochováni…

Stolní stříbro přežije ve velkých hejnech
tam v hlubinách, kde Atlantik je černý.

Následuje metání miniblesků. Pod zkušenou taktovkou Jana Martiše se blesky chovají uvědoměle a místo nedefinovaných hromů je vzduch modulovaný hudbou. Teda přesněji, tu hudbu byste neslyšeli, protože žádná sluchátka, žádné repráky v systému zapojeny nejsou. Do tranformátoru je poslán signál, který blesky donutí, aby roztančily vzduch, a vzduch hraje. No fakt, já vím, že mi většina z vás nevěří.

Když přiložíte k sršícím minibleskům žárovku plněnou nějakým správným plynem, elektromagnetické pole donutí molekuly, aby odevzdaly některé ze svých volných elektronů a vznikne viditelné světlo. Přenos elektřiny na dálku a bezdotykově, jak si vymyslel již Nikola Tesla. A nemusíme chodit daleko. V dnešní době už se umí dražší mobilní telefony taky nabíjet bezdrátově, jen při tom nesrší a nehrajou serenáty. Může za to génius Nikola Tesla.

Hudební produkce byla, tak jak to na performancích Lubo Kristka bývá, velmi originální. Dada Klementová měla zahrát Serenátu italského hudebního skladatele Enrica Toselliho, ale protože na akordeon, jak tvrdí ona, hrát neumí, vymyslel Jirka verzi horizontální tahací harmoniky. Z fotky je patrné jak. Vzduchovej pohon zařídil Jerka. Tahal a Dada hrála. Blesky modulovala ta malinkatá černá krabička na štokrdlátku. Blesky se rozezpívaly.

A lidi koukali. Někteří nevěřícně, někteří jako světáci, protože na zábavy všeho druhu jsou zvyklí, ale většina, to je jen můj soukromý názor, nevěřícně, protože jak může vzduch hrát jako nějaký rádijo nebo gramofón.

Serenáta v plamenech pekelných.

Básník a herec Sváťa Řičánek se soustředí na přednes druhé básně.

Dadiny zázračné prsty a Helčiny záchranné rukavice.

Pak Martin Maleček, starosta Brna-sever, pronesl úvodní řeč.

Milým překvapením bylo, když se v brance zázračného domu na Trávníkách objevila hraběnka Francesca Pilati von Thassul, velká přítelkyně Lubo Kristka.

Hraběnka je držitelka Rakouského čestného kříže za vědu a umění a také ceny Rudolfa II., kterou uděluje Masarykova akademie.

Když byla požádaná o pár slov, uvedla se krásnou větou: "Umím blbě česky."

Pan starosta Martin Maleček.

Hraběnka Francesca Pilati von Thassul.

Následovalo slavnostní přestřihnutí pásky a Hudební sursum, poslední dílo Lubo Kristka, bylo připraveno přijmout první návštěvníky.

Lubo Kristek s kyticí.

První návštěvníci vchází do Kristkova domu.

Lubo všechny vítá osobně.

Svatopluk Řičánek a Jirka Klement odpočívají před dalším výstupem.

Jirka Pejcha je ten, který většinou může za všechny zvuky a světla na Lubových performancích. Jeho jezevčík taky, ale tentokrát je na vodítku a venčí ho Helča. Není na fotce vidět!!! Vedle Jirky Dada Klementová v Helčiných rukavicích. Nejsou na fotce vidět.

Před čtvrt hodinou došlo k milostnému aktu a za tři čtvrtě hodiny k němu dojde zas. Orloj s nejsilnějším strojkem v Evropě a možná i v celém Česku.

Secco malba vlaku Tišnovka na fasádě Kristkova domu.

Zpívající blesky.

Koleje

Dvě hodiny v noci: svit měsíce. Vlak zastavil
na rovině v polích. V dálce světýlka města,
ledově se třpytila na obzoru.

Jako kdyby člověk vešel tak hluboko do snu,
že si už nikdy nevzpomene, že tam byl,
až se jednou vrátí do svého pokoje.

A jako kdyby člověk vešel tak hluboko do nemoci,
že to, čím byly jeho dny, se scvrkne na pár zářivých bodů,
na studený roj, téměř neviditelný na obzoru.

Vlak stojí nehybně.
Dvě hodiny: jasný svit měsíce, pár hvězd.

Recitaci doprovází flétnistka Helena Císařová.

Pod orlojem se Sisyfem pak pan Řičánek přednesl třetí báseň toho skvělého a pro mě nově objeveného básníka Tomase Tranströmera:

Na přechodu

Ledový vítr do očí, a sluneční kotouče tancují
v kaleidoskopu slz, když křižuji
ulici, co mě tak dlouho provázela, ulici,
kde grónské léto svítí z kaluží.

Kolem mě se rojí celá síla ulice,
síla, co nechce nic a nic si nepamatuje.
V zemi, hluboko pod asfaltem, potichu
čeká už tisíce let nenarozený les.

Mám silný pocit, že ulice mě vidí.
Její pohled je tak matný, že i slunce
se stává popelavým klubkem v černém vesmíru.
Jenže já právě teď svítím! Ulice mě vidí.

A zatímco pro čekající návštěvníky přednáší Svatopluk Řičánek básně, dům se plní skupinkami návštěvníků a objevují Hudební sursum.

Vzpomínám si na historku z dávnější minulosti, kdy mi Lubo ukázal na holý strop chodby a řekl: Vidíš tam ty háky? Tak tam visí desítky a desítky hudebních akustických nástrojů. Ale nikomu to neříkej. A já viděl nejen ty háky, ale i celou asambláž. Je to krásný a živý tepající objekt. Jo a Lubo mi řekl, že teď už to nemusím tajit.

Venku už je večer, dům se halí do tmy.

Na trávníku před domem se odehrává performance třebíčského výtvarníka Lubomíra Kerndla. Společné dílo dotvářené dotyky návštěvníků.

Dům zní improvizovanou hudbou. Dialog tónů.

V prvním podlaží improvizuje na zobcovou flétnu Helena Císařová. Na dalších podlažích jsou slyšet další nástroje.

Hudební sursum v sobě skrývá i hejno houslí. Některé jsou vzácné příběhem a některé i fyzicky.

Přestože je celé dílo důmyslně připevněno a vypadá důvěryhodně, jde přece jen o dílo o celkové hmotnosti (to kvůli SI správnosti) 2 tuny, tak i autor díla vypadá někdy ostražitě.

Úplně na nejvyšším podlaží improvizuje na saxofon Pavel Zlámal.

Mezi flétnou a saxofonem se linou zvuky houslí z kouzelných rukou Dorothey Kellerové. Mezi houslemi a flétnou ještě na schodech sedí Dada Klementová a hraje na speciální hudební nástroj - metalofon, který si koupila na trzích v bývalém východním Německu.

A protože Hudební sursum je složeno výhradně z akustických hudebních nástrojů, přidávají se nečekaně a mnohdy překvapivě i ony. Jejich stavba jim prostě nedovolí mlčet, tak reagují na živou hudbu také. Je to velmi jemný zážitek. A už nikdy se nedá zopakovat. Vždy to bude znít jinak.

V mezipodlaží přednesl Lubo Kristkovi třebíčský výtvarník Lubomír Kerndl svou surrealistickou báseň a pak ji Lubovi daroval, zatímco mu venku šlapali lidi po obrazech.

V některých okamžicích hudebního dialogu zněl a hrál celý dům.

Roj houslí.

Nástroje žesťové. Některé nástroje Lubo dostal od kamarádů, muzikantů a příznivců. Některé koupil a jeden dokonce dostal darem jako ocenění....

Většinu nástrojů Lubo poupravil, takže se na ně nedá hrát klasicky, ale přesto hrají. Tohle je podle mýho trubka na mešní víno.

Zatímco si návštěvníci prohlíží velkolepé dílo v chodbě domu...

...podepisuje Lubo svůj věčný kalendář.
Bílou tužkou a bez brýlí!!!

Zlomek sursa.

Ano, tenhle klarinet dostal Lubo Kristek jako dar do Hudebního sursa, když byl oceněn jako osobnost v oblasti kultury za rok 2018.

Klarinet je z dvacátých let minulého století.

Lubo Kristek a Jiří Škodák z Vranova v družném hovoru. Za to, že jsem panu Škodákovi podržel salát v polystyrenové krabičce, obdržel jsem od něho pozvánku do jeho galerie DORÉ ve Vranově nad Dyjí. Jeho styl vyprávění byl téměř hrabalovský. Díky.

Já vám teda něco řeknu, jo? To byl tak krásnej a milej večer, že na něho asi nezapomenu. A těším se, až se zase objevím na nějaké akci toho nápady výbušně naplněného Lubo Kristka.