Peru podruhé
(Machu Picchu)

Protože jsme formálně stále ještě neopustili Salkantay trek, dovolím si připojit jednu povedenou fotku od Ilony. Psal jsem, že jsme v sedle Salkantay byli zklamáni z počasí, přitom jsem úplně pominul převládající radost z úspěšného dosažení nejvyššího místa cesty. Až ta fotka mi to připomněla. Děkuji za připomenutí.

Dříve než se začneme zabývat otázkou, jestli je návštěva Machu Picchu pro turistu radostí nebo povinností, musíme se zmínit o samotném jméně (Machu Picchu znamená v jazyku kečua Starý vrch) a úskalích jeho výslovnosti, tedy pokud se budeme držet španělštiny. Maču je jednoduché a není v něm záludnost, protože ch se čte jako č. Problém trochu dělá dvojcéčko ve druhé části jména. Je třeba důsledně vyslovovat to první c jako k, jak je to správné před souhláskami. Nebezpečí totiž spočívá ve druhém c, které nedílně patří k tomu h a jako v první části se čte č. Kdyby se to k vynechalo, byl by pochopitelně malér. Snad už každému došlo, čemu se tímto dlouhým vysvětlením snažím čelit. Pro jistotu v dalším textu používáme výhradně bezpečnější zkratku M.P. Kečuánsko-český on-line slovník https://cs.glosbe.com/qu/cs
poskytuje některé doplňující informace, jakože vrch = pikchu, nový = wayna, starý = machuruku a Machu Picchu = Machu Pikchu, tady je nekontroverzní výslovnost zajištěna.
Nejsme ostatně jediní, kdo se zabývá výslovností některých slov nebo jejich částí ve španělštině. Vladimír Plešinger na straně 157 ve své knize „Peru pod kůží“ (JOTA, 2010) rozebírá některá slova obsahující slabiku chur, čteno čur. Pro Čecha obzvláště pikantní je v Huarazu prý místní oslovení churo (nářečně fešák, vyslovuje se s přízvukem na první slabice). My v některém pozdějším dílu vyprávění navštívíme například lagunu Churup.
Peru je rozlohou 19. největším státem světa (1 285 220 km čtverečních – pro srovnání je 16krát větší než Česká republika, která je na 115. místě) a je dost nabité jak přírodními, tak historickými místy hodnými návštěvy. M.P. má však takovou přitažlivost, že v jejich žebříčku zaujímá jedno z předních míst. Je kombinací historie, dokonalých stavebních technik, přírody, estetiky, atmosféry, tajemna a dalších atributů. Paradoxně lákadlem může být i relativně obtížná přístupnost. Nebudu dále polemizovat nad otázkou z první věty celého textu a za sebe vyslovím závěr, že návštěva M.P. byla pro mě radostná povinnost.
To, co by mohlo jednoho odpuzovat, jsou davy, a jistá zprofanovanost či komerční přístup. Uvědomují si to i místní provozovatelé areálu a zavedli regulaci. Dokládá to i zájem českých médií například články na seznamu.cz „Jeden z nových sedmi divů světa chátrá. Machu Picchu omezí přístup do nejpopulárnějších částí“, ČTK, Klára Galová, 14. 5. 2019 nebo „V blízkosti Machu Picchu stavějí letiště pro turisty. Archeologové i historici protestují“, Eva Soukeníková, 16. 5. 2019. Konkrétní omezení návštěvnosti spočívá v tom, že za den je vpuštěno nejvýše 2500 osob ve dvou skupinách, dopolední od 6 hodin do 12, druhá od 12 do 17:30 (což je trochu v rozporu s údajem na vstupence – no a?).
https://www.peru.travel/en-us/what-to-do/ancient-peru/machu-picchu-sanctuary.aspx
Součástí návštěvy může být výstup na jeden ze dvou nejbližších kopců, z nichž jsou pak pořizovány nejznámější fotografie. Počet návštěvníků, kteří chtějí na kopec, je ještě více omezený, a výstup je třeba zajistit si předem. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že památka je pro oblast nezanedbatelným zdrojem příjmů. Při rozumném přístupu na tom není nic špatného a organizace návštěv pro turisty tady funguje bez nadbytečných zdržení.

Z mapky je zřejmé, že jednak je lokalita výškově členitá, jednak M.P. vystupuje nejméně v trojroli. Za prvé je jménem vlakové stanice a často je bráno jako celá osada Aguas Calientes u řeky Urubamby (mapy google), za druhé je autentickým jménem komplexu historických staveb umístěných v sedle mezi Novým a Starým vrchem = Montaňa M.P., což je role třetí. Trek Salkantay, jak jsme psali minule, přichází čtvrtým dnem podél Urubamby od západu. Motá se kolem elektrárny (Central Hidroelectrica M.P. – kdyby někdo chtěl, může to být role čtvrtá) a vede podle kolejí k ubytování v Aguas Calientes. Pátý - poslední den treku podle doby prohlídky určené na vstupence turista buď vyrazí do serpentin pěšky (to nedává příliš smyslu), nebo si vyčeká předlouhou řadu na odvoz busem. Naštěstí logistická obsluha je kapacitně nastavena na známý objem davů a řada, která zprvu vypadá depresivně, rychle postupuje. Kdo sem cestuje jinak, toho se pochopitelně moje číslování dnů netýká. Je s podivem, že dopravci nevymysleli pro cirkulující autobusy nic lepšího, než otáčení na rušné ulici s rizikem sklouznutí zadní nápravy do řeky.

vstupenka

řada

bus

Několik údajů z veřejných zdrojů si památka zaslouží:
podle historiků byl architektonický komplex postaven v 15. století, patrně za vlády Inky Pachacuteca,
citadela je rozdělena na dvě oblasti, zemědělskou zahrnující terasy, a městskou sloužící také k administrativním účelům,
hory Wayna Picchu and Machu Picchu jsou perfektní pro tvorbu panoramatických snímků celého komplexu.
Proč byla stavba umístěna zrovna sem do málo přístupného terénu, jak sem přepravovali kameny na stavbu, jak je dokázali perfektně opracovat, k čemu doopravdy stavba sloužila a z jakého důvodu byla opuštěna, se vědci jen dohadují. Faktem je, že španělští conquistadoři ji nenašli, znovuobjevení je připisováno Hiramu Binghamovi III. v roce 1911. Samozřejmě, že sem byl doveden domorodci, o místě prý věděli i dva místní misionáři a prvenství zpochybňují i nálezy map se zákresem M.P. z roku 1874. Aby toho nebylo málo, Bingham byl nařčen místními úřady z porušování zákonů o archeologickém výzkumu. Možná na tom něco bude, protože peruánská vláda žádá po Yaleově univerzitě, která výzkum organizovala, až 40 tisíc odvezených předmětů (informace se vztahuje k roku 2008). Nicméně klikatá přístupová silnice je po Binghamovi pojmenovaná a ani skromná cedulka se jménem před vstupem nechybí.

triko

Motiv M.P. je opakovaně využíván v nejrůznějších případech. Tak například na desetisolové bankovce, nebo na pivě Cusqueňa. To je normální. Kdo ale projevil mimořádné paranormální schopnosti, byl Petr. Asi se tolik těšil, že si dokázal již den předem na tričku vypotit a solí ohraničit svůj vlastní obrázek M.P. i s udivujícími detaily. Vysvětlení, že bylo vedro, trochu kulhá. Ještě, že si nepořídil nějaká stigmata přímo na kůži. Srovnávací obrázek M.P. pochází z boku autobusu společnosti Consettur a věřte si nebo ne, to rozmazání je záměrné (trochu lžu).
Jak je člověk pitomý, tak se nechá bezmyšlenkově strhnout, hned na prvním výhledu za vstupem postojí ve frontě na fotku a je nervní ze selfíčkářů, kteří překážejí ve výhledu, přitom míst pro opravdu koukatelné fotky je všude nepřeberně. Jen popojít pár kroků. Chtěli jsme ale na vyšší z obou kopců svírajících plošinu se stavbami, tak jsme nelenili, absolvovali další kontrolu a začali stoupat. Lidí znatelně ubylo, nicméně nevyhnuli jsme se společnosti skupiny ruských turistů, jimž vévodila odbarvená blondýna s vysokým ječákem (málčiki málčiki) a rádoby svalovec nevysoké postavy, který neodolal potřebě vystavit světu na odiv svoje opocené potetované tělo, naštěstí jen od pasu nahoru. No nic, třeba jsme je také nějakými projevy iritovali.

Výhledy z cesty i vrcholu překonávaly jeden druhý. Některé úseky schodů a chodníčků v horní části jsou však dosti úzké a nezabezpečené. Kdyby třeba pršelo, leckdo by možná výstup zabalil. Naštěstí jsme měli tentokrát hezky. Nahoře jsme se potkali i s děvčaty z Čech a Slovenska, které se tu setkaly na prázdninách ze škol rozsetých po světě. Vzpomínám na svoje školní prázdniny, a přesto, že si nakonec (zatím) také mohu užívat poznávání cizích krajů, zpětně trochu závidím.
Po návratu z vrcholu Montaňa M.P. jsme se měli setkat s průvodcem Jorgem podle plánku zmiňovaného i v minulém dílu. Abychom stihli stanovený čas setkání, nesměli bychom odpočívat, svačit, ani kochat se výhledy. Rezignovali jsme proto na odborný výklad a po sestupu si v klidu prohlédli všechno sami.

plánek

Popisovat jednotlivé objekty by mohlo zabrat mnoho stran textu, ale to není naším cílem. Zmíníme pouze neobvyklou nepravoúhlou stavbu zvanou The Torreón (Svatyně Slunce). Jedná se o horninový výchoz zvláštního tvaru obklopený okrouhlými zdmi. O červnové rovnodennosti východním oknem projde sluneční paprsek, který nějakým zvláštním způsobem ten kámen osvítí. Pak tu máme posvátnou skálu (Roca Sagrada), to jest placatý kámen velkých rozměrů postavený na bok, jeho obrysy korespondují s horizontem hor v pozadí a vypadá to tajemně. Jedním z hlavních taháků je obětní kámen Intihuatana na centrálním vršku, ten nebyl, bohužel, přístupný. Možná výraz obětní není výstižný nebo úplný, protože překlad znamená něco jako ´Lapač Slunce´ a místo má údajně výbornou akustiku (pro posluchače dole na plácku), čehož využíval Inka, když z tohoto místa mluvil k ´lidu´. Některé objekty mají spáry mezi bloky značně rozlezlé, je to údajně následek zemětřesení, ke kterým zde často dochází.

Celým areálem se potulují domestikované (spíše oprsklé) lamy, které si kromě pěstěné trávy užívají i svačin od návštěvníků. Lama je příbuzná velblouda a oba jsou pověstní tím, že dokážou daleko a přesně doplivnout. Takže jsem raději strpěl, když mi chvíli postála na pohorce a spokojeně si škubala trávu vedle lavičky, na níž jsme seděli.

Když jsme si M.P. užili dosyta, vyčekali jsme si zase frontu na bus směrem dolů, zde jsme v depozitu vyzvedli batohy a přes jednu večeři a do noci otevřenou tržnici se vydali na vlakovou stanici. Zde jsme nasedli do vlaku, který jel naštěstí bez nutnosti přestupu až do Cusca. Byl jsem podle jízdenky zařazen do kategorie The Voyager a nejsem si jist, jestli jsem se neměl urazit. Ale teď je stejně pozdě.

Vlak před koncem cesty musí před Cuscem sestoupit o téměř 300 výškových metrů. Kromě krkolomných zatáček využívá i známé, ale nepříliš často užívané úvratě (zigzagy). Vlak zajede na slepou kolej, za ním se přehodí výhybka, on dále couvá a tváří se při tom, že se otočil. Není tomu tak, jak ukazuje mapka i fotky.

Přesto, že Salkantay trek začal v pátek třináctého, dopadl s výjimkou některých výhledů zastřených mraky a pohryzání muchničkami nadmíru dobře. Horský výlet úžasnou krajinou vyvrcholil noclehem na místě zvaném Llactapata a návštěvou M.P., která za to opravdu stojí přes všechny zpochybňující kritiky. Yrma, naše průvodkyně na treku, k nám po zjištění aktuálního věku klientů nechovala zprvu důvěru. O to víc se pak pokaždé radovala, když jsme se dostali do cílově destinace daného dne. Jako velkou pochvalu bereme její rozhovor s kolegou průvodcem, když si hodnotili svoje ovečky a netušili, že jsme na doslech a rozumíme. Ona skutečně pronesla větu: Ti moji chodí pomalu, ale pořád (despacio pero continualmente).
Word nabízí také, podle mě, skvělé možnosti snadných grafických efektů k obrázkům. Tak sem dávám pohled na M.P. z Llactapaty, virtuálně vyvedený olejovými barvami, a pak tentýž obrázek směřující do abstraktna.

Příště bude ... . Příště určitě ještě něco bude.