Utajenej čundr po Irsku
(díl třetí)

Několik vět úvodem. Druhou cestu do Irska se mi na WWWiditelným praseti podařilo úspěšně zatajit, tak se to snažím napravit, ale furt se mi do toho něco sere. Přijel nám totiž po dvou dlouhejch letech na návštěvu Honza z Ameriky, tak jsme si ho všichni potřebovali užít. Minulé prase o tom trochu pojednává. Taky jsem slíbil, že budou na praseti fotky z koncertu Sto zvířat z hospody U vystřeleného oka, tak to taky nebudou, protože než bych se k slibu dostal (slib nebyl nijak časově upřesněn), tak už se koncert stane zaprášenou minulostí. No a protože Honza už zase vyrazil na cesty do světa a všecko se dostalo do starých rzivých kolejí, je čas na třetí díl o té zatajené irské cestě.

V předchozím irském díle (zde) bylo poslední informací to, že poprvé zazněla klíčová odpověď na dotaz, jak je to ještě daleko? Honza nám prozradil, že asi 5 kilometrů.

Cesta se vinula podél řeky Glendasan, která nám tekla po pravici, zatímco po levici se snažil naši pozornost upoutat takovej docela irsky typickej les. A protože byl konec října a listopad se vehementně a barevně hlásil o slovo, nechávám spoustu fotek barevnejch, i když je to tak trochu proti mýmu přesvědčení, že barvu si má divák domejšlet, aby nekornatěl.

Protože jsme v Irsku, kde i vlajka trpí zelenou, je tu zelený úplně všecko.

Tajemně pokroucený kořeny nás dráždí a nutí přebujele fantazírovat o skřetech a potvůrkách lesních.

Vedle cesty se povalujou zbytky irskejch trpaslíků v bermudách. Samozřejmě, že zelenejch.

Zelená je tráva, zelenej je mech, zelený jsou stromy. Jen obloha je trošku zašedlá. Ani tomu se v Irsku divit nemůžete, protože v Irsku pršívá možná každej den. To asi kecám, dva tři dny v roce ani nekápne. Ale raději si to neověřujte, nebo zjistíte, že se nacházíte na stránkách neseriozního internetího týdeníku.

Ale no tak jo, něco tu už zelený není.

Po dvou kilometrech chůze po upraveným chodníčku, kterej se nenápadně, ale vytrvale zvedal, se před námi vyloupl pohled na krásný jezero v údolí.

Obloha slibuje irskou přepršku.

Okolní svahy vypadají vydrásaně. Když prší pořádně, asi tudy valí tuny blata a šutrů.

Hlubokým údolím, dá li se to říct o údolí v pohoří Wicklow mountains, jehož kopce v okolí trpí nadmořskou výškou kolem 400 - 600 metrů nad mořem, se kroutí říčka Glenealo river. Nevypadá takhle z výšky nijak zásadně, ale přesto se jí podařilo naplnit dvě docela velká jezera. Asi jí to trvalo.

Chodník nad údolím vede vřesovištěm a mnoho míst je zrádně podmáčenejch.

V místech, kde by mohli milí turisté upadnout do mokrých vřesovišť, vybudovali dokonce i zábradlí.

A někde, kde to fakt stojí za hovno, si dovolili dokonce nabídnout i ostnatej drát. Je to přesvědčivější než slušné domlouvání, aby někam lidi nelezli.

Asi jsme docílili největší dnešní výšky. Ze skály je vidět klidnou hladinu Upper lake. Zaznělo již podruhé, jak je to daleko do cíle? Honza v tom má jasno, prej pět kilometrů.

Holkám trochu ztuhnul úsměv, ale přesto si švihly jednu vrcholovku. Dost tu fučí irskej vítr. I párkrát zapršelo.

Podezřelý je, že jdeme furt dál a dál od jezer, přestože tušíme, že náš penzion je někde tam daleko vlevo dole. Ano, přesně tam, kam psával své myšlenky Peroutka prezidentu Zemanovi.

Kolikže to máme kilometrů do penzionu? Pět!

První dobrou vlaštovkou bylo, když chodníček změnil stoupavost na klesavost. Přesto nás vedl dál a dál od penzionu. Na protějším svahu je vidět, že malý říčce vydatně pomáhají občasné přítoky po vydatných deštích.

Potkali jsme první turisty za celej den. Do cíle je to pět kilometrů.

Sympatická krajinka.

Kdysi tu bydleli i lidi, než je přestalo bavit bojovat o život s živly.

Vody Glenealo trpělivě dokrmujou obě jezera.

Dokonce i mostek jsme našli, jinak se tu musí přeskakovat z kamene na kámen. Tady ještě Honza fotí svým Nikonem D90, kterej se mu rozflákal o půl roku později v Jižní Americe.

Skupinové foto těsně po dotazu "jak daleko?" a odpovědi "pět kiláků". Pozitivní je, že už jsme na druhé straně údolí, a taky to, že od teď už to s námi půjde furt z kopce.

Malá jezírka, která se však na mapách ukazujou beznázvově.

Vitr tu bejvá dost nekompromisní a některý stromy udržuje téměř v bonsaiským režimu.

Pět kilometrů do cíle.

Podrápaný kamení prozrazuje, že tu nežili jen normální vesničani, že tu pobývali taky horníci a kameníci.

Zblízka už je vidět, že Glenealo zas tak marnej potůček není, to jen my jsme čuměli příliš zvysoka.

Kamenná obrazárna v údolí Glendalough.

Tráva a vřes tu jsou měkoučké a studeně vlhké. Pohory to poznají hned. Do cíle kilometrů pět.

Některý šutry dodržujou i úhly pravé. Otázkou je, jestli je to od přírody, nebo těžbou.

Bejvalej domeček z kamení, tam muselo být za zimních plískavic krásně neútulno. Klepat kosu pod těžkou kůží z velkýho berana.

Blížíme se k hladině horního jezera.

Hornickou cestou do penzionu. Už jen pět kilometrů.

Něco, co zbylo po těžbě kamene.

Už se ani nikdo neptá, jak daleko to je do penzionu, protože odpověď už všichni známe.

Chtělo by to utratit stovky dolarů za zelenou sadu pastelů Henri Roché, aby se podařilo tomu, kdo to umí, přenést irskou zeleň na ruční papír. I foťák s tím má problémy, protože je už míň světla, a to se ve foťácích probouzí rarášek podvádění a lhaní a servilně kurví expozici, aby majiteli foťák vyšel co nejvíc vstříc a zatajil málo světla a kontrastu. Zkrátka, takhle zelený to nebylo. Možná o tři hodiny dřív.

Mokřiska vás odrazujou od toho, aby vás nenapadlo opustit vyznačenou cestu.

I značky jsou tu docela jasný. Ta horní žlutá nabádá k opatrnosti, pakliže budete provozovat provazochodectví. Ta pod ní pak nedovoluje plavání dýmkám z kořene vřesu bílého - latinsky Erica arborea - francouzsky la bruyére.

Irská květena.

Břehy horního jezera jsou strmé a rostou zde neobvykle vysoké stromy.

Bezejmenný boční přítok do jezera.

Učesat trávu, namočit šutr a šup do jezera.

Krajina se náhle, jen jakoby lusknutím prstů, změnila. Nenechte se nachytat. Ten svěží pažit je jen zrádná mokřina, která se vám pokusí sundat boty.

Do cíle je asi pět kilometrů. Prošli jsme kolem dolního jezera.

Řeka napravo od nás se jmenuje Glendasan river.

Tady jsme se už ani neptali, jak daleko je do cíle. Vkrádala se nám pod nohy tma. Měli jsme ukrutnej hlad a museli se rozhodnout, jestli jít nahoru proti proudu bydlet, nebo dolů po proudu na jídlo do hospody, která možná ani nebude otevřená. Zvítězila únava. Jdeme proti proudu.

Zeptal jsem se Honzy, jak to je asi daleko. Řekl mi, že neví, že tu je poprvé v životě.

Asi po necelejch dvou kilometrech se na druhé straně ve tmě objevilo světýlko. Asi našeho penzionu. Mostek přes řeku není, musíme přeskákat po kamenech.

Za řekou nám balvan prozradí, že jo, že jsme opravdu na místě. Postel a snídaně.

Paní domácí už spala, ale byla ochotná i se usmívala. Myslím, že jsme byli jediní, kdo tu noc v penzionu přespávali. Samozřejmě, že to bylo bez večeře. Hlad jsme měli obrovskej. Měli jsme dva velký pokoje. V jednom bydlela Olina s Danou a ve druhým Honza a já. Dana, přestože se skoro třásla hlady, prohlásila, že na žádný žrádlo už se nikam štrachat nebude, že jí stačilo bohatě těch několik pětikilometrovejch úseků, že raději sežere svoje vlastní pohorky. Obešli jsme všechny pokoje, ukradli čaje a cukry a všecky jsme je z hladu vypili a sežrali.

Sešli jsme se na přeslazeným čajovým dýchánku v pokoji u holek.

Olina hladově vyhodnocuje svoje pohorky a přemýšlí, jestli má fakt tak velkej hlad, aby zítra musela bosky.

Poslední foto toho dne. Nikdy by nás nenapadlo, jak dlouhejch může bejt pět kilometrů. Jo a abych nezapomněl, tenkrát vzniklo i slavný video, kde Dana z hladu tančí Lebedínoje ózero od Pjótra Íljiča Čajkovskovo. Zde je:

https://youtu.be/bs70r91v36c

podpis


Tanya je na USB-C


Alena Schillerová - ministryně financí: "Skutečný kozel zahradníkem českých veřejných financí je koalice SPOLU. Naše vláda v čele s premiérem Andrejem Babišem je naopak finančním jestřábem. Umíme snižovat dluh a současně mít přebytkové hospodaření veřejných financí. A dokážeme to znovu."

TETINA BARČA PAVLIŠOVÁ ROZVÍJÍ PŮVODNÍ
myšlenku výletů do neZnáma k nečekané dokonalosti. Kdysi dávno to byl náš způsob, jak si zpestřit volné chvíle ještě za komančů - tehdy vznikla naše CKK Slatina a další fiktivní cestovní kanceláře kamarádů (Bóbin Pictures, DeBaKl - Dědek, babka a kluci, PCK Lomnice - Patafyzická CK a pár dalších). Vymýšleli jsme si vzájemně výlety a příjemně se tím bavili, to nám nikdo zakázat nemohl.
Časy se změnily, děti vyrostly a zrovna Barča je úžasným příkladem toho, kam se můžou podobné hry dál vyvíjet. Založila vlastní, tentokrát regulérní a řádně zaregistrovanou CK Terra Incognita, se kterou podniká hodně zajímavé akce.
No a pro nás dva, jako překvapení, uspořádala výlet. Dlouho jen tak naznačovala, ale pořád nám nějak nevycházel termín, až najednou přikázala, že si máme jednoduše v září vymezit tři dny (dvě noci) a budeme koukat.
A tak se taky stalo!
Vybrali jsme si 15. - 17. září, za mnou už byla hotová premiéra v Divadle na Orlí a Jirka si našel v kalendáři volnou dobu mezi nejrůznějšími nahrávacími a zvučícími aktivitami.
V úterý, den před odjezdem, jsem si musela vyzvednout v Židenicích obálku od paní, kterou jsem před tím neznala. Otevřít jsme ji směli až večer před odjezdem!


Samozřejmě jsme hráli poctivě a další stránku odklopili až ve středu ráno!

Nebudu zveřejňovat celý deník, ale aspoň začátek vypadal takto: u Globusu jsme nadzvedli tu tajnou stránku a dozvěděli se, že do Lomnice nejedeme, nýbrž máme jet po silnici E461 dál, směr Svitavy. Ty jsme pak dle instrukcí projeli a pokračovali podle dalších pokynů.

Vypadalo to zajímavě a dostatečně napínavě, údaje byly občas spíš přibližné, ale fungovalo to! Dojeli jsme na místo, které vypadalo, že by mohlo být cílem.


Navštívili jsme krásnou vesničku Kozlov, kde mimo jiné kdysi žil Max Švabinský.


Tento domek historie uvádí jako chaloupku M. Švabinského, ale příběh okolo je daleko složitější - zájemci si ho jistě rádi najdou na Googlu.

Výzdoba průčelí této chalupy je prý originál od Švabinského.
V každém případě stojí vesnička Kozlov za návštěvu, je malebná a její okolí taky, kopce výživné, je na co koukat.
Mysleli jsme, že tam někde bude cíl, ale nebyl!
Instrukce nás vedly zpět směrem na Českou Třebovou, potom dál na Ústí nad Orlicí. Tu silnici dobře známe, jezdívali jsme tudy minimálně 1x do roka se studenty do Rychnova nad Kněžnou, kde se konalo dost festivalů a často nás tam zvali koncertovat.
Vždycky se nám ten kraj líbil a nikdy nebyl čas na zastávku jinde v okolí.
Tentokrát nás instrukce přinutily zastavit v Potštejně u kostela, postavit se k němu čelem, pak se otočit čelem vzad a v budově za zády se ohlásit na recepci!


Že by nocleh na zámku? To se nám nezdálo, ale na kliku vrat jsme si sáhli. Bylo zamčeno, proto jsme si dali pivo na zahrádce hotelu Praha, na příhodném místě vedle kostela. Ono to nějak dopadne...
A dopadlo! Vrátila jsem se ještě jednou k vratům zámku, jestli je opravdu zamčeno (bylo) a opsala si aspoň telefon na kastelána, že se ho zkusíme zeptat. Jen jsem si znovu sedla, od protějšího stolu se zvedl pán a ptal se, jestli něco hledáme. Byl to přímo pan kastelán! Potvrdil, že opravdu máme nocleh na zámku a taky nás hned po dopití kávy šel ubytovat.
Teda Báro, to jsme fakt čuměli, toto jsme nečekali! Překvapení se povedlo dokonale!
Obrázek (originál od Barči) jsme měli i s krásným psaním připravený v pokoji na přivítanou.


Ke všemu jsme tu následující noc měli strávit v celém zámku úplně sami!
Podle dalších instrukcí jsme si pak našli výlety a taky pivovar Clock, umístěný ani ne 100 m pod zámkem! No jo, něco pro nás...


Vaří tam dobrou 10°, z těch ostatních jsme ochutnali jen 11°, naštěstí malou. Na náš vkus už byla moc přechucená a desítka je beztak bezpečnější.
Spalo se nám parádně, snídaně velkolepá!
Ve 12:00 jsme měli ještě jeden naplánovaný bod programu - objednanou prohlídku zámku
v Doudlebech. Našli jsme tím směrem příjemnou cyklostezku okolo řeky a u zámku byli cca třičtvrtě hodiny před začátkem prohlídky.

Nakoukli jsme na selský dvorek u přírodovědného muzea, na muzeum už čas nebyl...


V zámku mají kavárnu, příjemné zjištění! Na přání pana Jiřího jsem vyfotila hodiny, ty ho zaujaly.


Nejsme moc "zámkové typy", ale prohlídka vedená přímo majitelem zámku panem Petrem Dujkou, ta nás zaujala. Povídal neformálně a prokládal výklad osobními vzpomínkami na svou rodinu. Vyprávěl spontánně a zpaměti, strávil s námi určitě víc času, než byla původně naplánovaná doba. Má tam i historické klavíry - na ty jsme se odvážili zeptat, až prohlídka končila. Škoda, kdybych se osmělila dřív, mohla jsem si i zkusit zahrát. Třeba někdy příště...
Uvnitř zámku mě bylo blbý fotit, ono se to dá všechno najít na internetu...
Po prohlídce jsme dojeli ještě dál do Kostelce nad Orlicí na oběd a pak už radši zpět stejnou stezkou - obloha se zatahovala a nám se moc nechtělo zmoknout, Jirka si totiž zapomněl doma věci do deště.
Ve vesničce Záměl je pěknej statek.


Hrníčky na plotech jsou v těch končinách vidět často.

Hrad Potštejn, spíš jeho zřícenina.
Vždycky při cestách z Rychnova jsme na ten kopec koukali z oken autobusu a říkali si, že by bylo fajn tam někdy zahrát Hamleta.
Z deště nakonec prozatím sešlo, a tak jsme se rozhodli ještě vyjet nahoru. Hm, Jirka vyjel, já asi z poloviny cesty vytlačila velocipéd vzhůru...

Brána byla bohužel zamčená, přestože uvnitř nějací lidi byli. Při pokusu vrata otevřít se zevnitř dost nevlídně ozvalo, že je zamčeno. A hotovo...


Hamleta tam asi nezahrajeme, ale to nevadí. Cestu dolů zvolil pan Jiří po dobrodružné turistické žluté, takže jsem zase polovinu cesty dolů vláčela kolo přes kořeny a zuřivě mačkala brzdy, aby mně nesjelo stranou. Dopadlo to dobře!
Cesta alejí podél Divoké Orlice je krásná.


Orlice v těch místech nepůsobí vůbec divoce, spíš jako krásně učesaná řeka.


Déšť přišel až v noci, ale výživnej! Otevřeným oknem nám dovnitř pokoje napršelo docela hodně vody, pak jsem to zachraňovala ručníkem.
Ráno po snídani jsme odevzdali klíče, zapsali do knihy pochvalu a zajeli si ještě (už autem) aspoň kouknout na Barborou doporučený zámek v Častolovicích.
Je velkolepej a napucovanej, paní majitelka se zřejmě poctivě stará.
Jirka si přál fotku nosičů květin.


Taky pávi se mu líbili, pilně tam oďobávali kytku.
Mají tam velkolepou zahradu, mimo jiné se spoustou druhů různých růží (teď už ale jejich doba končila),
oboru a Minizoo.


Socha padajícího cyklisty se nám líbila.
Soch je tam podle internetu daleko víc, ale chtělo by to teplejší počasí.
Podle všeho by se tam mohlo líbit i dětem, takže to zřejmě někdy vyzkoušíme s větší časovou rezervou. Ke koukání je tam toho opravdu spousta.


Paní majitelka měla ráda Olgu Havlovou a na její počest nechala vysadit strom.


Ten barevnej flek jsme původně tipovali na papoucha, ale jak se pak ukázalo, jedná se o zlatýho bažanta. Oka klece jsou miniaturní, takže jsem si radši vyfotila cedule. Seděl uvnitř se svou družkou, vybarvenou nenápadně. Byli spolu právě zjevně pohádaní. Když jsme je uviděli poprvé, stáli od sebe daleko a každý zarytě čučel na druhou stranu. Při zpáteční cestě už byli u sebe blíž, ale pořád ještě "zahlédali", jak by řekl Jarek Nevrlka.


Rozloučil se s námi červený čáp. Pak už jsme vyjeli směrem domů, protože podvečer čekalo Jirku natáčení sólového klavíru s panem Meszárosem.
Barče patří hluboká poklona, překvapení se povedlo náramně a taky jsme si to patřičně užili.
DĚKUJEME!!!!!!!!!
Všechna ta místa a ještě mnoho dalších poblíž silně doporučujeme navštívit. Je to krásnej kus země, jeďte tam!

Dada a spol.

 

STAND UP DOWN
Pestrá a dynamická nabídka témat, situací, emocí, nálad a překvapení, kterou nečekáte. Která na vás dotírá od první minuty začátku představení a neopustí vás ještě dlouho poté, co se ze Stand up Down vrátíte domů.

O moderování se snaží zkušený Stand up komik Filip Teller, mnohem silnější slovo má ale jeho asistentka Martina Trusková, zkušená herečka a milovnice volných improvizací.

Nabízíme dva termíny - dvě různé herecké skupiny.

Doporučujeme přijít na obě představení, každé z nich vás pohltí svou specifickou a přitom velmi různou atmosférou.

STAND UP DOWN
I. herecká skupina

Středa 22. 9.
19:30

Klub Leitnerova

Rezervace

STAND UP DOWN
II. herecká skupina

Čtvrtek 23. 9.
19:30

Klub Leitnerova

Rezervace

Vážení a milí,
osud a dramaturg Café Práh mi dopřáli náhradní termín na úterním Open mic.
Celý koncert vřele doporučuji vaší pozornosti.

PROGRAM
19:00 Pavlína Mariánková a kapela - jazzík
19:30 Richard Lank - recitál - texty psané pro jiné
20:00 Monopól - nový projekt Jima Macháčka
20:30 Jenoféfa Beta / www.jenofefabeta.cz
hvězda večera:
21:00 Kolenem - acapella doo-wop a rhythm & blues - skvělá vokální sekce kolem Petra Pospíšila

VSTUPNÉ DOBROVOLNÉ

Richard.jpg
srdečně zdraví / Best Regards
Richard Lank

Další akce:

- sobota 2. říjen Divadlo Bota - Pohádka pro dospělé - 18.00 Obecní sál Bílovice n. Svitavou. Mihnu se v úloze frontmana kapely Běsi z lesa

- čtvrtek 14. října Black Uganda Choir, 19.30 klub Leitnerka - vstupenky na místě

- pondělí 25. října Máta Brno, 19.30 klub STARÁ PEKÁRNA

Libor Veselý: IX

Začátek školního roku přinesl do Domu umění nejenom nové výstavy, ale i nový doprovodný program. Na co se můžete v následujících týdnech těšit?

VÝSTAVY

LIBOR VESELÝ: IX

8. 9. - 7. 11. 2021

kurátorka: Terezie Petišková

Výstava v galerii v prvním patře Domu pánů z Kunštátu, věnovaná tvorbě brněnského malíře Libora Veselého, prezentuje autorova plátna ze starších i novějších cyklů. Mezi vystavenými díly jsou například Osy těla, kontrastující chaos a řád, nedávno vzniklá plátna Dívka na oslu nebo parafráze na Tizianův obraz Apollo a Marsyas.

MARTIN HRVOL: Neborôstky

8. 9. - 7. 11. 2021

kurátorka: Eva Mráziková

DIVADLO RADOST
NOVÁ INSCENACE
RONJA, DCERA LOUPEŽNÍKA

Vážení diváci a příznivci divadla Radost!
Rádi bychom Vás pozvali na veřejnou generálku nové inscenace podle světoznámého dětského bestselleru a to Ronja, dcera loupežníka!
Toto nové báječné představení je vhodné pro děti od 7 let a budeme jej uvádět na Velké scéně divadla.
Přijďte se za námi podívat již 30. září v 18:00 hod.
Vstupenky za zvýhodněnou cenu 100,- Kč k zakoupení na pokladně divadla či online přes odkaz níže
TĚŠÍME SE NA VÁS

Prodej lístků

Vážení,
Rád bych Vás rád pozval na sobotu 9. října 2021, kdy se uskuteční několikrát odložená 8. Bluesová pomlázka. Na ní se představí Ľuboš Beňa & Peter Bonzo Radványi, James Harries a Charlie Slavík Revue. Bližší údaje naleznete v přiložených letáčcích.
Srdečně zdraví
Václav Seyfert

 

Zdravím všechny!
Prosím, poslechněte si naše nahrávky (viz odkazy úplně dole), které jsme vytvořili během řádění covidu.
V nahrávkách jsem zatím všechny perkusy nahrával sám postupně po jednom. Anžto nejsou lidi, tak jsem si nějak musel pomoci.
Kdybyste někdo o někom ve svém okolí věděli, kdo buší do cajonu, djembe či na bicí, tak mu prosím přepošlete níže uvedené odkazy.
Moc děkuji!
Třeba se to bude někomu líbit a chtěl by s námi pokračovat v naší tvorbě.
A vztahy v naší tvořivé kapele jsou velmi kamarádské, což je taky dost důležité.

Ing. Ivo ALBRECHT
+420 602 591 751

kapela Harry Ventil:
www.harryventil.borec.cz
https://bandzone.cz/harryventil

Posílám teplý pozdrav z jihu Čech a také upoutávku na výstavu na Kampě. Stojí za vidění, protože je to Jiří Šalamoun.
A jestli nevíte, kam na dovolenou, podívejte se na nekonečné možnosti. https://www.zonerama.com/PawlasMB
Dávejte na sebe pozor!
Eva