Chomutov
(a Vilém Heckel)

Mužem činu je u nás doma Roušovna. Řekl jsem jí jen tak mezi řečí, že v Chomutově je putovní retrospektivní výstava Viléma Heckela, fotografa, kterýho mám rád. Myslel jsem si, že tím to hasne, jenže ona hned utkala síť. Prej, ať najdu spojení, že si tam ve středu zajedeme, protože ve středu ona nejde do školy. A tak jsem se některým svým klientům omluvil, že na ně nemám čas, že musím s Roušovnou do Chomutova.

Spojení do Chomutova z domova je příjemný, protože od baráku do Špejcharu to trvá 4 hodiny. Z toho tři jsou vlakem. Mapy.cz nás popostrkujou na modrou značku, ale my jsme se nedali a šli jsme podle sebe.

Chomutov mě nezklamal, přivítal nás lehce brutálním ošuntělismem.

Průnik socialismu a třiceti let něčeho jinýho přináší všelijaká překvápka.

Cesta do galerie není nijak komplikovaná. Jsme v parku kousek od galerie, ale to ještě nevíme.

Počasí je nádherný.

Chomutov - německy Komotau je 22. město co do velikosti a žije tu skoro 50 tisíc lidí. Název města je prej odvozenej z osobního jména Chomút, Chomout ve významu Chomoutův dvůr. První zmínka o Chomutově pochází z 29. března 1252, kdy Bedřich Načeradec z Chomutova daroval městečko řádu německých rytířů, kteří zde roku 1254 zřídili svou komendu. Díky působení řádu německých rytířů se město velmi poněmčilo, z čehož pramenilo pořekadlo: „Všude lidé, v Chomutově Němci.“

Barokní sloup Nejsvětější trojice od Ambrože Laurentise z roku 1697 obklopenej sedmi sochama světců z let 1725–1732. A městská věž.

Ani od této sochy se mi nepodařilo získat žádný TTD (takticko technický data)

Trošku jsme si zakufrovali. Olina mi vyčinila,. že jsem špatně připravenej, ale nakonec se nám galerii Špejchar najít podařilo. Mohli jsme u ní být o půl hodiny dřív, ale zato jsme objevili jiná zajímavá zákoutí. Ona totiž ta galerie je označená nápisem velkým jako kráva, ale ve výšce asi 6 metrů, kam se většinou člověk nekoukne. Proto jsme překmitli. Místo Špejchar jsem říkal Špýchar a Olina si myslela, že to tak je správně, tak se na informacích u hezké informátorky ptala na galerii Špýchar, což u slečny vyvolalo pobavený nenápadný úsměv. Opravila ji, že ne, že to je Špejchar a poradila nám, kde ji najdeme.

Výstavní prostor Špejchar je nádhernej. Světlo je sice krásný, ale často komplikuje pohled na vystavený zasklený fotky.

Výhled ze "Špýcharu". Tady musím pokorně připustit, že ve starých záznamech se skutečně mluví i píše o Špýcharu, takže nevím, jak to ta Olina dělá, ale zase měla pravdu ona a já se zesměšnil. I ta slečna v Informacích se ušklíbla neprávem.

Městská galerie Špejchar sídlí v historickým objektu, kterej byl původně jezuitským kostelem a je součástí tzv. jezuitského areálu.

Náměstí 1. máje a městská věž z okna Špejcharu.

Světlo dost komplikuje vystavený fotky, ale někdy vzniká další dimenze.

Jsem velkej obdivovatel Heckelovejch fotek. I jsem kvůli němu fotil dlouhé roky na střední formát a filmy vyvolával v jeho oblíbené vývojce D76. Kupodivu ani tohle nepomohlo, abych se jeho tvorbě nějak technicky přiblížil, což mi až tak moc nevadilo. Kupoval jsem si všecky jeho knihy. A myslím, že mi chybí jen jedna a sice Expedice Hindúkuš. Tu se mi nikdy nepodařilo sehnat. Má ji můj švagr v knihovně, nekouká se na ni, práší se na ni, ale ani to mi nevadí, protože když přijedu k sestře, tak vím, že mám v jejich knihovně nachystanou tuhle perlu a můžu si ji celej večer prohlížet. Pak ji vrátím na místo. Je jediná, která není moc zaprášená. Vilém Heckel se narodil v Plzni. Jeho otec Adolf Heckel byl jeřábníkem v plzeňské Škodovce. Otcovy koníčky byly turistika a fotografie, oběma zásadně ovlivnil i svého syna. Vilém se vyučil portrétním fotografem v Plzni v roce 1936. Pracoval nejprve v menších fotografických ateliérech. Počátky své kariéry spojil s reklamní fotografií. Od roku 1937 byl zaměstnán u pražské firmy Indusfoto, brzy však svůj zájem obrátil směrem k divadelní fotografii a následně k reportáži. Působil v několika ateliérech, než se usadil jako průmyslový fotograf ve Zbrojovce Brno a u Československé obchodní komory v Praze. Zde strávil patnáct let. V roce 1949 byl přijat do fotografické sekce Svazu československých výtvarných umělců. Od roku 1953 se věnoval i horolezectví. V roce 1956 se stal volným fotografem. Poprvé vystavoval v roce 1960 v Praze soubor fotografií z expedice na Kavkaz, které se zúčastnil v roce 1958. V roce 1962 se zúčastnil podruhé horolezecké výpravy na Kavkaz a v roce 1965 byl členem první československé expedice do Hindúkuše v Afghánistánu. V roce 1967 se zúčastnil horolezecké výpravy do Pákistánu a v roce 1970 československé expedice do Peru, kde zemřel se všemi dalšími členy výpravy při zemětřesení pod lavinou, která zavalila jejich tábor pod horou Huascarán.

Odhalil jsem utajenej vysílač 5G (vytrčená růžová anténa jako důkaz). Podařilo se mi to jen díky tomu, že jsem naočkovanej a proto 5G poznám na 96 honů. Po třetí dávce bych měl utajené vysílače poznat na 100 honů.

Paní v galerii chtěla odejít na oběd zrovna, když jsme dorazili, ale byla tak hodná, že to s náma vydržela. Prej jsme ten den byli první a asi to tak zůstane až do zavření. Cena vstupenky byla 30 korun. Pro oba dohromady.

Tady se odehrávají koncerty a přednášky. A nebo si tu můžete jen tak sedět a čučet.

Mají tu kavárnu, kde dostanete i polívku.

Odcházíme z knihovny objevovat Chomutov.

No a protože je před halloweenem, upravily místní cukrárny i jídelníčky.

Tam se dnes nepodívám.

No konečně, už jsem se vylekal, že tu žádnou nenajdu.

Ošuntělost mě baví.

Chomutovská radnice je komplikovanej stavební komplex tvořenej raně gotickým kostelem svaté Kateřiny a budovami bývalé komendy řádu německejch rytířů a renesančního zámku.

Mě nejvíc baví odrbaný drobnůstky o kterejch se nic v různejch wikinách nic nedočtu a ani nedokážu dopátrat, co to je. Možná, kdyby tu člověk žil dýl, nějaký drby by se k němu dostaly. Patrně jde o nějakej malinkej erb. Je jich tu rozeseto víc.

V Chomutově dbají na bezpečnost chodců. Díry maskujou kýblama od Primalexu.

Když se z historickýho jádra odchýlíte do okolních uliček, dejchne na vás starej socialismus.

Místní žirafoid.

Ale ne všechny baráky vypadají omšele.

Městský divadlo ve výloze.

Městský divadlo naostro.

Je libo obrousit a nalakovat drápky?

Ten starej předposlední ještinej a extrémně protivnej prezident tu byl přede mnou. A podepsal se. Kdo ví, jestli ta fixka byla jeho.

Samozřejmě, že Chomutov je plnej grafitti. Tohodle umění se těžko zbavíme.

Fotka z mého modrého období. Měl jsem pocit, že když si tu sednu, okamžitě přiskočí ochotnej dýler a šlehne mi jednu do žíly.

Tanečnice, o které bohužel taky vůbec nic nevím.

Je libo přistřihnout knírek?

Chomutovka je nejen říčka, která Chomutovem protíká, ale i profláklé obchodní středisko. Kupodivu bylo kolem OC mrtvo a nehybno.

Zatím zavřená kavárnička.

Městská radnice.

Chomutov mě baví, ale nevím proč, jsem z něho trošku zmatenej.

Klučina nedodržuje značky. Jasnej zákaz zastavení a on si klidně stojí. Kašna se sochou svatýho Floriana (ten je mimo záběr).

Oběd jsme si dali v klasické místní hospodě Grande. Obsluha vzorná, jídlo dobrý, hlavně i proto, že porce byly příjemně malé. Málokdy dnes v hospodě dostanete normální porci, většinou jsou to děsný dávky. Dáváme si většinou jen jedno jídlo pro dva. Je teplo, tak sedíme na verandě a opalujeme se. Plzeň tu mají dobrou. Podloubí o třech arkádách se sklípkovou klenbou.

Plastiky v městské knihovně. Jiří Němec; Spojené nádoby; 2012, jasan.

Docela povedená plastika ze starejch knížek. Foyeur městské knihovny.

Taky Jiří Němec.

V Chomutově je soch docela dost.

Všechny lávky a mostky přes Chomutovku jsou vyzdobeny pískovcovejma sochama. Některé jsou kopie.

Dáma s psíkem není z písku.

Hlídačka tříděnýho odpadu.

Smolíček Pacholíček nabádá zlatoparohatého jelena, aby nevkládal svůj poklad do obchodní banky.

Opuncie a pixle

Svatá Kateřina

Panák s knihou je svatej Vít.

Ptal jsem se v Chomutově na pana prezidenta, ale prej u nich na JIPce žádnej prezident není a nikdy nebyl.

Plastika na křižovatce ulic Palackého a Zborovská v západní části města.

Koleje do továrny.

Asfaltová růže stolistá

Jdeme zpátky na nádraží, ale do cesty se nám připletl Armyshop a Olina mě donutila, abysme se do něho koukli. Olina odchází s novým nožem, kterej nejde holejma nehtama otevřít a takovou maskáčovou brašničkou na doklady a já si nesu brusný kameny a černej opasek. Olina je prostě nebezpečná.

Asfaltovej tulipán

Kdoví, co to na obzoru dýmí. Vypadá to děsivě.

Chomutovský nádraží. Směr Cheb.

Vzadu za barákama se začíná vlnit Krušnohoří.

Některé koleje na nádraží v Chomutově končí divně.

Růžová princezna vybíhá z domu. Které z lesklejch autíček je její? Za chvilku nám přijíždí rychlík Krušnohor a odveze nás zpátky do Prahy. Nostalgicky jsem si prolistoval Heckelovu knížku Kavkaz. Tak kam to bude příště, paní Roušová?