Málaga
(díl druhý)

Mé dámy se chystají na výuku, balí si do síťovek sešity a učebnice, strouhají si tužky, kontrolujou gumy, Olina se ujišťuje, že má i pravítko, protože ona si podtrhuje zásadně podle pravítka. Snídaně si užíváme společně v místním bufetu. Protože jsme teprve na začátku, ještě si neuvědomujeme, že nás už opustila fantazie a že si budeme dávat až dokonce zhruba stále to samý. Já velkej rohlík, dva plátky tvrdýho sejra, kousek iberijské šunky, dvě malý máslíčka, jogurt a kafe s mlikem, džus. Helča si přidává kroasán, kterej si propašuje do výuky proti hladu. A s Olinou ještě každá půlku kiwi.

Místní měsíc si couvá ke svýmu zatracení. Zase bude krásnej slunečnej den.

V našem komplexu je i bazén. Helča ho využívala. Olina ne, protože to prej nebyl bazén, ale plivátko. A že by to byl hřích, když za čtvrt hodiny už může ležet v moři.

Je tu venkovní salónek, kde se dá obstojně filosofovat. Prý.

Holky odešly do učeben a já vyrazil objevovat hloubkově Málagu.

Málaga je brutálně zvlněný město. Vyžívá se v prudkých uličkách plných ostrých zatáček.

V zatáčce.

Z vilkovejch čtvrtí ve svazích je skoro vždycky vidět dolů na moře. Mám takové výhledy rád.

Stromy tu mají přednost, protože Málaga je dost teplý město. Chodníky jsou kvůli stromům často hrbaté, popraskané a často se po nich nedá vůbec jít a musíte opatrně po silnici. Výhodou je, že místní řidiči, navzdory jižanské krvi, jsou klidní, velkorysí a galantní. Za celou dobu se mi nestalo, že by na mě někdo troubil nebo se mlátil do čela a vykřikoval anatomický části těla. Jen úsměvy.

Španělská vstřícnost. To je asi protiváha k těm usměvavejm řidičům.

Prostituce je povolání staré jak lidstvo samo. Místní Perlovka nebo E55.

Některý vily se vás snaží ohromit svou honosností.

Tam, kde je dost stromů, je vedro přetaveno do příjemnejch, nikým nerušenejch kruhů.

Zdá se mi, že tu je víc lidí, kteří čtou papírový noviny, než třeba u nás v Praze.

Pít, či nepít, o to tu neběží, ale o to, co.

Aréna býčích zápasů je v rekonstrukci. Musí to stihnout do podzimu, kdy je hlavní sezóna.

Jezdí se tu hodně na kole.

Čtyři holky za školou.

Místní hrad. Tam se půjdu podívat až jindy, dneska se chci kouknout do Centra Pompidou.

Centrum Pompidou je  dost zajímavá architektura.

Nakonec z návštěvy Pompidou dnes nic nebylo. Nenašel jsem vchod. Omlouvám to tím, že jsem vchod ani nehledal, všude kolem bylo tolik zajímavýho dění, že jsem to odložil taky na jindy.

Dva pupkáči obdivují butiky.

Drsnej survi(s)valovej chlapík nabízí hezký kudly a nesympatický boxery. Pod pultem má i krabici pepřáků, obušky a pouta. Taky plynový pistole.

Pronajímárna bicyklů.

Chobotnice blaznivýho konceptuálního umělce. Patrně z místního vrhu.

Slavná promenáda byla ozdobená ucelenou sérií skulptur sochaře Arne Quinze. Socha Ramosissima. Před lety, když jsem tu byl poprvé, zde vystavovali jakéhosi žáka Pabla Picassa. Podrobnosti jsem už zapomněl.

Maják. Údajně to prej je jeden z nejhezčích majáků na poloostrově.

Na začátku (konci?) promenády číhají krásné fotografky se starým těžkým strojem.

Fotím si je, ony fotí mě, usmíváme se na sebe. Jdu pryč.

K další barevné plastice z laminátu a plechu, kterou stráží čtyři holubi.

Místní slavnej altsaxofonista "Ornete Coleman". Hrál dobře a tvářil se kysele.

Palma.

Dneska je den čištění.

Je čas oběda, ale dnes je asi zavřeno.

Antonio Machado, plným jménem Antonio Cipriano José María y Francisco de Santa Ana Machado y Ruiz (26. července 1875 v Seville – 22. února 1939 Collioure) byl španělskej básník, představitel takzvané Generace 98. V anketě "Největší Španělé historie" z roku 2007 obsadil 23. místo. Na jeho počest je pojmenována stanice metra v Madridu. V Málaze metro nemají, tak mu tu postavili aspoň promenádu.

Podél promenády je docela dost luxusních restaurací a klubů. Dá se tu i tančit.

Slepice z laminátu a plechu.

Místní Simon a Garfunkel. Zrovna hráli Most přes řeku průserů.

Nebo si tu můžete místo tance dát pár partií šachu.

Některá selfíčka vyžadujou celej tým filmařů.

Moje tajná zahrada, tak se jmenuje výstava soch belgickýho sochaře Arne Quinze (1971)

Arne Quinze je  kluk "z ulice". Svou uměleckou kariéru začal jako grafiťák v osmdesátých letech v ulicích Bruselu a okolí. Rychle poznal význam a sílu znaku, barvy, tvaru, slova, rychlosti a měřítka v městském prostoru. Jeho práce jsou v podstatě o sbližování lidí a sociální interakci bez ohledu na původ nebo národnost, vždy a kdykoli. Tohle moudro jsem opsal z jeho ofiko stránek, sám bych takovou složitou konstrukci nevyplodil.

Socha jménem Macronyx.

Socha jménem Zrzavej holub.

No a pak mi někdo něžně a lehce zaťukal na rameno. Měl jsem v uších sluchátka, tak jsem neslyšel, že na mě před ťukem i volal. Byla to jedna z těch fotografek na začátku promenády a vnucovala mi s krásným úsměvem letáček. Letáčky většinou odmítám, ale tenhle byl na hezkým papíře a byl podezřelej. Na titulce novin jsem byl já a psali o mně, že jsem slavná osobnost. Tývole, druhej den v Málaze a už jsem slavnej. Hezky jsem poděkoval a slíbil jí, že taky večer pošlu fotku. Dala mi odkaz na instáč. Večer jsem na to sice zapomněl, ale napravil jsem to o den později. Je to partička lidí po celé Evropě, v kdejakým zajímavým městě, a vytváří takový krásný vzpomínkový noviny s fotkama kolemjdoucích. Na Instagramu je těch fotek z mnoha měst víc než dost.

Když jsem fotil hlavu Mikymause, osopil se na mě pouliční umělec, kterýmu k myším oteplovačkám chyběla už jen ta myší hlava. Byl ostrej a nepříjemnej už od první slabiky, tak jsem se rozhodl s ním rozhovor nezapřádat. Tyhle konfrontační lidi mě nebaví. Měl poblíž i svou parťačku, bylo na ní vidět, že je jí to protivný. Mikymaus kouří Marlbora.

Kol promenády a pláží pravidelně objíždí koňská spřežení a vozí upocené lidi pod slunečníkem.

Oblouk amfiteátru. Mám ho vyfocenej už z minula, ale ani tehdy mě moc nezaujal. Olina, když si ho pak o pár dní později objevila, se mi přiznala, že se jí to líbí. Většinou se na líbí/nelíbí shodneme. Tady ne. Za obloukem je místní hrad Castillo de Gibralfaro. O něm jindy.

Provoz na Paseo de los Curas je děsnej.

Plastika k problematice placaté zeměkoule.

La Farola de Málaga. Práce inženýra Joaquína Maríi Pery y Guzmán. Stavba byla dokončena v roce 1817, byla tehdy umístěna u vstupu do přístavu Málaga. La Farola de Málaga je symbolem města a jmenuje se podle ní i promenáda, která později kolem majáku vyrostla.

Je mi těch koníčků líto. Vedro k padnutí. Ale turisti za to platí.

V průzoru mezi bočníma uličkama na mě opět drze a vyzývavě pomrkává Monte San Antón.

Ani nevím, kolik jsem dneska pochodil kilometrů, pomaličku se stáčím směrem k "domovu". Cesta zpět vede celá podél jedné dlouhé pláže, kecám, těch pláží je moc a každá se nějak jmenuje. Ale jak na sebe navazujou, máte pocit, že je jen jedna.

Tuhle cestu k domovu budu mít čím dál víc v oblibě, protože se tu odehrávají všelijaké tie výjeve. Můžete mi někdo prozradit, proč jsou ty holčičí plavky tak drahý?

I v Málaze se krade.

Jsem docela uchozenej, tak si najdu místečko pod palmou a chvíli se válím na sluníčku. A nejsem sám. Oba jsme nahoře bez, jen já jsem výrazně míň mastnej. Vlastně vůbec, zase jsem se nenamazal a Olina mě za to večer sprdne.

Pod mejma palmama je malinkatej stín.

Přichází velkokapacitní rodinka a obsadí vedlejší palmu.

Vesele štěbetají a připravujou se do plavek.

Šmírování zpod přivřenejch víček mě baví. Dokud nebudu chodit s hašlerkama před školku, bude to, doufám, v pohodě a bez průserů.

Tři chemičtí bratři.

Cesta domů je lemovaná kytkama a stromama.

A kaktusama.

Fotr je jen jeden. Tři.

Krvelačná příroda.

Napravo moře, nalevo klinika. Ale jen když jdete domů, jinak je to naopak.

Poslední úsek k domovu je zase docela do kopce.

Volaly mi holky, že jdou na pláž a že až se budu vracet, mám se ozvat, že se sejdeme v nějaké hospodě v půlce cesty.

No a tak se stalo, že jsme si našli pro nás ikonický místečko, který jsme pak používali docela pravidelně. Holky po škole šly na koupačku a já se vracel z toulek a sešli jsme se tady v hospůdce, která měla stolečky přímo na chodníku. Vedl ji sympatickej chlápek, co běhává maratony. A má moc rád Prahu.

Cerveza tu byla nádherně vychlazená a k ní jsme si dávali hromady všelijakejch tapas. Vyzkoušeli jsme je postupně všechny.

Naproti hospodě byla vilka a měla na zdi zajímavou keramickou ozdobu. Vyfotil jsem si ji a pak jsme ji použili s Helčou na první dvojitý páteční haiku. Vzhledem k tomu, že jsme tu jen na 14 dní, moc dvojhaiku nevzniklo:

Sežráno, dopito.

Přijela pohledná holka na skútru, poslala přes messengera zprávu a zase odfrčela.

U stolku za námi si to mladej pár rozdával v šachu.

Než jsme dopili druhý pivo, kluk to prohrál.

Úsame Bin Ládine.

Před poslední zatáčkou domů máme zubaře doktora Hadriána z Římsů. Je to fraška.

podpis

Páteční haiku

Psala mi kámoška Lucka, že jestli náhodou není Boris na semináři o nábytkovým designu v Brně a BVV. Musel jsem s lítosti konstatovat, že nevím, ale že to zjistím a jestli by mi ho mohla vyfotit. Podotýkám, že ho nikdy fyzicky neviděla, jen z fotek na praseti a tak. Vzápětí mi poslala fotku a pro jistotu tu osobu ještě označila. Vypadalo to na Borise. Tak jsem napsal přes WhatsApp Borisovi. Ten mi potvrdil, že jo, že je v Brně se školou.

A na důkaz mi sám sebe poslal z větší blížky, než ho posílala Lucka. Svět je neuvěřitelně kompaktní, skoro bych chtěl napsat, že malej. A ty nový technologie jsou fantastický.

S ohledem na nadcházející prezidentské volby jsem si vzpomněl na výrok jednoho z těch dvou ostudnejch prezidentů. Matematický paradox profesora inžinýra V.K. CSc.: "...Přesto na moje přednášky přicházelo desetkrát více lidí než na přednášky tzv. disidentů, kteří žádné přednášky nepořádali..."

OPATRNĚ SE TĚŠÍME DO PRAHY NA ČTVRTEČNÍ
podvečer se vzpomínáním na Jana Skácela.
Pozvánka (viz. níže) je do zelena, stejně jako závěr písně Co zbylo z anděla (...je zeleno..),
ta tam taky zazní.
Romana Horáková a Olda Smysl včera poprvé spolu zkoušeli a znělo jim to krásně.
Jan Skácel by z nich určitě měl radost.
A takhle zve spřízněné duše Jiří P. Kříž:
Nebudu přednášet prózy ani citovat recenze. To všechno přece známe. A Jankovy verše zazpívají a zahrají herci a hudebníci. Budou tam s námi. - Spíš se mně chce vypravovat o událostech a dějích, které Vltavou nikdy neprotekly.

A na město nad soutokem Svratky a Svitavy, je to už dávno, padalo nám "mítmavo".

V BUDOUCÍM STUDIU SE DĚJÍ NEUVĚŘITELNÉ
posuny. Dřevo, které jsme nedávno vezli na střeše auta naloženého mimo jiné skoro metrákem
jablek, už je na stropě!


Jirka s Daliborem na tom makali od pátku až do neděle večer.

Tam, kde vidíme obrysy auta jednou bude místo, kam se vejde klidně celej orchestr.
No, symfoňák asi ne, ale Brno Contemporary Orchestra určitě!

A na soustruhu si jednou dá sólo Pavel Zlámal.

Taky se zrovna neflákám, zpracovala jsem už nejmíň metrák jablek.
Aspoň je za mnou něco vidět, snad to všechno stihnu do začátku mrazů...

Dada a spol.

Milí příznivci Black Uganda Choir,
srdečně vás zveme tento pátek do Orlovny Bosonohy (Pražská 55) na koncert plný dětských písní.
- A vy jako máte v reportáru nějaké dětské písně?
- Jo, většinu! Protože my v Black Uganda Choir rozhodně děti nepodceňujeme!
Těšíme se na vás a BUCH s vámi!

Po krátké pauze ožije Dům umění města Brna novými výstavami

Předposlední měsíc roku bude ve znamení příprav nových výstav jak v Domě umění, tak v Domě pánů z Kunštátu. Poslední výstavou z letního bloku, kterou lze v těchto dnech ještě navštívit, jsou Osobní mytologie - ideální příležitostí bude například středa 9. listopadu, kdy od 18 hodin proběhne komentovaná prohlídka. Tato událost bude zároveň symbolickým rozloučením, jelikož výstava bude v Domě pánů z Kunštátu k vidění již jen do 13. listopadu. První nové výstavní projekty pak přinese konec měsíce, kdy budou v úterý 29. listopadu v 18 hodin slavnostně zahájeny výstavy Mileny Dopitové a Pavla Preisnera a Svatopluka Sládečka.

MILENA DOPITOVÁ: PŘÍŠTÍ ZASTÁVKA JE NA ZNAMENÍ
30. 11. 2022 - 19. 3. 2023
kurátorka: Martina Pachmanová
Multimediální projekt Mileny Dopitové reflektuje otázky udržitelnosti pevné kulturní, národní a etnické identity, jejich možnou komunikaci a spojování. Tematizuje ambivalentní povahu lidské existence v postindustriálním, konflikty zmítaném světě, která osciluje mezi touhou po diverzitě a strachem z neznámého. Ve vizuálně silném aranžmá výstavy klade před diváka dilema, zda setrvat v rozjeté, pohodlné a zdánlivě bezpečné jízdě, anebo s rizikem nebezpečí vystoupit, vykročit do neznáma, odpoutat se od zaběhnutých stereotypů a pokusit se na novém místě hledat nové cesty ke skutečnosti, k sobě samotnému i ke druhým.

PAVEL PREISNER, SVATOPLUK SLÁDEČEK: O OTCÍCH, KTERÝM DĚTI POMÁHAJÍ VYRŮST
30. 11. 2022 - 19. 3. 2023
kurátor: Rostislav Koryčánek
Naléhavé otázky spojené s prožíváním otcovství jsou tématem výstavy, která spojuje dva dlouholeté zlínské souputníky - malíře Pavla Preisnera a architekta Svatopluka Sládečka. Oba umělci důvěrně znají tvorbu toho druhého, navzájem se ovlivňovali a o své tvorbě diskutovali, což vytvořilo důležitý bod v koncepci výstavy. Ke zvolenému tématu otcovství se pak každý z nich staví ze své specifické pozice - Pavla Preisnera zastupují obrazy ze série, která vznikala více než tři roky, a Svatopluk Sládeček vytvořil objekt, který bude prostorovým pandánem vystavených obrazů a fyzickým prožitkem otcovského údělu.

Přátelé, koncert se blíží a posílám ještě jednou pozvánku.
O Michalu Wróblewském nedávno psali v souvislosti s královéhradeckým festivalem Jazz Goes To Town, jehož je dramaturgem.

https://magazin.aktualne.cz/kultura/hudba/michal-wroblewski-jazz-goes-to-town-rozhovor/r~71a243a24a0911ed9ae20cc47ab5f122/
Koncert doporučuji také kvůli Štepánu Janouškovi, který je považován za hvězdu ve svém oboru. V současnosti ČR nemá lepšího trombonistu než je právě on. Mimo jiné tu už v Lomnici byl. Představil se jako zpěvák, a to velmi dobrý, protože své improvizační schopnosti převedl do vokální podoby. A bylo to parádní.
Rezervace si zajistěte dopředu. Doporučujeme to.

Zveme náš fanklub i všechny náhodné hudební příznivce na další setkání s kapelou Folk Prostor v pondělí 14.11.2022 od 18:30 do 22:00 do salonku Restaurace U Kotelny, Herčíkova 3, Brno-Královo Pole. Je to kousek od zastávky šaliny "Technické muzeum" (viz přiložená mapka).

https://folkprostor.cz
Vstupné dobrovolné.
Za Folk Prostor
Ivo ALBRECHT
602 591 751, www.albrecht.borec.cz

Těšit se můžete na: 100 vzorků svatomartinských, mladých a svatokateřinských vín z více jak 20 vinařství živou muziku ke zpěvu /i tanci/ vystoupení tanečního uskupení SŠ F.D.Roosevelta - A proč ne? "prodejní akvárium" s nevinným občerstvením - nealko, svatomartinské cukrovinky, slané dobroty,... Cena vstupného: - neomezené celodenní v předprodeji do 10.11. na prodejně vinotéky =280 Kč - neomezené celodenní v Divadle Barka =330 Kč - kupón na degustaci 5 vzorků =100 Kč Moravská vinotéka se na Vás těší v Barce :-)


Pro další důležité informace o Geniu noci klikněte sem.

Vážení adresáti,
po delší době jsem se opět "rozhoupal" k organizaci hudební akce. V sobotu 10.12.2022 spolupořádám s Městským kulturním střediskem v jeho sále tzv. Den svobodného jazzu v Tišnově, a to na počest 40. výročí prvního tišnovského koncertu Free Jazz Tria Olomouc v roce 1982. Na akci postupně vystoupí: Emil Viklický (piano) & Petr Dvorský (kontrabas), Free Jazz Trio Olomouc a kvartet Wróblewski, Janoušek & Co.
Doufám, že Vás pozvání na tuto akci zaujme a že se při ní osobně potkáme. Budu se samozřejmě ještě připomínat a informovat Vás i o předprodeji, jakmile bude spuštěn.
Těším se na Vás!
Václav Seyfert st.