Lofoty 2022-2
(Za rybami)

Před osmou ráno postává před provozovnou rodinné agentury Go2Lofoten ve Svolværu několik hloučků zájemců o rybářský výlet. Většinou amatéři bez zkušeností, jen několik jedinců s vlastními pruty a igelitovými taškami na ulovené kusy. Celkem tak 15 lidí. Po něčem, co by mohlo připomínat školení o bezpečnosti práce nastupujeme na loď, odrážíme od mola a směřujeme k ostrovům Storskrova a Litlmolla. Zatímco jeden z bratrů v posádce provádí instruktáž o zacházení s pruty, druhý řídí loď a sleduje obrazovku přístroje, který údajně ukazuje možná místa se zvýšeným výskytem ryb, možná místa s aspoň nějakým výskytem ryb.
Alena se mě občas ptá, proč hledám věci na internetu, když stejně nic nenajdu. Obecně odporuji, ale zároveň musím připustit občasný nezdar. Tentokrát mám pochybnost o úspěchu při hledání překladu jména naší lodi Hestøy. Čekal jsem něco jasného, jednoduchého, jako třeba jméno nějaké ryby nebo mořského ptáka, skutečnost je však jaksi jiná. První z použitých on-line slovníků https://www.slovnicek.cz/norsko-cesky-prekladac udává výraz „Hojení“, z čehož zpětným překladem do norštiny vznikne výraz „Helbredelse“. Druhý slovník https://www.mundo.cz/norsko/jazyk Hestøy překládá jako Hluk koní. Zpětný překlad už jsem raději nehledal.

Když vyplujeme mimo přístavní vody, začíná studený vítr a pěkné houpání. Jsme nad hejnem a lov začíná. Chytá se na kovové třpytky opatřené háčky a sloužící zároveň jako zátěžka, a imitace nějakých mořských potvůrek rovněž skrývající pro nepozornou a hladovou rybu nepříjemné překvapení. Pruty mají navijáky s měřením odvinutého vlasce a chvíli trvá, než přijdeme na to, že měření je ve stopách, abychom dodržovali doporučovanou hloubku líčení. Vlasec má také na různě odvinutých úsecích různou barvu. Přicházejí první úspěchy a společná odkládací vana se začíná plnit ulovenými sledi. Záhy se jako živitel naší dočasné výletní rodiny stal Petr, který k pěti sleďům přidal i „óbrtresku“. Nejraději se s ní fotil sám, za účelem focení s trofejí jí ale i ochotně půjčoval i jiným zájemcům. Přestože jsme my ze zbývající trojice přidali jen dva další sledě, vypadalo to na slušnou večeři. Na tu ale v tu chvíli po několikahodinovém houpání lodi myslel málokdo.

Následovala krátká instruktáž ke zpracování úlovku. Kdo chodí pro vánočního kapra asi tuší, co je na začátku, takže to vezmeme až od filetování. Toho už se Mistr lovec neúčastnil, takže na černou práci museli nastoupit ostatní. Velký rozdíl od toho, jak jsme zvyklí každý poživatelný kousek ryby uchovat aspoň do polévky, se tady příliš nešetří. Však racci mají také hlad a dobře vědí, kde k jídlu mohou snadno přijít. Bratr instruktor předvedl krmení z ruky a přes obavu o prsty jsem to vyzkoušel také. Racek si rybí hlavu zkušeně odebral bezkontaktně. Jelikož si ne všichni z kádě odebrali svoje úlovky, zbylo dost i na racky v přístavu. S filetováním tresky nám nakonec pomohl bratr kormidelník. Na Stopařově záznamu trasy je vidět, že jsme se při skoro třicetikilometrové plavbě několikrát přesunuli na lepší loviště. Málo důvěry budí údaj, že jsme se pohybovali mezi výškami -23 a +25 metry nad mořem a celkové klesání a stoupání na trase dosáhlo skoro 300 výškových metrů.

Na cestě od přístavu k druhému přenocování v Henningsværu jsem neodolal ofocení dalších kanálů. V Kabelvågu jsme se zastavili u největší dřevostavby v severním Norsku, kostela Vågan kirke s přezdívkou Lofotská katedrála. Postaven byl na konci 19. století jako náhrada staršího nevyhovujícího kostela a pojme 1200 návštěvníků. Za pozornost stojí rozvod trubek po fasádě pro případ požáru. Jelikož jsou trubky prázdné, říká se tomu rozvodu, tuším, suchovod.

Henningsvær je rybářská vesnice na malém souostroví spojeném dvěma krátkými mosty s nejjižnějším výběžkem ostrova Austvågøy. Do večeře ještě zbylo trochu času na krátkou procházku (na dlouhou tady není dost prostoru). Prázdné konstrukce sloužící k sušení tresek v nás vyvolaly dojem, že tresky jsou tak trochu historie, ale opak je pravdou. Jen jsme se nestrefili do sezóny velkolovu a sušení, která je mezi lednem a dubnem. Raritou je zdejší fotbalové hřiště s umělou trávou, protože využití omezeného prostoru na ostrovech by si leckdo představoval účelnější. Nenechme se zmást skalnatými vršky na některých fotkách, ty se nacházejí až za mosty na „pevnině“ (i když v tomto případě je „pevnina“ také ostrov). Pidirozměry ostrovů, na kterých leží celý Henningsvær, jsou vidět na fotkách příslušejících k výletu následujícího dne.

Na prvním obrázku v následující skupině je přefocen stadion obklopený konstrukcemi na tresky, druhá je motivační, nebo spíš provokační, jak také může vypadat polární záře. Pohled k zapadajícímu slunci ukazuje také vzdálené břehy ostrova Vestvågøya. Naše včerejší a dnešní bydlení se nachází v domě úplně vpravo za tím největším člunem na předposlední fotce. I když vstup do vedlejšího apartmánu vypadá nevábně, u nás jsme měli čisto a také voňavo od smažené tresky dnes vylovené.

Dopoledním programem následujícího dne byl výstup na blízký a nevysoký kopec Festvågtinden (541 m) s pěkným výhledem. Co se týká nadmořských výšek jednotlivých kopců, vypadá to nadmíru jednoduše. Netřeba zmiňovat, že převýšení při túře je zde obvykle stejné jako absolutní výška, protože se startuje od vody. Jako hlavní obtíž však spatřuji jednak ve strmosti stoupání i klesání, jednak v tom, že podstatnou část stezek tvoří velké nepravidelné kluzké kameny obklopené blátem. Teprve shora je vidět, na jak malé ploše Henningsvær leží, jak jsem ostatně už zmiňoval výše, zde ještě upozorním na detail dvou spojovacích mostů. Jejich koncepce a konstrukce se na Lofotech opakuje mnohokrát. Na poslední fotce je jentokrát pohled k jihovýchodu na pobřeží kontinentálního Norska.

Cestou k noclehu do Reine jsme se ještě stihli zastavit v nejzápadnější lofotské obci (dostupné po silnici bez užití trajektu) s polovičním počtem písmen v názvu ve srovnání se západočeským městem Aš. Jmenuje se Å a čte se to [o]. Dál na západ se dá jít pěšky národním parkem nebo popojet lodí na menší obydlené ostrovy. V Å se budeme pohybovat ještě později v místním muzeu, tak teď si všimneme pouze duhových skvrn na vodě, které vypadají jako od nafty, jenže nafta ani nějaký její zdroj v okolí nikde. Později jsme podobné skvrny nacházeli i na jiných místech nedotčené přírody. Tuto záhadu zatím ponechávám nevyřešenou, ale (snad jen abych nevypadal jako člověk bez názoru) podezření mám na nějaké bakterie.

Rorbu je (opisuji) původně rybářský dřevěný domek malé až střední velikosti na Lofotech. Název Rorbu je složenina dvou slov. ROR označuje odpočinek, BU označuje malý dům určený k obývání nebo také k ukládání. Mimo jiné tato osvěta ukazuje na skutečnost, že užitý jazyk je velmi úsporný. Pěti písmeny vyjádří totéž, co čeština více než pěti slovy. Nyní jsou typově shodné domky, většinou červené barvy, užívané pro ubytování turistů. Zvláštní je způsob jejich založení, v mnoha případech jsou vystrčené nad hladinu a nesené nedůvěryhodnými dřevěnými sloupky zčásti ponořenými a pod hladinou opřenými o kdovíco. Jestli je důvodem úspora v zabraných pozemcích nebo něco jiného, není jasné. V jednom z muzeí jsme si prohlídli vnitřek takového původního a originálně vybaveného domku, z čehož je jasné, že pro turisty se budují nové. Tentokrát se hledání ubytování na poslední chvíli dost vyplatilo, protože nocleh v tomto mimořádně vydařeném a prostorném interiéru vyšel na osobu a noc cenou srovnatelný s horšími podmínkami v čr.

V Reine proběhla další noc s polární září. Na nebi se ale honily mraky a občas sprchlo. Navíc ta protisvětla z rorbu, že. Nehledám výmluvy, jen objektivní potíže pro vysvětlení, proč se to dnes zase nepovedlo. Naše šance ale jistě přijde a úspěch se dostaví.