Když jsem smolil minulé číslo, pokusil jsem se popřemýšlet, o čem by mohlo být to další. Nějaká témata mě napadla, ale hned jsem je zas zavrhoval, což je jen jiný výraz pro zapomnění. Matně si pamatuji, že to mělo být tak trochu o jídle, o nějakejch dobrůtkách a specialitkách. Během týdne se to samo začalo štelovat a každou chvilku se můj týdenní život o to jídlo šmrncal. Třeba i to, jak jsme si k jídlu udělali vařené brambory a k tomu jedno jelítko a jednu jitrničku. Já jsem měl jelito nalevo a jitrnici napravo a jedl jsem je střídavě. Olina třeba to měla stejně, ale prvně snědla jelito a pak jitrnici, protože Olina, co má raději, to sní dřív. Jirka měl jelito napravo, ale snědl prvně jelito, a to proto, že má raději jitrnici. A on jí prvně to hnusnější. Já jsem vzorný a nezákeřný všežravec, který nedělá rozdílů, a proto jsem to střídal. A kromě toho se neumím rozhodnout, jestli prvně sním to horší, anebo to lepší. Přestože jsem takto vzácně šedivě v konzumaci nudný, stává se mi často, že mi nevyjdou všecky potřebné ingredience na talíři, což třeba kamarádka Šárka ani Hanka nikdy nespletou a sousta jim vychází s matematickou přesností. Poslední kousek brambůrky, poslední troška omáčky, poslední masíčko. Čistej talíř.

Zamilovaná paprika

Já se snažím o to samé, ale někde dělám chybu. Moje žrádelní GPS je nějaká rozvrtaná, takže většinou posledním soustem bývá suchej kus knedlíku. Ale když jím doma, tak se mi to nestane, má geniální panička nikdy nerozdá všecko, vždycky toho naklohní víc, takže se dá pomaličku přidávat toho, co zrovna na talíři zmizelo. Kdybyste nedali pozor, brzy skončíte pod stolem s nafouklým břichem plným Karkulky.
Další s jídlem spojený okamžik bylo, že jsme si s Olinou koupili lístky na divadelní představení U Hitlerů v kuchyni od Arnošta Goldflama. Je to báječná hra a o jídlo tam jde taky. Hitler ve hře zmasakruje máslovou bábovku a pak rozdává Göringovi a Goebelsovi lentilky, aby si mohli nacvičit sežrání cyankáli pro nepravděpodobný případ prohry. Domluvili jsme se s Olinou, že se sejdeme až v divadle, měl jsem jakejsi kšeftík.

Romadůr optimista

Olina dorazila se svoji oblíbenou příšernou taškou, která s ní prošla celé Irsko a kdoví jaké další zamě. Taková příšerná brašna, jak vak na vodu nějakýho mongolskýho pastevce. Ta brašna je tak zajímavá, že se za Olinu styděla i naše kamarádka Blanka, která s Olinou po tom Irsku putovala. Tak s touhle taškou dorazila na balkon divadla v Dlouhé. Taška byla těžká a něco z ní kapalo. Upozorním na to a Olina se přiznala, že kradla vodu na hajzlu v divadle, protože u nás doma prej neteče voda. A jestli bysem se raději nevykadil tady v divadle. Přišlo mi to blbé, neumím kadit na povel, jen ráno po probuzení. Olina odnášela z divadla tři krabičky vody. Jedna ukapávala. Měli jsme na čaj. Ale když jsme dorazili z divadla domů, voda už tekla. Než jsme se dobabrali z nádraží, překřížila nám cestu parta divočáků. Bylo jich 15. Poslední bylo malé prasátko. A to uznejte, to je také jídlo.

Veselý hermelín

V pátek jsem šel s kamarádama na oběd do Fraktálu, ale v poslední chvíli to zalomili a skončili jsme o hospodu dřív, kam chodím celkem nerad, protože tam mají jen picy, špagety a umělohmotné kuře. Ale protože jsem přece všežravec k výběru celkem lhostejný, nic jsem neřekl a dal jsem si ty nejnudnější špagety na světě, kterejm v televizi Nova říká chytrý Babica Aglijo Oglijo. Byly posypané sýrem a nudné jako Alois Jirásek. Jenže, a to je hodně proradné, Jirásek mi připadal nudnej, dokud jsem chodil do školy, a proto jsem ho pak nikdy nečetl. Tuhle jsem se v antiku koukal na krásné vydání Starých pověstí českých, začetl se a beru zpět. Žádná nuda. Ale ty špagety jo, ty byly jak Jirásek z gympla (tenkrát za mýho mlada se tomu zrovna říkalo SVVŠ). Ale protože jsem všežravej, chutnaly mi.

Nádraží Běchovice

A nejlepší na těch špagetách bylo to, že byl pátek a já jsem se už těšil, jak si užiju volného víkendu, kdy nikam nemusím a nemám žádné extra povinnosti.

Blíží se hladovka, bude úplněk

U vláčku jsme se potkali s Olinou, jela od maminky, měla svou odpornou vozilku, tašku na kolečkách z hlubokýho totáče. Myslím, že si ji kdysi vyhrabala z nějakýho kontejneru, má to taková vyčvachtaná kolečka a nejde zapnout a je červená. Vevnitř je papírová krabice kartonová, aby to drželo trochu tvar, výška držátka je vypočtena tak, že třeba já s ní nedokážu jet bez nehody. Desetkrát za jízdu si s ní přejedu přes paty, pak si ji tím vytrhnu z ruky, taška spadne, vypadne rohlík nebo jabko, sesbírám to, Olina mě zpraží pohledem a jedem dál. A když jsme se tak pěkně sešli, že jestli mám u sebe prachy, že mi musí něco ukázat, ať se jdu podívat, že je ještě čas, že to stihnem. A odvlekla mě do takového krámku u nádraží.

K děckám v Austrálii si přišel do domečku dvoumetrovej krásnej hroznýš....

... pro velkou krysu.

Každej přece něco musíme jíst...

...nebo ne?

Dřív tam byla masna s takovejma dvouma veselejma kulatejma řeznicema, teď to má Marokánec a prodává tam arabské dobrůtky. Zima jako sviňa, obsluhoval v bundě, černé olivy měly husí kůži a bulgur se třásl zimou. Olina koupila loupaný boby a libanonskou chalvu s čokoládou a ty vyděšený černý olivy a ještě nějakej kuskus. A já zase marockej zelenej čaj. Chlápek byl milej, to dovedou dobře, jsou to prostě vzorní obchodníci. Jako taxikáři ve vlastní zemi nic moc, ale v krámcích jsou báječní. Marokánec se Oliny zeptal, jestli umí polívku z bobů po marokánsku. Neuměla a tak jí do tajů marocké kuchyně rychle zasvětil. Zaplatil jsem pár stovek a šli jsme zas na vlak. Přejel jsem si na nástupišti přes patu vlastní Olininou taškou, olivy vyskočily skoro ven, ale zachytily se igeliťáčkem o nefunkční zavírátko. Olina se moc těšila na to, jak ty boby po marocku zpracuje, a byla na to tak natěšená, že se do toho pustila ještě večer.

Cestička k nádraží

Rokytka

To rozpálíte na pánvi olej a hodíte tam boby (jsou už oloupané z obchodu). Až to začne ukrutně vonět, tak to zalejete vodou a dlouho dlouho na mírno vaříte. Přidáte kumín (to je arabskej kmín, podle mýho je divokej) a trošku kurkumy, sůl. Podle Marokánce se to pak má eště rozmixovat. No tak jo, docela dobrá byla, ale žádnej zázrak. Příště prej boby přes noc Olina namočí, abychom nespotřebovali tolik energie.
A to už byla sobota. Úplňková, a když je úplněk, tak to já nežeru. Nic. Olina sice vyhrožovala, že udělá na sobotu segedín, ten já moc rád, ale pak to změnila a snědla nějaké zbytky od matky, protože pro koho by vařila. Jirka odjel do Ústí nad Labem pomoct kamarádce s jakousi instalací na její výstavě. Oživit mušle. Musel si kvůli tomu udělat ze všech těch počítačovejch zbytků v garáži jeden stroj, kterej tam bude fungovat po celou dobu konání výstavy. Segedín dělala Olina až neděli. Máme segedín moc rádi. Akorát nějakej zmetek vypotřeboval smetanu, a já to nebyl. Vyšetřovala Olina. Takže Jirka. A protože Honza už maká v Irsku, na něho už nic nesvedeme.

Nějak nesymetrickej dům

V neděli ráno jsem dostal chuť na děsně slané rybičky, které Olina přivlekla od maminky. Takové sardinky, které byly naložené v krustě soli, děsně slané to prý bylo, tak to z toho vydolovala, umyla a skovala do oleje. I pak to kroutilo tlamou. Tak tohle jsem si chtěl dát k snídani, ale Olina řekla, že to je kravina, když mám prázdnej žaludek. Než se s ní dohadovat, nedal jsem si je. Jen čaj a kousek chleba s máslem. Měl jsem si asi dát jen jeden vlašskej oříšek.

Divné zvíře

Hovnivál a tanečnice

K obědu segedín bez smetany. Vynikající. Ale ještě před tím ta páteční polívka. Ale vůbec to nebylo to, co v pátek. Olina tu polívku značně demarokanizovala, přidala uzeninu, sušený rajčátka a trochu papriky. Teprve teď se z polívky stal malej smaragd. Na večeři kašlu, dám si jen marockej zelenej čaj s marockou zelenou mátou a v noci sním ty poslední dvě děsně slaný sardinky, aby nestrašily v naší zenové ledničce starej, již nejen sám sebou plesnivej sýr niva.

Nudná krása

p.s. Když jsme spolu sami s Olinou obědvali ten segedínek bez smetany, zkusil jsem si, jak by mi šlo brblání (to mi totiž furt nějak nejde, nevím, kde dělám chybu, věk už na to přece mám), že jako segedín bez smetany, kdo to kdy viděl, že takhle mi to prostě nemůže chutnat... Olina na to jen řekla: „To doufám, jak jinak bych ti měla zkazit radost ze života.“ A šla se dívat na svůj obskurní pořad Rady kozlíka šikuly.