prase č. 2

Tenhle výlet jsme absolvoval už jednou v roce 2010, při naší první návštěvě Austrálie. Je to takovej něžnej jednodeňáček. Předloni, když jsme se tam kodrcali poprvé, byla to docela fuška, druhej den nás z toho výstupu a sestupu bolely nohy. Kdyby se to pokoušel před těmi dvěma lety popsat malej Bobík, tak by řekl: "Bolí mě nohy , looozně, loooozně, looozně moc." Překládat snad netřeba. Olina chodila se schodů jako mrtvej brouk. I Helču i mě, starýho chodce po horách. Ono to není nijak moc vysoký, asi kilák nebo trochu víc.
Loni při naší druhé návštěvě už jsme byli ostřílení hoši. Tenhle výlet je náš soukromej výleteček, kam chodím výhradně sami. Helča Olina a já. Děti jsou ve škole a ve školce. Celodeňáček je to hlavně proto, že je to asi 140 kiláků od domova. Chvíli to trvá, než dorazíme na parkoviště národního parku. Mount Warning Park 2380 hektarů. Celej park je vlastně bejvalá sopka.

Krásně to tu voní

Polož si tu helmu k motorce a vůbec nic se nestane.

Všecko je svěží a krouťavý

Mohutné stromy

Austrálie je fakt neuvěřitelná zem. Když někdo přijede na motorce, tak si položí helmu pod motorku a jde na výlet. Nejspíš mu ji nikdo neukradne. Říkám nejspíš, protože se mi loni stalo, že mě někdo okradl o mikinu, kterou mi dala Madla. Kdyby se to nestalo, řekl bych to bez nejspíš. Je fakt, že jsou tu oblasti, kde se krade, hlavně velký města, ale je to výrazně míň než třeba u nás. Lidi jsou ale netrénovaní, tak v autě nic cennýho nenechávají. Tak nějak ze zvyku. Proč provokovat. Jak je vidět, motorkáři se na to dívají jinak.

Vylezli jsme z deštnýho pralesa na první odpočívárníčku, skrz stromy je vidět do dálky, na člověka tu padne zvláštní pocit, jak je to obrovská zem, že tohle jen zlomeček zlomečku zlomečku.

Druhé parkoviště pro výdech. Od předloňska se tu objevily tyto rošty. Jsou to přistávací plošinky pro helikoptéry se záchranáři. Protože jít tu s nosítkama a zraněným je dost hrozné. Tak to vymysleli takto. sice kvůli tomu od loňska padlo pár vzrostlých stromů, aby helikoptéra mohla bezpečně přistát. Olina předstírá, že by se jí helikoptéra líbila, ale nejsme ještě ani v třetině.

Další výhledy.

Zde je konečně vidět až k moři. Jsme asi tak v půlce, tam v dáli za horizontem číhají nebezpečné útesy.

Paprsky slunce se většinou v pralese prodírají obtížně, ale zato fotogenicky.

I s hajzlíkama to tu je podobně vstřícné. Na parkovišti je čistej nesmradlavej veřejnej hajzlík s tekoucí vodou, přístupnej i pro vozíčkáře. A to i přesto, že vozíčkář se na horu varování nedostane. K hajzlíku jo, tak proč by tam neměl být bezbariérák. Tohle je v Austrálii naprosto samozřejmý a tak zažitý, že je to úplně normální. Každou naší další návštěvou si na to zvykáme víc a víc a už to taky vnímáme jako samozřejmý. O to víc pak trpíme doma, když vidíme, jak úřady, chodníky a veřejný hajzlíky jsou málo vozíčkářům přístupné a a když už je to trošku upravený, tak je to tak odflinknutý, že je to stejně adrenalinová zábava přejet křižovatku na vozejku.

Už jsme ve dvou třetinách výstupu.

Další parkovišťátko pro helikoptéry. Jsou tu asi tři nebo čtyři.

Podvrcholová fota.

Před nedávnem jsem byl v Brně účastníkem jedné vozíčkářské havárie. Šel jsem za maminkou do domova, ale od Olininýho táty jsem byl vybavený moooc těžkým batohem plným zavařených rajčat, marmelád a okurek a já nevím čeho všeho, Batoh byl těžkej jako kráva, tak jsem ani neběžel. A v dáli přede mnou jeli tři vozíčkáři z blízké Kociánky, kde bydlí. Vypadalo to, že jeden z nich má vozík elektrický a ostatní využívají elektřiny taky a jedou jako vláček. Najednou vidím, jak se zastavili a jeden z nich se bezmocně válí po chodníku. Přidám do krku. Jeden, samozřejmě, že ten nejtěžší najel svým vozíkem na asfaltovou bouli a vyklopil si těl, převrátil vozík. Bez cizí pomoci se do vozejku nedostane. Doběhnu k nim, zjistím, že nic vážnýho a chci mu pomoct. Jenže je těžkej. Děsně těžkej. Vozejk je připravenej a zabržděnej, ale jak toho kluka zvedám a táhnu mu tělo přes hranu vozejku, on mé snažení konstatuje naprosto lhostejně: "Sundáváte mi tepláky, ale to nevadí." Já, že za to nemůžu, funím, bezostyšně hekám, nakonec ho nějak umístím, je mi na omdlení, bolí mě celý tělo. Teprve pak mi dojde, že jsem celou dobu měl na zádech několik "metráků" rajčat. Kluci jsou rádi, že jsem pomohl a vesele odjedou. Jdu dál a pozoruju ten chodník, je děsnej i pro nevozíčkáře. Připadá mi nefér, že radní v Brně na tuhle oblast serou a neopraví to (hovno, že nejsou prachy). Zvlášť, když tu žije tolik vozíčkářů, je to sprostý dvojnásob. Těch zákeřnejch boulí tam je jako po bombardování. asi nějakej šolich s výběrovým řízením. Třeba to stavěla firma, která to nikdy nedělala, akorát nabídla dobrou cenu. Alespoň na začátku procesu. Ale dost, zpátky do Austrálie.

Poslední pavučinky, řetězy a kameny za pár minut jsme na vrcholu.

Přečerpačka před řetězovou částí.

Arciť, již jsme zde, jak by napsal Josef Váchal grafik a spisovatel.

Vrcholová rotunda.

Vyfotit samospouští, obejít vrchol, povonět, pofotit a honem dolů. Času moc nemáme.

Jsme na místě, zamykáme auto, navštívíme hajzlík a jdem. Vyráželi jsme dost pozdě, tak se z našeho časovýho rozvrhu hodně odkrojilo. Vyrážíme ostrým tempem. Dokonce jsme pár turistů předběhli. Loni se nám ten výstup šel daleko líp než předloni, asi jsme víc namakaní, nebo taky už víme, co nás čeká. Vybíháme nahoru, vyfotíme se, sežerem chleba, napijem se a utíkáme zpátky k autu. Nohy nás sice trošku bolí, ale čas, ve kterém jsem to zvládli nás mile překvapil.

V cizích zemích s výjimkou Slovenska, ale to by se počítat nemělo, nebo mám společnou minulost, společné školství a společné kulturní návyky, se sprostí drakové, alias Klementův samoznak (to vysvětlím možná někdy jindy), jednoduše ikona pindy, nevyskytuje. Vzhledem k tomu, že to bylo kdysi moje soukromé výzkumné téma, sleduju tyhle sprostý kosočtverce všude, kde se ocitnu. Tady v Austrálii jsem jich pár našel, ale podle mýho to je tím, že sem emigrovalo hodně Čechů a Slováků a tenhle klínový znak si prostě přivlekli v genech. Tuhle nenápadnou maskovanou jsem našel přímo na vrcholu hory Varování. Abych ale zachoval serióznost výzkumu, není vyloučené, že to ten rytec ani tak nemyslel, protože neuměl vyrýt oblouček.

Cesta k vrcholu je celkem bezpečná, hezky se tu starají nejen o chodníky, ale sledují i stromy, které by mohly spadnou a zranit někoho. Takové pak pokácí. Netěží je jako Stráský v Krkonoších, jen je podříznou a nechají napospas povětrnosti. Prý je to tak správně. Největší nebezpečí na této cestě je, jak říkají cedulky, jít na horu Varování, když je bouře. Prý blesky tuto horu milují a třískají sem častěji, než jinam. Třeba je to jen alibizmus správců parku.

Objevil jsem zde i sochu českého krále Karla IV.

Kdyby se mi podařil jeden takovej strom povalenej dostat na chalupu, nebudu se muset o shánění dřeva starat alespoň dvacet let. ale kdoví, kolik let by mi trvalo zpracování, když mám doma jen normální motorovou pilu.

Jdete krásným deštným pralesem a protože je tu zrovna v červenci zima, tak tu krásně svítí sluníčko a je vlaze a teploučko. Les voní. Vůně, na kterou se nezapomíná. Trošku spěcháme, protože musíme být doma v určitou dobu, ale stejně to nestihneme. Nic se neděje, všecko se vyřeší tak nějak samo a příjemně. Po cestě domů se ještě stavujeme v motorkářské hospodě u benzínky, mají tu dobrý kafe. Austrálie je velká země a proto tu dostáváte kafe fakt velký. A většinou dost dobrý. No a proč se to jmenuje Hora varování?

V benzínkové hospůdce si dáváme velikánský dobrý kafe.

Helča coby tasmánskej čert. Nebo červ? Já teď nevím, já to četl v originále.

Detail na hezkýho červa. V popředí jedovatý bílý cukr. Pan kavárník nám, když jsme měli touhu si kafe osladit ihned nabídl cukr hnědý. Prý, že on by si teda zásadně sladil jen medem, ale lepší na chuť je ten hnědý. O zdraví prý stejně nejde, protože kafe a zdraví? chachá.

Seženete tu i nechcípnutelnýho kohouta.

Když v roce 1770 přirazil k místním břehům kapitán Cook, pojmenoval tu nejvyšší horu Hora Varování Mount Warning. A taky do dal na vědomí ostatním námořníkům, aby mohly tohoto důležitého bodu využívat každý. Kapitán Cook a jeho námořníci si totiž všimli, že dokud není tato hora vidět, je plavba po moři celkem bezpečná, v okamžiku, kdy na horizontu, čili o hodně dřív, než uvidí břeh, musí začít dávat bacha na útesy skryté pod hladinou. Samozřejmě, že to byla poučka v praxi ověřená, protože jeho loď Endeavour se málem rozmlátila o nebezpečné útesy poblíž Tweed Heads.

Doma jsem nakrmil Bobíka, protože zrovna neměl ruce.

Vysprchovat a spát, jdem si vyprávět pohádku o Babl Bibl Balb, strašidýlku, který žije v hlavách mejch vnoučátek už od předloňska

Někdy v roce 1823 člověk jménem John Oxdey řeku tekoucí údolím pojmenoval Tweed River. To není nic zajímavýho, ale mě na té ceduli o kecání kolem Mount Warning zaujalo jméno jinýho průzkumníka a tím byl kapitán J. Rouš. Oni sice píšou Rous, ale oni háčky prostě nepíšou, čili to určitě by nějakej příbuznej. A tak můžu být patřičně pyšnej na to, že některý z mých předků se zásadně podílel ne naprosté devastaci místní Aboridžinců, kteří tu až do jeho příchodu žili celkem v relativní pohodě. První ověřitelný a dochovaný záznam o výstupu na Mt. Warning je z roku 1869, kdy Frank, Low a Arthur doprovázení Aboridžincema Nelsonem a Maloneym vylezli nahoru a zas se vrátili. To jim trvalo tři a půl dne. Což je tedy skoro nepochopitelné, když dneska se to dá ujít za 5 hodin i když je člověk lemra. Ale na druhé straně, oni tam neměli chodníček a schody z kamenů, museli se prodírat deštným pralesem, tak to zas tak dlouho není. Hora je vysoká 1157 metrů.

V noci po výletě si ještě zajdem s Helčou a stativem k molu, potřebuju si vyfotit stromy v noci. Na tento záběr jsem se totiž těšil několik týdnu a zrovna ten večer správně barvila obloha. A pak už rychle domů napsat majlíky domů a jít taky spát. Za pár dní jedem zpátky do Česka, kde jsou chodníky hrbaté, hajzly smradlavé a za peníze, Hajzlbáby protivné. V Austrálii hajzlbáby protivné nejsou. A víte proč? Protože tam nejsou. Přesto jsou hajzly nesmradlavý. Pokoušel jsem se tomu přijít na kloub. Jedno z možných vysvětlení je, že je to tím, že tam nemají hajzlbáby. Čili za špatnou kvalitu hajzlů, za smrad i vysokou cenu můžou právě hajzlbáby.

Galerie hlavního města Prahy - Dům U kamenného zvonu - BOHUSLAV REYNEK (do 29.1.2012)

MALÝ ARTBAZAR V ARTINBOXU - SKŘÍTKOVÉ, VÍLY, TRPASLÍCI (do 24.1.2012)

Czech Photo Gallery - Výstava semifinálových fotografií ze soutěže Nikon Kalendář 2012 (do 22.1.2012)

WALDESOVO MUZEUM/GALERIE DESET - Tomáš Hřivnáč - malba a grafika Petra Hřivnáčová - keramika

Hl. město Praha Staroměstská radnice, 2. patro - Czech Press Photo 2011 (do 31.1.2012)
Tentokrát obsahuje na 500 fotografií, oceněných i dalších vybraných z celkového počtu 3 744 soutěžních snímků od 288 fotografů.

Hl. město Praha Galerie Rudolfinum - Tak pravil LaChapelle (do 26.2.2012)
Galerie Rudolfinum představuje výstavu fotografické tvorby amerického fotografa Davida LaChapella, která zahrne v reprezentačním průřezu nejdůležitější období a milníky jeho tvorby.

Galerie Jaroslava Fragnera - Současný český industriál (do 22.1.2012)

Martin C. Putna: Václav Havel
Duchovní portrét v rámu české kultury 20. Století
"Knihu Martina Putny Václav Havel. Duchovní portrét v rámu české kultury považuji za mimořádně významnou práci o mimořádně důležité osobnosti českých dějin. Toto není běžný životopis, faktický popis událostí. Putna rozprostírá před čtenářem svůj kultivovaný výklad smyslu kulturního prostředí, z něhož vzešel a v němž žil Václav Havel. Píše zasvěceně jako přímý účastník, avšak zároveň s nadhledem historika nabízí výklad toho, co popisuje. Svoji práci opírá o mimořádně pečlivé studium dostupných zdrojů. K tomu píše elegantně a po výtce čtivě. Tato kniha představuje podle mého soudu zcela stěžejní počin v dosud většinou povrchním a často tendenčním myšlení o Václavu Havlovi. Nastavuje mu novou a vysokou laťku."
Erazim Kohák

Basista Christian McBride vydává desku Conversations with Christian. Album třinácti duet vzniklo z McBrideových pravidelných relací v americkém rádiu Siriux-XM, kam si zval své muzikantské kamarády, prohodil s nimi pár slov a nahrál s nimi písničku. Na desce se sním tedy objeví např. Dee Dee Bridgewater, George Duke, Chick Corea, Angélique Kidjo, Regina Carter, Sting či Dr. Billy Taylor a Hank Jones.

„Efektivita je inteligentní lenost.“ (David Dunham)
Kina:
9.1. – Aero – Perfect Days – I ženy mají své dny (režie: Alice Nellis, ČR, 2011, 108 min. Komedie) (Celý příběh začíná čtyřiačtyřicátými narozeninami Eriky, která sice nedostane největší kytici, jakou si dovede představit, zato ale pěkné přáníčko od své bývalé švagrové, trapný vzkaz v rozhlasovém pořadu od bývalého manžela, krém na vrásky od homosexuálního kamaráda Richarda a dárkový striptýz od své nevyzpytatelné matky. Přáníčko si doma vystaví, při vzkazu se - ač sama sebe proklíná - dojatě rozpláče a dárkového striptéra jí okamžitě přebere Richard.) (18:00)
12.1. – Aero – Lovci hlav (režie: Morten Tyldum, Norsko, 2011, 100 min. Krimi) (Zdá se, že Roger Brown má všechno, co si člověk může přát. Je nejúspěšnějším lovcem hlav (vyhledávačem talentů) v Norsku, za manželku má překrásnou galeristku a vlastní úchvatný dům. Zároveň si ale žije nad poměry a potají krade umělecká díla. Na slavnostním otevření galerie mu žena představí muže jménem Clas Greve. Nejen že je Greve ideálním kandidátem na pozici, o kterou Roger usiluje, je i majitelem Rubensova Lovu na kance, jednoho z nejžádanějších obrazů v historii moderního umění. Roger vycítí příležitost stát se finančně nezávislým a začne plánovat svou vůbec největší krádež. Brzy ovšem narazí na problém a tentokrát to nejsou peníze, které by ho mohly poslat ke dnu…) (18:00)
12.1. – Aero – Půlnoc v Paříži (režie: Woody Allen, Šp./USA, 2011, 94 min. Komedie) (Mladý pár Gil a Inez, který se má na podzim brát, přijíždí s jejími rodiči do Paříže. Gil je nevýznamným spisovatelem, který miluje Paříž a chtěl by se sem po svatbě přestěhovat. Ovšem Inez jeho romantickou představu nesdílí a nemyslí si, že toto město bylo ve 20. letech minulého století zlatým věkem. Jednoho večera jde Inez se svými přáteli tancovat a Gil se prochází noční Paříží. Jeho půlnoční zážitky mu odhalí Paříž v jiném světle a ovlivní nejen jeho budoucí život.) (20:30)
14.1. – Aero – Kůže, kterou nosím (režie: Pedro Almodóvar, 2011, Šp., 118 min. Drama) (Dvanáct let po smrti manželky, jež zahynula v explodujícím autě, se renomovanému plastickému chirurgovi Robertu Ledgardovi podařilo vyvinout odolný typ kůže, který by byl býval jeho milovanou zachránil. Šarmantní muž posedlý ideou, jež sahá za hranice bioetiky, se nenechá spoutat skrupulemi ani v okamžiku, kdy se rozhodne svůj vynález testovat. V příběhu, v němž hraje zásadní roli chladně vykalkulovaná a precizně provedená pomsta, Almodóvar za scenáristické pomoci bratra Agustína suverénně kombinuje časové roviny, mezi něž rozpíná svá témata vášně, tělesnosti a pohlavní identity. Jeho devatenáctý film je opět sofistikovanou poctou filmu, tentokrát Hitchcockovi, Buñuelovi či hororu Georgese Franjua Oči bez tváře.) (17:00)
9.1. – Oko – Melancholia (režie: Lars von Trier, Dán./Švé./Fr./Něm./It., 2011, 130 min. Drama) (Začíná to honosnou svatbou, končí zánikem světa. Nový film Larse von Triera vypráví uhrančivý příběh dvou sester, z nichž ta mladší se zrovna vdává a stává se čerstvou matkou.) (20:30)
11.1. – Oko – Ozvěny FAMUFESTu: Beztíže 2011 (15:00)
14.1. – Evald – Osamělost prvočísel (režie: Saverio Constanzo, It./Něm./Fr., 2010, 118 min. Drama) (Prvočísla jsou čísla beze zbytku dělitelná jen jedničkou nebo sebou samými, a jako taková tedy odsouzena k samotě. Dojde-li k setkání dvou prvočísel a na jejich snahu sloučit se, výsledek je přinejmenším nepředvídatelný. Na této matematicko-filozofické premise je založen román Osamělost prvočísel šestadvacetiletého italského fyzika Paola Giordana, vydaný v roce 2008.) (19:00)
12.1. – Městská knihovna – Jan Pavel II. – Hledal jsem vás (režie: Jaroslaw Szmidt, Pol., 2011, 90 min. Dokument) (Nový polský dokumentární film věnovaný Janu Pavlu II. nazvaný „Jan Pavel II. - hledal jsem vás“ vznikal čtyři roky. Natáčen byl ve třinácti zemích na čtyřech kontinentech. Vedle unikátních archivních záběrů je film vystavěn na rozhovorech s padesáti osobnostmi vybranými z nejrůznějších prostředí. O polském papeži vyprávějí např. tenorista Placido Domingo, bývalý italský prezident Francesco Cossiga, módní návrhářka Luara Biagiotti, Dalajlama, někdejší vatikánský mluvčí Joaquín Navarro Valls nebo bývalý polský prezident Lech Wałęsa. ) (17:00, 19:00)
9.1. – Světozor – Dokumentární pondělí – Cesta ke spravedlnosti (režie: Steve Palackdharry, USA, 2006, 106 min. Dokument) (Cesta ke spravedlnosti vypráví příběh Howarda Triesta, německého Žida, který v roce 1939 jako šestnáctiletý uprchl z nacistického Německa, vrátil se jako americký voják a poté sloužil jako tlumočník při Norimberském procesu. Stanul tváří v tvář uvězněným nacistickým velitelům, kteří se spolupodíleli na smrti šesti milionů Židů včetně Howardových rodičů, kteří zemřeli v Osvětimi. V roce 1947 si pořídil šestnáctimilimetrovou kameru a natáčel trosky Mnichova. Ve filmu se objeví dosud neznámé dokumenty, fotografie a archivní záběry, většinou z archívu Howarda Triesta, které mapují jeho obtížnou cestu z Mnichova do USA.) (20:45)
Kluby v Česku, potažmo hlavně v Praze:
9.1. – Agharta – Limited Edition (21:00)
10.1. – Agharta – Madfinger (21:00)
11.1. – Agharta – Matej Benko Quintet (21:00)
12.1. – Agharta – Petr Zeman Quintet (21:00)
13.1. – Agharta – Ondřej Kabrna trio (21:00)
14.1. – Agharta – Oční Optika (21:00)
15.1. – Agharta – Michal Gera Band (21:00)
10.1. – Blues sklep – Gipsy night: Trio Romano (21:00)
12.1. – Blues sklep – B5 (21:00)
13.1. – Blues sklep – Petr Kalandra Memory Band (21:00)
14.1. – Blues sklep – Letouni Soumraku (21:00)
9.1. – Jazz Dock – Face of the Bass (22:00)
11.1. – Jazz Dock – Poetic Filharmony (19:00)
12.1. – Jazz Dock – DoMa Ensemble – Marcel Bárta & Dorota Barová (19:00)
12.-13.1. – Jazz Dock – Dan Bárta a Robert Balzar Trio (22:00)
10.1. – Jazz klub Ungelt – Blues Bond (21:15)
11.1. – Jazz klub Ungelt – Lukáš Martínek Private Earthquake (21:15)
12.1. – Jazz klub Ungelt – Marcel Flemr Threesome (21:15)
13.-14.1. – Jazz klub Ungelt – Luboš Andršt Blues Band (21:15)
10.1. – Jazzboat – Eva Emingerová Quartet (20:30)
11.1. – Jazzboat – Jana Koubková Quartet (20:30)
12.1. – Jazzboat – Stan the man (20:30)
13.1. – Jazzboat – Petr Kroutil Band (20:30)
15.1. – Jazzboat – Franta Kop Quartet (20:30)
7.-8.1. – Jazzboat – Miriam Bayle Band (20:30)
10.1. – Reduta – František Kop Quartet (21:30)
12.1. – Reduta – Ivan Audes Trio (21:30)
13.1. – Reduta – Traditional Jazz Studio (21:30)
14.1. – Reduta – Justin Echols Quartet (21:30)
15.1. – Reduta – Magnum Jazz Big Band (21:30)
14.1. – Stará Pekárna, Brno – Bluesquare (20:00)
Kluby - cizina:
12.-13.1. – Blue Note Tokyo, Japonsko – Manu Katche (19:00, 21:30)
10.-11.1. – Blue Note New York, USA – McCoy Tyner Quartet (20:00, 22:30)
15.1. – Twins Jazz, Washington, USA – Aaron Seeber Quartet (20:00, 22:00)
9.-10.1. – Ronnie Scott´s Jazz Club, Londýn, VB – Houston Person (18:00)
Tanec a experimentální divadlo:
11.-12.1. – Divadlo Ponec – Muži (Jak si v dnešní době žijí muži? Není toho na ně někdy moc?) (20:00)
14.1. – Divadlo Ponec – Arktický Robinson, aneb neuvěřitelná putování Jana Eskymo Welzla (Cesta za svým snem až na konec světa.) (15:00)
11.1. – Roxy/NoD – Dramatická a Literární Akademie v NoDu (Zajímá tě kouzlo projevu, pohybu a komunikace vůbec?) (16:00)
Divadla:
Divadlo F. X. Šaldy v Liberci napodruhé získalo povolení uvést inscenaci amerického dramatika Edwarda Albeeho Koza aneb Kdo je Sylvie? Premiéra by se měla uskutečnit 13. Nebo 17. ledna (prozatím může divadlo odehrát předpremiéru). Edward Albee letos oslaví 84. Narozeniny.
9.1. - ABC – Leo Rosten: Pan Kaplan má třídu rád (režie: Miroslav Hanuš) (Příběh o zdolávání neuvěřitelných zákrut cizího jazyka ve třídě plné lidí, kteří už dávno překročili školní léta.) (19:00)
11.1. – ABC – Zdeněk Jirotka, Martin Vačkář, Ondřej Havelka: Saturnin (režie: Ondřej Havelka) (Hudební féerie na motivy slavného humoristického románu Zdeňka Jirotky vypráví o sluhovi, který způsobí v poklidném životě svého zaměstnavatele řadu překvapivých zvratů.) (19:00)
14.1. – ABC – Willy Russell: Shirley Valentine (režie: Zdeněk Kaloč) (One woman show Simony Stašové. Shirley Valentine je jméno dívky, kterou ta současná, čtyřicetiletá matka rodiny a manželka počestného občana, už dávno není. Odjede na dovolenou do míst, kde se pěstuje vinná réva a tam začíná nový život…) (19:00)
13.1. – Činoherní klub – Martin McDonagh: Pan Polštář (režie: Ondřej Sokol) („Vždycky mám rád temný příběh, který je zdánlivě bez srdce, ale kde srdce je, pravda tak malé a dobře schované, jak to jen jde. A postavy, ty mě zajímají opravdu hrozně.“ Martin McDonagh) (19:30)
14.1. – Činoherní klub – Yasmina Reza: Bůh masakru (režie: Ondřej Sokol) (Jsme lidé kultury, rozumu, anebo jsme jen bezmocné individuální oběti svých pudů? Hra, během níž se bortí očekávané stereotypy chování: do lehkosti konverzační frašky čím dál víc prosakuje podvědomí aktérů a před námi se odkrývají tajené animozity života v páru, faleš leckterých kulturních a morálních klišé i dravčí podstata existenčního boje.) (19:30)
11.1. – Divadlo Bez zábradlí – Milan Kundera: Jakub a jeho pán (režie: Ivan Rajmont) )( Vtipná, hravá, moudrá komedie, jízlivá variace na Diderotův román Jakub Fatalista. Setkání dvou epoch, dvou žánrů, dvou autorů, nezapomenutelného sluhy Jakuba a jeho pána. Příběh o přátelství, lásce, zradě a také o cestě. Putování za tím, kdo jsme a co určuje naše kroky.) (19:00)
12.1. – Divadlo Bez zábradlí – Sébastien Thiéry: Indická Banka (režie: Karel Heřmánek) (Alain Kraft, realitní makléř, si chce ve své bance vyzvednout peníze. Dozvídá se, že banka byla odkoupena indickou společností Bank of India, a že jeho účty jsou zablokovány v Dillí. Kafkovská komedie na půdorysu absurdní francouzské grotesky skvěle rozvádí původní nevinnou zápletku a dohání hlavní postavu téměř k šílenství.) (19:00)
13.1. – Divadlo Bez zábradlí – Bernard Slade: Každý rok ve stejnou dobu (režie: Jiří Menzel) (Osudové setkání dvou lidí, on ženatý, ona vdaná. Rozpětí pětadvaceti let, v němž se mění chování, oblečení i názory obou protagonistů, tvoří kalendář událostí a nálad, které zmítaly v rozmezí 1951 až 1975 americkou společností.) (19:00)
14.1. – Divadlo Bez zábradlí – Alan Ayckbourn: Kdes to byl(d) v noci? (Situační komedie z pera úspěšného současného britského dramatika Alana Ayckbourna o tom, že odpověď na otázku "Kdes to byl(a) v noci?" může být za jistých okolností v manželství jedna z nejtěžších.) (19:00)
13.1. – Divadlo Komedie – Petr Handke: Podzemní blues (režie: Dušan D. Pařízek) (Společnost uživatelů městské hromadné dopravy si cestu útrobami džungle velkoměsta krátí čtením, tlacháním, civěním.) (20:00)
10.1. – Divadlo na Vinohradech – Oscar Wilde: Ideální manžel (režie: Jana Kališová) (Hlavní postavou je Lord Arthr Goring, vtipný a obratný glosátor světa "duchaprázdných krasavců", společenské smetánky, která ho obklopuje a na které je svým společenským postavením víceméně závislý. Přestože on sám je okolím vnímán jako ohromně zábavný a duchaplný společník, velice jasně si uvědomuje přetvářku a omezenost postojů i chování lidí, kteří svět intikánů a intrikaření tvoří.Wilde měl neobyčejný talent a nevšední schopnost obratně rozvíjet komediální situace, které navíc naplňuje osobitým, nezaměnitelným humorem, v případě Ideálního manžela velice ironickým až sarkastickým.) (19:00)
13.1. – Divadlo Na zábradlí – PREMIÉRA – Václav Havel: Asanace (19:00)

viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš