Helča mi napsala, že se přihlásila na brisbanskej půlmaraton. Ta se má, závidím jí, že si poběží kolem řeky Brisbane, kterou už docela důvěrně známe z několika návštěv. Brisbane je velmi sympatické město, Skoro všichni tu běhají. Když jsme tam byli poprvé, bylo to to první, co nás trklo do očí. Všude skoro všichni někam běželi. Pomaličku, rychle, zpoceně a funivě, krásně a lehounce. Všechny druhy běhů, na který si vzpomenete. Někteří třímají všelijaké krabičky, které jim měří tep a dechovou frekvenci a spálený kalorie i počet kapek potu a věřím, že i průměr kapiček. Běží baculatí i anorektici. Sympatické město. Bylo zrovna odpoledne. Někteří si odběhli od rozdělané práce. A pak jdou zase pracovat. Prý je to v poledne ještě hustější. Mně se to moc líbilo.

Kolem této krásné řeky poběží Helča svůj poloviční maraton.

Zde u zdi fňuků v Brisbane ještě Helča netuší, že za tři čtvrtě roku kolem poběží.

O rok později jsem to sledoval pozorněji, ale žádná zvláštní změna nenastala, podél řeky Brisbane ve městě Brisbane běhají Brisbaňané sem a tam. Holky krásný i škaredý. Běžet po nábřeží řeky Brisbane je sympatické. Tohle všecko mi prolítlo hlavou, když mi Helča práskla, že se přihlásila na ten půlmaraton.

Podél nábřeží řeky Brisbane furt někdo běhá. Tahle fotka je tak trošku vzácností, protože si to podařilo vyfotit bez běžců, což je téměř nemožné.

V hlavě se mi narodila taková drzá myšlenka, ale ještě nebyla vyřčená. A v tom se od Honzíka z Irska dozvídám, že se taky přihlásil - na irskej půlmaraton. A myšlenka se dovyloupla. Já poběžím s nimi. Se svejma dětma si zaběhnu ten jejich půlmaraton. S Helčou půlku a s Honzou druhou. Začnu se na to těšit jako malej kluk. Helča běží 18. března a Honza 1. dubna. Paráda. No a teď jsem to měl vymyšlené tak, že se budou ty naše příběhy hezky prolínat mezi sebou, to Helenino půlmaratoní povídání s tím mým, ale přišlo mi líto čtenářů, že by se na mě mohli naprdnout, že to je nepřehledný. tak jsem pak zase vymyslel, že vlevo bude sloupeček s Helčou a vpravo ten můj, ale to jsem si zkusil a výsledek byl taky debilní. A nepřehlednej. No a tak jsem zůstal u klasiky. Dávám přednost, a rád, dámě. Jednak běží rychleji než já a tak....

Kousek brisbanské univerzity, odkud vybíhá při svým půlmaratonu Helča

Twilight Half Marathon v Brisbane

Je tomu už pěkný pátek, co jsem propadla podivné vášni. K mé nové droze mě přivedla místní obvodní doktorka Ann. Nikdy bych nečekala, ze toto muže potkat zrovna mě, člověka pohodlného a veskrze na pohyb líného, ale stalo se. Propadla jsem běhání. A aby to nebylo tak úplné jednoduché, propadla jsem běhání na delší tratě. Moje tělo, jak jsem již řekla, tělo člověka líného, se nejprve ze všech sil braní a mozek mi vysílá do svalu signál – STOP – STOP – CO TO DĚLÁŠ... Ale když mozek přelstím a neposlouchám ho, tak asi po 6 km se všechno přestane bouřit a tělo se poddá jakési rytmické odevzdanosti. Myšlenky se odpoutají a začnou bloumat v zákoutích, která jsou neuvěřitelné zajímavá, všechno je najednou ostré, jasné, rychle, jednoduché a srozumitelné. Svoji vášeň jsem zaštítila loni během svého prvního půlmaratonu v Gold Coast. Povídání o tomto běhu je dohledatelný na praseti. Ani se nesešel rok s rokem a naskytla se další příležitost běžet další půlmaraton. Tentokrát v Brisbane, a tento půlmaraton je trošku jiný v tom, že se běží večer. Jmenuje se TWILIGHT HALF MARATHON – čili PŮLMARATON ZA SOUMRAKU.

Myšlenka se mi moc líbila, protože moje tělo funguje mnohem líp večer, než brzo ráno, kdy se většina závodu obvykle běhává. Sešlo se nás z Evans Head 6 bab, co jsme se rozhodly se zúčastnit. Vyrazily jsme o den dřív a udělaly jsme si holčičí víkend bez děti. Katie má velký vůz, tak nás všechny naložila, zapla si GPS a holky z vesnice vyrazily do velkoměsta.... Přišly jsme na zajímavý úkaz. V Brisbane v centru, kde jsou vysoké budovy a když je mírné zataženo, se GPS zblázní a přestane fungovat. Ověřeno třikrát, tak až pojedete do Brisbane, doporučuju krom GPS zakoupit ještě I mapu. A to nejlépe to nejnovější vydáni, stále, jak houby po dešti, vznikají další a další obchvaty a nové tahy – o tom bychom mohli vyprávět, zvláště při cestě na letiště, kde letadla nečekají.... Ale o tom jsme také už psali v některém z minulých čísel...

Holčičí víkend v Brisbane začal vyzvednutím startovních čísel a pro mě zakoupením nových běhacích bot. Své staré holčičí růžové jsou chuděry už úplné oběhané a jsou celé nakřivo. Teď mám klučičí modré a tak si každé ráno můžu vybrat, jestli půjdu běhat jako běhna = oběhaná holka, nebo z gruntu nový kluk. Odpoledne začalo pršet a foukat vítr a obého stále přibývalo. Večer jsme šly na MELBOURNE COMEDY FESTIVAL do jakési zvláštní budovy v části Brisbane NEW FARM. Původní plán byl, jet lodí – Brisbane totiž protéká řeka a po ní plují loďě tak jako po silnici autobus. Za lístek vás doveze tam, kam potřebujete. Ale intenzita deště vystoupala do takových výšin, že jsme zbaběle zavolaly taxíka. A i těch 10 vteřin z hotelu do taxíku stačilo na totální promočení. Vystupující komik mě velice mile překvapil, chlapík kolem 30ti let, docela chytrý humor a na jevišti se pohyboval s takovou lehkosti, až člověku srdce plesalo.

Tajně jsem si říkala, na co se vymluvím, když bude takhle strašně pršet i při tom závodu. To se přece skoro nedá zvládnout, běžet 2 hodiny v takové slotě. Ale pak jsem toho raději nechala, ráno moudřejší večera.

A ono vskutku. Ráno na nás zpoza mraku sem tam vykouklo sluníčko a bylo čím dál drzejší a odpoledne už svítilo provokatérsky i par minut v celku. Dopoledne holky přepadlo nákupní šílenství. Šly jsme do města a holky prolézaly obchody horem dolem. Běhala jsem za nimi jako pudlík, nakoukla tuhle a tamhle, patníky jsem ale neznačkovala. Třeba až příště. Blížil se večer a některé z náw přepadla předstartovní tréma. Kim chtěla zaběhnout svůj osobní rekord a zdolat hranici 1hod 50 min. Já jsem měla cíle mnohem víc přízemní. Chtěla jsem doběhnout a chtěla jsem, aby se mi to líbilo.

Kim chce porazit svůj osobní rekord 1h 50 min.

Cesta na start byla trochu adrenalinová, přestala nám zase fungovat GPS a mapa nám odpočívala v kuchyni na stole. Pak jsme ale společnými silami nějak trefily na místo určeníi. Vyskočit z auta, zavázat tkaničky, připnout číslo, zastrčit si do boty startovní čip a hurá na start. Ještě by to chtělo záchod, ale fronta je tak šíleně veliká, že to vypadá na připočůrání kalhot. Našli jsme ještě jeden zastrčeny záchůdek a ten nás zachránil.

Všechno se pak odehrávalo strašně rychle. Ani se člověk neotočil a už se startovalo. Běžela necelá dvoutisícovka závodníku a to jsou pak starty docela legrační. Zazní vystřel a nic se neděje. První závodníci sice vyběhnou, ale než se dá do pohybu celá masa, tak člověk nejprve jde chůzí starce s holí a teprve po chvíli se to všechno rozhýbe. Vybíhám, hledám skulinky, prostor mezi běžci a sunu se strécovským tempem vpřed. Myslela jsem si, že běžet v takové mase lidi musí být pěkný opruz, ale kupodivu i v takové mase je běžení pořád velice soukromá záležitost. Po chvíli člověk přestane vnímat těla, která vedle něho poskakují, a vnímá jenom sebe sama a přírodu kolem sebe. Závod začal u brisbanské univerzity a běželo se kolem řeky, pak přes most, kde rezonovalo lidské dupání tak, že to bylo jako banda černoušků hrajících na perkuse. Věřím, že ti dobří běžci nedupou, ale ti byli daleko přede mnou a tak to nemohu s jistotou potvrdit. Pak se trasa stočila trochu brutálně a sarkasticky kolem hřbitova a to už byl asi tak čtvrtý kilometr a někteří lidé začínali funět. Mně se běželo náramné lehce, žádné zabijácké tempo, jen tak, co noha nohu mine. Každé dva kilometry byly stánky s vodou. Vymyslela jsem, jak se napít při běhu tak, aby člověku nenatekla voda do nosu. Schválně si to vyzkoušejte, běžet a u toho se napít vody z plastového kalíšku. To je úkol skoro na univerzitní vzdělaní. Není to žádná sranda. Po dalších 3 km se běželo kolem stejného hřbitova ale z druhé strany. Nevím, jestli si někdo udělal ze závodníků drsnou srandu, ale pravě u tohoto hřbitova po dalších 10 km zkolabovala jedna běžkyně a byla odvezena sanitkou do nemocnice, snad to přežila. Cestička šla najednou docela do kopce a znova přes ten samý most, jen druhou stranou zpět. To byl asi osmý kilometr a stále se mi běželo krásně. Pusu jsem měla rozšklebenou od ucha k uchu a strécovským tempem co noha nohu mine jsem dupala přes most. To zrovna zapadalo sluníčko za řeku a já jsem začala litovat, ze jsem si nevzala foťák. Fotím si obrázky jen tak naprázdno do hlavy. Pak pár kiláčků parčíkem a tady se to stalo. Najednou mě předběhl funící japončík – úplný Haruki Murakami. Chcete vědět proč? Přečtete si jeho knihu "O čem mluvím, když mluvím o běhání". Nohy jak osvalený hřebec, věk hodně přes padesát, vlasy bíle prorostlé. Šup, a byl pryč. A to už se blíží půlka závodu, člověk musel proběhnout pod takovou brankou, kde se mu načetl mezičas.

Začala být docela tma a čekal nás ten stejný okruh. Těším se, až poběžím jednou závod, kde se trasa neopakuje a nevrací. Další 3 kiláčky. Cítím, jak mi nové klučičí botky vyrábějí holčičí puchýřky majestátního rozměru. Ale co, už jen 8 km, to se nějak poddá. Stále se mi běží hladce a úsměvně. Občas předběhnu nějakého ufuněnce, občas někdo předběhne mě (a asi si říká, ta ale funí....) Další 3 km, už je tma jako v pytli a je to nádhera. A najednou předbíhám toho japončíka, co mi připomněl Murakamiho. Trochu belhá, funí ještě víc, a z obličeje mu prýští pot snad z každého póru. Mám chuť si ho naložit na záda a donést ho do cíle, ale pak si to rozmyslím a věřím, že to zvládne sám. Míjím po cestě dalšího odpadlíka. Někdo vyčerpáním ztratil vědomi a sanitka měla další výjezd. Na 18 km se cesta najednou zase nějak vztyčila a tentokrát mně ten kopec dal teda pěkně zabrat. Po rovině se mi stále běželo lehoučce, ale jakmile se cesta začala zvedat, nohy jako by předstíraly únavu. Pak se cesta zase narovnala a všechno se zase vrátilo do veselých kolejích. Myšlenky mi putovaly po hvězdnaté obloze mé hlavy, papoušci vřeštěli jako pominutí a cikády cikaly jako by běžely ten půlmaraton s námi. Posledních pár kiláčku se cesta vinula zase parkem a trasa končila ve sportovním areálu. Po dvou hodinách běhu ve tmě to bylo docela nelidské vběhnout pod silné zářivky a do cíle doběhnout po oválu na antuce jako při nějaké olympiádě. Proběhnout cílovou rovinku a je to. To je celé? Zvláštní, ještě by mi nohy klidné běžely o kus dál.... Kdyby někdo nenápadně posunoval cíl, tak bych si toho snad možná ani nevšimla.....

Čas 2 hod 10 min, pocit blaha, naplnění a čiré radosti z pohybu. Za 3 měsíce poběžím na Gold Coast další půlmaraton, je to bezva. Jsem chycena do tenat.
Druhy den po běhu jsem měla nohy jak dva dřevené špalky a tiše (i hlasitě) jsem si přála bydlet v přízemním domečku. Schody byly nejhorší. Dnes už jsem jako rybička, dnes už mi šlo i běhání. Ráno po pláži 10 km a hned má člověk našlápnuto na krásný den.

Počernickej soukromej půlmaratonek

Máme to s Helčou parádně vymyšlené, ona běží v půl sedmé večer, časovej rozdíl mezi náma určuje, že musím vyběhnout v půl deváté ráno. To je pohodička, to stihnu klidně i oběd, pokud nezahynu. Původně jsem totiž chtěl běžet jen půlku půlmaratonu s Helčou a pak za 14 dní půlku půlmaratonu s Honzou a tak bych měl celej půlmaraton taky odběhnutej, ale nějak mi to nedalo, protože kdysi dávno za mlada jsem běžel párkrát celej maraton, tak proč bych měl být sračka a neuběhnout bez zvláštního tréningu celej půmaraton. Sedl jsem si v sobotu ke googlí mapě a naplánoval okruh po okolních vesničkách tak rafinovaně, abych mohl na některých místech zbaběle odpískat své plány a dojet domů vlakem. Ale znám se a tuším, že raději duši vypustím, než bych to vzdal.

Už je mi jasný, že poběžím to samé co Helča. A protože mám ze sportování v mládí dorasované a opravované koleno, musím sem tam přejít z běhu na pár desítek metrů do chůze, protože noha za minutu vychladne a tak furt dokola, tak si raději přidávám trestné kilometry, aby to bylo spravedlivé. Celkový okruh čítá 24 kiláčků. Vybíhám na čas, odstartoval jsem se se sám strécovským "Včil!" Hned na začátku se musím probrodit blátem, ale je to jen asi 500 metrů, tak o nic nejde, Běžím lesem a po prvních kilometrech zjišťuju, že se usmívám jak jelito a je mi ironicky vesele. První setkání se psy na louce dopadlo dobře, jsou to štěňata a kdyby mě chtěla sežrat, musel by jim jejich páníček pomoct s porcováním. Další, už velikánský pes je vzorně poslušný a na páníčkovo syknutí se mu přiřadí k noze a mineme se bez konfliktu. Pak mě předbíhá dvojice perfektně oblečených navoněných nedělních běžců. Ten jeden běží hezky, ten druhej vypadá, že chcípne, ale přesto mě hravě předbíhá. Nevadí mi to, nejsem soutěživý typ.

Stejně jsem ho po pár stech metrech přistihl, jak sedí na lavičce a je mu zle. Ale pak se na mě usměje štěstí, předbíhá mě holka, o které sice nevím, jestli je hezká, ale má krásnej zadek. Neběží o moc rychleji než já, tak trošku přidám a běžím vilně za ní a očumuju jí prdel. Běžení mě baví ještě víc a les voní. Moje radost netrvá dlouho, holka zahne a je po prdeli, moje cesta vede totiž rovně do Klánovic. Pak už žádný holky, žádní běžci, sluníčko svítí, mám mokrou hlavu a povídám si polohlasně kraviny. Vyfotím se u cedule a běžím do Šestajovic, vyfotím se u cedule a mé kroky míří do Jiren. Jirny nejsou moc hezké, ale teď v neděli dopoledne jsou příjemně vylidněné. Vyfotit u cedule, pak ještě u zrcadla. Probíhám celé Jirny a pěšinka mě zavede až do Nových Jiren. Do Úval to je ještě asi 7 kilometrů a tam, usmívám se pod fousy, tam jede vlak, tam bych to mohl odpískat. Běží se mi příjemně. V Nových Jirnech není sice hřbitov, jako to měla Helča zhruba ve stejnou dobu, ale je tam kamenictví, které pro hřbitovy vyrábí nábytek z kamene.

Nu co, kdybych tu zcepeněl, tak mi hned můžou dát nějakej ten kámen na rov. Vyfotit jako důkaz. Horoušánky, Horoušany, nebo naopak? To je jedno, stejně všecky okolní vesničky kolem Prahy expandujou a propojujou se. Běží se mi hezky, potkávám jen jednu běžkyni v teplákách s třemi pruhy Adidas a příjemně navoněnou. Pozdravíme se nenápadně hejbnutím prstů u ruky. Třeba se to tak mezi běžci dělá, myslím si, a a běžím dál. Olina mě vybavila na cestu tyčinkama Deli, o které jsem si řekl, protože jsem chtěl být zodpovědný. Já na to jídlo a pití při běhání a ježdění na kole moc nejsem, ale přece jenom chci uběhnout 24 kiláčků, tak bych něco sežrat měl.

Mám ty tyčinky dvě. Hodná Olina mi je koupila den před tím na nádraží, každou jinou. První, kterou jsem vyndal z baťůžku je zelená pistáciová. Přiznávám si, že je hnusná, lepí se mi v hubě a blbě polyká. Měl jsem se na to vyprdnout, ale vyplivnout to už nejde. Mám dokonce, protože si to Olina přála, i malou petku s vodou. Asi čtvrt litra. Té se během svýho "závodu" ani nedotknu. Tenhle úsek mez Horoušanama a Úvalama mě moc nebaví, protože musím běžet po silnici a jezdí docela dost aut.

Nábytek pro hřbitovy.

Běží se mi dobře, jen začínám cítit únavu v nohách. Úvaly. Hned za mostem to zalomím doleva, přeskáču přes koleje a chvíli běžím okrajem městečka. Vnořím se do lesa. Je to prý les, kde běhávali Kopčem s Veverčákem za dob Lovců mamutů, jak o tom psal Eduard Štorch. Nepřipadá mi to pralesné. A zde konečně přichází má chvíle, fyzická krize. Nohy mě bolí, nechce se mi běžet, ale s překvapením zjišťuju, že mysl to nebere nijak tragicky, je veselá a ironická. Hlava tělu říká: "Vidíš to ty blbečku, a už nemůžeš a seš v prdeli." Dokonce mám pocit, že z toho má sviňa radost. A tak si schizofrenně povídá má veselá mysl s unaveným tělem. Je to poprvé, kdy si uvědomuji oddělení mysli od těla. Jakoby k sobě nepatřily. Je to pro mě novinka a tak to během trapného klusání zkouším analyzovat. Je to fakt zajímavý jev a mám z něho velikánskou radost. Už teď to stálo všecko za to.

Běžím podél kolejí, doporučujou mi rychlosti, o kterých se mi ani nesní.

Dumám nad tím, proč už se odněkud nevynoří Kopčem s oštěpem a nezapíchne mě. Aspoň bych se fyzicky netrápil. Ale Kopčem je schovaný a na dědka sere. Vlevo bažina a smrad vpravo les a vůně. Nebaví mě to a a baví zároveň, je to docela úchylnej stav. Trvá celých pět kilometrů. Když vidím klánovické domečky. krize se nenápadně vytratí. Přeběhnu přes nástupiště v Klánovicích, opatrně přeskáču zase koleje a běžím k Běchovicím. Už jen 4 kiláčky a budu doma. Dostávám hlad a mám i žízeň. V boční uličce stojí velký černý pes. Nemám na něho náladu, tak měním trasu, bude to o trošku delší, ale to neva. Proběhnu klánovickým lesem směrem k výzkumáku v Běchovicích. Cestička mě vede přímo do chřtánu divnýho velkýho flekatýho psa, který tu pobíhá lesem a nikde nevidím jeho blbýho páníčka.

Zvoní mi mobil. To se starostlivá Olina ujišťuje, jestli ještě žiju a maskuje to slovy, jestli už má začít roztápět pod náhrobním kamenem a začít připravovat oběd. (My máme totiž na zahradě z podobného kamenictví, jako o kolo kterého jsem před pár kilometry běžel, kus španělského černého mramoru na náhrobky a grilujeme na něm maso.) Vesele jí sděluju, že už jsem blízko a že jo. Ten pes mě znervózňuje. Nakonec se chovám jako zbabělec a místo k psovi se pustím přímo přes zorané pole. Je to hodně blbej běh. Musím dávat bacha a nohy mám od ornice zasrané jako Kopčem. Bolí mě nohy a jsem veselý. Z brázdy vyskočí dva zajíci. Vzpomenu si na Kamenáče Billa od Dala Stivense, jak běžel lesem, odkopával zajíce z cesty a volal: "Uhněte tomu, kdo umí utíkat." Moc bych si to chtěl taky vyzkoušet, ale ty dva zajíce nejsem schopen dohonit, a nemůžu je odkopnout z cesty. No jo, nejsem Kamenáč Bill a utíkat neumím. Na dalším poli (těch se už nezbavím kvůli tomu blbýmu psovi) vyruším ještě 4 srny, běží a ladně skáčou až pětimetrovými skoky. Závidím jim. Konečně silnice, polňačka, cesta novým parčíkem a dobíhám k domovu. Mám za sebou 26 kiláčků. Byl to báječnej nápad. Mám obrovskou radost, že jsem to uběhl, že jsem nechcípl a že to nebylo tak strašné trápení, jak jsem si myslel. Běžel jsem v kraťasech a v sandálkách a neudělal si ani jediný puchejř.

Poslední hezký stromy a budu doma.

Na Apríla poběžím ještě s Honzou, ale tam si asi vymyslím zase nějakej jinej trik, ale ještě přesně nevím jaký. Láká mě uběhnout ten půlmaraton ještě jednou, ale jinudy a jinak. Když už vím, že se to dá. Jen ti zkurvení psi. Jo a druhej den mě taky bolely nohy stejně jako Helču. Hlavně po schodech. Helča ale bydlí v prvním patře a my ve čtvrtém podlaží. Aspoň se mi ty nohy rychleji rozcvičily.

A mám to za sebou, ani to nebylo tak hrozný

Žádnej puchejř, jen ornice a odřeniny od ostnatých křovin.

Jen na závěr pár slovíček. Největším nepřítelem osamělých běžců jsou osamělí psi. Dokonce i psi s páníčkama nejsou nic moc, protože když si jdete zaběhat ráno a běžíte po louce, páníčci si zcela oprávněně prohánějí ty svý pejsky bez vodítka a i bez hnusných košíků. Debilní dialog probíhá podle stále stejnýho scénáře. Vzhledem k tomu, že se to opakuje s železnou pravidelností, začínám mít podezření, že v tom má prsty Woody Allen. Pejsánek vybíhá vstříc běžci, ten se zarazí, je přece rozumnej a nechce psa nasrat. To, že se běžec zastavil, vyvolá v majiteli psíka pocit, že musí reagovat a volá. On je hodnej, on nic nedělá. Pes štěká jako blbej, cení zuby, někteří ani nevrtí ocasem. V duchu si říkáte: "Nic nedělá, tak kurva, proč cení zuby a doráží?" Pak teprve po vysvětlení se pokouší páníček psa odvolat. A tak je najednou na louce jeden podělanej běžec, jeden uštěkanej pes a bezmocnej páníček (panička) beznadějně řvoucí na svého nicnedělajícího pejska. A vám dojde, že opravdu ten pes nic nedělá... tedy pokud jde o poslouchání páníčka.

Tento obrázek je taky z loňského Brisbane, objevil jsem ho na dlažbě nočního města.