e-mail

Nýznerovské
(vodopády)

 

Je 21. srpna, chci psát o jednom výletě, ale moc mi to nejde, protože mi to hlavou lítá sem a tam, a připomínám si, za co všecko vděčíme komoušům a ruku v ruce rusákům. Opatrnej pokus s názvem socialismus s lidskou tváří se tvářil, že jde o svobodu, ale nešlo. Vyšlo pár knížek, natočilo se pár filmů a cenzura jen číhala, stoupy nemlely, Pražské jaro. I tenhle téměř bezzubej vzdor rusáci zadrtili do asfaltu tankama. Aby byla nerozbornost socialistickýho tábora papírově potvrzená, zahnali k nám i ty ostatní z Varšavské smlouvy. Zvací dopis byl sice vlastizrádnej, ale nedůležitej, přijeli by i bez pozvání. Za vlastizradu jsme nikdy nikoho neodsoudili, se vším jsme se smířili a nechali se tupě znormalizovat. Morální škody byly a stále jsou nedozírné. Zásadní změna přišla až v roce 1989. Nic si nenamlouvejme, zase se chceme, tentokrát ale dobrovolně, vzdát své svobody. Stačí jen maličko - nejít na podzim volit.

Tak, a teď k tomu původnímu tématu. Když už nám nevyšel ten objevovací čundr po Šumavě, odjeli jsme znova do Ostružné, kde nemusela Olina po čtyřech do malýho stanu, a že jako teda budeme objevovat stokrát tisíckrát objevené krásy Jesenicka. Plán byl takovej, že si dáme znova, jak říkala Roušovna, dokud ještě můžem chodit, Nýznerovské vodopády. Nikdo si sice už přesně nepamatujeme, kdy jsme tam byli naposledy. Myslím tím rok, ale pamatujeme si samotný výlet. Já sám za sebe si vzpomínám, že jednou jsem tam byl s Roušovnou, jednou sám a na kole, pak s rodiči jako malej pagátl. Olina si vzpomíná, že tam byla jednou se mnou a jednou s Blankou. No a Dana, ta si zase vzpomíná, že jsme tam byli jako rodinka, když nám bylo asi tak kolem dvanácti plus mínus dva roky, a byl s náma i náš pes Black. Dana úplně přesně popisovala, jak Black už nemohl, jak se kácel a tvářil se mrtvolově na rozpálenej asfalt a jak jsme ho nosili v náruči do potoka, abysme ho zchladili. I mně se trochu tahle scénka vybavuje, ale Dana ji pak propojila i s návštěvou zatopenýho lomu ve Skorošicích, což si zase nepamatuju já. Teda jo, pamatuju, ale jako jinou cestu a jinej výlet. No nic. Tenhle informační zmatek jsme si již dávno vyřešili tím, že nemáme stejné rodiče, a pak už nevznikají spory.

V minulém čísle jsem prozradil, že jsem začal znovu sbírat motýly, ale již jen foťákem. S překvapením zjišťuju, že sbírat motýly mobilem nebo zrcadlovkou je mnohdy daleko složitější než síťkou na tyčce. Když pobíháte po louce s mobilem v ruce, skláníte se ke kytce, protože na ní sedí bělásek, vypadáte z cesty jako naprostej kretén. Kromě toho si motýli velmi rychle uvědomí, že nejste žádní hadi a oni myši, tak vám nepostojí, neposedí, nepočkají. Jako jo, počkají, ale jen do okamžiku, kdy se přiblížíte s foťákem, pak kopnou do vrtule a jsou v prdeli. Jedno z řešení by mohlo být, sbírat fotky mrtvejch motejlů.

Cestu jsme plánovali s Roušovnou, ale byla to ona, kdo nakonec rozhodl, že půjdeme přes Petříkov a Magistrálou co nejkratší a nejprudší cestou na Smrk, kde si dáme koláč.

Dana se sice začala trochu cukat, že teda s náma nepůjde, protože to je moc do kopce a moc daleko, ale šla. A jako obvykle rychle a vepředu.

Kolem potoka Branné.

Kolem jeho malých vodopádků, které jsme zneužívali jako tréninkové na ty velké Nýznerovské.

Těsně před Smrkem se na mou sběratelskou vášeň usmálo štěstí a já si ulovil do sbírky motýla, kterého nezná ani strejda Google. Pojmenoval jsem ho pracovně Holkytričko modrý očko - kvůli očím té holky. Latinsky nevím.

První meta zdolána. Sedíme pod Smrkem, vybalujeme z pytlíků koláče koupené u pana Bubely. Jsou dvojího druhu, jedněm říká opium a těm druhým veselé. Makové a nebo tvarohovo marmeládové. Jsou dobré, ale hnusně zalepí prsty a mně je pak líto Nikona při focení.

Potkali jsme se tam se dvěma pány. Vypadali, že jsou si velmi blízcí a že ten výlet je jejich soukromé Prague Pride. Byli fajn a my jsme jen obdivně čuměli, kolik kilometrů ještě mají před sebou, ale přiznali se, že kus jedou i autobusem, a kdyby jim ujel, tak stopem.

My jsme se vybelhali na cestu taky. Olina i já máme takovou dobrou fintu, že když sedíme, tak nám ztuhnou achilovky a pak se belháme pár metrů jako naprcané bělice. Hezký je, že to máme oba, takže se sobě může posmívat recipročně.

Není to s těma motejlama fakt moc jednoduchý, tak jsem se rozhodl, že přihodím i můry. Denní můry. Noční zatím ne. Denní motýly docela znám, ale o můrách vím prd, tak by to mohlo být motorem pro rozšíření "vědomostí".

Okáč horský - pravděpodobně sameček.

U téhle fotky jsem si uvědomil, že sbírat motýly jen jako pixely v sobě skrývá i akční dimenzi, kterou při klasickém vražedném sběru nezískáte. Zde totiž na sedícího okáče nalétá stíhačka vosky nebo nějakýho čmeláčka. O těchto potvorách vím taky hovnajs. Motejl na fotce je moje oblíbená babočka bílé C...

...která se kromě toho profláklýho C na rubu vyznačuje i odvážným vykrojením křídel.

Okáč horský se čmeláčkem zaletěli na kalíšek.

Smrk je hora, která už nepatří do Hrubého Jeseníku, ale do Rychlebských hor. A je jeho nejvyšší horou. Okolní lesy mají trošku jiný charakter než lesy Hrubého Jeseníku, ale mně se líbí všecky lesy.

Cesta vede malinkou, zato velmi prudkou stezkou a celou cestu nás provází Stříbrný potok.

Cesta pěšinkou skončila a dále nás už čeká jen lesní asfaltka. Taky pěkná.

Po cestě se nám vnutil dramatický příběh jednoho dravce. Kdoví, kdo ho sežral.

Lesy jsou tu sem tam ozdobeny skalami.

No a zelená je dobrá vždycky.

První ještě takovej malej vodopádek na Stříbrným potoce.

A tohle už je hlavní vodopád. Ale pozor, tenhle vodopád je velmi často považován za vodopád Nýznerovský, jenže Nýznerovské vodopády jsou ještě trošku níž. Tenhle je hlavní vodopád Stříbrného potoka.

Je čas na druhou svačinku a potom se musíme doškobrtat po asfaltu až do Nýznerova.

Krásná výdřeva mostu.

Skály se za ty roky nudného postávání postupně oblíkají do zelených župánků. Nechtějí barevně přečuhovat.

Barevný focení mě moc nebaví, hledal jsem dlouho důvody a několikrát jsem se je pokoušel i sepsat. Některé traktáty byly tak chytré, jakoby vypadly z péra Coelhovi, ale je docela možné, že by se ta moje barevná nejistota dala vysvětlit jednodušeji. Jsem prostě barvoplachej. Pravdou ale je, že takové jednoduché vysvětlení mi neumožní příliš textově Coelhit.

U chaloupky Pavučinka Dana tvrdila, že Black na tomhle místě už byl skoro mrtvej.

A když mluvila o Blackovi, objevil se mi před očima jeden black beatle. Chvíli jsem sledoval, jak šikovně odloupne kus hovna, kusadlama!!! Jak si ten kousek začíná tvarovat do úhledné kuličky. Vůbec se nenechal vyrušovat mým focením hovna. Musím se přiznat, že tohle zaměstnání bych dělat nemohl a raději bych byl nezaměstnaným. Hovniválem.

Po pár kilometrech se před námi vyzývavě rozvalí pstruží farma se stánkem, ve kterém vám čerstvého pstruha opečou a na tácku přinesou až pod nos a k tomu ryzí pivo z hor. Delikatesa. Čekání jsme si krátili tím, že jsme si ukazovali puchejře. A Dana drze pokládala ty svoje zpocený nohy na stůl. Doma by mě za to oprávněně sprdla. Ale měla štěstí, obsluha byla velmi tolerantní.

Po jídle jdeme dál. Nýznerov je docela rozvláčnej a téměř plynule naváže na Žulovou, místo, odkud by nám měl jet vlak zpátky do Ostružné.

O kapli v Nýznerově jsem se navzdory informačním technologiím dozvěděl úplnej prd.

Nad Žulovou se skromně tyčí malá poutní kaple a o té taky nic nevím a ani jsem u ní nebyl, nebyl čas a nebyla energie. A ujel by nám vlak.

Žulová je obec malířsky zdatná, objevil jsem tu obraz podepsaný samotným Vermeerem. Jan Vermeer van Delft byl významný nizozemský malíř období baroka. Narodil se 31. října 1632 v Delftu, kde jinde, že? A zemřel tamtéž 15. prosince 1675. Jak vidíte na výše podepsaném obraze, baroko se může zdát i stroze moderní a přímočaré. Poněkud známější je jeho obraz Dívka s perlou.

Zákazníkovi kom exní sluzbý.

Žulovou protéká Stříbrný potok a Vidnávka. Zde svou pouť spojí a zvítězí název Vidnávka. Rád stavím v potůčcích, když si jdu někam zaběhat, pyramidky, ale ne takovéto. Snažím se postavit velmi nestabilní věžičky, které většinou po prvním dešti samy od sebe padnou a nikdo se nedozví, že tu stály. Této jalové činnosti se odborně říká Gravity Glue. A je to spíš diagnóza než uměleckej směr. Prý už v televizi brojili proti těmto stavbám kvůli živočichům, ale sám za sebe vás můžu ujistit, že ani jedna z mých staveb nevydržela dýl než pár minut nebo vteřin.

Takové normální skoro nudné žulovské odpoledne.

Olina se ráda ptá, tak se několika lidí zeptá, kde je tu nádraží, a když odpovědi naskládá na sebe v průhledném módu, odpovědi se shodují. A taky že jo, na nádraží jsme dorazili včas. A já si ještě stihl umejt pracky od pečenýho pstruha na dámským hajzlíku, protože na panským umyvadlo nebylo.

Nádraží v Horní Lipové nabízí erotické motivy inspirované písní Brouků Hey Jude.

I nenávist ke vzdělání.

Arciť již jsme opět doma v Ostružné, musíme na pivo. V pátek se bude promítat slavný film Pavla Šturma Z donucení, který se natáčel na Ostružňácku. I casting plnil herecké role místními holywoodskými hvězdami.

Na trávníku ležela ztuhle opuštěná žena.

Další den si dáváme voraz a Olina vaří, smaží a peče ve svých nových hrncích. Odpoledne však už máme zase roupy, tak vyrážíme naučnou stezkou do Branné na trubičky.

Přede mnou prchá modrá žena.

Kolem skal a kapradí do Branné.

Zde se konečně dozvídám krutou pravdu. Všichni mi lhali. Až do teď jsem si myslel, že tohle je indiánek. Alespoň v mé chabé paměti se to pojí s babičkou Karličkou, která mi někdy, ne často a ne pravidelně, koupila toto se slovy, že to je indiánek. Tak ne, vážení, tohleto je špička, indiánek je tlustej a plněnej blbým bílým sněhem, zatímco špička, to je tady TOTO!, je plněná lahodným čokoládovým krémem a žlutým falešným ajrkoňakem. Můj dětský svět se znovu otřásl a zhroutil. Neměl jsem do Brannné vůbec chodit.

Když jsem se z toho poznání oklepal, šli jsme zase zpět a po cestě jsme se důvěrně spřátelili s mladým, ještě ne drzým drozdem.

Bylo vedro k padnutí, tak se holky převlíkly do maskáčů vietkongu s tím, že když už mají tím vedrem padnout, tak ať padnou jako vojáci.

Má oblíbena babočka bílé C jinak.

Jo a po cestě do Branné se Dana stavila u paní Danielové a vysomrovala pár vajíček, která pak v tom vedru vzala na výlet a celou cestu jsme zkoušeli vypočítat, kdy se Daně v batohu vyklubou malý kuřátka.

Dana šla cestou a my s Olinou necestou.

Necestou jsme ještě potkali drzé veverky, ale nedaly se dobře vyfotit. Dělaly si ze mě prdel a fotit do sbírky motýlů veverky je ještě složitější než motýly.

Honem zase na pivo.

Smartphone a smartdog

Přijela kamarádka Helena, tak jsme se jí mohli pochubit dobrým pivem a Dana fotkama.

Z hospody jdeme už za tmy a chtě nechtě musíme konstatovat, že i Ostružná se velice zvetila, a já mám vážné obavy, že v tom má své pracky i ta nenáviděná zlá EU. Ještěže je.

Ve čtvrtek moc úkolů nemáme. Vyfotit prasátka na podlaze, sbalit, zamést, poklidit a odjet domů.

Dana se rozhodla a definitivně končí se svým modrým obdobím. Kdoví, jakou barvu zvolí? A na jak dlouho?

podpis



Dne 19.8.2017 se do rodinnýho klanu narodil další človíček:
Franco Taylor Lhotak (ttd: 20"/6.9 lbs/California/San Jose)

foto: Jiřka

 
Surreálný zrzek hlásí.


Mirákl -Josef Škvorecký: ...padesátiletá sedmdesátnice...


Kreslení zkracuje dlouhou chvíli a prodlužuje život. Určitě i vyhlazuje vrásky odbourává celulitidu a u mužů zvyšuje hladinu testosteronu.
Však to zkuste sami. Kurzy na akademický rok 2017/18 jsou vypsány, určitě si vyberete. Podívejte se, jaká dílka tvoří naši kurzisté a jaká tedy brzy budete tvořit vy. Z velké části přicházejí lidé dříve kreslením nepolíbení. A po nějaké době ...
Co vás čeká?
významné zlepšení vašich kresebných dovedností
klidné, veselé a inspirativní prostředí, noví kamarádi = skvělý koníček
účast na závěrečné výroční výstavě
třídní schůzka
školní výlet
kreslení v plenéru
workshopy, letní krátkokurzy...
Máte-li dotazy, neváhejte se ozvat. Těší se na vás
ing. arch. Helena Hermanová
602 524 200

VE ČTVRTEK PŘED ODJEZDEM
na TdZ pokračoval polom u Klementů. Jirka se rozhodl, že odkryje v podlaze místo, kudy se povede voda.


Přijel Pavel a společně začali vyndávat kýble škváry. Tušila jsem, že to nebude jednoduchý a tak jsem požadovala aspoň zaigelitování skříní.


Toto je díra zvenku do Petřina pokoje.


Jemná černá mlha ze škváry vyráběla téměř nedýchatelné prostředí, větrat se nedalo, protože by se rozšiřovala do dalších obytných prostor.

Pavel byl vybaven ochranným respirátorem, původně bílé barvy, Jerka měl jen kapesník přes hubu, nestihla jsem zdokumentovat.


Škvára je docela přilnavý materiál...

...ale dá se pomocí mýdla a vody z člověka docela dobře odstranit.
Horší je, když si člověk naplánuje, že závěs místo koupelnových dveří bude jako izolace stačit.


Nestačil. Černá vrstvička pokryla všechno, včetně kartáčků na zuby, mýdel a dalších drobných hygienických pomůcek. Jelikož nás nenapadlo zavřít ani dveře na záchod, vypadalo to tam podobně, to jsem už radši ani nefotila.
Ale údajně jsme z nejhoršího venku. Uvidíme.

PŘES VEŠKERÉ KOMPLIKACE SE NÁM PODAŘILO
v pátek před polednem nastoupit do správného vlaku a odjet na Vláru. Velocipédová sekce Klementi (Dada, Jirka, Pavel)+Pavel Juránek vyjela správně naladěna!


Vystoupili jsme ve Slavičíně a respektovali zákaz vstupu na olejiště.


Neodolali jsme zastávce v hostinci, kde jsme se před cca 4 lety potkali se Štefanem a Ejkou Jányovými. Neustále tam čepují pivo z místního pivovaru Hrádek.

Desítečka po dlouhé cestě vlakem jen zašuměla a jelo se dál. Jirka vymyslel krásnou trasu podél řeky.

Další, památeční zastávka. Místní nám poradili, jak trefit vybraný směr a tak jsme se vydali po krásné, i když poněkud kamenité cestě.


Byla sice vzhůru dolů, ale nikdo si nestěžoval. Přijeli jsme do Štítné, kde bylo třeba obnovit óbrovskó silu. Stavili jsme se v hospodě U Jana a tam strávili trochu delší čas, než bylo potřeba. Tetičkám číšnicím nějak trvalo, než nám vystavily účet a tak jsme vyjeli dost pozdě.


Jarka nás telefonicky kontrovala, Jarek to jistil v hospodě a protože Jányovi měli zpoždění, v cíli panovala trošku nervozita. Jarka měla připravenou výbornou kyselicu (pro mě salátek!) a pak jsme společně navštívili čekajícího Jarka v hostinci. Nevrlka byl tentokrát dost nevrlý, nicméně ho to po pár minutách přešlo a všechno bylo jako dřív. Jana Racková dorazila vlakem a stopem (!), Ejka se Štefanem přijeli za tmy. Fotodokumentace z této části zájezdu byla z mé strany hrubě zanedbaná, ale co se dá dělat...

Ráno - nebo spíš dopoledne po snídani začali Štefan s Ejkou cvičením tai-či. Postupně se přidala Jarka i Pavel Juránek, já jsem si to taky chvilku vyzkoušela Časně kolem jedenácté jsme se vydali na slovenskou stranu po břehu Vláry na výlet. Hned po vjezdu na krásnou cyklistickou stezku (na moravské straně ještě není a asi nebude dlouho dokončená) došlo k první a naštěstí jediné závadě na Štefanově velocipédu.

Měl prázdnou pneumatiku, pánové postupně vyzkoušeli pumpičky a zvítězila až ta poslední, Jirkova. Štefan okamžitě vymyslel další titul pro pana Klementa, takže je od této příhody jmenován Vrchním pumpičem TdZ!

Na této ceduli byla upoutávka na CYKLOZRUB. Využila jsem své říditelské pravomoci a nařídila kontrolu této zastávky. Jirka si pamatoval, že jsme tam kdysi byli, já ne. Ale po příjezdu na ono místo (je to zajížďka cca 300 m a stojí za zastávku!) jsem si to místo vybavila.

Díky příjemným strécům cyklistům jsme mohli pořídit i skupinové foto!

To jsou oni. Popovídali nám o různým pěkných místech, která stojí za návštěvu v tomto kraji. Dali si tam klobásku a při hovoru jsme zjistili, že ten den mají najeto už 70 km. Jeli už od 6:00. Zřejmě nemají ponětí o pravidlech TdZ, protože důstojné strécovské tempo by asi nepochopili. Měli v plánu ujet ještě dalších 60 km, což jsme jim samozřejmě nerozmlouvali.

Je tam dobře, pan majitel nám k pivu (mají tam Topvar 10° a Plzeň) donesl na ochutnání klobásku a chleba jako pozornost podniku. Mají tam dokonce i lyžařský vlek a Jirka konstatoval, že svah je slušný!
Pokračování naší cesty bylo inspirováno právě oněmi strýci cyklisty. Pěkně po větru jsme pokračovali do vesnice Horné Srnie, pak do Nemšovej a po stopách někdejší TdZ postupně až do Ranče 13 - tehdy jsme tam měli občerstvovací zastávku.
Tentokrát tam nebyla ani noha, občerstvení tudíž proběhlo z vlastních zdrojů.


Jirka si pamatoval, že v té místnosti za dveřmi byl dřevěný sloup s vyřezaným poprsím (dámským) - tenkrát jsem to určitě fotila. Kontrolou přes sklo bylo zjištěno, že to tak je i teď.

Po zámyslu pojali pánové myšlenku, že by se daly velocipédy vytlačit do kopce po polní-luční cestě, čímž bychom získali převýšení cca 50m a dosáhli možnosti dostat se kratší cestou do vesnice Trenčianská Závada.
Všichni souhlasili. Vytlačením velocipedů nastala příjemná změna pohybu a po šutrovité cestě jsme opravdu dospěli do výše jmenované vesnice. Nekonalo se tam nic zvláštního, ale nastala jízda z kopca, která trvala neuvěřitelně dlouho.

Celou dobu jsem mudrovala, kde jsme mohli nabrat takovou výšku...
Příjezd zpět do Nemšovej už začal poznamenávat začínající, zatím velmi mírný déšť. Spíš rosení. A když jsme zastavili u první hospody, kde čepovali Urpiner 10° v místní pivnici, bylo potřeba ochutnat.


Déšť sílil, proto jsme našli restauraci, kde se i vařilo. Nebylo to nic moc, ale to nejhorší jsme přečkali v suchu!
Zpáteční cesta po stejné cyklostezce probíhala bez komplikací, Pavel Rejža (to je přezdívka, kterou náš potomek vyfasoval od Jarka Nevrlky už dávno) projevil touhu ještě jednou zkontrolovat Cyklozrub. Dostalo se mu říditelského souhlasu a větší část zájezdu opravdu na to místo dojela. Ejka pokračovala sólově do Štěpána a možná dobře udělala, protože za a) uklidnila Jarku, že už jsme na cestě a za b) byla nejdřív v suchu. Pak se za ní vydal Pavel Juránek a Štefan. Trio Klementů se rozhodlo vyčkat, až přestane pršet. I když to vypadalo, že se dočkáme, nestalo se tak.
Začali jsme se tedy za mírného deště sbírat k odjezdu, když v tom za námi přišel pan majitel a donesl závěrečný přípitek v podobě originální, jemné a opravdu vynikající borovičky z místních zdrojů. Povykládal nám o tom, jak to tam chodí, my jsme mu na oplátku dali ochutnat naši višňovou.
Když jsme se loučili, déšť zesílil a tak jsme za posledních ani ne 5 km stihli pěkně promoknout. Nevím jak ostatní, ale já jsem přijela úplně promočená. Ale vůbec mně nebyla zima, zázemí u Jarka a Jarky zafungovalo parádně.
Večer se u Nevrlků zpívalo!


Jarka a nová členka domácnosti Jája.

Pavel (rejža) hrál rovněž s óbrovskó siló! Jana zaznamenávala na chytré mobil.


Jarčina oblíbená póza


Nevrlka nebyl nevrlý!

RÁNO, KDYŽ UŽ VŠICHNI KROMĚ NÁS
odjeli, přijel Jarkův syn Jaroslav.


Potkali jsme se s ním poprvé. Když člověk zavře oči a poslouchá, jak mluví, je to Jarek Nevrlka II., kopie jeho taty, dokonalá!

Jarka potvrzuje!
Domů jsme se vydali před nedělním polednem, přesně ve chvíli, kdy sv. Petr umožnil díru ve vytrvalém zahradnickém dešti. Akorát jsme dojeli do Bylnice, kde čekalo ještě dalších pět cyklistů na vlak. Ale dámy na bylnickém nádraží byly příjemné a dokonce nám s průvodčí dopředu vytelefonovaly, že se do vlaku vejdeme všichni. Na Valašsku to funguje, dobří lidi jsou tam ve velké koncentraci.
Bylo to krásné, Jarko a Jarku, DÍKY!!!

Dada a spol.