Cestou necestou
(Po stopách Bohumila Hrabala)

Vždycky na podzim z partičky vypadne nějaký motiv, někdo se toho ujme a narodí se akce. Tentokrát si to vzal na hrb Míra Švéd, vše připravil, vše domluvil. Naše cesta míří do Kerska. Místa, kde asi docela rád žil a živořil Bohumil Hrabal. Místo, kde se natáčel velmi poetický film Slavnosti sněženek. S Roušovnou jsme se moc těšili. Nejen proto, že jsme byli docela upracovaní za ten týden před tím, ale taky proto, že jsme tu nikdy nebyli. Za nás za oba. Sám za sebe se však musím přiznat, že jsem se tudy několikrát prošmrncl. Poprvé kdysi dávno, když jsem jel na kole z Ostružné domů. A protože jsem tenkrát měl docela dost sil, zahnul jsem ze staré Poděbradské do lesa, který mi připadal jako podle pravítka, a projel jsem se tu lesem sem a tam a pak zase jsem jel domů. Bylo to v době, kdy Hrabal bydlel na své chatě a krmil tam svý kočičky, ale na návštěvě jsem u něho nebyl. A pak někdy po sametu jsem se tu velmi blízko ocitnul, když jsem běžel podél Labe. Podél Labe se totiž běhá moc hezky a pohodlně, protože půda je zde měkká, Labe nesmrdí a je to rovina.

Vyrazili jsme v sobotu brzo ráno na Masaryčku. Slunce se klubalo navzdory předpovědi ven a malovalo na obloze trapně kýčovité motivy.

Těsně před nádražím v Běchovicích jsem objevil světelnou stopu.

Itinerář jsem nečetl příliš pozorně, a tak jsme zase nastoupili i s ostatními do vlaku, který jel tu samou trasu jako ráno do Prahy, ale zpátky. Mohli jsme přistoupit až v Běchovicích, ale to bysme si nekoupili na cestu obloženou housku a teplý kakao z automatu.

Jedeme do Poříčan, kde přestupujeme na žlutej vláček směr Sadská. Olina to tu dobře zná, protože tímhle směrem jezdívá s kolegy ze školy za kolegou důchodcem ze školy na víno a grilovačku.

Poříčanská madona.

Vystupujeme v Třebestovicích, setkáváme se se slánskou sekcí a vyrážíme po stopách Bohumila Hrabala.

Obrovskou výhodou podzimních výletu jsou barvy a vůně. Moje černobílé vidění světa přes hledáček objektivu dostává na podzim děsně na prdel. Uvědomuju si, jak je nemožné ten podzim zaklít do placatýho obrázku. Fotce chybí vůně, fotce chybí třetí rozměr, a jinak zbytečné barvy se na podzim stávají zásadními. Můj svět se otřásá a já cítím fotografickou nejistotu.

Spousta lidí v mém okolí se mi diví, poč se tím tak trápím, vždyť přece barevně umí fotit každej uprděnej chytrej telefon. Jenže...

O to mi vůbec nejde. Cvaknout něco barevně fakt umí každej současnej foťák, ale ... Já to nejen neumím, já o tom zatím neumím ani napsat.

Pár blbejch slovíček by stačilo. Jde mi o to, aby na barevné fotce byl motiv takovej, aby bylo barev co nejmíň. Pokud možno dvě, maximálně tři.

Jdeme lesem, brouzdáme se tempem důchodců, však taky kromě Roušovny všichni už v důchodu jsme. Roušovna by mohla taky, ale ještě pořád musí dělat zástupkyni ředitele školy a pak taky šílenou ředitelku vesmíru, kterou však klidně může dělat i v důchodu. Světe třes se, až na to bude mít víc času.

Asi si sem budu muset někdy jít zaběhat. Je to tu krásný.

Ten kraj mě nutí znovu, kdoví už pokolikáté, otevřít nějakou Hrabalovu knížku, zalistovat si v ní a náhodně z ní pod barevné obrázky opsat pár vět. Čtenáři mi to jistě nebudou mít za zlé, že použiju pár vět opravdového spisovatele. Abyste nemuseli tápat, přestože je to zřejmé již z prvních slov, Hrabalovy věty budou v uvozovkách. Jo a díky, díky, díky, můj milovaný pane Spisovateli:

"Kerské polesí je tak hluboké, jak píše Gustav Frištenský, že se tady ztratil černoch z jeho profesionální řeckořímské skupiny, a od té doby už ho Gusta nikdy nespatřil, jak píše ve svých pamětech."

No a protože je to kraj Bohumila Hrabala, pravoúhlé souřadnice pana Gausse tu taky moc neplatí. Pravé úhly jsou tu levé a tak.

"Pánové, království geometrie je základem letectví, zrovna tak matematika! A tomu všemu rozumím tady jen já a pan inženýr Hubka! A jásal a paní hostinská přinesla s mokrýma rukama sklenky fernet-brandy, a řekla… A co, pane Jumbo, to království matematiky by mohlo bejt svěřený i mně? A pan Jumbo zvolal triumfálně, To ne, to vůbec ne, protože vy, dámo, nezlobte se, jste apriori pitomá!"

"Kominický mistr umazal poslední ubrus a přeručkoval už přes umazaný ubrusy k panu Jumbovi a řekl, Kilimandžáro, to bude tam, jak je někde Kuvajt, tam, pánové, je celkem na celým území třicet šest stromů, a z toho jich má sedumnáct ten jejich šejk, jako prezident… Pan Jozef procit a řekl… Když jste vožralej, tak Kilimandžáro je i v Kersku… a spal dál…"

"Víte, kde je nejkrásnější nápis na hrobě? Najednou se optal a zářil. Nevíte, tak u nás ve Velence, tam spí sto let Marie Koštýřová, zemřela ve čtyřiadvaceti letech, a má tam nápis… Voňte růže z hrobu kolem, sladce spí zde nevěsta, očekává na ženicha, na Ježíše na Krista…"

"Tak napořád pan Kakra rázoval kerskými alejemi, cestami a silnicí, a vychutnával každý krok svých těžkých bot. Pan Kakra když šel, tak kráčel celým tělem, pohyboval rukama střídavě, a pořád jako by někam pospíchal, ale to bylo tím, že jeho plíce a srdce a žaludek pracovaly tak dokonale, že vždycky, kdo s ním šel, každého unavil, kromě sebe sama."

"A mladá žena volala na pana France, Dědku, co tam čumíš? Seber se a jdi na pastvu, ať se nevracíš zase za tmy… slyšíš! Její hlas jak prapor prořezával lesní vzduch a ten hlas byl krásný zrovna tak jako mladá žena, silná a kučeravá, plná a růžolící s vlasy do prstýnků, které se jí kroužily nad velikýma očima, hlas, který ale byl hláskem proti tomu hlasu, který teď zněl ze zápraží a burácel jak vichřice sosnami a borovicemi, Jaryno! zařízl se do vzduchu hlas… a na zápraží vyšla paní Francová, obryně a majitelka hlasu: Kde seš? hřměl hlas dál… Tady, sípal pan Franc… Co tam kecáš, proč nejdeš na pastvu…!"

"A protože zvuky a barvy si odpovídají s vůněmi, nad Josefský pramen teď dorazily vůně močůvky z několika protilehlých žump, protože tak jako každou neděli, tak i dnes o Dětském dni někteří rekreanti ne že chtěli, ale museli vyvážet přetékající latríny a šoufkem a ve kbelících museli rozvážet po své parcele fekálie, aby ani pinta žumpy nepřišla nazmar. Tak v horku se všechny ty zvuky a barvy a vůně spojily v umný a mélický věnec a nikdo jsme se nad tím nepohoršili, naopak jsme shledali, všechno že je v pořádku, všechno že je tak, jak to má být, protože je doba rekreace a každý si jinak neodpočine než prací, ze které se potom vzpamatuje až v práci v pondělí, někteří až v úterý."

Realitní makléři využívají zde v Hrabalově krajině každé místečko k podbízení.

Pan Hrabal byl milovník piva a to mám možná trošku po něm. Jenže on pivu i rozumněl, a to já ne.

V motorestu Kersko si někteří z nás dávají jídlo a my, co se těšíme na šípkovou se šesti, se se zlou potážeme. Robinovi (jezevčíkovi je to jedno).

Důležité je, že mají dobrý pivo.

Někteří nenažranci z naší party si dali hranolky a smažák. Jooo, hranolky, ty budou za chvíli hlavním hrdinou příběhu.

V motorestu vaří vrzavá Suzy.

Les voní houbama a Roušovna našla jednoho krasavce. Vždycky, když najde takovej model, má obrovskou radost.

Do slavné hospody Hájenka dorážíme v dobrém čase, ale v čase nevhodném. Hospoda je zavřená.

Pepa si čte vývěsku a není spokojený.

Ta hospoda se stala slavnou až po natočení Menzelova filmu Slavnosti sněženek podle stejnojmenné knihy B. Hrabala. Není to sice věrný přepis, ale film je vydařenej. Od té doby se z Hájenky stal kultovní objekt.

Jsme sice trochu rozčarovaní, ale ani netušíme, jaké poutavé rozuzlení zavřená hospoda v sobě skrývá.

Když jdete Kerskem, je to spíš protivné. Musí se po silnici a doleva a doprava se od silnice odškubávají cesty, které se jmenují Aleje. A jsou číslované, doleva liché a doprava sudé aleje. Najednou mi dojde ten výrok z Hrabala: "To zas bude v alejích nablito. Doprava Vojta.

Doleva limonádovna.

Kersko má podezřele velké množství neobývaných baráčků. A vypadají zdevastovaně.

A ploty tu jsou oblepené realitními nabídkami.

Makléři tu evidentně nemají dobré renomé.

Druhou hospodou v Kersku je hospoda U pramene. Vítá nás velmi sympatickejma loužema a blátem.

A taky varováním, že jsme v podstatě v prdeli, že jedině ona nás zachrání, ale je to tvrzení pitomé, protože pan vrchní nás nemilosrdně uzemňuje, že má jen dvě místa volná a jestli bychom chtěli jíst, tak nejmíň za hodinu a půl. Vlastně nás vyhazuje. Taková milá hospoda. Ale to neznáte zdivočelé důchodce, obsadili jsme venkovní stoly, Olina po předchozím návštěvníkovi dojedla knedlík se švestkovou omáčkou a Honza K. měl strašný nápad, že u vedlejšího stolu jsou volné hranolky. Ladys se toho chytl a vyzval Roušovnu, ať je přinese. A jak byla Roušovna rozjetá z toho kousku knedlíku, přinesla ty nedožraný hranolky a pustili jsme se do nich. Nebyly nic moc. Byly mastné a studené. Pan vrchní vypadal nasraně. Nejen z toho, že si žerem svoje, ale prý jsme okradli o ty studený hranolky jakési nebohé děti. Vůbec si neuvědomuje, že jsme se obětovali a uchránili jejich zdraví. Vždyť jen nerozuma by svým dětem nabízel tak čiré zlo.

Byla to roztomilá trapárna, ale my, zdivočelí důchodci, jsme to se ctí ustáli a hranolky sežrali až do dna.

Ani svatýmu Pepíkovi to nevadilo, tak co.

Kam se člověk kouknul, cejtil ducha Slavností sněženek. Maně mi hlavou prolítl Hanzlík a jeho levé holínky a taky ten pán, co vozil kozy na pastvu fordkou polštářovanou jemnou pravou kůží. Pravda, tohle byly mrtvé škodovky, ale ten duch, ten tam byl.

A taky slavná zastávka u dvou kočiček.

Tam před námi už se krčí mezi stromy Hrabalova chata, kde třískal do psacího stroje své nakradené momentky.

A to je ona, určitě tam někde na stole je ta jeho remingtonka, nebo co to bylo za značku.

Přestože Slavnosti sněženek spatřily světlo světa před více než 40 lety, místní tu bydlí stále jakoby pod diktátem té poetické knížky. V kolečku se krčilo pár lahví šampáňa a plechovek piva.

Vše řádně a poeticky zanedbané.

Tu se před přívěsným vozíkem a vypelichanou slepicí natřásal kohout, asi si chtěl vrznout, nebo jen tak zamachrovat - naoko.

Fakt poetickej i mírně surrealistickej kraj.

A tolik baráků, objektů a pozemků na prodej. Asi tu už nikdo nechce bydlet nebo co.

Naší další zastávkou byl místní menhir. Spíš takovej menhireček.

A co by menhirem dohodil se kroutí Labe.

Poetickej kraj poznáte i podle kaluží. Přiroste vám k srdci.

Retro a pudl.

Amerika do koše.

Přicházíme do Hradíšťka. Tady máme nejen zajištěnej nocleh, ale Stáňa vyndává z baťůžku dvanáctiletou whisky. Já kořalku moc nepiju, ale ochutnat jsem musel.

V hospodě U Kocánků je sice umakartově, zato útulně a obsluha narozdíl od hospody U Pramene pozorná, i pivo výborné.

Olina se v hospodě zase chlubí tím krásným hříbkem, pak přijíždí i Ludva, kterej s námi nešel. Táňka sice vyhlásila sázku, jestli Ludva přijede nebo ne. Bylo to 6:6. A Ludva přijel. Ale pak zase hned odjel. Takže Ludvu tentokrát nemůžeme počítat a má 99% áčko.

Zde v místech, kde je jezdecká škola Equus Kinsky, máme zajištěnej nocleh. Je tu vlhko a vázne komunikace. Mají tu jeden hajzlík pro všechny pokoje. Většina z partičky měla připomínky, ale Roušovna a já jsme byli spokojení. My se totiž řídíme heslem "Je tu teplo a nikdo tě nebije, co víc si přát", takže dobrý.

Snědli jsme takovou lehce vystydlou večeři, ale nebylo tam nic k pití, tak jsme se vrátili ke Kocánkům.

Táňka a Stáňka si daly čerta, chtěly nachytat pana vrchního, ale ten je překvapil hlubokými znalostmi tohoto koktejlu. Dámy zkoumají, jestli je pravda, co o čertovi prozradil pan vrchní.

My ostatní jsme byli na pivu.

Ráno vstáváme do deště, na krbové římse se tlemí hliněnej kůň, platíme nocleh, jdeme na snídani, která kupodivu není v ceně. Nabídli nám, že si můžem prohlídnout i koně ve stájích, ale my jsme se na to vyprdli a šli jsme pryč. Míra zvolil zkrácenou trasu a my ostatní jsme odešli podél Labe.

8C.

Bejt koněm, tak budu nasranej, kdyby mě do takový manéže někdo vyháněl. Ale někde jsem četl, že prý kůň není moc inteligentní. Já tomu ale nechci věřit. Já si myslím, že i slunečnice je inteligentní.

Hospodine, pomiluj ny!

Sbohem jezdecká školko, asi se sem už nikdy nepodíváme. Je přece tolik míst, kde jsme ještě nebyli.

Labe vypadá ponuře.

Jděte mi k šípku.

Noříme se do lesa. Podzim tu řádí a nutí mě zběsile fotit.

A samozřejmě nezbytné společné foto.

Samospouštně i se mnou.

Lotr po levici, lotr po pravici.

Přicházíme k místní specialitce - Písečný přesyp. Troška té Sahary v Česku. Chvíli jsme se hádali, kterej velbloud je drabař a kterej dromedár, ale na obrázku je Táňka. Jo a drabař je ten dvouhrbej. Kdybyste to nevěděli.

Modré kolo a žlutá duna.

Hrabalův kraj, to jsou především kočičky.

A jiné potvory.

A pitvory.

Poslední večeře, teda svačinka. Poslední kapky dvanáctileté whisky a pokračujeme na vlak.

Hořátev je plná luxusních, studených a jakoby nebydlených domů, což znamená, že mají i obrovské garáže na tři auta a tudíž je vlak málo využívaný. A na zastávce to je znát. A protože je zastávka za zatáčkou, nikoho z boháčů to netankuje. Ale vlak zde zastavuje.

Nemocná pumpa.

A nápadná dáma.

Pala je prý fraer.

Táňka a Ladys. Vlak přijíždí za tři minuty.

Byl to krásnej výlet a těšíme se na příští Cestou necestou.