Krkonošskej přechod
(ve znamení komplimentů)

A jak roky plynou, jsme línější a línější lemry. Už nepřecházíme Krkonoše napříč všemi směry, ale snížili jsme se k elegantní a velmi pohodlné metodě, že bydlíme na jednom místě a pořádáme okruhy. A nutno poznamenat, že ani večírky nejsou nijak bujaré. Sežrat večeři, prohodit pár poznámek při malým pivu, náznak plánování druhýho dne a pak zbaběle do deky. Ale nic z toho nám nikomu nevadí, protože ty výlety na celej víkend jsou skvělý a máme i možnost tak trochu vzpomínat, kdy kterou trasu a kterou chalupu jsme poctili chrápáním a opatrně taky naznačujeme, co by mohlo být příště.

Slanská a podbabská sekce jely autama. Sekce brněnská se o jednoho člověka - Blanku - zredukovala a dorazila na místo určení autobusem. Vedoucí už sice zkoušel vymyslet nějaké synchronizované výletění na pátek odpoledne, ale nic se nepodařilo. Dojet na místo určení bylo složitější, než čekali, takže dojet pro nás do Špindlu nepřicházelo v úvahu a rozhodli jsme se pro tzv. individuální trasy. Brněnská partička šla ze Špindlu do Boudy u Bílého Labe. Trasa nebyla nijak náročná, ba dokonce nenabízela ani možnost zakufrovat.

No to přeháním, ta možnost tu je vždycky. Vedoucí brněnské sekce - Roušovna, která si tuhle funkci zcela přirozeně přiřadila k titulu ředitelka vesmíru. A jde jí to dobře. Všichni tři jsme se snížili k tomu, že ve svých telefonech máme geniální mapy.cz. Dokonce i Dana, která po nich toužila několik let, ale zároveň se instalaci úspěšně bránila. To už neplatí a její telefon jí ukazuje, kde právě je a kam se ubírá. Její nadšení nezná mezí. Velitelka zavelela, že jdem na polívku, což budeme považovat za start první etapy. Z nostalgie jsem si musel vyfotit Černou sjezdovku, kterou jsem kdysi před léty cvičně vyběhl a pak ještě běžel pár kiláčků na jednu chalupu, kde už byli všichni ostatní, protože jeli už ráno, ale já musel do práce. Ten výběh byla děsná dřina. Pamatuju si to do teďka.

Beta verze navigace je na metry přesná, až se člověku nechce věřit, že by měl po 18 metrech zahnout doprava, ale vyplatí se hlasu naslouchat.

Naše cesta vede po nejasné barvě.

V malé kapličce nad Špindlem je obraz "K večeři je pes."

Je to oblast s mnoha šikovnými řezbáři, což jsme si mohli během těch několika dní ověřovat skoro na každým krku. Ne kecám, tak hustá síť vyřezávaných soch zase není.

Snažíme se přesvědčit Danu, že tam to je Medvědím. Asi nám nakonec uvěří i s ohledem na to, že máme pravdu.

Nevidím žádné bílé myšky, jen bílé lišky. Asi absťák. Bohužel je smutným zjištěním, že papírové kapesníčky a ubrousky jsou pro Krkonoše mor. Je jich cestou převelice a brzy nastane doba, kdy nebude patrné, zda je zima nebo léto. Hajzlpapír nevadí, ten se rozpustí velice rychle a splyne stejně jako hovno s okolím, ale tyhle ubrousky ne.

Baví mě rozšiřovat svou novou sbírku motejlů. Toto je žluťásek řešetlákový. Není nijak vzácný, ale kontrolní tečka na zadní straně křídla je minimalisticky elegantní.

Výhodou digitální sbírky je, že si můžu skladovat i pohybové kreace motejlů. Přilétá žluťásek.

Po necelých osmi kilometrech se před námi objeví velmi sympatická bouda. Zde máme zamluvené ubytování v malých pokojíčcích. Ostatní sekce naší partičky odešly navštívit Špindlerovku.

Ale jak se později zjistilo, na Špindlerovku dorazil jen velitel Honza. Ostatní se nechali nachytat rychle jdoucím Ludvou a tak hned na první křižovatce Honzovi rafinovaně zmizeli. A protože šel Honza poslední z důvodu focení, myslel si, že ostatní už jsou daleko vpředu, což byli, ale ne správnou cestičkou a tak šel osamoceně k vytyčenému cíli. A šel čím dál rychleji, aby je dohnal, ale fyzicky to nebylo možné. Ta kufrující část na svou chybu přišla dost pozdě, ale už to nechtěli korigovat. Jen Ála se rozhodla, že půjde Honzovi naproti a bude žehlit nastalou situaci.

Brněnská sekce se po pivní první pomoci rozhodla jít stejnou trasu jako zbloudilci. A stálo to za to. Bílé Labe je parádní tok.

Cesta je pojatá jako stezka naučná, Na tabulích se můžete dozvědět, jestli v Krkonoších prší hodně nebo málo a jestli víc vody zadrží louka s kytkama nebo stromy a podobné nepraktické údaje. Každá tabule ještě pokládá kontrolní otázky.

Barvu moc rád nemám, ale tady jsem si ji docela užíval.

Roušovna a Dana vítězně dosáhly poloviny cesty nahoru.

Krkonoše jsou taková srdeční záležitost.

Červené kameny určitě některá z cedulí řešila, ale já jsem byl nepozorný a nezkoumal jsem to příliš. Jen jsem se tiše modlil, aby mě pak třeba večer Roušovna z těch kontrolních otázek nezkoušela a neznámkovala mě.

A věřím, že se bála i Dana.

Vrbovka, buď chlupatá nebo úzkolistá, napovídá mi Roušovna.

Místo, abych si četl informace z tabulí, fotil jsem jen pavučinové ozdoby.

Když jsme dorazili až na konec naučné stezky, ocitli jsme se na místě bývalé kovárny. Kameníci se totiž bez kovárny neobešli. To je informace z informační cedule.

Některá místa jsou čerstvě opravená. Samozřejmě, že v tom má pracky ta nenáviděná EU.

Podařilo se mi ulovit i poslední paprsky slunce.

PO návratu jsem si chladil ohřáté šlapky v ledové vodě. A nejen já, i Dana s Olinou.

Na chalupě už byla celá partička a pavouk křižák.

Pan chatař hulí a háže psovi tenisák.

Čas před první večeří si krátíme pivem.

Ála si chtěla obarvit vlasy dohněda, ale vznikla jí z toho barva piva a to bylo sympatické.

K večeři byly řízky a nebo hlívová omáčka. Vaří tu dobře. Během schůze doladíme program na druhý den.

Cesta k prvnímu postupovému bodu - Luční boudě.

Další úlovek do mé sbírky motýlů.

První odpočinek.

V Krkonoších žijí lamy.

Ať se podíváme kamkoliv, všude jsou Krkonoše a všude to je i hezké.

Krkonoše se asi okoukat nedají.

Narazil jsem foťákem i na Homera Simpsona.

Honem do Luční boudy. Čepujou paroháče. Navzdory podezřelému názvu to je pivo dobré.

Na Luční boudě se opět dělíme. ale tentokrát zcela programově. Honza musí trénovat na Kilimandžáro, tak si to střihne ještě dolů do Polska a zase nahoru zpět. Jde s ním Ála. Dělá mu nosiče, aby si zvykal na tu Afriku, kde si na vrchol jejich nejvyšší hory žádný turista své věci nosit nesmí, protože to je práce pro nosiče. A nejede přes to vlak. Turista smí na vrchol jen nalehko.

Nenápadně se o naši pozornost snaží i nejvyšší česká hora Sněžka, ale usoudili jsme, že pan prezident Kikina tam už letos byl a všecko tam zkontroloval a patřičně okomentoval, tak tam letos nemusíme.

Tam dolů se hrnul Honza, aby trénoval. Kdysi jsem tudy šli také, ale je to už dost let. Bydleli jsme v chatě Šrenica a pivo nebylo moc dobré a ráno děsně chcalo.

Tam dole je Polsko.

Aby nám to nebylo moc líto, tak se docela slušně rozpršelo.

Chtěli jsme na Honzu a Álu počkat u Stalina (Polední kameny), ale polské pršení dorazilo i k nám, tak jsme jen roamingově zavolali a šli na Špindlerovku.

Tam jsem se všichni sešli a usoudili,k že nám Špindlerovka je protivná a že si dáme pivo kdekoliv jinde. Třeba v Erlebachově boudě.

Ale do cesty se nám postavila jakási vojenská chata, kde měli nesmírně levnou plzeň a v recepci zrzavou lišku. (Ta věc u stropu mezi Olinou a Gábinou).

U Erlebašky jsem si vyfotil barevně vytuněnýho motorkáře.

A jeho krutě unavenýho parťáka.

Krásná kamenná kaplička stála za návštěvu.

Sáně v létě, taková píčovina.

Poklidnou a nenáročnou pěšinkou se ubíráme zase k naší základně. K večeři bude plněněj lusk a rajda nebo vepřo knedlo zelo. ale to ještě nevíme. To trošku předbíhám.

Společné a nezbytné foto. Blanka chybí, vzdala to, prej aby v noci nebudila ostatní chozením na záchod. Haha. Všichni chodíme v noci na záchod.

Mladej a starej. Po večeři se u piva domlouváme na nedělní túru. A pak vyloženě neakčně jdeme všichni spát. To je úroveň.

V neděli po snídani sedáme do vozů a sjíždíme na parkoviště do areálu Medvědím a vydáváme se na malou tůru k nejdelšímu českýmu vodopádu. Pančavskýmu.

Cesta podél Labe je z větší části asfaltová, což ocení především cyklisté, ale na chození to je nuda.

Zase ti řezbáři.

Místa určená pro laviny.

Některý kameny jsou celej Mondrian.

Jiné jen částečnej.

Myslím si, že by se tu líbilo i mému oblíbenému Anselu Adamsovi.

A Roušovna dokonce tvrdila, že kdyby tu byl Ansel Adams, tak by byl tak nadšenej, že by se na ty svoje Yosemity vysral.

A zde je naše nejdelší vodopádění -Pančavský vodopád 149 metrů. Moc mohutně to na té mé fotce nevypadá. Mohl bych se vymluvit na blbě zvolené stanoviště nebo na cokoliv jinýho, ale neudělám to, ta fotka je prostě blbá, ale musím ji tu nechat, protože je pro mě důležitá jako připomínka a taky jako výzva pro příště, abych se polepšil.

Jo, určitě by se tu Anselovi líbilo.

Pančavský vodopád pokus č. 2.

Další úlovek do sbírky. Olina si v krámku koupila triko s nápisem tundra v srdci Evropy. Takhle si autoři trika představujou Okáče rudopásného. Budiž, ale něco o motýlech stále vím, rudopásnej okáč?

Takto to dopadne, když vám zmizí půda pod nohama. Trapné.

Na závěr pár panorámátek pořízených mobilním telefonem.

Vpravo vzadu Sněžka.

Výhled z hajzlu vojenské ubytovny. Přiznám se, že už se zase těším na příští přechod Krkonoš. Letošní přechod Krkonoš byl ve znamení komplimentů. Táňka totiž v nějakém pokleslém plátku, pravděpodobně některém z Babišovejch novin četla, že čeští muži neumí udílet komplimenty, a že české ženy je neumí přijímat. Jinými slovy, jde o hovno. My kluci neumíme vyseknout poklonu a vy holky si s tou naší poklonou neporadíte. Táňka ještě přednesla všechny možné špatné a nepodařené komplimenty. Třeba úplně blbě je, když holce řeknu, že vypadá hezky, nebo že dnes jí to obzvlášť sluší, nebo že třeba Ála má hezký vlasy. Jestli jsem to správně pochopil, je lepší držet hubu.