Taková lví oslava neoslava
(ve Zbirohu)

Několikrát se nám podařilo uskutečnit oslavnou akci u Ladyse s Gábi na jejich chatičce. Oslavili jsme hromadně všechny naše narozky. Žádný dárky, jen se sejít, naplánovat sobotní výlet, udělat dva večerní mejdany a zazpívat si. Sraz v pátek odpoledne.

Olina a já jsme přijeli vlakem do Kařeza, kde nás vyzvedli Kurci. Ladys s Gábi na chajdě už samozřejmě byli dávno. Poslední dorazila Jindra s Pepou. Mejdan může začít. Lednice plná jídla a pití, ani se to tam nevešlo. Zazněla myšlenka, že bysme neměli asi ani v sobotu na výlet, abysme dokázali všecko sežrat a vypít. Naštěstí myšlenka zapadla a opravdu jsme všecko ani nesežrali, ani nevypili.

A protože se v partě všeobecně ví, že Roušovně nejvíc ze všeho chutná držková polívka, uvařil Ladys, možná až servilně, pořádnej velkej červenej hrnec týhle luxusní polívky. Roušovna se v případě držkovky neumí moc ovládat, tak jsem navrhoval psí náhubek, aby se dostalo na všechny, ale nakonec se Olina držela dost na řetězu sama a polívka zbyla pro všechny. Byla výborná!

Jedním z prvních úkolů bylo přeprat a postavit stan, kterej Frolíci dostali od Ondry. Vrhli jsme se na to s Honzou a zvládli to bez návodu.

Chyběly kolíky, tak mi je Ladys hodil přes půl zahrady. Hod byl profesionální, já jsem pytlík chytil. I chyt byl profesionální. Jedinej zádrhel spočíval v tom, že pytlík nebyl zavřenej, a při odchytu se z pytlíku vymrštil jeden kolík a zabodl se mi do čela. Naštěstí jen jeden a tou tupou stranou.

Druhej úkol byl, postavit párty stan, kterej se už na minulých oslavách velmi osvědčil.

Stavitelé párty stanů a vrhači kolíků.

Olina s Gábi začaly víkend ochutnáním výborné ořechovice a rozhodly se, že tu flašku musí dorazit. Schválně si počítaly kalíšky. Po několika panácích mi Olina sebrala Nikona a fotila jak zběsilá. Nafotila víc fotek za ten večer než já za celej víkend. Honza si povídá s trpaslíkem o pivu v lahvi.

Ladys - stavitel párty chrámů.

Honza - taky stavitel párty chrámů.

Ála má ráda, když fotka, na které je ona, je rozmazaná, tak tahle by se jí mohla líbit.

Výhodou toho, že mi Roušovna sebrala foťák, je, že jsem se na některejch obrázcích objevil taky.

Gábi, já a Jindra.

Už nevím, čím ve svém mobilu jsem si myslel, že ohromím Álu.

Honza hlásí, že párty stan je zkompletovanej.

Gábina.

Já s boulí. Olina tvrdí, že mi sluší.

Pepa.

Olina mi vrátila foťák s téměř vybitou baterkou, aby se mohla věnovat ořechovici.

Gábi a Olina jedou první ořechovou ligu.

Ořechovice ve stylovejch štamprdlatech. Všimněte si prosím, kolik zbývá ořechovice v lahvi.

Večer pokročil, nastupuje zpěv při kytarách.

Ráno, po velmi vydatné snídani, jsme vyrazili na zastávku V Čápu, odkud nás odveze autobus na start. Tím je vesnice Podmokly.

Skupinové foto v Podmoklech. Výlet začíná.

Skupinové foto v Podmoklech II.

Mrkají na mě veselý starý baráky.

Poslední podmokelský baráky.

Chvíle váhání na křižovatce, ale Mapy.cz a mobilní GPS jsou nekompromisní a nedovolí nám zakufrovat.

Odbočka vyřešena.

Dva bělásci. Rád fotím motýly při námluvných letech, ale nejde mi to, což však mně nemůže v tom focení zabránit.

Místní statek. Nevím proč, ale trochu mi to připomíná Johna Steinbecka.

Potkali jsme polovičního pána. Ale pak vyplaval z pole a byl celej, i s pudlem. Nevěděli jsme, z jaké plodiny se vynořil. Honza na celého pána s psíkem vypálil dotaz: "Vy jste místní, určitě budete vědět, co to tu pěstujete," a ukázal na pole. Pán se polekal a odmítl prozradit cokoliv. Když jsme Honzovi vyčítali, že v dotazu nezazněl žádnej otazník, vysvětlil nám, že ho nepoužil záměrně, aby mu pán z dotazu nevyklouzl. Olina se totiž ptá každýho a na všechno, ale dotazy strukturuje jinak. Jeden z jejích nejslavnějších dotazů je z Jeseníku.
Vybrala si černocha na kole a vypálila na něho dotaz: "Vy jste místní?" Já jsem se v duchu ušklíbl, že se ptá černocha v Jeseníku, jestli je místní, ale on jí odpověděl čistou severomoravštinou, že jo. Ona se ho pak zeptala, kde je tady v Jeseníku pila s řezivem. Odpověděl jí a cestu vysvětlil. Od té doby se neušklíbám.

V Podmoklech dbají na geometrii.

Všude samá kukuřice. Ladys zabrblal: "Copak jsme někde v Maďarsku, nebo co?"

Slunečnice rebelka.

Jdeme lesem až k první vyhlídce.

U Jankovskýho mlýna se dostáváme k Zbirožskýmu potoku, kterej nás neopustí skoro celej den.

Zbirožský potok.

Na statku Bedřiška žije dračice.

A taky dva osli.

Olina si zkusila jejich houpačku a prej, že by nutně takovou potřebovala u sebe na zahrádce. Mám o čem přemýšlet. Ale samotný přemýšlení není složitý.

Krtečkové.

Gábi nutně potřebovala, abych jí vyfotil Ladysa i s tou důležitou vlaječkou za ním.

Na vlhký louce za statkem jsem narazil na velikýho perleťovce velkého.

Pak už jsme se zas ponořili do lesa a šli podél potoka. Tu zleva, tu zprava.

Zbirožský potok pramení v lesích severně od města Mýto u Sirské hory (593 m n. m.), v místě, kterýmu se říká Panský les. Pokračuje východně, vlní se a stáčí se k jihu k dálnici D5. Podteče pod dálnicí a pokračuje východně až severovýchodně poblíž lokality Kařízek II. Zde se vlévá do Hořejšího a později Dolejšího kařezského rybníka. Protéká vsí Kařez a otáčí se k severu. Následně protéká Zbirohem, po němž je pojmenován, pak zahloubeným údolím v prostoru chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko. Východně od obce Čilá se vlévá do Berounky.

Pak jsem ještě ulovil odrbanýho okáče hnědýho

Honza byl úspěšnější, ulovil přástevníka kostivalovýho, kterej, když má štěstí
a nikdo ho nesežere, může mít rozpětí křídel až 6 cm.

Zbirožský potok vytváří Skryjský vodopád a protéká Skryjskými jezírky. V dolní části tvoří hranici Středočeského kraje (obec Skryje, okres Rakovník) a Plzeňského kraje (obec Čilá, okres Rokycany).

Skryjský jezírko si tak trochu okupuje parta filmařů a poněkud hyzdí záběry, ale když si člověk počká, tak se dočká. Ta slečna hraje ve filmu hlavní roli...

Skryjský vodopád. Vyfotit ho bez lidí bylo ten den poněkud komplikované.

Hlavní roli nehraje modelka, ale jen její nohy.

Honza mi ještě vyfotil hvězdu klipu zezadu.

Honzova fotka naší partičky mezi skalami.

Poslední metry podél potoka byly docela náročný, přes skály a klouzavý kameny, ale dokázali jsme se nezramovat. Podle vlaštovek to vypadá, že léto jde pomalu, ale jistě do kopru. Anebo se slítly jen tak na pokec. Noty na banjo.

Dokud jsme šli podél Zbirožskýho potoka, šli jsme cestou protifašistických bojovníků. V obci Čilá jsme potok i protifašistickou cestu opustili a hned se nebezpečně zatáhlo, začalo hřmít, dvakrát to i blesklo.

V roce 1379 měl Čilou v držení vladyka Mikšík ze Šlovic. Před husitskými válkami připadla obec se svými platy zvíkoveckému kostelu. Za vlády Ferdinanda I. v roce1541 byla obec prodána J. Hrobčickému z Hrobčic. Pak byl majitelem Čilé roku 1550 Jan ml. z Lobkovic na Zbiroze. Tehdy měla obec pouze tři sedláky a jednoho chalupníka. Za 30leté války obec zpustla a teprve roku 1715 se dostavila do obce vizitační komise, aby zjistila původní obyvatele. Posledním feudálním pánem byl Karel Egon z Fürstenbergu. Tehdy měla obec 133 obyvatel a 19 domů. Samostatnou správní obcí byla od druhé poloviny 19. století. Tolik nápis na ceduli místního úřadu.

Jen jsme prošli Čilou, prosivištěl kolem nás na elektrokole dědek ve žlutým trikotu a žlutých podkolenkách a řekl, že bude asi lepší se vrátit a přečkat déšť v bezpečí. Žlutej trikot se uděluje, jestli se nemýlím, nejrychlejšímu závodníkovi, tedy momentálnímu celkovýmu vítězi. Je to nejprestižnější a nejžádanější dres nejen na Tour de France, ale v celý cyklistice. Za co se udělujou žlutý podkolínky, to se mi nepodařilo dohledat. Žlutej děda otočil svý e-kolo, my sebe a vrátili se do Čilé. Schovali jsme se u rybářskýho srubu, počítali kapky a údery hromů.

Dočkali jsme se konce deště a znovu vyrazili do další obce, kde Ladys sliboval výbornou hospodu s jídlem. Už bylo skoro na čase. O tom, že nás čeká výborná hospoda s jídlem, nás ujišťoval i Pepa, kterej ale s náma raději nešel.

Přestože obec Hradiště byla od Čilé jen asi tři kiláky, pořád hrozilo, že nás nějaká přeprška ještě přepadne. Krásně bylo vidět, kde řádí a kde ne. Honza na radaru na mobilu ale tvrdil, že nás to spíš mine, nebo jen trochu lízne. Měl pravdu.

Už tu máme tu slibovanou hospodu. Nevaří, jen prej smažák z mražáku a utopence. Olina si samozřejmě utopence dává. Zkontrolovali jsme si časy, deště, cesty i odjezdy autobusů a usoudili, že bude lepší zaplatit to jedno pivo s utopencem, dohrát prší a vyrazit na poslední etapu na autobus do Zvíkovce. Časově to vypadalo nadějně, nebudeme-li se ploužit.

Most Zvíkovec přes Berounku. V Berounce totiž nakonec skončí i ten náš dnešní věrnej kamarád Zbirožskej potok.

Anuky, Elínek, Ginál, Staurant, Ovice a Brinus jsou kamarádi. Hostinec u šesti trampů sice vaří, i obědy nabízí, ale už není čas.

V panické hrůze, že autobus nestihneme, jsme poslední úsek vzali hopem a šli velmi svěže navzdory ušlejm kilometrům. Do Zvíkovce jsme dorazili s dostatečným předstihem. Přesně tak, jak to má Olina ráda. Autobus přijel, nabral nás a za dvacet minut už nás zase vyplivl přesně na tom místě, kde nás ráno nabral.

Památeční šutr Josefa Václava Sládka, kterej tu od roku 1908 do 1912 žil a tvořil, složil zde svá nejznámější díla a taky tu i umřel. Přiznal jsem se, že jsem od něho asi nic nečetl, a Ála začala najednou recitovat:

Velké, širé, rodné lány,
jak jste krásny na vše strany,
od souvratě ku souvrati
jak vás dnes to slunko zlatí!

Vlavé žito jako břehy,
květná luka plná něhy,
na úhoru, v žírné kráse,
pokojně se stádo pase.

Nad vámi se nebe klene
jako v květu pole lněné,
nad lesy jen z modrošíra
pára v tichý déšť se sbírá.

A jak slunce vás tak zhřívá
a jak cvrček v klasech zpívá,
v šíř i v dál, vy rodné lány,
buďte vy nám požehnány!

Prej to na základce uměla asi jako jediná, a že to kromě ní překvapilo i jejich češtináře. Pro zájemce o Sládkovu tvorbu jen prozradím, že báseň je ze sbírky Selské písně a České znělky (1889). Olina, bo je učitelka, nám pak vysvětlila, co jsou to souvratě.

Doma jsme se vrhli jako kobylky na buřty a k radosti sousedů jsme si je opekli.

Trochu nás bolely nohy, ale opět se hrálo, pilo, jedlo a zpívalo. Ořechovice už nebyla, tak jsme přešli na gin s tonicem.

Poslední noc na Karlštejnsku. Honza spí v zeleným stanu, aby nebyl postavenej zbůhdarma, já zůstávám věrnej místu pod plachtou pártystanu. Zbytek party spí v chatičce. Ráno za vytrvalýho deště balíme, snídáme a párty rozpouštíme. Další společnou akcí bude zářijovej přechod Krkonoš. Letos v Lužickejch horách. Ale o tom až v září. Díky za krásnej víkend.