Island 2024
(V. Vodopád Skógafoss)

Dnešní pokračování čundru po Islandu bude vodopádové. Vodopádů je na Islandu skoro tolik co lidí. To sice trošku přeháním (že by lidí bylo míň?), ale je jich fakt hodně. Některý jsou velmi oblíbenou destinací a skoro furt tu je hodně turistů.

Ráno k snídani stejnou rybí pomazánku, jako včera. Ne není to z donucení, ani málo fantazie paní šéfové, která osobně snídaně připravuje. Je to zkrátka ta nejlepší pomazánka, jakou jsem kdy jedl a slibuju si, že jestli bude k snídani každej den, tak si ji s chutí dám každej den. Byly tam i jiný pomazánky, ale tahle byla nejlepší. Autobus už čeká, vyrážíme na jih.

Kolem nějakýho většího statku. Jinak je tu celkem lidu i domuprázdno.

V těch horách, co jsou podél silnice vidět, se nevyznám, ale je dost možný, že tohle by mohla být ta slavná Eyjafjallajökull. Což je sopka, která zastavila letovej provoz po celým světě. Stejně se jmenuje i ledovec, ze kterýho vyvěrá řeka Skógá.

Na konci řeky Skógá najdete jeden z největších a možná i nejhezčích vodopádů Skógafoss.

Naproti vyhlídce se pne do výšky hora Drangshlíðarfjall (476 m). Prej, když máte štěstí a jste tu ve správnou dobu, bejvají tu k dispozici polární záře a ohromující západy slunka. Za nás nic.

Vodopád Skógafoss jé přes 60 metrů vysokej a na šířku má asi 25 metrů. Na první pohled si všimnete, že má tvar téměř dokonalýho obdélníku.

Výška vodopádu zajišťuje skoro celoroční mokro a mlhu. Čím blíž se fotíte,
tím mokřejší selfíčko.

Vypadá velkolepě.

Lidí je to poměrně hodně, ale nikomu to nevadí.

Jak to vypadá při jarním tání si ani neumím představit.

Po pravým břehu vede až k vrcholu vodopádové hrany vede pár stovek schodů. Jsou dřevěné a někde trochu prohnilé. Množství turistů na schodech trochu zdržuje výstup i sestup.

Na konci schodů (ne na začátku? Tane mi na mysli skvělá knížka Samuela Becketta Novely a texty pro nic, kde je jedna novela o hnusným chlápkovi, kterej se furt škrábe v zadku a neví, jak počítat schody, jestli má počítat už ten první schod, když jde dolů a jestli je správný počítat i ten poslední schod) je vyhlídková plošina.

Krásnej výhled z vyhlídky. Vlevo je (není na fotce) podle islandskejch parametrů městečko Skógar. Kolik má obyvatel se mi nepodařilo zjistit, ale o moc víc, než obsluha v bufetu na parkovišti to nebude. Na mapě to vypadá srandovně. Ale je tam kostel a muzeum. Sudetská vesnice Ostružná je mnohem větší. Jeden z nezávislých zdrojů tvrdí, že prý zde žije 25 obyvatel. Mapy.cz oblast rafinovaně pojmenovávají jako "obydlené území". To, že jde o město jsem vyčetl z jakýhosi letáčku na zemi u hajzlíků na parkovišti poblíž vodopádu.

Farma, která už nepatří ke Skógaru.

Pohled na vodopád byl pro mě fascinující z jakýhokoliv místa.

Řeka Skóga těsně před hranou vodopádu.

Naše paní průvodkyně nám prozradila, že si můžeme zkusil vylézt po schodech na vyhlídku a že mladí si většinou zkusí ještě několik dalších vodopádů na řece. Že starší a zdatní dají jeden až dva, ti mladší i 4 a největší rafani prý dají i 6 kousků, ale prej bacha, je potřeba myslet i na cestu zpátky k autobusu.

Podél řeky vede celkem přijatelně značená (sem tam na kameni asi barva) modrá stezka do vnitrozemí. Paní průvodkyně to prý šla a je to nádherný trek, který asi po 80 kilometrech konči v nějaké "vesničce", kde je kemp, jinak se spí ve stanech, kterej si i s jídlem musíte nést na zádech. Obrovskou výhodou je, že po celým Islandu je voda čistá,pitná a dobrá, takže si batoh nikdy nezatěžujete. Věřím, že to může být krásná túra. Podle mapy se k modré stezce ještě navěsí malá žlutá okružní.

Druhej vodopád Hestavaðsfoss.

Někde jsem vyčetl, že na té trase do vnitrozemí projdete asi 25 vodopádů. Vše na té jedné řece, kolem které jdete až k jejím pramenům. Možná prameni.

Krajina typicky islandská.

Stezka Fimmvorduhals, vedoucí podél řeky plné vodopádů je známá také jako pohoří pěti mohyl.

My jsme s Olinou vylezli ty schody víc než v pohodě, tak jsem se rozhodli, že zkusíme, kolik dáme vodopádů, když si dobře schováme pasy, abysme nepřečetli naše roky narození.

Ovce tu jsou děsně chlupatý a stejně děsně šikovný.

Fosstorfufoss

Cesta po stezce je relativně příjemná, písek, někdy klouzavý bláto nebo šutry. Vše docela bezpečné.

Jediný, co jsme museli pořád dělat, čumět se na hodinky, protože jsme nechtěli, aby nám ujel autobus.

Impozantní kaňon, kterej si postupně vyhlodala řeka, ale určitě jí pomohly i další pekelný síly.

Steinbogafoss

Ovce prakticky po celém Islandu se pasou bez ohrad a všude. Jen vytetovaná espézetka je rozlišuje, komu která patří. To samý prej mají i s koněma. U koní to je dokonce ještě drsnější, protože koni se pohybují úplně všude a kromě zimy celej zbytek roku. Odchytat je a sehnat dolů k majitelům na zimu bejvá prej docela hustá zábava a velká fuška. Ovce se tak daleko jako koně od domova nepouští.

Fremri-Fellsfoss

Pak jsme se dostali do míst, kde bylo potřeba používat i ruce, protože to bylo po kluzkých a z bočních přítoku podemletých kamenech. Když jsme zdolali první obtížnou zátočinu, rozhodli jsme se, že jsme dosáhli svýho limitu. Olina sice říkala, že jestli chci, tak si ještě mám dva vodopády dát, ale to už bych se dostal za hranici toho, o čem mluvila průvodkyně, tak jsem se vyděsil z té své drzosti a usoudil, že dál taky nepůjdu, jen dvě stě metrů a doběhnu si Olinu a zpátky k autobusu půjdeme spolu.

Innri-Fellsfoss ten poslední, ke kterýmu jsem skoro došel.

Některá místa byla vybavena vodítkama, aby měl chodec pocit jistoty.

To už jdeme zpátky po starejch známejch vodopádech.

Tady jsem se pokusil složit panorama z asi 13 fotek, takže se řeka v hlubokým kaňonu podezřele lomí, ale je to jen optická halucinace poskládaného panoramatu z nedostatečnýho odstupu a příliš širokýho ohniska. Ani jsem nevěřil, že se mi to podaří poskládat.

Ještě k tý řece. Pramení asi o dvacet kilometrů výš z ledovců Eyjafjallajökull a Mýrdalsjökull. Kaňon, vlastně průsmyk, se jmenuje Fimmvörðuháls. A končí v údolí Þórsmörk. Jsem těmi názvy islandskými fascinovanej a musím se na ně furt koukat a zkoušet si je přeříkávat bez zadrhávání. Zatím mi to nejde.

Hezká holka se nabídla, že nás vyfotí, abysme nemuseli používat trapný selfíčko. Jsem spokojení, že se nám podařilo dojít k tolika vodopádům a Olina má navíc i radost, že stihneme autobus. Večer nás budou trochu bolet nohy.

Tak třeba zas někdy v budoucnu, vodopáde! Seš krásnej.