Island 2024
(II. Vodopád Gullfoss)

Po snídani na nás čeká autobus, prej nám ukážou pořádnej vodopád. Díl druhý.

Naše první ráno ve srubu.

K tomu stolečku jsme si nakonec ani jednou nesedli. Nebyla k tomu příležitost. Po večerech se chodila Olina vyvalovat do kádě s horkou vodou takovej kýbl na lidi tu mají všude, kam se podíváš. V našem kempu jsou dokonce dva kýble na lidi. Víno jsme si odpustili. Jeden účastník zájezdu z jižní Moravy se přiznal, že má plnej kufr domácí slivovice, že na takhle drahej chlast není zvědavej.

Jedno selfíčko pro ty, co zůstali doma.

Na jednu stranu od řeky Hvitá jsou hory plný sněhu a ledovců

Na straně druhé, vyvřelinový ostrý skály.

Lišejník - Pukléřka islandská. Tahle bylina je tu skoro všude. Islanďani si lišejník docela považujou, tak po něm moc nehamtají a jsou rádi, když i turisti se k jejich lišejníkům a mechům chovají uctivě. Historicky byl používanej na Islandu jako potravina, byl důležitou často sbíranou komoditou. Šance jak neumřít hlady během hladomorů. Tradičně se stélky svařily a i doposud prý vaří s mlíkem jako polívka. Dodnes se ze stélek vaří čaj. V 21. století se začala pukléřka přidávat i do pečiva. Chuť stélky je ale typicky hořká, rostlina nicméně není toxická. Údajně je plná užitečnejch komodit, oblíbený antioxidanty. Pozitivní vliv na zdraví mají podle studií taky její specifický polysacharidy (lichenany) a sekundární metabolity (organický kyseliny). Jako ostatní lišejníky ale také absorbuje těžký kovy, radioizotopy a další typy svinstev z prostředí a ve větším množství tak může mít pak i negativní vliv na zdraví.

Gullfos neboli Zlatý vodopád.

Je na horním toku řeky Hvítá.

Kaskádovitě se řítí do vody ve dvou fázích. První je schod vysokej 11 metrů, ten druhej dokonce 22 metrů.

Letní průtok je prý okolo 140 metrů krychlovejch za vteřinu.

V zimě jen 80 metrů krychlovejch.

Je to úctyhodná atrakce.

Islandskej půlměsíc u Gullfossu.

Vyhlídka pro ty, co nemají drony.

Někdy, ne často, tomuto vodopádu říkají i Velký vodopád.

Zahraniční investoři, kteří tu v 19. století chtěli postavit elektrárnu si Gullfos pronajali tak trochu podrazácky a nepřímo od majitelů Tómase Tómassona a Halldora Halldorssona, ale dcera Tómassona jim do toho hodila naštěstí vidle.

Kromě vodopádu je Gullfoss i snadno použitelnej nástroj pro všechny amatérský hudebníky a ocení ho někdy i profesionální masteringoví inženýři. Jeho přehledný uživatelský rozhraní nabízí sadu základních parametrů, který lze během několika sekund upravit tak, aby se zlepšila čistota, detailnost, prostorovost a vyváženost mixu nebo nahrávky.

Vodopád ústí do dva a půl kilometru dlouhýho kaňonu.

Kaňon vznikl na konci doby ledové především působením povodňovejch vln.

Erozí se kaňon prej prodlužuje každej rok o 25 centimetrů.

V dobách jarních povodní se může průtok zvýšit až na 2000 metrů krychlovejch za vteřinu.

Řeka Hvítá je v překladu Bílá řeka.

Gullfoss je údajně největší evropskej vodopád.

Bacha, kameny tu docela kloužou. V zimě je to tu prej o držku.

Kaňon je místy hlubokej až 70 metrů a širokej přes dvacet.

Sigríđur Tómasdóttir (ta co do stavby elektrárny hodila vidle) byla průvodkyní návštěvníků z různých koutů světa, kteří chtěli vodopád vidět. Sigríđur sice neměla vzdělání, přesto byla sečtělá a umělecky založená. Narodila se v roce 1874 v Brattholtu a žila tu po celej svůj život. Sigríđur se svou sestrou nechaly vybudovat první cestu ke Zlatýmu vodopádu. Autorem památníku Sigríđur Tómasdóttir je sochař Rikhardur Jonsson.

Když na přelomu 19. století chtěli ti zahraniční investoři zničit vodopád a vybudovat elektrárnu. postavila se proti tomu velmi zavile právě Sigríđur Tómasdóttir. Prohlásila, že pokud místní úřady nezakročí, skočí z vodopádu a zemře. Naštěstí díky pomoci jejího advokáta Sveinna Björnssona se podařilo vodopád zachránit. Gullfoss se stal majetkem lidu Islandu. Sigríđur Tómasdóttir zemřela v roce 1957 a byla pohřbena na hřbitově Haukadalur. Je na ní vzpomínáno jako na zachránce vodopádu.

O tom islandskýmu lišejníku bych vám chtěl prozradit jednu takovou starší historku. Roušovna trpívala často na úporný kašle a když jsme byli na nějaké akci, expedici, přechodu Krkonoš a podobně, prochrchlávala se z etapy do etapy a plašila zvěř. Ale pak se jí doneslo, že v lékárně prodávají pastilky z islandskýho lišejníku, koupila si ho a začala tvrdit, že to pomáhá, že plaší zvěř teď mnohem míň. Byl jsem zvědavej, jak může chutnat islandskej lišejník v pastilkách, tak jsem ji o jednu poprosil, ale odmítla mě se slovy: "Ne, nic nedostaneš, málo kašleš." Jak tedy chutná islandskej lišejník dodnes nevím a nechtěl jsem se na Islandu válet po louce a žrát jim tu hezkou bylinu.

Vyhládlo nám z toho množství vody, která voní vodou, a zašli jsme si do místní prosklené jídelny, nebo hospody, nebo jak to nazvat. Je to tu přehledný a umí to obsloužit hodně lidí. Ceny jsou samozřejmě islandský, ale jak by řekl hrdina z knihy Hlava XXII Josepha Hellera - "Sere pes". A kterýžto výraz používá ve svých příspěvcích na FB umělec značky Red Hook. Dali jsme si skvělou místní polívku - kjötsúpal - je v ní víc druhů masa, kořenová zelenina, tuřín a další čerstvosti. K tomu jsme si ještě dali nějakej sendič s rybou a dvě malý místní piva v plechovce. Malý pivo vyjde tak na dvě stovky. Místní GEYSIR je pale ale, ale chutnal nám.

Když jsme vraceli prázdný misky, mračil se na nás místní kluk z dobové fotky.

Těch pár fotek, co jim tu viselo na stěnách bylo skvělejších. Rodinka před typickým islandským obydlím.

No a samozřejmě, že i láva. Rudá a žhavá.

Tuhle grafiku umělce s iniciálama JT bych si mohl koupit, ale nekoupil.

Půlka hospody je hospoda a druhá je prodejnou suvenýrů. Je tu všecko, co se o Islandu dočtete v letáčcích. Třeba místní nosatí trollové v pletených svetrech. Trollové to tu na Islandu mají docela dobrý. Nejsou to žádní lidumilové ani škarohlídi. Jsou především poťouchlí a dokážou prej znepříjemňovat život. Islanďani, přestože to jsou většinou nepřehlídnutelní velcí chlapi i statný baby, si je nechtějí příliš nasrat.

Olina chodila mlsně kolem jednoho oranžovýho baťůžku, kterej byl sice trollfree, ale nebyl zrovna levnej. Protože je spořivá, obcházela ho několikrát i do ruky brala. Nakonec boj prohrála a pořídila si ho. Je drahej a hezkej. Mezi lákadly jsem objevil i čokoládu s islandským lišejníkem. Protože neumím islandsky, tak nevím, jestli na čokoládě bylo napsaný "hořká". Za chvíli vyráží náš autobus za další zajímavostí, ale o té zase někdy příště.