Island 2024
(II. Vodopád Gullfoss)

Po snídani na nás čeká autobus, prej nám ukážou pořádnej vodopád. Díl druhý.

Naše první ráno ve srubu.

K tomu stolečku jsme si nakonec ani jednou nesedli. Nebyla k tomu příležitost. Po večerech se chodila Olina vyvalovat do kádě s horkou vodou takovej kýbl na lidi tu mají všude, kam se podíváš. V našem kempu jsou dokonce dva kýble na lidi. Víno jsme si odpustili. Jeden účastník zájezdu z jižní Moravy se přiznal, že má plnej kufr domácí slivovice, že na takhle drahej chlast není zvědavej.

Jedno selfíčko pro ty, co zůstali doma.

Na jednu stranu od řeky Hvitá jsou hory plný sněhu a ledovců

Na straně druhé, vyvřelinový ostrý skály.

Lišejník - Pukléřka islandská. Tahle bylina je tu skoro všude. Islanďani si lišejník docela považujou, tak po něm moc nehamtají a jsou rádi, když i turisti se k jejich lišejníkům a mechům chovají uctivě. Historicky byl používanej na Islandu jako potravina, byl důležitou často sbíranou komoditou. Šance jak neumřít hlady během hladomorů. Tradičně se stélky svařily a i doposud prý vaří s mlíkem jako polívka. Dodnes se ze stélek vaří čaj. V 21. století se začala pukléřka přidávat i do pečiva. Chuť stélky je ale typicky hořká, rostlina nicméně není toxická. Údajně je plná užitečnejch komodit, oblíbený antioxidanty. Pozitivní vliv na zdraví mají podle studií taky její specifický polysacharidy (lichenany) a sekundární metabolity (organický kyseliny). Jako ostatní lišejníky ale také absorbuje těžký kovy, radioizotopy a další typy svinstev z prostředí a ve větším množství tak může mít pak i negativní vliv na zdraví.

Gullfos neboli Zlatý vodopád.

Je na horním toku řeky Hvítá.

Kaskádovitě se řítí do vody ve dvou fázích. První je schod vysokej 11 metrů, ten druhej dokonce 22 metrů.

Letní průtok je prý okolo 140 metrů krychlovejch za vteřinu.

V zimě jen 80 metrů krychlovejch.

Je to úctyhodná atrakce.

Islandskej půlměsíc u Gullfossu.

Vyhlídka pro ty, co nemají drony.

Někdy, ne často, tomuto vodopádu říkají i Velký vodopád.

Zahraniční investoři, kteří tu v 19. století chtěli postavit elektrárnu si Gullfos pronajali tak trochu podrazácky a nepřímo od majitelů Tómase Tómassona a Halldora Halldorssona, ale dcera Tómassona jim do toho hodila naštěstí vidle.

Kromě vodopádu je Gullfoss i snadno použitelnej nástroj pro všechny amatérský hudebníky a ocení ho někdy i profesionální masteringoví inženýři. Jeho přehledný uživatelský rozhraní nabízí sadu základních parametrů, který lze během několika sekund upravit tak, aby se zlepšila čistota, detailnost, prostorovost a vyváženost mixu nebo nahrávky.

Vodopád ústí do dva a půl kilometru dlouhýho kaňonu.

Kaňon vznikl na konci doby ledové především působením povodňovejch vln.

Erozí se kaňon prej prodlužuje každej rok o 25 centimetrů.

V dobách jarních povodní se může průtok zvýšit až na 2000 metrů krychlovejch za vteřinu.

Řeka Hvítá je v překladu Bílá řeka.

Gullfoss je údajně největší evropskej vodopád.

Bacha, kameny tu docela kloužou. V zimě je to tu prej o držku.

Kaňon je místy hlubokej až 70 metrů a širokej přes dvacet.

Sigríđur Tómasdóttir (ta co do stavby elektrárny hodila vidle) byla průvodkyní návštěvníků z různých koutů světa, kteří chtěli vodopád vidět. Sigríđur sice neměla vzdělání, přesto byla sečtělá a umělecky založená. Narodila se v roce 1874 v Brattholtu a žila tu po celej svůj život. Sigríđur se svou sestrou nechaly vybudovat první cestu ke Zlatýmu vodopádu. Autorem památníku Sigríđur Tómasdóttir je sochař Rikhardur Jonsson.

Když na přelomu 19. století chtěli ti zahraniční investoři zničit vodopád a vybudovat elektrárnu. postavila se proti tomu velmi zavile právě Sigríđur Tómasdóttir. Prohlásila, že pokud místní úřady nezakročí, skočí z vodopádu a zemře. Naštěstí díky pomoci jejího advokáta Sveinna Björnssona se podařilo vodopád zachránit. Gullfoss se stal majetkem lidu Islandu. Sigríđur Tómasdóttir zemřela v roce 1957 a byla pohřbena na hřbitově Haukadalur. Je na ní vzpomínáno jako na zachránce vodopádu.

O tom islandskýmu lišejníku bych vám chtěl prozradit jednu takovou starší historku. Roušovna trpívala často na úporný kašle a když jsme byli na nějaké akci, expedici, přechodu Krkonoš a podobně, prochrchlávala se z etapy do etapy a plašila zvěř. Ale pak se jí doneslo, že v lékárně prodávají pastilky z islandskýho lišejníku, koupila si ho a začala tvrdit, že to pomáhá, že plaší zvěř teď mnohem míň. Byl jsem zvědavej, jak může chutnat islandskej lišejník v pastilkách, tak jsem ji o jednu poprosil, ale odmítla mě se slovy: "Ne, nic nedostaneš, málo kašleš." Jak tedy chutná islandskej lišejník dodnes nevím a nechtěl jsem se na Islandu válet po louce a žrát jim tu hezkou bylinu.

Vyhládlo nám z toho množství vody, která voní vodou, a zašli jsme si do místní prosklené jídelny, nebo hospody, nebo jak to nazvat. Je to tu přehledný a umí to obsloužit hodně lidí. Ceny jsou samozřejmě islandský, ale jak by řekl hrdina z knihy Hlava XXII Josepha Hellera - "Sere pes". A kterýžto výraz používá ve svých příspěvcích na FB umělec značky Red Hook. Dali jsme si skvělou místní polívku - kjötsúpal - je v ní víc druhů masa, kořenová zelenina, tuřín a další čerstvosti. K tomu jsme si ještě dali nějakej sendič s rybou a dvě malý místní piva v plechovce. Malý pivo vyjde tak na dvě stovky. Místní GEYSIR je pale ale, ale chutnal nám.

Když jsme vraceli prázdný misky, mračil se na nás místní kluk z dobové fotky.

Těch pár fotek, co jim tu viselo na stěnách bylo skvělejších. Rodinka před typickým islandským obydlím.

No a samozřejmě, že i láva. Rudá a žhavá.


Tuhle grafiku umělce s iniciálama JT bych si mohl koupit, ale nekoupil.

Půlka hospody je hospoda a druhá je prodejnou suvenýrů. Je tu všecko, co se o Islandu dočtete v letáčcích. Třeba místní nosatí trollové v pletených svetrech. Trollové to tu na Islandu mají docela dobrý. Nejsou to žádní lidumilové ani škarohlídi. Jsou především poťouchlí a dokážou prej znepříjemňovat život. Islanďani, přestože to jsou většinou nepřehlídnutelní velcí chlapi i statný baby, si je nechtějí příliš nasrat.

Olina chodila mlsně kolem jednoho oranžovýho baťůžku, kterej byl sice trollfree, ale nebyl zrovna levnej. Protože je spořivá, obcházela ho několikrát i do ruky brala. Nakonec boj prohrála a pořídila si ho. Je drahej a hezkej. Mezi lákadly jsem objevil i čokoládu s islandským lišejníkem. Protože neumím islandsky, tak nevím, jestli na čokoládě bylo napsaný "hořká". Za chvíli vyráží náš autobus za další zajímavostí, ale o té zase někdy příště.

podpis




Helča s Tomášem, když ještě zimy byly zimy.

SPD je momentálně podle průzkumů mimo poslaneckou sněmovnu, což tedy Okamura odmítá, jakože průzkumy stojí za prd. Byla by škoda kdyby se tihle mudrcové do směmovny nedostali. Například tenhle mudrc - Jan Síla: "Pediatrie, zvláště ta dětská je složitý obor."

V LEDNU SE TOHO VYVRBILO SKORO AŽ

přes míru, aspoň mám ten pocit.
Ve škole je období předváděček ze všech možných
oborů. Poprvé jsem zažila představení studentů
fyzického divadla Commedia dell'arte.

Jsou to vlastně „prvňáci", ale překvapili!
Na konci prvního semestru předvedli skoro hodinové
představení, plné gagů, improvizací a napětí.
Fakt jsem se bavila a lidi v publiku na tom byli stejně.
Hodně jim pomáhají kostýmy a masky...
Takhle se soustředili před představením:


A nakopávali se pro štěstí...
Hrálo se ve sklepních prostorách Divadelní fakulty,
které už pamatují hodně slavných studentů.

Tak to vypadalo už při představení.
Zdá se, že to budou hrát ještě při dalších příležitostech,
nebrání se pouličním ani nejrůznějším punkovým
prostorům – možná je uvidíme i ve studiu u Dalibůrka!

KDYSI JSME MĚLI RÁDI FILM
„Charly" – teď jsem zjistila, že je z roku 1968...
Uváděli ho jako sci-fi drama, příběh člověka s nízkým
IQ, který se podrobí operaci mozku. Je to i příběh
laboratorního myšáka Algernon, se kterým Charly
soutěží.
Naši třeťáci měli v tomto semestru na programu monodrama
a jedno z nich bylo zpracování právě tohoto příběhu.

To mě dostalo! Petr Erhart ten příběh zahrál celý
úplně sám, trvalo to hodinu a byl to úžasnej zážitek!
Potřeboval k tomu technika (světla) a zvukařku.
Fotky nemám, ale můžu odpovědně doporučit k návštěvě.
Repríza měla být v úterý 21. 1. v kavárně Trojka v Brně
na Dominikánské 9, ale protože onemocněl technik,
představení přesunuli na 30. 1. tamtéž v 19:00.

VE ČTVRTEK 16. LEDNA JSME SE V OLOMOUCI
stali součástí jubilejního koncertu sboru Lenky
Mlynářové-Dohnalové, psala jsem o ní minule.
Zážitků hromada! Vlasta přijela už ve středu a tak
jsme si mohly ve čtvrtek dopoledne v klidu zkoušet.
Jirka měl těžkó hlavu už dva dny dopředu, protože
se učil ovládat nahrávání s novou technikou.
Měl to z nás nejnáročnější, protože do Červeného kostela
se mohlo stěhovat až od 16:00 a koncert začínal v 19:00!
Mezitím se sbor rozezpívával.


Lenka je důkladná, vedla to skvěle, ale o své dramaturgii
upřímně prohlásila, že je šílená.


Měla naplánovaná nejrůznější seskupení, včetně
smyčcového kvarteta. To všechno se zkoušelo, hledala
se místa, motaly šňůry, mikrofony, lidi a pan Jiří to musel
všechno řešit za pochodu. Hlava jak včelín!

Do toho bylo několik záskoků, protože i v Olomouci
mají epidemii chřipky...
Přes veškeré komplikace koncert začal skoro včas!


Až jsme si s Vlastou odehrály svoje – a Jerka nás dokonce
stihnul vyfotit (!), měly jsme čestná místa v první řadě a
tak jsem si mohla něco vyfotit i já...


O přestávce nastal frmol u baru, byla tam nekonečná fronta
a tak jsme čekaly, až opadne – chtěla jsem pozvat Vlastu na vínko.


Pan Jiří musel konzultovat další zvuky – přibyly bicí, basa, sólisti...
Než jsme se dočkaly konce fronty, pořadatel hlásil konec pauzy.
Objednala jsem 2x deci, dostaly jsme Hibernal, ale
slečna nám nalila 2x2...

Ale byla moc milá a podobná na Johanku. Koukaly jsme na ni,
měla i podobná gesta, jakoby to byla její starší ségra.
Vínečko nám chutnalo, musely jsme si ho ale vychutnat za
dveřmi, do sálu se s tím nesmělo.
A tak jsme přišly o šansony a ještě asi dvě písně, přece
to do sebe nenaklopíme naráz!
Po šansonech se vydali k baru i klavírista Richard s panem
basistou, ti už to měli bez fronty...


Kromě Richarda Lence vypomohli i oba synové -
Petr u klavíru a Roman u bicích.

Olda Smysl opět překvapil nejen svým uměním,
ale i pohotovostí. Dozvěděl se, že odpoledne zemřel
režisér David Lynch a věnoval mu píseň I Am a Poor...
Americký tradicionál, který jsem jim dala někdy v začátcích
studia, dokonce ji zpívali v trojhlasém kánonu na zápočet!
Zazpíval to nádherně, není co dodat.


Program byl víc, než náročný, ale zvládlo se to.
Jirka měl zásluhy nepočítané a zdá se, že si docela oddechl.


Došlo i na přídavky a pak už byl vážně konec.


Kdo mohl, pomáhal s úklidem.


Jirkovi jsem na přání vyfotila objekt vepředu,
umístěný zřejmě místo oltáře. Inspirace do studia.

Uvidíme, co bude dál. Prý se na koncert zdaleka
nedostali všichni, kdo by rádi přišli. Možná bude repríza,
v tom případě dáme rozhodně vědět.


Dada a spol.

 

Vážení a milí,
poznačte si do diáře a přijďte!
Výstava - Jiří Netík DOTEKY SNĚNÍ
vernisáž a křest knihy
pátek 31. ledna 2025 v 16h
Křížová chodba Nové radnice, Brno
Kniha - Jiří Netík DOTEKY SNĚNÍ
Vydavatel: Dáša Ubrová a Books & Pipes
Kniha vznikla pod záštitou primátorky města Brna JUDr. Markéty Vaňkové
Kniha byla vydána za finanční podpory statutárního města Brna
Vydání knihy podpořil Jihomoravský kraj
Těšíme se na vás
Dáša a spol.

Rok 2025 přináší do Domu umění nový tematický okruh výstav a významná jubilea

Anca Benera & Arnold Estefan: Jak spravit rozbité moře? z výstavy Emergency. Přípravy na budoucnost; foto Kristýna Urbánková
Vítáme všechny příznivce umění v novém roce 2025!
Kde je (umění) doma - tak by mohlo znít motto, které se v letošním roce bude odrážet ve výstavním i doprovodném programu. Například výstavy jarního bloku prozkoumají téma domova od základní definice, co to vlastně "domov" je, přes otázky jeho dostupnosti spjaté se společenskými (ne)jistotami až po způsoby ovlivňování prostoru kolem nás. Zároveň pro nás rok 2025 bude rokem jubilejním - 60 let oslaví Galerie Jaroslava Krále a 100 let by oslavil i její první komisař Igor Zhoř, kterému bude věnována samostatná výstava. Hlavní podzimní výstava pak završí oslavy výročí brněnské "šuřky".
Z brzké budoucnosti zpět do současnosti - výstavy započaté v roce 2024 stále probíhají, přijměte proto naše pozvání například na mezinárodní skupinové výstavy Emergency. Přípravy na budoucnost a Your Addiction Is the Message v Domě pánů z Kunštátu nebo na návštěvnicky úspěšnou dvojici výstav TIMO: Mám kořeny v květináči a Marius Kotrba: Conditio humana v Domě umění. Otevřeno máme každý den kromě pondělí od 10 do 18 hodin (ve středy do 20 hodin).

TIMO: Mám kořeny v květináči, foto Tatiana Drgonec Dižová

NÁVŠTĚVNICKÝ DOTAZNÍK
Dům umění by měl být "domovem" pro umění i pro své návštěvníky. Protože se neustále snažíme náš návštěvnický servis zlepšovat, obracíme se na Vás s prosbou o vyplnění krátkého dotazníku, který najdete na tomto odkazu. Vyplněním dotazníku zároveň získáte možnost zúčastnit se soutěžního slosování. Od ledna do března 2025 budeme každý měsíc vybírat výherce, který obdrží tašku s kresbou Maria Kotrby nebo textem Tima dle výběru. V dubnu pak vylosujeme hlavní cenu, kterou bude soukromá prohlídka Domu umění pro Vás a Vaše blízké. Do soutěže se jednoduše přihlásíte uvedením svých kontaktních údajů a udělením souhlasu se zařazením do slosování. Za Vaši zpětnou vazbu moc děkujeme!
DOPROVODNÝ PROGRAM
čtvrtek 16. 1., 18:00 - křest knihy Československý exil a výbor pro svobodnou Evropu
středa 29. 1., 17:00 - komentovaná prohlídka Marius Kotrba: Conditio humana s kurátorkou Janou Vránovou


...kdybyste šli náhodou okolo, tak vás rád uvidím
Zdraví
RP