Okolo Bali 2024
( Díl 4 – Flores to Lombok)

Úvodní poznámka: V době, kdy píšu tyto řádky, se na stránce VP objevil Díl 1. Teprve až když jsem se na něj nyní podíval, došlo mi, že zviřátko, o kterém je řeč v úvodu, není veverka, ale cibetka. Ta na snímku v kleci o několik fotek dál jako by jí z oka vypadla. Marně teď lituji, že jsem v místě prvního noclehu trochu nezapátral, jestli na zemi po ní nezůstal nějaký ten ceněný bobek. Konec poznámky.
Sraz pasažérů pro plavbu je ráno ve městě u agenturní kanceláře, odtud jdeme kousek pěšky do přístavního terminálu. Následný přesun člunem na hlavní plavidlo je zřejmě považován za nejnebezpečnější moment celé plavby, protože to je jediná chvíle, kdy použijeme polystyrénové záchranné vesty.

Naše loď Wafil Putra 01 pojme v plném obsazení 7 členů posádky a 42 pasažérů. Ti mohou využít 7 kabin s airkondišem po 2 lidech, až 28 lidí může spát na zastřešené horní palubě. Sociál zahrnuje tři záchody a jednu venkovní sprchu s umyvadélkem. Jelikož kabiny byly naplněné a nahoře spalo 9 lidí, dovozuji, že nás cestujících bylo 23. A to bylo příjemné, protože jsme si akorát tak nepřekáželi a nevznikla ponorka (ani z lodi, ani obrazně).
Naše skupina měla k dispozici 2 kajuty a 2 místa na horní palubě. Demokraticky bylo rozhodnuto, že kluci půjdou nahoru, přestože se tam budou muset kvůli nízkému stropu pohybovat v největším předklonu a bude to s nimi nejvíc kývat. Ukázalo se, že to tam nebylo vůbec špatné, byl tam příjemný čerstvý vzduch a nejmenší hluk od lodních motorů, které byly povětšině spuštěné i v době, kdy jsme nikam nepluli.
Mimo čínského páru středního věku (nevím přesně, co se tím myslí) je zbytek cestujících výrazně mladší z různých končin světa. Až na pár dvojic většinou nikdo nikoho nezná, ale to se rychle mění. Předvídaví chlapci si do bedny s ledem navezli několik krabic s plechovkovým Bintangem, takže jim konverzace jde skoro sama.
Považuji za zajímavé, že poloha lodi se dá najít na stránkách naší agentury Travelwise s měsíčním zpožděním. Letmou kontrolou bych souhlasil s tím, že jsme opravdu byli v danou dobu na daném v místě. Jenže je divné, že podle stejných stránek má loď vyjíždět vždy ve středu, kdežto my jsme začínali v neděli. Určitě ale bere pasažéry obousměrně, takže zase mlha a zmatek, naštěstí jen v kyberprostoru.

Plánovaný program by se dal stručně shrnout jako svítání, snídaně, koupání, oběd, koupání, večeře, západ slunce. Mezitím vyloďování a naloďování k různým pozoruhodnostem. Toto zjednodušené hodnocení by ale vypadalo jako velká stereotypní nuda, což by určitě bylo nespravedlivé, neobjektivní a neodpovídalo skutečnosti.
Prošťouchnout úvodní napnelismus se hned od počátku snažil šéfprůvodce Juno. Mimo jiné tím, že se představil slovy: „Juno, my name“, což vyznělo stejně jako „you know my name“. Když se tato záměrná matení vyjasnila, všichni se zasmáli a atmosféra byla hned uvolněnější. Jeho představování programu plavby připomínalo dikcí i melodií film Tři veteráni, když skřítkové přes hlasy Miloše Kopeckého a Lubomíra Lipského rekapitulovali, jak hloupě veteráni naložili s jejich kouzelnými dary: „A co budeme dělat na ostrově Komodo? Tam budeme pozorovat velké varany. A co budeme potom ….?“. Toto není stěžování nebo kritika, byl vstřícný, přátelský a až na výjimky splnil všechno, co jsme považovali za splnitelné.
Po celé trase, a zřejmě po širším prostoru, jsou rozptýlená místa s pláží a více či méně početnými stánky s různým občerstvením. Pokud má takové místo molo, výletníci mohou rychle vystupovat i nastupovat, v opačném případě je třeba použít menší člun s motorem na zádi, který každá větší loď táhne za sebou, a který může najet na mělčinu. Naší první takovou zastávkou byl Pulau (ostrov) Kelor. Ochutnali jsme kokosovou vodu z ořechu a někteří i mořskou vodu při prvních pokusech o šnorchlování. Kdo měl zájem, vystoupal na blízký vyhlídkový bod.

Každá zastávka je doprovázena spouštěním a potom i vytahováním kotev, které je pochopitelně namáhavější. Máme celkem tři kotvy uskladněné během plavby na přídi. Úplně na zádi je kuchyně a místo, kam se vytáhne člun v případě, kdy se například pluje dlouhou dobu bez zastávky.

Nakonec se výsadek na Keloru povedl a trochu protáhnul, takže ke druhé plánované zastávce na pláži Manjarite nedošlo. Jednak zřejmě nabízela podobný zážitek a také by sotva zbýval čas na přemístění se do prostoru večerního programu nazvaného Kalong Rinca. Věděli jsme, že se má jednat o kaloně, bližší představy byly dost mlhavé. Kdo by zapomněl program, mohl si hlavní body přečíst na tričku jednoho z členů posádky.

Abych mohl o něčem aspoň trochu přehledně vyprávět, musím se prohrabat napřed všemi jmény a názvy, které se kolem Kalong Rinca vyskytují. Pulau Rinca je větší členitý ostrov tvořící jihovýchodní část Národního parku Komodo (Taman Nasional Komodo). U jeho severního pobřeží (nedaleko od západního pobřeží Floresu) leží Pulau Koaba, částečně plochý ostrov, částečně mangrovové roští blízko hladiny. V něm žijí kaloni (kalong). Proto se v mapách u ostrova Koaba vyskytují jména Bats nebo Flying Fox Island. Tito netopýři, či létající lišky, tady bydlí přes den, za soumraku ale vylétají za potravou (předpokládám, že na nějakou pevnou zem). Je jich takové množství a čas odletu natolik pravidelný, že se dostali mezi místní zajímavosti. Jelikož netrpím chiroptofobií, nepůsobil na mě přelet stovek kaloňů nijak děsivě. Ale docela silný zážitek ve spojení se soumrakem, vlnícím se mořem a světly z pobřeží a okolních lodí to pro mě byl. Dočetl jsem se, že ráno za svítání je možné spatřit podobný návrat kaloňů k odpočinku.

Druhý den plavby nás čekalo další (myslím tím za celý pobyt) časné vstávání (4:30) za účelem pozorování východu slunce. Tentokrát na ostrově Pulau Padar. Místní vyhlídka má ale co nabídnout po celý den. Myslím, že to bylo zde, kde délka žebříku umožňujícího výstup ze člunu na přístavní molo neodpovídala výšce hladiny v čas odlivu, takže den jsme začali před snídaní prvky boulderingu s kluzkými chyty. Naštěstí to nakonec dopadlo dobře. Krotký jelínek v přístavu mohl být stejně tak ochočený, jako nemocný vzteklinou.

Pomalý přesun rychlostí sotva mezi 10 a 20 uzly dává dost času k úvahám, k nimž se člověk v běžném shonu nedostane. Nebyly o placaté zemi (i když jsem teď zrovna v období objevování Terryho Pratchetta), ale o podezření, že s lodí plujeme neustále do kopce. Je pravda, že přišly chvíle, kdy jsme naopak prokazatelně pluli z kopce. Zároveň připomínám, že kromě jednoho dezinfekčního panáka denně byl pro naši skupinu na lodi alkohol tabu.

Na ostrově Komodo nás sice jako první přivítal ráček poustevníček okupující opuštěnou ulitu, ale záhy už jsme mohli vidět velké ještěrky, za kterými se sem lidé vypravují. Naši skupinu měli na starost dva rangeři z národního parku, kteří byli vybaveni nepříliš hrozivými klacíky na konci rozvětvenými do véčka. Zpředu a zezadu jistili, abychom od varanů udržovali uctivý odstup.

Něco o varanech. Varan komodský (komodský drak) obývá indonéské ostrovy Komodo (největší počet), Rinca, Flores, Padar a některé další menší. Dospělí dosahují typicky délky okolo 2,6 m (včetně ocasu - varan komodský má ocas dlouhý zhruba stejně jako tělo) a hmotnosti přibližně 50 kg. To mě tedy překvapilo, naše odhady byly aspoň dvojnásobné. Možná platí, že strach má velké oči. Hmotnost ale hodně kolísá, protože varan dokáže údajně najednou zkonzumovat potravu dosahující 80 procent své váhy, kdy menší kořist jako kolouch či sele spolkne celé najednou. Potravu si opatřuje tedy nejvíce lovem, kořistí jsou nejčastěji ptáci, plazi i savci (jeleni, divoká prasata a buvoli). Živí se také zdechlinami. Je mu přičítán otrávený skus. U nás známe spíš otrávený výraz, jak ho například předváděl nejmenovaný politik na letošním předávání vyznamenání 28. října. Původní domněnky hovořící o toxických bakteriích ve slinách byly zřejmě mylné, pravděpodobná je přítomnost jedových žláz v dolní čelisti. Varani se rodí z vejce. První měsíce a léta života jsou velmi zranitelní, tráví proto většinu času na stromech, v relativním bezpečí před predátory a kanibalistickými dospělými jedinci. Dospívají v 8 až 9 letech života, dožít se mohou až 30 let. Varan komodský má velmi špatné noční vidění, proto je aktivní výhradně ve dne. Rozdvojený jazyk je používán k detekci jak chuťových, tak čichových vjemů. Má údajně také dva penisy. Při příznivém větru, když varan za chůze kývá hlavou ze strany na stranu a pravidelně vyplazuje jazyk, může cítit zdechlinu až na vzdálenost přes 9 kilometrů. Domorodci z ostrova Komodo pro něj používají názvy ora, buaya darat (pozemní krokodýl) nebo biawak raksasa (obří či ďábelský varan). V Česku chovají varany komodské zoologické zahrady v Praze a v Brně.
Shrnutí naší návštěvy: k vidění bylo 5 různých varanů, z toho jeden zraněný z nějaké rvačky, 1 jelen, černé perličky, krabí díry (někteří je viděli i s kraby). Na první fotce je finta jako z filmů Karla Zemana, konkrétně z Cesty do pravěku, kdy varan bez zájmu leží mezi fotografem a fotografovaným, ten má nataženou ruku v takovém uspořádání, že si varana jako hladí nebo drbe za uchem. Druhým efektem je, že varan na fotce vypadá ve srovnání s člověkem větší než doopravdy je.

Na následující fotce si můžeme ještě trochu představit naše plavidlo. Vpředu špička a paluba s kotvami a venkovní sprchou, doprava následují okna jídelny, za nimi okna chodbičky s kajutami a wécéčky (stejná je na lodi z druhé strany, kterou nevidíme). Nahoře paluba, a kabina lodivoda, za ní okna horní noclehárny. Úplně nahoře stožár s vlajkami Indonésie. Ty jsou stejné jako monacké a také hodně podobné těm polským, jen barvy jsou vzhůru nohama. Je to snad proto, že jsme na jižní polokouli a máme převrácené všechno? Co má společného Polsko s Indonésií? To jsou další vhodné otázky k zamyšlení při dlouhé plavbě.

Po dracích následoval přesun na Pink Beach na největším Pulau Komodo. Upřesňuji, protože takových růžových pláží je v mapách této oblasti několik. Proběhl zde další díl pokusu o osvojení si základů šnorchlování. Jelikož při použití brýlí, do nichž neteklo škvírami mezi sklem a gumou, a při utažení gumového pásku na mez blízkou pevnosti lebky se mi podařilo i několik minut pozorovat pestré ryby a skromné ostrůvky korálů, usoudil jsem, že mohu přikročit k dalšímu levlu. Tím bylo focení pod vodou. Na radu redaktora VP jsem si u foto Škoda pořídil pouzdro, do něhož se vloží mobilní telefon, a které ho před vodou ochrání. Přes průhlednou fólii se dá telefon ovládat a tedy také fotit. Zkouška těsnosti, kdy se místo mobilu do pouzdra vloží třeba papírový kapesník, dopadla úspěšně. Kapesník zůstal suchý. Ovšem sladění činnosti šnorchlování a focení mi prostě nešlo. Nejspíš to bylo mojí osobou. Několikrát jsem si vyfotil rozmazaně vlastní nohy. Při jedné z mála podařenějších fotek jsem si nechtěně udělal selfíčko. Zůstal jsem na úrovni skromného začátečnického šnorchlování bez fotek, a docela si ho užil.

Druhý den plavby večer končí pohledem na ostrov Sangeang s dvojvrcholem Sangeang a Sangeang Api (1949 m), protože radary hlásí, že na Manta Point zrovna žádné manty nejsou a není s kým si zadovádět. Následovala pak celonoční plavba mimo jiné kolem sopky Tambora. Budu muset sopky jako nezanedbatelného hybatele místních dějin v některém ze zbývajících dílů probrat trochu obecněji a důkladněji.

Vodopád Pulau Moyo byl na programu ráno třetího dne. Výstup podle vodopádu vypadal krkolomně, ale překvapivě neklouzal. Nahoře byla velká kamenná vana, do které jsme se mohli dostat zhoupnutím na provazu. Výška skoku v řádu decimetrů. Loď kotvila dost blízko na to, abychom k ní mohli pohodlně doplavat.

Den pokračoval obědem, doplněním zásob potravin, paliva a plánovaným čekáním, až kapitán navštíví rodinu v blízkosti Pulau Medang. Mladší ročníky využili přestávky ke skokům do vody až z nejhořejší paluby nebo štafetovým závodům v plavání kolem lodi. Protržení cílové pásky bylo v některých případech nahrazeno co nejrychlejším vyprázdněním (přesněji vypitím) jedné plechovky Bintangu.

Samozřejmě, že při výběru agentury pořádající plavbu hrály roli internetové recenze, které Ilona pečlivě probírá. S Travelwise s ohledem na poměr cena/výkon panovala výrazně většinová spokojenost. Vyskytly se ale také dost absurdní výtky, ze kterých spíš vyplývalo, že dotyčná osoba předem nezkoumala nebo nepochopila, že Wafil Putra 01 není desetipatrová zaoceánská loď. Přesto já osobně jsem chtěl přidat stížnost na to, že jsem se celé 4 dny musel dívat, nebo možná spíš vyhýbat se pohledům, na mladá děvčata v tak miniaturních plavkách, že už miniaturnější snad být nemohou. Například na první fotce dobrovolná brigáda při vytahování kotev. A tak to bylo neustále.

Prototyp místního námořníka, kterému nevadí, že zase plujeme do kopce, a že vrnění lodních motorů nám dělá vlnky v hrncích s čajem.

Třetí den večer máme už Lombok a Rinjani na dohled. Poklidnou atmosféru zčeřila malá rybka, která vyskočila z vody až do jídelny. Očekávala se rušná poslední noc, prozíravý Juno raději několik potenciálně nejaktivnějších slavičů vzal loďkou do baru na břeh.

Poslední ranní vyhlídka čtvrtého dne plavby se koná na ostrůvku Pulau Kenawa. Obvykle tam, kde všichni lapají po dechu při chůzi do kopce, Ilona vyndává stativ, aby její fotky měly náležitou kvalitu. Tady ten výstup neměl sice parametry nijak náročné, ale schéma takto funguje kdekoli.

Vrchol Rinjani při pohledu k západu už dostává konkrétnější obrysy. Máme se snad bát? Ne, budeme se těšit.

Je časné ráno, stánky jsou zavřené, tak nám ty výhledy budou muset stačit.

Dopoledne dokončujeme plavbu v přístavu Kayangan na východním pobřeží Lomboku, odkud se rozjedeme různými směry za dalšími prožitky. Po čtyřech dnech na lodi se chce spolu s panem Lorencem (Na samotě u lesa) říci: „Hlavně nehoupat“.

Naše šestice je obohacena o mladý španělský pár, společně směřujeme ke kopci Rinjani, nejprve ale na přespání do hotelu Rinjani Golden s výhledem na opice a vrcholový hřeben naší příští sopky. Tu si ale necháme na příště.

Dovětek: Sedím ve Slaném a snažím se něco připsat k vyprávění o zájezdu. Je pozdě večer 2. listopadu, kdy má podle předpovědi dojít během noci k výraznému poklesu teplot až pod nulu. Což o to, zahrada je, dá se říci, připravená, sudy na dešťovku vylité. Protože náš venkovní snímač teploty, který dává signál do obýváku, přestal fungovat už dávno a analogový teploměr je „až na dvorku“, je pro mě nejsnazší podívat se na internet. Připadám si stále častěji přecivilizovaný.

Fotky a text: Honza Kurka