Expedice Tři prameny
(šestý den putování)
Azyl v příjemným penzionu se skvělým kuchařem na Cikháji končí. Dáváme si poslední snídani, k té fotku nemám a dokonce, jak jsem zapátral ani v dějinách malířství žádnou poslední snídani žádnej pozdní středověkej renezanční umělec nenamaloval.
Nějaké studie Leonarda jsem dohledal, ale na radu svejch kámošů se prej rozhodl, že to bude poslední večeře a ne poslední snídaně.
Naše cesta se opět provléká kolem partyzánskýho památníku. Dnes nás čeká cesta podél Sázavy.
Počasí nám opět přeje, to znamená v překladu, že bude pořádný vedro. Naše kroky míří do Škrdlovic, do míst, kde jsme před necelým týdnem zahájili naši výpravu.
Zatím se našim dámám putuje zlehka.
Gábi a chemickej trajl.
Studna na kopci, to by mohl být dobrej název pro knihu básní (teda spíš debilních říkanek). Hmmm... no nic, doufám, že to zapomenu.
Vysočina a vysoké napětí.
Jó Škrdlovice, jsme opět na začátku.
Hospoda je naštěstí zavřená, je moc brzo, ale obchod je otevřenej.
Moderní kaple svatého Cyrila a Metoděje, která byla dokončena v roce 1999. Tato stavba se stala dominantou obce a nabízí netradiční pohled na církevní architekturu. Kaple je navržena jako rozevřená kniha, což symbolizuje vzdělanost a význam písma pro naše národy. Dvě části věže pak představují oba svaté, Cyrila a Metoděje, kteří přinesli písmo do našich zemí. Základní kámen byl slavnostně položenej v roce 1997 papežem Janem Pavlem II. Kostel byl sice zase zavřenej, ale už nakouknutím přes sklo dveří dovnitř je jasný, že to není nějaká temná špeluňka. Světla tam je víc než hodně. Někdy se sem budu muset ještě vrátit.
Nalevo od kostela trčí socha svatýho Václava.
Přímejch historickejch pramenů o Václavovi je málo. Víme jen, že žil, že byl knížetem a že byl zavražděnej. Svatýho Václava je mi trochu líto, protože ho kdekdo otravuje, aby za nás orodoval. Václav je docela rozumnej svatej. Neoroduje, protože si to nezasloužíme.
Napravo vedle kostela je sousoší Cyrila a Metoděje. Marně se pokouším přijít na to, jestli Metoděj učí Cyrila číst, nebo jestli to je naopak. Ale písmo a jazyk sem ze Soluně dovlekli. Od té doby si můžeme my Slované povídat slovansky.
Jestli sem přivlekli tohle písmo, tak se divím, že se dokážeme domluvit.
Kostka cukru ze žuly.
Nad obcí se slétají dravci. Asi si myslí, že už nemůžeme.
Míříme opět k Velkýmu Dářku. První den byl bufet zavřenej, ale dnes máme štěstí. Když se blížíme ke stánku, předjíždí nás dáma na kole. Než se dobelháme, už má otevřeno a správně nás odhadla na pivo. Zatímco se osvěžujeme, Honza se od nás oddělí a vyráží opět k prameni Sázavy, protože se mu ten první pokus nezdál a che tomu přijít na zub. Ála z toho sice nemá radost, ale ví, že Honza ten pramen objevit pude.
Pokračujeme v pěti přes Polničku, kde nás Honza dostihne a potvrdí, že náš první pokus na začátku poutě byl blbej, že správnej pramen byl ten, kterej dnes objevil on. Dodal mi i fotku, ale nemůžu ji najít, jsem bordelář.
Důležítá vsuvka:
Honza po přečtení prasete zjistil, že kecám, že nejde o pramen Sázavy, ale Doubravy a doplnil vzkaz těma fotkama, který jsem někam zabordelil.
K této foce jen poznámka od Honzy: "Ač je to Doubrava, cedulka inzeruje Doubravku."
Byl poněkud stydlivý a toho dne i nervózní...
...ale triky holčičí jsou mocné...
... tak se osmělil a o tanec ji nakonec požádal. Poslední snídani jsem nevyfotil, ale První tanec se mi zaznamenat podařilo.
Kaple Andělů Strážných v Polničce.
A aligátor tamtéž.
Chemtrejlisti sedmýho dne dnes řádí.
Sázava je na místě.
Vodní nádrž Pilská na dohled. Náš cíl je již blízko.
Dvojportrét jednoho poustevníka.
Ubytovali jsme se v autokempu Pilská. Je plnej mlaďochů, kteří vesele vyřvávají a těší se na noc, aby mohli tajně chlastat a třeba i... A my máme chuť na pivo i na nějaký jídlo, na druhé straně Pilské slibujou hospodu, tak to jdeme vyzkoušet. Obsluhuje nás rozverná kelnerka a pod střechou verandy je hnízdo s ptáčaty. Máma pro ně shání žížaly, ale nějak ji sere Ladys, bojí se ho, takže s žížalo v zobáku sedí na větvi a čeká, až se půjde Ladys vyčůrat, pak rychle prolítne k mladejm, odevzdá žížalu a než se Ladys vrátí z hajzlu odletí lovit znova. To se opakuje celej večer. Naštěstí byl Lady na hajzlu víckrát a mláďata hlady netrpěla.
Večerní procházka po hrázi, na kterou se z havarijních důvodů nesmí.
Večer se nekompromisně blíží.
V kempu mají kuželky, tak jsme si trochu za... teď nevím, jak by se to dalo říct, třeba u stolního tenisu a volejbalu je to zapinkat si, u fotbalu třeba začutat, u tance hodit křápem, ale jak to je u kuželek, to bohužel nevím.
Poslední hod, poslední poražená kuželka, jdem spát do chatek, ráno poputujeme dál podél Sázavy. Ale o tom zase někdy příště.
- 2024/40 - Expedice Tři prameny (den pátý)
- 2024/39 - Podzimní cesta (lehce minimalizovaná)
- 2024/38 - Expedice Tři prameny (den čtvrtý)
- 2024/37 - Přechod Krkonoš (verze Lužické hory)
- 2024/36 - Kristkova filmová noc (Let ptačí královny)
- 2024/35 - Sto zvířat (na občanské plovárně)
- 2024/34 - Vzpomínání na Honzu Kalinu (Už je to rok)
Helča s Tomem po ránu v Ostružné
Klient: "Vemte ten minulý dokument a vyměňte v něm jenom logo, fotky, text a pošlete mi tisková data. A použijte jiný font."
Já: "Takže všechno změnit?"
Klient: "Ne, jen to, co jsem vám psal před tím. Takže ano, všechno."
SLÍBILI JSME NINĚ NA OSLAVU NAROZENIN
hody, ale ty slatinské nevyšly ani časově, ani
s počasím, trefily se zrovna do dešťů a povodní.
V Německu mají prázdniny v první půlce října a
na tu dobu nám Václav Horák poradil hody ve Vacenovicích.
Je to kousek od Kyjova a Horákovi slíbili Ninu vystrojit!
2 hodiny před začátkem průvodu jsme přijeli k Horákům.
Hanka Vašulková (dcera Václava a Zdeny) se ujala
Niny a bylo vidět, že v tom má zkušenosti - vedla totiž
dlouho dětský soubor Kyjovánek.
Nejdřív vlasy, aby nezavazely a pak to šlo rychle!
Zdena, maminka Hany, kontrolovala.
Nebylo to vůbec jednoduchý, sukně se musí utáhnout
tak akorát, aby dítě v průvodu neomdlelo…
Mašličky do copánků, aby to vypadalo důstojně
a nakonec čepeček. Hanka říkala, že je historický
a pravda je, že zaujal i paní fotografku, která
dělala z průvodu reportáž.
Do Vacenovic jsme přijeli trochu pozdě, ale i tak
jsme toho stihli dost.
Nina byla statečná a zvládla i chůzi v holínkách
na podpatku.
Hned jsme zjistili, že jsme ve zpěvném kraji,
chlapům to znělo parádně, dechová i cimbálová
muzika byla výborná a tance přesvědčivé!
Tradice se tu ctí a pořád se zjevně předává
z generace na generaci.
Jona a Jirku ty tradice zas až tak neberou a tak
si zajeli do hospody na jídlo. Jenže tam nešlo platit
kartou a tak jsem byla odvolaná, abych je zachránila.
Jon mně předvedl variace na koloběžce.
Čekali jsme na průvod, Nina se statečně zapojila
a šla s dětmi v čele.
Průvod má zřejmě svoje ustálené řazení.
V čele jde hlavní stárek a stárka, za nimi děti,
následují stárky, po nich maminky s miminky v krojích,
za nimi stárci, pak ti nejstarší a nakonec muzikanti.
Myslela jsem, že už bude závěr na náměstí před
hospodou, ale kdepak! Průvod pokračoval dál
ještě asi půl kilometru, kde prý musí hospodář teprve
hody zahájit…
Měla jsem obavy, jestli Nina vydrží, ale dala to!
Dokonce, se ještě zatočila pro ten správnej efekt!
Hospodář zahájil vtipným proslovem a následovalo
další zpívání, tance a hodování.
Nině chutnala tlačenka!
Paní organizátorka prý měla těžkou hlavu, protože
na poslední chvíli odřekli nějací muzikanti a musela
shánět náhradní.
Nevím, kteří byli náhradníci, hráli a zpívali parádně!
Trumpeťák ovládal kromě trumpety tanečky i sólo zpěv…
Hody pokračovaly určitě ještě dlouho do noci,
dokonce měli program i na pondělí…
Bylo ale vidět, že Nina už toho má dost a tak jsme
volili odjezd v pravou chvíli - i tak vydržela víc, než 3 hodiny!
U Horáků byla odstrojená pomocí paní Zdeny a
Václav Horák nás ještě doprovodil do bukovanského
mlýna, poněvadž děti měly hlad.
Nina uzavřela hodový den vanilkovou zmrzlinou
a bylo po ftákách.
Třeba jí z toho v hlavě zbude nějaká hezká vzpomínka,
uvidíme…
Dada a spol.
P. S. KRISTÍNKA ŠIMEGOVÁ VYDÁVÁ
cédéčko s vlastními písněmi pro děti a já to
musím prásknout!
Byla jednou z našich úžasných studentek na muzikálu,
je to už snad 15 let. Ale patří k těm "týpkům", na které
člověk nezapomíná.
Talentovaná, šikovná, věčně rozzářená, šíří
kolem sebe tolik optimismu, že to působí až léčivě.
Teď už sama učí na ZUŠ, ale taky je mámou 4 dětí!
Jak to zvládá, nevím, ale fandím jí.
Pokud vás zaujme její projekt, to si pište, že si
podporu určitě zaslouží:
https://donio.cz/rok-ze-me-hudba-co-vas-provede-kolem-roku
Kamarádi a přátelé,
je to tady….
……. náš kamarád Skip Wilkins se vrací do Čech a bude koncertovat v Lomnici. Ještě větší paráda je fakt, že přiveze svého syna Daniela, který se začíná prosazovat jako geniální saxofonista.
Tento večer bude téměř výhradně americkou záležitostí. Kromě Skipa a Daniela vystoupí ještě Jesse Simpson, tedy všichni tři domovinou přes Pacific v USA. Českou republiku tu bude reprezentovat vynikající kontrabasista Tomáš Baroš. Zde
Barbora Pavlišová
Terra incognita
T: 724775396
Ahoj,
píšu, protože vydávám knížku – sbírku básní Přijímací zkoušky do mateřské školy. Vyjde v nakladatelství Dauphin ještě letos a jsou v ní texty střádané od roku 2019. Za tu dobu se toho u mě hodně seběhlo – stal se ze mě manžel, táta, učitel umělců, zenbuddhista, teď se vlastníma rukama snažím stavět dům (resp. podsklepenou jurtu, ale jak to říct stručně)… Všechno to a spousta dalšího si nějakým způsobem našlo cestu do veršů, které ve sbírce jsou.
Aby mohla knížka vyjít celá a pěkná, potřebuje víc peněz, než kolik jí přiklepli na Ministerstvu kultury. Proto jsem rozběhl crowdfundingovou kampaň (zbytečně matoucí pojem, je to v podstatě předplatné). Začala včera a budu moc vděčný, když si předplatíš třeba výtisk s věnováním nebo nějakou jinou odměnu. Tady:
https://donio.cz/simonpetakbasne
Výtvarný dialog s básněmi vedla Katarina Kadijević. Krásná malba na přebalu, který najdete v příloze, je taky její práce.
Díky moc a pozdravuju!
Šimon
Skrytá tvář české literatury- Zbigniew Herbert
Spolek Básníci v Česku herců Lukáše Riegera a Michala Bumbálka uvádí cyklus večerů živé poezie zaměřených na tvorbu významných duchovně orientovaných básníků dvacátého století a současnosti.
Další z večerů divadelní sezóny 2024/25 proběhne v úterý 15. 10. 2024 od 19.30. Bude věnován dílu polského básníka Zbigniewa Herberta.
Účinkují: Michal Bumbálek, Lukáš Rieger, Zuzana Černá a Michal Květák
Úvodní slovo: Josef Mlejnek
Film o autorce: Petr Baran a Anežka Šujanová
Hudba: Josef Klíč
Vstupné: 150 Kč
Studenti a senioři: 80 Kč
ZTP, ZTP/P: 80 Kč
Studenti a pedagogové uměleckých škol: 40 Kč
Bývalá káznice na brněnském Cejlu, Bratislavská 249/68, 60200
Projekt vznikl za finanční podpory statutárního města Brna.
Zbigniew Herbert
* 29. říjen 1924, Lvov - † 28. červenec 1998, Varšava
Zbigniew Herbert se narodil ve Lvově, který po první světové válce patřil k Polsku. Jeho otec byl právník a působil jako ředitel banky, babička byla Arménka, rodové kořeny však sahaly přes Rakousko až do Anglie. Lvovu se nevyhnula ani sovětská ani německá okupace. Herbert zde navštěvoval gymnázium a polonistiku na podzemní univerzitě. Po válce studoval v Krakově a Toruni výtvarné umění, právo, obchod i filosofii. Po nástupu komunismu vystřídal řadu bizarních mizerně placených technických povolání, později se stal členem Svazu polských spisovatelů a redaktorem měsíčníku Poezie. Spolu s dalšími autory vystupoval proti komunistickému režimu – podepsal mimo jiné Dopis 59, který protestoval proti změnám v polské ústavě. Po vyhlášení výjimečného stavu v roce 1981 a tvrdému potlačení Solidarity se i díky svému jednoznačnému postoji stal jedním z básníků protikomunistického odporu.
Časopisecky debutoval v roce 1950, ale literárního života se v době tvrdého stalinismu neúčastnil. První sbírka Struna światła/Struna světla mu vyšla až v době tání (1956) a o rok později druhá Hermes, pies i gwiazda/Hermes, pes a hvězda (1957), kterou je možné považovat za klíč k jeho poetice spočívající především v umění empatie. O své metodě hovořil jako o umění nevyjadřování sebe sama, ale vciťování se do druhých. Herberta inspiruje existenciální napětí plynoucí z rozporu mezi tím, čím jsme a čím bychom být měli, a mezi tím, čím chceme být a čím skutečně jsme. Dalšími sbírkami byly Studium przedmiotu/Zkoumání objektu (1961), Napis/Nápis (1969), Pan Cogito/Pan Cogito (1974), Raport z oblężonego Miasta/Zpráva z obleženého města (1983), Elegia na odejście/Žalozpěv k odchodu (1990), Rovigo/Rovigo (1992) a poslední Epilog burzy/Epilog bouře (1998), která vyšla v roce jeho smrti.
Opakovaně se mu podařilo cestovat po Evropě i Americe, nikdy se ale nerozhodl pro emigraci. Svoji zkušenost z ročního pobytu ve Francii a Itálii reflektoval v reportážních esejích Barbar v zahradě (1962), na které později navázal soubory Zátiší s udidlem (1993) a Labyrint u moře (2000).
Od sedmdesátých let byl navrhován na Nobelovu cenu, kterou ovšem nikdy nedostal. V USA vznikly dokonce dva vzájemně si konkurující překlady jeho básnického díla. V českých překladech se jeho básnické dílo objevilo poprvé už na konci padesátých let díky Vlastě Dvořáčkové a básníku Miroslavu Holubovi, který se s ním osobně znal, nebo Miroslavu Červenkovi. Některé jeho eseje byly přeloženy Janem Linkou a Josefem Mlejnkem. Letos vychází první rozsáhlý výbor z celého Herbertova básnického díla (cca sto básní) pod názvem Mám klepátko od nehlídaných zahrad (2024) – opět v překladu Josefa Mlejnka.
Síla vkusu
paní profesorce Izydoře Dąmbské
K tomu abychom odmítali nesouhlasili a odporovali
nebylo vůbec nutné mít kdovíjaký charakter
stačila špetka nezbytné odvahy
ale v jádru věci šlo o záležitost vkusu
Ano vkusu
jenž nepostrádá vlákna duše a chrupavku svědomí
Kdoví co by se dělo kdyby nás pokoušeli lépe a estetičtěji
vytasili se s ženami růžovými a útlými jako oplatek
nebo fantastickými tvory z obrazů Hieronyma Bosche
ale peklo v té době mělo podobu nějaké
vlhké díry uličky vrahů barabizny
pojmenované palác spravedlnosti
v samohonce naložený Mefisto s leninskou čapkou
vysílal do terénu vnoučata Aurory
chlapce s bramborovitými tvářemi
a ošklivky s narudlýma rukama
Jejich rétorika byla opravdu z pytloviny
(Marcus Tullius se obracel v hrobě)
řetězce tautologií dvojice pojmů jako cepy
vrahounská dialektika nulového rozlišování při argumentaci
syntax zbavená kouzla konjunktivu
Takže estetika může být v životě prospěšná
není moc prozíravé opomíjet vědu o krásnu
než na něco přistoupíme musíme pozorně zkoumat
architektonický tvar rytmus bubnů a píšťal
oficiální barvy pokleslý rituál pohřbů
Naše oči i uši vypověděly poslušnost
knížata našich smyslů si zvolila vznešené vyhnanství
Vůbec nebylo nutné mít kdovíjaký charakter
měli jsme špetku potřebné odvahy
neboť v jádru věci šlo o záležitost vkusu
Ano vkusu
který přikazuje vyjít zašklebit se procedit jízlivost
i kdyby za to měla padnout nenahraditelná kapitála těla
hlava
Tohle fakt stojí za těch 99 korun. Věřte mi.
https://www.supraphonline.cz/album/811270-dezkorepetice-aneb-lidovky-jinak